Mk 9,38-48

Marek Dunda

 

Milí posluchači, opět se zaposloucháme do úvahy nad nedělním evangeliem. Tentokrát se jedná o úryvek z evangelia podle Marka, a to verše 38. – 48. z 9. kapitoly. Tento úryvek přímo navazuje na vyprávění, které se četlo minulou neděli. Tam totiž učedníci slyšeli druhou předpověď o Ježíšově utrpení, nepochopili ji a báli se Ježíše zeptat. Došli do Kafarnaa a Ježíš se jich táže, o čem spolu cestou rozmlouvali. Oni mlčí, protože vedli spor o to, kdo z nich je největší. Přes jejich mlčení Ježíš pronáší výrok o tom, že první je ten, kdo je služebníkem všech. Zároveň Ježíš ukazuje dítě a vysvětluje učedníkům, že kdo přijme takové dítě, přijímá přímo jeho, a dokonce i toho, kdo ho poslal.

A právě na toto minulé vyprávění dále navazuje evangelium, kterým se budeme zabývat nyní. Tvoří totiž s předchozím úryvkem určitý celek. Přečtěme si úryvek celý:

Jan mu řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, jak vyhání zlé duchy ve tvém jménu, ale nechodí s námi. Bránili jsme mu v tom, protože nechodí s námi.“ Ježíš jim však řekl: „Nebraňte mu v tom! Nikdo přece, kdo vykoná mocný čin v mém jménu, nemůže hned potom mluvit o mně špatně. Kdo není proti nám, je pro nás. Kdokoli vám podá číši proto, že jste Kristovi, skutečně, říkám vám: nepřijde o svou odměnu. Kdo by jednoho z těchto maličkých, kteří věří, svedl ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl hozen do moře. Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, usekni ji! Lépe je pro tebe, abys vešel do života bez ruky, než s oběma rukama přišel do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě k hříchu tvá noha, usekni ji! Lépe je pro tebe, abys vešel do života bez nohy, než s oběma nohama byl hozen do pekla. Svádí-li tě k hříchu tvé oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys s oběma očima byl hozen do pekla, kde červ nehyne a oheň nehasne.

Proberme tedy postupně jednotlivá důležitá místa z tohoto úryvku Markova evangelia. Moc Ježíšova jména a jeho učení je tak velká, že překračuje hranice církve a společenství věřících. Jan v dobré víře zřejmě spolu s ostatními učedníky bránil člověku, který vyháněl zlé duchy v Ježíšově jménu. Myslel, že bude od Ježíše pochválen. Ale nestalo se tak. Slova: „Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem,“ poukazují na impulsivnost Jana, jednoho z Boanerges, „synů hromu“. Zároveň se nám poodkrývá určitý stupeň netolerance a možná až sektářství ze strany skupiny učedníků. Jejich horlivost v tomto směru mohla být nesena jak určitou věrností Ježíši, tak také nesnášenlivostí vůči těm, kteří nepatřili do jejich skupiny a mohli by mít stejné výhody jako oni.

Tato scéna může být i Markovou odpovědí na zkušenost prvotní křesťanské církve. Snaha nárokovat si jako jediní právo na nesení Ježíšova poselství a jeho moci by mohla vést ke snaze omezovat Boží plány a záměry týkající se spásy světa. Z odpovědi Pána Ježíše vyznívá, že nesouhlasí s omezováním užitku z jeho příchodu jen na jakousi privilegovanou skupinu členů církve. Pouze Marek zmiňuje, že této události mluví Jan. Obrací se k Ježíši s oslovením Mistře – podle jiných překladů Učiteli. Tento výraz bývá v originále Markova evangelia užit spíše těmi, kdo stáli vně skupiny učedníků. Jistě by bylo zajímavé si více představit, jak asi učedníci prováděli svou obranu – byly by to ale pouhé domněnky.

Musíme uznat, že reakce učedníků byla pochopitelná. V jejich očích onen cizí exorcista okrádal Ježíšovy následovníky o to nejatraktivnější a nejpřesvědčivější, totiž o moc zprostředkovat ve jménu jejich Mistra osvobození a uzdravení. Existence takového cizího exorcisty mohla dokonce vzbuzovat dojem, že není vůbec důležité, zda někdo patří mezi Ježíšovy učedníky nebo ne. V očích učedníků si slízal tento divotvůrce pomyslnou smetanu, úspěch při svých mocných činech, a nepřinesl žádnou oběť jako učeníci, kteří opustili všechno a šli za Ježíšem. Z tohoto pohledu je jejich rozhořčení zcela pochopitelné.

Ježíš ale říká: „Nebraňte mu.“ Můžeme zde rozpoznat jistý nadhled, který naznačuje i slovy: „Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně.“ Tím je zřetelněji ukázán rozdíl mezi úspěchem nejmenovaného exorcisty a neúspěšným zásahem učedníků. Ježíšův výrok: „Kdo není proti nám, je s námi,“ není jen projevem obyčejné tolerance. Je to opravdová svoboda synů Božích. Tento výrok je zároveň vyvážen jiným podobným a zdánlivě si protiřečícím výrokem v evangeliu sv. Matouše: „Kdo není se mnou, je proti mně“ (Mt 12,30a). Morna D. Hooker uvádí, že výrok „Kdo není proti nám, je s námi“ mohl pravděpodobně být jakýmsi příslovím.

Ve verši 41. Ježíš rozvádí předchozí myšlenku takto: kdo prokáže dobro Kristovým společníkům, nepřijde o svou odměnu. Hned se nám jistě vybaví podobenství z Matoušova evangelia o posledním soudu (Mt 25,31-46), kde zazní věta: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali.“ Ale naopak také: „Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.“ Formulace „amen, pravím vám“ nám jistě ne náhodou může připomínat slavnostní příslib či oficiální prohlášení.

Dále se tento úryvek ubírá jiným myšlenkovým směrem. Verš 42. mluví o tom, jak Ježíš nahlíží na toho, kdo by svedl jednoho z nepatrných, který v něj věří. Zdá se nám téměř nepřijatelné slyšet z Ježíšových úst, že by bylo lépe někoho vhodit do moře s mlýnským kamenem na krku. Jistě zde Ježíš nevyzývá k nějakému vraždění a braní spravedlnosti do vlastních rukou. Chce takto naznačit hrůzu skutku, který by pohoršil nebo svedl někoho, kdo v něho věří. Když to domyslíme do důsledku, tak skutečně by bylo někomu lépe, dřív než by udělal hřích, který bude mít nedozírné následky a kvůli němuž ztratí věčnost, aby přišel ještě jako poměrně nevinný o svůj pozemský život. Neztratil by tak život věčný a nepřipravil by svým pohoršením o život věčný někoho druhého.

Řecké slovo „skandalizein“, které se v mnoha překladech překládá jako „svést ke zlému nebo ke hříchu“, znamená vlastně přivést k pádu. Ježíš zde zcela všeobecně varuje před tím, aby někdo nepřivedl k pádu člověka, který je v očích druhých považován za malého. Když to vezmeme do důsledku, přivést k pádu znamená dovést někoho k tomu, že se zřekne víry v Ježíše a jeho následování. Před touto možností Ježíš varuje svých dvanáct učedníků. Kdyby se toho někdo dopustil, ať mu „dají na krk mlýnský kámen a hodí ho do moře“.

Někteří si kladou otázku: Vyslovil Ježíš skutečně tak drsná slova? Mohl milosrdný Ježíš prohlásit, že by pro toho, kdo svede druhého, bylo lépe dát mu na krk mlýnský kámen a hodit ho do moře? Musíme přiznat, že Ježíš, který přišel představit Boží lásku, Boží milosrdenství a dobrotu, však nikomu nezaručil, že vše automaticky dopadne dobře se všemi a s každým. Ten, kdo nechce brát vážně, že jeho budoucnost ve skutečnosti závisí na vlastním rozhodnutí, dává tak najevo, že si málo cení hodnoty svého života. To, co činíme nebo nečiníme, má totiž své důsledky, a proto může být naše chování ještě za života zdrojem dobré nebo špatné budoucnosti.

Tři další výroky, které začínají slovy „svádí-li tě“, jsou velmi podobné. Nejprve je řeč o ruce, pak o noze, pak o oku. Moc dobře víme, že ani ruka ani noha ani oko člověka nesvádí, ale lidská nezřízená žádostivost, která se může projevit špatným použitím nohy, ruky, oka i jiného údu. Chyba není v ruce, noze nebo oku, ale v nezvládnuté žádostivosti, která může být uskutečněna skrze použití ruky, nohy či oka. Ježíšova drastická rada useknout ruku nebo nohu, popř. vyloupnout oko naznačuje, že proti pokušení je třeba bojovat. Ježíš nechce doporučovat, abychom se zmrzačili, ale jde mu o to, abychom nebrali na lehkou váhu pokušení a neustávali v boji s ním. K motivaci pro boj s pokušením Ježíš vykresluje obrovský rozdíl mezi posmrtným životem a utrpením v pekle. Přijít do věčného života se vyplatí, i kdyby pro to měl člověk svést na zemi sebevětší boj a přinést obrovské oběti. Třikrát je také zmíněn pojem peklo, řecky gehenna. Tímto názvem se označovalo hebrejsky g-hinnom, údolí poblíž Jeruzaléma, kde byly v době Joziáše přinášeny oběti dětí pohanskému bohu Molochovi. Joziáš, aby napravil znesvěcení tohoto místa, na tom místě zřídil skládku na pálení odpadu z města. Gehenna symbolizuje místo trestu pro zavržené.

Varování proti pohoršení je obsaženo ve třech výrocích se stejným námětem. Je zde postaven proti sobě život a peklo. Do života se vchází, do pekla je člověk uvržen. Jak uvádí Rudolf Pesch: „Ruka, noha, oko, údy jsou podle židovského chápání sídlem hříšné žádosti a mohou tedy vést k odpadu od Boha.“ Pohoršení je situace, ve které člověk sám – a to skrze své údy nebo způsob vnímání – dává přednost něčemu jinému kromě Boha. Ježíš varuje před nesprávným užíváním údů, které by člověka od Boha oddělovaly. Výroky, které jsou zde obsaženy a zmiňují nebezpečí uvržení do pekla, nechtějí oslabit účinnost radostné zvěsti, ale podtrhují vážnost celé skutečnosti.

Na závěr se pozastavme nad pojmem „nevejít do života“ a „nemít účast na věčném Božím životě a na Božím království“. V biblické řeči to znamená minout svůj hlavní cíl, kvůli kterému byl člověk stvořen a pro který žil. Je to nejhorší a nejstrašnější událost, která by se mohla člověku stát. Smrtí by člověk upadl do věčnosti, která by byla bez Bohem zamýšleného naplnění.

Myšlenka na tuto děsivou variantu nemá navodit pocit hrůzy, ale má povzbudit zdravý pud sebezáchovy – sebezáchovy pro život věčný. Věci, o kterých se mnoho nemluví, mohou být pozapomenuty a tím víc mohou člověka překvapit a zaskočit. Pokud Ježíš zmiňuje možnost věčné prohry, je pro ty, kdo chtějí slyšet, velmi účinným varováním a povzbuzením. Povzbuzením ke správné volbě a životu, který směřuje k životu věčnému v Boží radosti.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1