Mt 16, 24 – 27

Pavel Kopeček

 

V úryvku Matoušova evangelia vybraného pro slavnost svatého Václava připravuje Ježíš své učedníky na to, co má přijít, co jim má být ještě zjeveno a co mají ve svém životě naplnit. Následovat Krista znamená být připraven na přijetí toho, co Bůh od nás žádá, na zřeknutí se vlastních nároků a na úplné odevzdání do rukou Božích. Tento motiv jasně zaznívá z našeho úryvku a je jistou ozvěnou Kristových slov, která čteme v desáté kapitole Matoušova evangelia: „Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (Mt 10, 37 –38). Tato Ježíšova slova získávají na významu a aktuálnosti, protože následují hned po předpovědi Kristova utrpení a smrti.
Dnešní text bychom mohli také srovnat s podobnými úryvky Markova a Lukášova evangelia (Mk 8,34 – 9,1; Lk 9, 23-27). Matouš ukazuje v porovnání s Markem posun ohledně posluchačů, kterým jsou Ježíšova slova určena. Pro Marka jsou jimi “zástupy”, kdežto u Matouše svěřuje Ježíš tato slova svým učedníkům.

Na počátku naší perikopy máme časové určení – “Od té doby”, – které znamená jistý přelom v Ježíšově působení. Končí doba pobytu v Galileji a Kristus nyní nastupuje cestu do Jeruzaléma, kde bude trpět, bude umučen a třetího dne vzkříšen. Výraz od té doby, který je typický pro Matouše, pojí naš text se čtvrtou kapitolou (Mt 4, 17), v níž Kristus hlásá příchod Božího království v Galileji. V našem úryvku opouští Galileu, vydává se na cestu do Jeruzaléma a mluví o utrpení, které ho tam čeká.

Mění se tedy obsah hlásání a tomu také odpovídá změna místa. Pro Matouše je Galilea vlastí evangelia, zatímco Jeruzalém je místem Kristova utrpení a jeho smrti. Díky této kompozici se Mistr zjevuje po svém zmrtvýchvstání učedníkům v Galileji, nikoli v Jeruzalémě.

V našem úryvku můžeme pozorovat dvě, vzájemně propojené, části. Po oznámení o Kristově utrpení, přechází autor k napomenutí Petra, k dialogu mezi Petrem a Kristem, který se stává středem celé dnešní perikopy. V druhé části našeho úryvku vysvětluje Kristus apoštolům co znamená následovat ho a v čem se nachází pravá hodnota lidského života.

Určení času není jen pojítkem dvou částí evangelia nebo časovým vymezením daného děje, ale je také literárním obratem, který vytváří souvislost s předcházejícím textem. Nášemu úryvku předcházelo Petrovo vyznání, ve kterém je Kristus označen za Mesiáše a Božího Syna – Petr následně označen za skálu, na které Kristus zbuduje svou církev.

Po této události, kdy učedníci mají plné a nefalšované poznání Krista, je to právě On, kdo jim odkrývá cestu, kterou má projít. Je to cesta utrpení a smrti. Právě druhá část Markova evangelia si klade za cíl ukázat nutnost utrpení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Tato pravda je nyní zjevena jen apoštolům, jejichž postavení je tak zdůrazněno. Spolu s nimi je to i celé společenství, které má pochopit tuto nutnost.

Tato nutnost je Markem viděna jako naplnění Písma ve vztahu ke Starému Zákonu,  ale také ve smyslu apokalyptickém jako následnost událostí, které předcházejí konci. Ježíš ukazuje učedníkům svou budoucnost, jejíž uskutečnění je v dějinách spásy nutné. Výraz velmi trpět je u Matouše spojen s elitními židovskými skupinami: starší, velekněží a učitelé Zákona. Toto spojení utrpení a židovské elity se znovu objevuje v postoji posměchu pod křížem, jak je patrno ve 27. kapitole (Mt 27,41). Ve vyprávění o utrpení jsou to právě starší a velekněží, kteří se přesouvají na první místo a stávají se hlavními postavemi děje. Tímto způsobem se předpověď utrpení těsně pojí s vyprávěním o ukřižování. Následná smrt od představitelů vlastního národa je osudem spravedlivého člověka a pravého proroka – jak dosvědčuje Starý Zákon.

Výraz třetího dne vzkříšen je jistou ozvěnou víry v Kristovo božství. Matouš vysvětluje Kristovu smrt ve smyslu kristologickém, tj. že nad Božím Synem nemá smrt vládu, a ne ve smyslu dějin spásy, tj. že pro spásu lidstva musel Kristus toto všechno podstoupit.

Po této zprávě vidíme reakci apoštolů, která je vyjádřena v Petrově postoji. Nechápou jeho slova a nedokáží se s nimi vyrovnat, a právě proto Petr hledá způsob, jak zabránit tomu, co Kristus právě naznačil. Petrova reakce je velmi lidská; věří, že může radit nebo dokonce rozhodovat za Krista. V podstatě se jedná o jistou formu prosby, která je založena na myšlence, že úděl člověka, který je neúspěšný a neutěšený, je způsoben jím spáchanou chybou a hříchem. Petr, který právě vyznal Kristovo božství, vnímá jeho dokonalost a svatost, a právě proto jej chce odradit od myšlenky na utrpení a na smrt. Nedokáže si srovnat tento zdánlivý rozpor a připadá nám, jako by vůbec nevnímal zprávu o Kristově vzkříšení. Jeho způsob myšlení je dost přízemní, Petr je příkladem učedníka, který odmítá vzít na sebe cizí utrpení.

Ježíš se však nenechá odradit od své cesty, kráčí za vytčeným cílem. Protože jej Petr chce odvést od tohoto cíle, který je mu určen, stává se nástrojem satanovým. V této souvislosti je nutnost utrpení poukazem na Boží plán. Vlastní a pravý názorový střet, který zde vystupuje není mezi Ježíšem a Petrem, ale mezi Bohem a satanem. Jako satanův nástroj je Petr pohoršením, stává se tedy osidlem, do kterého se má Ježíš chytit, chce jej odradit od započaté cesty, od uskutečnění Božího plánu.

Petrovo chování dostává punc odstrašujícího příkladu pro celé společenství, myšlenky tohoto Kristova učedníka vyvěrají z lidských kalkulací. Na tomto místě chce autor podtrhnout protiklad mezi věcmi božskými a lidskými. Petr je veden egoistickými myšlenkami, které zde nemají místo.

Reakce prvního účedníka na Kristova slova a jeho následné napomenutí se stávají příkladem pro ostatní. Každý, kdo následuje Krista, musí být uveden do této pravdy o důležitosti utrpení pro spásu lidstva. Petrovo reptání má mytologický podklad: Satan pomalu připravuje půdu, klade kameny, které mají způsobit Kristův pád. Právě Petr, který má být skálou církve, se stává nástrojem satanovým, skálou, na kterou se naráží. Ježíš vnímá toto nebezpečí, a proto se proti němu staví jasně a rozhodně: “Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!” (Mt 16,23). Toto je v přímém protikladu s předcházejícím textem, kde vidíme Petrovo vyznání, které je dílem Božího zjevení.

Dvacátý čtvrtý verš naší perikopy představuje nový myšlenkový a významový celek, který je spojen s předcházející částí dalším časovým určením – tehdy. Tato druhá část začíná Kristovou instrukcí učedníků; skrze ně také Kristus poučuje církev o významu sebezřeknutí a o smyslu utrpení. Učedník má být veden příkladem svého pána: “Žák není nad učitele ani sluha nad svého pána. Stačí, aby žák byl jako jeho učitel a sluha jako jeho pán.” (Mt 10, 24-25).

Být učedníkem nese s sebou základní rozhodnutí pro následování Krista. Člověk se má zapřít, dát svůj život do jeho rukou a vzít svůj kříž. Zapřít se není zde chápáno jako opovržení sebou nebo ztráta vlastní hrdosti a cti, ale je to podmínka pro nesení kříže. Metaforou kříže se nemyslí obtíže života, různé nemoci nebo dokonce často zdůrazňované odumření sobě samému. Jak sebezapření, tak i nesení kříže je v úzkém vztahu k následování Krista – a od tohoto základního křesťanského povolání odvíjejí tyto výrazy svůj smysl. Zjevení Kristova utrpení a smrti apoštolům, jak zaznělo v předcházejících verších, ukazuje plný význam Mistrova následování.

Být učedníkem znamená jít s Kristem směrem do Jeruzaléma se všemi důsledky. Zapřít sám sebe znamená, že ničemu a nikomu nedávám přednost před tímto následováním svého Pána. Být připraven k nesení kříže znamená následovat Krista za všech okolností a se všemi důsledky. V tomto smyslu nese kříž každý křesťan, když následuje svého Pána a zakouší všechny obtíže a oběti, které každodenní život z víry přináší. Krajní možností je oběť nejvyšší, oběť vlastního života.

Zdá se, že se staví proti sobě na jedné straně následování Krista až na kříž a na druhé straně myšlenka na život.

Cílem je dosáhnout života, což odpovídá přání a touze každého člověka. Tohoto cíle lze dosáhnout jen způsobem radikálním – a neexistuje třetí možnost; buď tohoto cíle dosáhneš nebo ne. V našem textu se výrazem duše označuje život. Text poukazuje na různé protiklady v pohledech na život. Špatné jistoty vedou ke ztrátě života, ale ten, kdo ztratil život pro Boha a pro lidi, jej opět nalezne. Dospět k jeho dokonalému naplnění je posledním cílem následování Krista.

Autor vyhrocuje základní touhu člověka po životě až do krajnosti: „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (Mt 16,25). Ztráta života je zde chápána ve smyslu eschatologickém, to znamená ve vztahu k základní myšlence celého úryvku, kterou je následování Krista. Ztratit život pro něho znamená zde jít Kristovou cestou, opustit své představy a lidské náhledy na život. Jinými slovy: nalezení života znamená vydat se na Kristovu cestu. Smyslem a posledním cílem „nalezení života“ je dosažení nejvyššího dobra, jímž je Bůh. Pokojné spočinutí v Bohu se nachází mimo lidské já a dosažení tohoto stavu je spojeno s opuštěním vlastního já a přimknutím k Bohu. Odumřít sobě znamená objevit život v tomto základním a plném smyslu. Životní postoj Kristova učedníka stojí v protikladu vůči těm, kteří se sobecky pokoušejí chránit svou přirozenou existenci – a vše pro ně končí tragicky, protože ztrácejí to, co se po celý život snažili chránit a opatrovat.

Obě předcházející věty poukazují na nebezpečí pro život. Chybně žije ten, kdo zakládá svůj život na nepravých jistotách. Mluvíme-li o životě, bude vhodné objasnit základní myšlenku na život. V našem textu se nemluví o životě jako o hodnotě biologické, ani o délce a zdraví života. O tyto věci se stará člověk přirozený – nenáboženský. Obava o takto chápaný život je vázána na čas. V našem textu se nemluví ani o duši nebo o duchovním životě, ani o tom, že by člověk měl opustit veškerou pozemskou činnost. Tento způsob myšlení by odpovídal řecké mentalitě.

Opravdový život se podle evangelia žije v následování Krista. Mnohdy však je tento způsob života v nebezpečí pro lidskou žádostivost. Chtít “získat celý svět” je znamením neschopnosti dosáhnout pravého života. Jako první bychom měli odhodit důvěru ve vlastní schopnosti a bohatství. Správně říká žalmista: “Nikdo nevykoupí ani bratra, není schopen vyplatit Bohu sám sebe” (Žal 49,8).

Ve 26. verši mluví evangelista o prospěchu věcí pro člověka a opět se vracíme ke ztrátě života: “Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?” Možnost “získat celý svět” znamená získání všeho bohatství světa. Tato věta těsně souvisí s Markovým evangeliem (Mk 4,8): “Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa a jejich slávu…”. Spojíme-li obě myšlenky, poznáváme, že možnost získání celého světa je spojena se službou tomu, který nás od Boha odděluje, tedy ďáblovi. Pochopitelným důsledkem je odklon od Boha a ztráta života.

Dalším motivem pro následování Krista je skutečnost příchodu Syna člověka. Tento důraz evangelisty odpovídá základní eschatologické myšlence Nového zákona, která má mít praktický dopad na život křesťanů. Tento dopad je chápán jak v oblasti morální, tak existenciální.

“Ve slávě svého Otce se svými svatými anděly” – tento text se vztahuje k tomu, co přijde po událostech, které Kristus předpověděl. Syn člověka musí napřed trpět a zemřít, aby se vrátil do slávy svého Otce. V tomto místě vkládá Matouš další apokalyptický prvek: “…a tehdy odplatí každému podle jeho jednání”. Tato nebo podobná slova se nacházejí na mnoha místech Nového zákona. (Řím 2,6; 2 Kor 11,15; 2 Tim 4,14; 1Petr 1,17; Ef 2,23; 18,6; 20,12-13; 22,12). Téměř stejný text nacházíme ve Starém zákoně: “Ty každému splatíš podle jeho skutků” (Žl 62, 13).

Evangelista má jasnou představu o tom, že po své smrti a vzkříšení se Ježíš vrátí, jako apokalyptický soudce lidstva. Pro autora naší perikopy je důležitý tento závěrečný pohled na soud, u kterého nelze podplácet nebo počítat s penězi. Při soudu se hodnotí jen “život” – a to ve svém celku – jako následování Krista.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1