Nu 11,25-29

Pavla Edita Herciková

 

Budeme-li chtít dnešním jazykem vyjádřit hlavní téma prvního čtení 26. neděle v mezidobí, pak můžeme mluvit o Boží podpoře při rozdělování úkolů a odpovědnosti ve společnosti, o účasti zástupců společnosti na její správě, ale také o Bohem udílené autoritě a o jeho obdarovávání i vně organizovaných struktur Božího lidu. Dříve než budeme tuto myšlenku sledovat v textu, zaměřme však svou pozornost k jeho souvislostem.

Text se nachází v 11. kapitole 4. knihy Mojžíšovy: Tato čtvrtá kniha Bible líčí dlouhý pobyt a putování izraelského lidu na poušti; všímá si řádů a uspořádání tohoto společenství v oněch tak mimořádných podmínkách; vypráví ale také o nových a nových selháních lidu – již unaveného, ztrácejícího z očí cíl své cesty do Zaslíbené země a ve vzpomínkách se vracejícího do Egypta a vyzdvihujícího těch několik materiálních výhod egyptského otročení pro faraona.

Hebrejsky se 4. kniha Mojžíšova nazývá podle svého začátku „Na poušti“(„bemidbar“), neboť Hospodin „na poušti“ oslovuje Mojžíše, aby provedl soupis lidu. Tento začátek tak předznamenává dějiště i obsah celé knihy. Vzhledem k dvěma soupisům lidu označil řecký a z něj vycházející latinský překlad tuto knihu jako „Výčty“ nebo „Počty“, tedy „Numeri“. Kniha pak jako celek svědčí o Boží přítomnosti během namáhavého putování a těžkostí na cestě pouští, současně ale také o roli a významu lidského rozhodování. Neboť rozhodnutí, zda lid bude Bohu věřit a nechá se jím dál vést, nebo ztratí důvěru a bude se pouští vracet, znovu reptat a malomyslnět, toto je – se všemi důsledky – zcela v rukou Božího lidu. Proto také trvá cesta tak dlouho. Lid ještě nebyl připraven ke vstupu do svobody…

11. kapitola této knihy ještě předchází pozdějšímu vyprávění (ze 14. kapitoly) o osudném ústupu lidu od hranic Zaslíbené země, který znamenal setrvání na poušti po dobu celých dalších čtyřiceti let. 11. kapitola popisuje jedno z předcházejících velkých reptání, snad bychom mohli říci protestů a vzpoury. Nepokoje a reptání se začínají vzmáhat nejprve mezi příslušníky přimíšeného lidu, tedy mezi těmi, kteří spolu s Izraelci vyšli z Egypta – podle vyprávění v 2. knize Mojžíšově (Ex 12,38) jich byl početný zástup. A Izraelité se jimi nechali snadno strhnout. Dávají se ovládnout sebelítostí, pláčou, naříkají… Ve svých představách si vykreslují běžné pokrmy v Egyptě, které nyní z odstupu vnímají jako pochoutky. Stěžují si na jednotvárnost při každodenním nasycení Boží manou – a odvrhují tak s darem i jejího Dárce! – Dožadují se masa.

Mojžíš už nemá sílu bojovat proti těmto útokům. Je těžké vést lid, který ze svého obzoru ztrácí cíl a začíná se starat jen o vlastní potřeby… – Ano, je jisté, že nelze dlouhodobě opomíjet důležité potřeby člověka… Ale jeho nejdůležitější životní potřebou je: naděje – bez ní není možné pokračovat v životní cestě, bez ní se život scvrkává… Bez naděje na smysluplný cíl cesty se cesta sama stává nesmyslnou. – Tato život udržující naděje se však právě nekonstruktivním reptáním ztrácí… Pozornost lidu je obrácena na těžkosti, místo na cíl!

Izraelité nyní vnímají pouze vlastní žádostivost po mase; nevidí už, odkud vyšli a kam jdou. A Mojžíš volá k Hospodinu – o pomoc. Tentokrát o pomoc dříve pro sebe než pro lid. Svěřený úkol vedení Božího lidu se mu stává neunesitelným břemenem. Nedokáže znovu a znovu přemáhat nechuť, zdráhání, netrpělivost a únavu těch, kteří jsou mu svěřeni, je jako učitel, který se touží podělit o veliké věci, ale jeho žáci stále nemohou zvládnout základní dovednosti., … především nepostradatelnou dovednost důvěry Hospodinu! Lid nedokáže překročit svůj stín, který si nese s sebou z Egypta. A Mojžíš je už unaven reptáním tohoto zástupu. Prosí Hospodina, s odvoláním na Jeho milost, raději o smrt, aby jej zprostila obtížného úkolu. – Není to u Mojžíše první prosba tohoto druhu, poprvé však chtěl zemřít jen v případě, pokud by Hospodin chtěl zavrhnout lid, tedy solidárně s ním (Ex 32,32). Tentokrát na lid ohled nebere. – Některé výklady zde mluví o krizi autority u Mojžíše.

Hospodin bere vážně Mojžíšovu situaci, nezazlívá mu jeho prosbu o tak radikální způsob zproštění služby, a jedním dechem zaslibuje odlehčení Mojžíšově odpovědnosti povoláním sedmdesáti spolupracovníků i maso pro lid. Zpráva o masu z popadaných vysílených křepelek uzavírá 11. kapitolu. Toto maso se ale stane žádostivému lidu zároveň i trestem za opovržení Hospodinovým vysvobozením z Egypta pro vzpomínku na „egyptské hrnce“. Mnozí zaplatí svou nenasytnost smrtí, pocházející snad v horku z rychle se kazícího masa, a podle toho je nazváno i ono místo v poušti: „Kibrot-Hattaava“ neboli „Hroby žádostivosti“.

Úryvek, který je čten při liturgii 26. neděle, se týká Hospodinova pověření a uschopnění ke službě sedmdesáti nových Mojžíšových spolupracovníků.

Už dříve, v 18. kapitole 2. knihy Mojžíšovy, si Mojžíš vybírá – na radu svého tchána Jitra – správce lidu, kteří mu mají pomoci rozhodovat běžné záležitosti lidí, zastávají tedy především funkci soudců. Také ve 24. kapitole 2. knihy Mojžíšovy jsou zmíněni izraelští straší, a to v počtu sedmdesáti, kteří jsou vybráni, aby se stali nejbližšími svědky Hospodinova jednání s Mojžíšem na Sinaji. Také při jiných příležitostech jsou zmiňováni starší Izraele.

I zde má Mojžíš vybrat 70 izraelských starších a přivést je za tábor ke stánku Hospodinovy úmluvy, sloužícímu jako přenosná svatyně. Číslo 70 je zaokrouhleným násobkem 6 x 12, dávajícím číslo 72, přičemž číslo 6 je zde chápáno jako polovina dvanácti, a při vynásobení dvanáctky určuje v jistém smyslu její vystupňovaný smysl úplnosti. 70 zástupců lidu tak představuje jejich zastoupení a poslání vůči veškerému lidu. O takové existující instituci sedmdesáti izraelských starších ví např. také prorok Ezechiel (Ez 8,11), stejný počet členů bude mít později, ještě za Ježíšovy doby, sanhedrin, tedy velká židovská rada. Tentýž počet učedníků posílá před sebou do míst, kam chce sám přijít, také Ježíš (Lk 10,1).

Jako odpověď na Mojžíšovu únavu a krizi mu Hospodin oznamuje, že přenese část Mojžíšovy zodpovědnosti za lid, spolu s jeho duchem, uschopňujícím k plnění daného úkolu, z Mojžíše na oněch sedmdesát zástupců lidu. Jejich úkolem ale pravděpodobně nebude jen organizace a správa lidu, spojená s funkcí soudců, jako tomu bylo na radu Mojžíšova tchána Jitra (Ex 18). V této chvíli reptání a malomyslnosti lidu, který vzhlíží zpátky k Egyptu, ztrácí odvahu a motivaci pro další cestu, vzdává se cíle pro těžkosti, které přicházejí, … v této chvíli je nejvýš důležité dát Mojžíšovi pomocníky především k výchově lidu naději pro další cestu, k vděčnosti a k věrnosti Hospodinu.

A skutečně, následující den, když Mojžíš shromáždil sedmdesát mužů ze starších lidu a rozestavil je okolo stánku úmluvy, …

25 Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil k Mojžíšovi; vzal z ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům starcům. Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení, ale později se to už nestalo. 26 Dva muži z nich zůstali v táboře, jmenovali se Eldad a Medad. I na nich spočinul duch, neboť byli mezi těmi, kdo byli písemně určeni. Nevyšli však ke stánku úmluvy a dali se do prorokování v táboře.

27 Tu přiběhl jeden chlapec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Medad prorokují v táboře.“ 28 Jozue, syn Nunův, Mojžíšův služebník od mládí, řekl: „Pane můj, Mojžíši, zabraň jim v tom!“ 29 Mojžíš mu odpověděl: „To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!“

Duch, který starší lidu obdrželi jako Boží moc při uvedení do své služby a který se zde na znamení pro lid, ale i pro ně samotné, projevil v daném okamžiku prorokováním, má těmto starším zprostředkovat potřebné charisma k výkonu jejich služby, svědčí o Boží autoritě jejich pověření a činí je součinnými s Boží vůlí. (Doprovodným znamením a vyjádřením Boží přítomnosti, obdarovávající přítomné starší svým duchem, je přitom sestupující oblak.)

Pro křesťanského posluchače je zde na okraj třeba podotknout, že Božím duchem tu není míněn Duch svatý jako třetí božská Osoba, kterou starozákonní teologie nezná, nýbrž Boží moc.

Fenomén prorokování a proroctví v biblickém Izraeli je poněkud odlišný od prorockých praktik a projevů v okolních národech starého Orientu, kde existovali při královských dvorech profesionální věštci, zaklínači, popř. kněží místních kultů, zprostředkovávající „božské výroky“ k osobním a politickým záměrům vládců. Běžné bylo užívání astrologie, hadačství a výkladů z přírodních úkazů, např. z tvaru mraků. Tyto praktiky Hospodin Izraeli přísně zapověděl (Dt 18,10-12), oni se měli učit důvěřovat jedině Jemu. Mezi okolními národy jsou také známé praktiky, jejichž cílem bylo uvést člověka do „tranzu“ pomocí zběsilého tance, pískání a bubnování, používání narkotik, způsobováním si řezných ran, a tím ztráty krve, jaké se objevují nezřídka u Kenánců – příkladem zde může být chování Bálových proroků na Karmelu (1 Král 18,20-40).

Hospodinovi proroci však neprorokovali o své vlastní vůli, ale byli posíláni Hospodinem, aby hlásali Jeho slovo, připomínali Hospodinův Zákon a Jeho smlouvu s lidem, což jim v jejich osobním životě vynášelo často spíš příkoří. Za největšího z Hospodinových proroků je označen Mojžíš (Dt 34,10), jako jeho nástupce v prorocké službě, zprostředkující Boží slovo lidu, je chápán Jozue. V tradici Izraele pak existovali jednotliví proroci, jako např. Nátan na Davidově královském dvoře, ale i skupiny prorockých žáků, shromažďujících se kolem významných prorockých osobností, jako byli např. prorok Eliáš nebo Elizeus. Jejich úkolem však vždycky bylo znovu a znovu upamatovávat Boží lid, včetně králů, na jeho smlouvu s Hospodinem. Jejich jednání bylo více symbolické než extatické, více naznačovalo vztah mezi Bohem a Jeho lidem namísto upadání do blouznivých stavů. Mělo ukazovat na Hospodina, nikoliv upoutávat pozornost k jejich vlastní osobě.

Přesto však i velmi nápadný způsob projevu „prorokování“ může zůstávat a má místo v Boží režii. Vzpomeňme zde na Samuelovo ustanovení prvního krále Saula, s jehož zasažením Hospodinovým duchem při setkání s kolektivním vytržením pelištejské prorocké skupiny je předem počítáno (1 Sam 10,5-7). Novozákonním příkladem jsou projevy učedníků při seslání Ducha svatého o Letnicích (Sk 2,4nn) nebo projevy doprovázející přijetí víry, popisované ve Skutcích apoštolů (Sk 10,44-47; 19,6). Jejich účelem je především nechat příjemci prožít dotyk Božího ducha a dosvědčit i okolí, že se zde děje něco výjimečného. Vlastním projevem je tu zpravidla Boží chvála. Trvalým důsledkem pak má být zpozornění a zcitlivění pro Boží jednání v člověku …

Poznámka učiněná v textu našeho úryvku o tom, že „se to už později nestalo“, že by se totiž vybraní izraelští starší znovu dostali do prorockého vytržení“, neznamená, že by už nikdy potom nebyli naplněni Božím duchem, nýbrž že v nich Boží duch působil jinak, přiměřeně svěřeným úkolům.

Ústředním tématem textu, nacházejícím svou ozvěnu i v evangeliu, je však zaujetí postoje k situaci, vymykající se úzkoprsým představám o daném pořádku, kdy přes jistou neukázněnost dvou z vybraných starších, kteří se ke stánku úmluvy nedostavili, – i když není znám důvod a posouzena závažnost jejich jednání – se jim oběma dostalo stejného daru Božího ducha jako všem ostatním, a to dokonce před očima celého tábora!

Eldad a Medad, jejichž jména vypovídají o Božím příbuzenství a o Boží lásce, jsou uchváceni uprostřed tábora stejným prorockým vytržením jako ostatní, kteří vyšli s Mojžíšem ke stánku úmluvy. Zprávu z tábora o tom přináší malý chlapec, u něhož lze očekávat spíš úžas než nějaké odsuzující hodnocení. Ten, kdo na zprávu reaguje podrážděně, je Jozue, a Písmo zde neopomene poznamenat jeho výsadní postavení vedle Mojžíše, jemuž Jozue od mládí přisluhuje. Jeho se dotklo, že Mojžíš nemá něco nebo někoho pod kontrolou… Nedochází už mu však, že Ten, který dává Eldadovi a Medadovi prorokovat uprostřed tábora, je větší než Mojžíš, … že je to sám Hospodin!

Mojžíš je zde velkorysejší. Ve skutečnosti nesoudí Boží jednání, ale raduje se z Božího daru prorockého ducha, který je toho dne rozdáván: Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!“ Po ničem jiném Mojžíš víc netouží, vždyť všechno reptání, které ho tolik vysiluje, pochází právě z toho, že si lid přestává uvědomovat a vnímat Boží moc i lásku. – Právě Boží moc a láska překračuje všechna lidská omezení a ohraničení, uděluje svá charismata a kompetence, uschopňuje ke své chvále i mimo institucionální hranice…

Ježíš to v podobné situaci vyjádří vůči svým ustaraným učedníkům, snažícím se o ochranu jeho, možno říci: „autorských práv“, ještě lapidárněji: „Kdo není proti nám, je s námi“ (Mk 9,40). To, co je skutečně důležité, je umožnit, aby se Bůh mohl čím dál více ujímat vlády v lidských srdcích a vkládat do nich naději k životu a k pokračování v cestě. V Božím království neplatí lidské představy o prestiži, ale otevření se Božímu působení, i když se to neděje vždy na předem vymezeném místě…

„Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!“

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3