Oběť v Bibli

Pavel Kopeček

 

Chceme-li se podívat na tématiku oběti tak, jak se objevuje v Písmu svatém, je třeba ji vnímat v širších souvislostech jednotlivých biblických událostí. Od prvních stránek Bible až po její závěr se setkáváme s obětní praxí, která je spjata s dějinami spásy. Můžeme ji vidět na počátku, v biblických pradějinách (Noemova oběť po potopě, Gn 8,20) přes oběti patriarchů (Abrahámova oběť, Gn 15,9), obětní praxi v době Mojžíšově (oběť Hebrejů v Egyptě, Ex 5,3), oběti v čase soudců a králů (Sd 20,26; oběť Šalamounova, 1 Král 8,64) až po návrat z exilu (Ezd 3,1-6).

Všechny tyto starozákonní oběti jsou předobrazem Kristovy oběti, k ní směřují a my je v tomto duchu chápeme a vysvětlujeme, jak říká i list Židům:Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy, když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchizedechova (Žid 5,7-10).

Původní Izrael měl ve své nomádské fázi velmi jednoduchou obětní praxi, která se zakládala na obětování berana při opouštění zimoviště a vyhánění stád na jarní pastvu. Dá se říci, že cílem této oběti pesachu (přejití) bylo vyprošení si ochrany a usmíření. Obětní praxe byla úzce spjata s kanaánskou společností Palestiny a ovlivňovala Izrael, který se zde usadil. Lidé vnímali oběť jako prostředek, jímž se člověk přibližuje k Hospodinu. Obětní obřad této nejstarší doby byl velmi střídmý a odpovídal zvykům kočovníků: stavěly se oltáře, při oběti se vzývalo Boží jméno a obětovala se zvířata nebo zemědělské plodiny (oběť Kaina a Ábela, Gn 4,3). I když se následně obřad vyvíjel, přesto jsme stále v počáteční fázi, která je zvláštní tím, že se neobětuje na jednom, ale na různých místech podle Božího zjevení. Jako příklad můžeme uvést Hospodinův rozkaz Abrahamovi: „A Bůh řekl: ,Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Morija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!´“ (Gn 22,2).

Když čteme dále tento text, tak je patrné, že oltář (místo oběti) je velmi jednoduchý a je vytvořen z materiálu, který je právě „po ruce“. Neexistuje zvláštní kněžská funkce – oběť přináší náčelník rodu nebo kmene. V pozdější době je to kmenový vůdce, uznávaná autorita nebo král.

Další fázi můžeme spatřovat v ustanovení kněží, kteří jsou vybíráni k „obětní službě“ – Dt 33,8-11: „Budou vyučovat tvým právům Jákoba a tvému zákonu Izraele, budou klást před tebe kadidlo a na tvůj oltář celopaly…“ Vznikají kultovní centra – stabilní chrámy, kam lid přichází, aby obětoval Hospodinu; s tím roste i význam kněžské třídy. Existence mnoha kultovních center (Betel, Sichem, Dan, Silo, Gibeon) zastiňuje přední postavení Jeruzaléma.

I když je v Jeruzalémě od doby krále Šalamouna (960 před Kr.) skvostný chrám, není obětní praxe Izraele výlučně spjata s tímto místem. Náboženská reforma probíhá až o několik století později za krále Jóšijáše (640-609 před Kr.), kdy po rozdělení Izraele existuje jen jeho jižní část – Judsko. Tato reforma je odstartována nalezením knihy Zákona a zdůrazňuje výlučné postavení Jeruzalémského chrámu jakožto jediného obětního místa. Centralizace kultu přináší větší a intenzivnější obětní praxi, díky které roste počet a význam starozákonních kněží i levitů. Nárůstu obětí odpovídá i pestrost obřadů, jež odrážely náboženské a společenské změny v Izraeli.

Izrael si začal uvědomovat, že nelze k Hospodinu přistoupit bezprostředně: jsou zde kněží, určité časové vymezení, kdy se oběť přináší, a v neposlední řadě oběť sama. Oběť zastupovala člověka před Bohem. To, co by měl člověk ze strany božstva strpět sám, je nyní přeloženo na obětní zvíře. Výraz oběť znamená, že se jedná o kultovní rituál, při kterém je zvíře zabito. Vnější pohled na obětní praxi Izraele nám říká, že pro vyvolený národ nebylo jednoduché přebývat v cizí zemi, byť zaslíbené; přejal něco ze starých kultů země. Z vnitřního hlediska si Izraelci uvědomili, že oběť může ukázat něco, co lidé sami nejsou schopni vyjádřit, tedy svou naprostou odkázanost na Hospodina.

Bible dosvědčuje od samého počátku existenci celé řady obětních obřadů. Běžný byl celopal, který patří ke staré tradici a známe jej z období soudců (Gn 8,20; Sd 6,21 a jinde). Celopal znamená odevzdanost Bohu: jak bylo spáleno celé zvíře na znamení úplného darování se, tak se má člověk cele odevzdat Bohu. Skrze oběť bylo navázáno společenství s Bohem i s ostatními.

Jiný a velmi rozšířený druh oběti se vyznačuje posvátnou obětní hostinou, kdy se část obětovaného zvířete obřadně sní: člověk jí a pije „před Hospodinem“. Pátá kniha Mojžíšova k tomu říká: „Tam koupíš za to stříbro všechno, po čem zatoužíš, skot, brav, víno … a budeš jíst před Hospodinem, svým Bohem, a radovat se i se svým domem“ (Dt 14,26).

Takovým druhem oběti je zpečetěná smlouva na Sinaji: „Nato Mojžíš zapsal všechna Hospodinova slova … postavil pod horou oltář … Pak pověřil izraelské mládence, aby přinesli oběti zápalné a obětovali Hospodinu býčky k hodům oběti pokojné…“ (Ex 24,4-8).

Velmi záhy se objevuje i smírná oběť, jak čteme v První knize Samuelově, kde David hovoří k Saulovi: „Nechť nyní král, můj pán, vyslechne slova svého otroka. Jestli tě proti mně podněcuje Hospodin, nechť přijme vůni obětního daru. Jestli však lidé, ať jsou prokleti před Hospodinem“ (1 Sam 26,19).

Podle starobylého úsloví dochovaného nám v Bibli, Bůh přijímá oběti jako „libou vůni“, o čemž svědčí Třetí kniha Mojžíšova: „To bude zápalná oběť, jako oběť ohnivá bude libou vůní pro Hospodina.“ (Lv 1,9) nebo dále: „To bude pokrm ohnivé oběti, libá vůně“ (Lv 3,16).

Třetí kniha Mojžíšova obsahuje systematický přehled „darů“ obětovaných Hospodinu, ať už krvavých nebo nekrvavých: celopaly, oběti potravin a rostlin, oběti na znamení společenství, oběti za hříchy a oběti kající. Kniha také podává předpisy, jak se mají tyto oběti konat, což nemá udusit jejich duchovní význam, ale ochránit posvátný smysl oběti. Celopaly jsou vedeny myšlenkou díkůčinění a touhou po smíření (Lv 1,4; Jb 1,5). Popisy obětí a patřičné předpisy působí dlouze a nudně, ale obsahují v sobě hluboký smysl pro Boží svatost, lidskou hříšnost a neuhasitelnou touhu po očistě a smíření. Středem obětních obřadů je smíření, kde významnou roli má oběť krve, jejíž účinnost závisí na Boží vůli a která předpokládá pokání. V Třetí knize Mojžíšově čteme: „V krvi je život těla. Já jsem vám ji určil na oltář k vykonávání smírčích obřadů za vaše životy. Je to krev; pro život, který je v ní, se získává smíření“ (Lv 17,11).

Ze starozákonních textů je patrno, že Bůh oběťmi nic nezískal. On nemá zapotřebí člověka, ale člověk velmi nutně potřebuje svého Boha. Obřady vyjadřují vnitřní postoj: klanění, touhu po Boží blízkosti, vyznání hříchů a touhu po odpuštění. Oběť je součástí smlouvy, je to důležitý prvek jejího uzavření: obětí je smlouva stvrzena – viz smlouva na Sinaji. Oběť je v Bibli chápána jako vyvrcholení národního, rodinného a soukromého života, charakterizuje židovské svátky a poutě. Podle Gn 22 odmítá Bůh lidské oběti a přijímá oběti zvířat, ale jen za předpokladu, že obětující přistupuje k obřadu s připraveným srdcem a s vírou po příkladu Abraháma, který byl připraven obětovat Hospodinu to, co mu bylo nejdražší.

Proroci upozorňují na trvalé nebezpečí upnout se na vnější formu obřadů a zapomenout na obsah a obětní smýšlení. Prorocké texty v Bibli nehovoří proti obětem a židovské obětní praxi, ale proti zlozvykům s nimi spojeným. Pro hloubku úcty k Bohu není rozhodující množství obřadů: tam, kde chybí srdce člověka, zůstává i oběť prázdným gestem. Proroci nepřestávají zdůrazňovat rozhodující význam základního duševního postoje, chtějí jen očistit starobylou tradici, a tím ji zachovat.

Micheáš naléhavě vyzývá lid k tomuto vnitřnímu postoji: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mich 6,8). Takto charakterizovaný vnitřní postoj není něčím navíc, ale je podstatou každé oběti a mnohdy ji přímo nahrazuje. „Oběť, kterou bych dal, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží. Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (Žl 51,18-19).

Význam samotných obětí převážila, poněkud nahradila a pročistila modlitba. V době Babylonského vyhnanství nemohli Židé praktikovat nic ze svého obětního systému, protože neměli ani chrám, ani oltář. Zde se ukázalo, že modlitby spojené s dřívějším kultem jsou nezávislé na prostoru, že je to něco více než oběti, protože oběť je zde přenesena do lidského srdce. Vždyť už Jeremiáš kritizoval Jóšijášovu reformu, protože nezasahovala srdce.

Ve Starém zákoně až do Babylonského vyhnanství měla modlitba ráz obřadu a liturgie, měla předepsaná slova. Odpovídala jednotlivým prožitkům věřících. V žalmech máme ale již zachycenou upravenou tradici. Jsou tu emoce, které nebylo možné snadno vyjádřit.

Vedle předpisů o oběti existuje ve Starém zákoně i její přímé zosobnění: Boží služebník, který podle Izaiáše přináší sebe sama v oběť smíru (Iz 53,1-12). Tento text znamená pokrok v porovnání s předcházející tradicí, kde obětní zvíře bralo na sebe hříchy lidu a za ně bylo obětováno. Hospodinův služebník zaujal místo hříšníků, jeho oběť je úplná, dobrovolná a za ostatní; slouží v souladu s Božím záměrem všem.

V Novém zákoně Ježíš vychází z kázání proroků a zdůrazňuje význam a účinnost duchovního postoje při oběti. U Marka čteme: „Milovat Boha z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary“ (Mk 12,33). Jen tak může dát učedníkům klíč k pochopení vlastní oběti. Kristova smrt, jeho jedinečná oběť, překonává všechny starozákonní oběti a uvádí do světa zcela novou skutečnost. Když Ježíš předpovídá své utrpení a smrt, doslovně cituje proroka Izaiáše: přichází sloužit, dát svůj život, a jeho smrt je výkupné za mnohé (Iz 53,10; Mk 10,45).

Kristovo loučení s učedníky při poslední večeři ukazuje vzájemný vztah mezi jeho smrtí a obětí velikonočního beránka. Odkaz na beránka, jehož krev je výkupným za židovský národ, ukazuje, že Kristova smrt má obětní charakter. On svou smrtí zjednává mnohým odpuštění hříchů, pečetí novou a věčnou smlouvu, čímž dává zrod novému lidu, vykoupenému jeho obětí. Oběť na Kalvárii je podivuhodná: smrt se tu stává zdrojem života.

Eucharistie nám tuto skutečnost připomíná, je společným pokrmem a současně i jedinečnou obřadní připomínkou Ježíšovy oběti na kříži. Eucharistie navazuje a také spojuje křesťanský obřad se starobylými obětními hostinami, vyjadřuje společenství s Bohem. Ježíšova krvavá oběť ve své svátostné podobě shrnuje a naplňuje celý starozákonní obětní systém, současně jej překonává. Je to dáno jedinečností a důstojností Krista – Božího Syna, která z jeho oběti činí oběť dokonalou, trvalou a neopakovatelnou.

Kříž zjevuje podstatu oběti, která se stává „příjemnou vůní“ (Ef 5,2), je to oběť duchovní, čin lásky. Smrt, která je naplněním lidského osudu, se dostává do zcela nové pozice: Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrti, abychom, jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce, i my vstoupili na cestu nového života. … Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít (Řím 6, 4-8).

Mnohé novozákonní texty poukazují na obřadní terminologii Starého zákona, a tak pomáhají objasnit smysl těchto obětí jako předobrazů vykupitelské oběti Ježíše Krista. List Židům velmi názorně popisuje tento vztah mezi Starým a Novým zákonem: Ježíš je pravý velekněz a jeho oběť je jedinečná. Podobně jako Mojžíš na Sinaji, tak i On uzavírá smlouvu mezi člověkem a Bohem, tato smlouva je dokonalá a konečná. Jako velekněz v Den smíření, tak očišťuje Kristus lid od jeho hříchů, ale ne krví zvířat, nýbrž vlastní, a to mnohem účinněji než všechny oběti minulosti. Jedinečnost nového velekněze poukazuje na univerzální a konečný význam jeho oběti, úběžníku všech obětí předcházejících, které byly jen stínem té pravé a nyní ztratily svůj význam.

Starozákonní texty pojednávající o oběti poukazují na nutnost prodloužit obřadní gesto do každodenního života. Již Sirachovec dával do souvislosti ctnostný život a oběť: „Kdo zachovává zákon, rozmnožuje oběti, kdo dbá na přikázání, přináší oběť díků. Kdo se ukazuje vděčným, obětuje nejlepší mouku, kdo prokazuje dobrodiní, vzdává oběť chvály“ (Sir 35,1-2). Hlubší vztah mezi spiritualitou a životem najdeme v Novém zákoně: „Vybízím vás, bratři, pro boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba“ (Řím 12,1). Věřící mají pro své spojení s Kristem tvořit svaté kněžstvo, které přináší oběti příjemné Bohu (1 Petr 2,5).

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6