Pavel a jeho spolupracovníci

Petr Mareček

 

Pavel měl při své misijní činnosti četné pomocníky. I když byl během svého působení v Galacii a Řecku téměř neustále odkázán sám na sebe, přesto je zcela zřejmé, že dokázal kolem sebe vytvořit okruh spolupracovníků, který se během doby stále zvětšoval. Výběr pomocníků, mužů a žen, a jejich pověření určitými úkoly bylo součástí jeho misijní strategie. V nesporných Pavlových listech, tj. listech, které apoštol s jistotou napsal (1 Sol; 1-2 Kor; Gal; Řím; Flp; Flm), se setkáváme s více než 40 jmény Pavlových spolupracovníků. Když se k tomu přidají jména ze Skutků apoštolů a Deuteropavlovských listů, tj. z Pavlových listů, u kterých není naprostá jistota, že je apoštol jejich autorem (Kol; Ef; 2 Sol; 1-2 Tim; Tit), zvýší se počet spolupracovníků téměř o 20. O mnohých z těchto spolupracovníků víme však sotva více než jejich jméno. Je však třeba mít rovněž na zřeteli skutečnost, že existovali zajisté i další spolupracovníci apoštola, jejichž jméno není výslovně zmíněno v novozákonních textech.

Naše pozornost se nyní zaměří pouze na ty Pavlovy spolupracovníky, kteří jej neustále doprovázeli na jeho misijních cestách, nebo ty, kteří pocházeli z jiných křesťanských společenství a u něho určitý čas pobývali, aby ho podpořili v jeho misijní činnosti. Z nich zcela jasně vystupuje do popředí význam Timoteje. Byl jediným, u kterého smíme předpokládat, že apoštola doprovázel na všech jeho cestách. Pavel ho nejvíce zmiňuje a projevuje mu stále uznání a chválu. Tato chvála, která je vyjádřena v listech adresovaných církevním společenstvím, má oficiální charakter. Timotej je Pavlův „spolupracovník“ (Řím 16,21). On je jeho „v Pánu milovaný a věrný syn“ (1 Kor 4,17), což pravděpodobně poukazuje na skutečnost, že se obrátil na křesťanství pod vlivem apoštola Pavla. Timotej společně s Pavlem a Silvanem zvěstoval „Ježíše Krista, Božího Syna“ (2 Kor 1,19). On je pro Pavla bratrem a Božím spolupracovníkem v evangeliu Kristově (1 Sol 3,2; srov. 2 Kor 1,1). Je spoluodesílatelem čtyř listů (1 Sol; 2 Kor; Flp; Flm). Pouze s ním se Pavel spojuje v úvodu listu Filipanům pomocí formulace „Pavel a Timotej, služebníci Ježíše Krista“. Vysoké hodnocení Timoteje apoštol Pavel poskytuje rovněž v 1 Kor 16,10, kde o něm dosvědčuje: „koná dílo Páně stejně jako já“. Nejkrásnější svědectví však o něm vydává v listě Filipanům, když tvrdí, že nemá žádného stejně smýšlejícího jako je on a že s ním jako otec se synem společně sloužil evangeliu (Flp 2,19-22).

Z knihy Skutků apoštolů se dovídáme, že Timotej pocházel z Lystry, že jeho otec byl řeckého původu a že jeho matka byla Židovka (Sk 16,1). Timotej se stal společníkem Pavla na jeho tzv. druhé misijní cestě (Sk 16,3). S Timotejem se setkáváme při Pavlově působení v Aténách, v Korintu a v Efesu (Sk 17-19). Druhý list Timotejovi jmenuje jeho matku Euniké a babičku Lois (2 Tim 1,5). Podle prvního listu Timotejovi ponechal apoštol Pavel Timoteje jako biskupa v Efesu, zatímco sám cestoval do Makedonie (1 Tim 1,3).

Druhým nejvýznamnějším Pavlovým spolupracovníkem je nepochybně Titus. Významnost Timoteje a Tita potvrzují rovněž pastorální listy, které jsou právě těmto dvěma Pavlovým spolupracovníkům adresovány. Timotej obdržel dva listy. V této skutečnosti je možné zahlédnout jeho zvláštní důležitost. A co víme o Titovi? V prvé řadě je třeba říci, že Skutky apoštolů se o něm vůbec nezmiňují. V listě Galaťanům se dovídáme, že Titus byl pohanokřesťan, původem Řek. Společně s apoštolem Pavlem a Barnabášem cestoval na apoštolský koncil do Jeruzaléma (Gal 2,3). V čase mezi apoštolským koncilem a sbírkou v korintské církevní obci (2 Kor 8,6) nemáme žádné zprávy o Titovi. Titus pak sehrál ještě důležitou roli ve smíření korintské církevní obce s apoštolem Pavlem (srov. 2 Kor 2,13 a dále). Podle Tit 1,5 pobýval apoštol Pavel s Titem nějaký čas na Krétě, kde ho potom zanechal jako biskupa.

Jak Pavel došel k ostatním misijním spolupracovníkům? Někteří se k němu připojili z církevních obcí, které již existovaly, jako tomu bylo např. u Jana Marka, jenž patřil do křesťanského společenství v Jeruzalémě (Sk 12,12). Mnohé spolupracovníky apoštol Pavel získal při svých cestách. Pavel je dokázal zapálit pro evangelium a naplnit je též horlivostí k misijní činnosti. K takovýmto patří např. Filemon (Flm 1) a Epafras (srov. Flm 23; Kol 1,7; 4,12).

Epafras zřejmě založil domácí církevní obec v oblasti Kolos. Tam byl aktivně činným křesťanem rovněž Vilemín. Oba dva se pravděpodobně setkali s apoštolem Pavlem v Efesu, přesto však nevíme nic jistého. Většina Pavlových spolupracovníků pocházela z církevních obcí, které založil. Je velmi poučné si všimnout, že si Pavel vybírá své spolupracovníky z těchto mladých církevních společenství. To znamená, že Pavel tyto církevní obce již od začátku upozorňoval na jejich misijní povinnost a mnohé z nich byly připraveny k tomuto úkolu. Všichni křesťané z těchto obcí se nestali misionáři – to by bylo neproveditelné – nýbrž církevní obce vyslaly určité muže a ženy ze svých řad a daly je na určitý čas k dispozici k misijní práci. To však přirozeně nevylučuje, že jednotliví členové v místě církevní obce získávali další lidi ke křesťanství. Od tohoto je třeba oddělit misijní činnost na nových misijních polích. Ta se soustředila především na velká města, ve kterých Pavel zakládal církevní obce.

Epafroditos z Filip, kterého apoštol Pavel označuje za svého bratra, spolupracovníka, spolubojovníka a vyslance církevní obce ve Filipech (Flp 2,25), mohl patřit mezi misionáře. Nejen že doručil peněžitý dar (Flp 4,18), ale zřejmě se rovněž účastnil misijní činnosti. Erastos (Sk 19,22) společně s mnohými dalšími zmíněnými ve Skutcích apoštolů patří k těm, kteří Pavla doprovázeli na jeho poslední cestě do Jeruzaléma. Jednalo se o apoštolovy misijní pomocníky, kteří pocházeli s největší pravděpodobností z Pavlem založených církevních obcí. Některé z nich zmiňuje v závěrečné kapitole listu Římanům: „Pozdravujte Marii – tolik se pro vás napracovala!“ (16,6). „Pozdravujte Tryfainu a Tryfósu, které pracují v díle Páně. Pozdravujte Persidu, mně velmi drahou; horlivě pracovala v díle Páně“ (16,12). Apoštol Pavel byl tedy obklopen spolupracovníky, byl vděčný za jejich aktivní účast na evangeliu (Flp 1,5) a stále o ni usiloval (srov. např. Řím 15,24). Jeho misijní činnost můžeme právem označit jako týmovou práci.

Jaký je však vztah mezi apoštolem a jeho spolupracovníky? Pavel nejčastěji pro vymezení vztahu vůči svým pomocníkům užívá řeckého výrazu synergos, který doslovně znamená „spolupracovník“. Jedná se o typický výraz apoštola Pavla, protože ze 13 výskytů v NZ se jich objevuje 12 v Pavlových listech. Apoštol ho používá jak v jednotném, tak v množném čísle. Pavel se pod tímto výrazem spojuje s druhými, což je především zřejmé v 1 Kor 3,9: „jsme Boží spolupracovníci“. V žádném případě však tím nemyslí, že by misijní činnost byla spoluprací s Bohem, neboť pouze Bůh může dát vzrůst (1 Kor 3,6) a od Boha jsou misionáři pouze pověřeni. Práce a působení se stále vztahují na Boží dílo, popř. dílo Kristovo. K církevní obci v Korintu se Pavel obrací s otázkou: „Nejste mým dílem v Pánu?“ (1 Kor 9,1). Nesmí se však přehlédnout, že existují i špatní pracovníci, špatní misionáři (2 Kor 11,13; Flp 3,2). Každý přispívá svým dílem, každý vykonává svoji práci. Smělým obrazem může Pavel líčit povahu stavby, která je sestavena z ryzího a hořlavého materiálu – ze zlata, stříbra, drahokamů, ale též ze dřeva, sena a slámy. Tento obraz umožňuje názorné líčení soudu, který se svým ohněm vyzkouší dílo každého jednotlivce (1 Kor 3,10-15).

Misionářská činnost je rovněž služba, diakonie, služba smíření (2 Kor 5,18). Pod tímto slovem se apoštol Pavel také sjednocuje se svými pomocníky. Pavel společně se svými spolupracovníky jsou služebníky, skrze které křesťané přišli k víře (srov. 1 Kor 3,5). Oni jsou služebníci spravedlnosti, služebníci Kristovi, služebníci Boží (2 Kor 11,15.23). Církevní obec je dopisem, který může být nyní ode všech čten, který ale vznikl skrze misijní službu (2 Kor 3,3).

Hodná povšimnutí je skutečnost, že apoštol Pavel nazývá misijní činnost, kterou vykonává se svými spolupracovníky, výrazem označujícím namáhavou práci. Dává tak najevo, že každý, kdo se věnuje dílu zvěstování evangelia, bere na sebe těžkou, často namáhavou práci. Nesmí se zapomínat na to, že Pavel označuje za námahu rovněž řemeslnickou práci, kterou činí navíc kvůli nezávislosti evangelia (srov. 1 Kor 4,12).

Prostřednictvím výrazů, kterými popisuje apoštol Pavel jak svou práci, tak činnost svých spolupracovníků, dává najevo, že se cítí být s nimi úzce spojen. Pavel je nechává působit vedle sebe se stejnou důstojností a rovněž jim poskytuje volné pole působnosti. Ve většině jeho listů jsou spolupracovníci označeni za spoluodesílatele (např. 1-2 Kor, Flp; Flm; 1 Sol). Nejčastěji jmenuje Timoteje. Toto poukazuje na skutečnost, že apoštolovi byla důvěrně známá myšlenka kolegiální misijní činnosti a že s těmito „kolegy“ prodiskutovával obsah dopisů.

Přesto však jednou věcí vynikal a na tom trval. On byl apoštol Ježíše Krista, bezprostředně jím povolaný. Ve shodě se svým apoštolským chápáním se snažil zakládat nová křesťanská společenství, položit základ (Řím 15,20; 1 Kor 3,10), ohlašovat Kristovo jméno tam, kde ještě nebylo známé. Jako zakladatel církevních obcí dává jim najevo svůj důvěrný vztah. Hovoří o otcovském či mateřském vztahu. V prvním listě Korinťanům Pavel křesťanům píše: „I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium.“ (1 Kor 4,15; srov. 1 Sol 2,11). V prvním listě Soluňanům sděluje: „ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti.“ (1 Sol 2,7).

Přes všechna putování, která se na začátku uskutečnila, není možné situaci příliš idealizovat. Stále při Pavlově misijním působení vznikaly také těžkosti, situace odporu a selhání ve vlastních řadách. Zdá se, jako by se Pavel někdy snažil tyto skutečnosti dokonce i skrýt. Téměř náhodou se při chvále Timoteje, když jej pokládá za stejně smýšlejícího, objevují slova rozhořčení: „všichni hledí na svůj prospěch, ne však na záležitosti Krista Ježíše“ (Flp 2,21). Kdo je míněn tímto výrokem, Pavel nesděluje. Nikdy nezmiňuje žádné jméno svého protivníka. Stačí, že existují takoví křesťané, kteří myslí jen na sebe, ne však na věc Ježíše Krista, tj. na evangelium. Apoštol se tedy nebojí vyjádřit kritická slova.

Pavel si však byl stále vědom, že zvěstování evangelia a zakládání církevních obcí není jeho dílem, nýbrž dílem Božím a Kristovým. On byl přesvědčen, že Bůh začíná a končí veškeré jeho misionářské nasazení (Flp 1,6). Měl bezmeznou důvěru v tohoto Boha, na něj spoléhal nehledě na nejrůznější těžkosti a překážky. K tomuto postoji vyzýval rovněž své spolupracovníky, aby i oni s vědomím Boží péče dávali povstat křesťanským společenstvím a zároveň je ve své modlitbě doporučovali tomuto starajícímu se Bohu.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4