Postavení člověka podle Bible

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači, v dnešním tématicky zaměřeném pořadu se budeme věnovat otázce postavení člověka podle Bible.

Už na prvních řádcích Bible čteme o tom, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Byl stvořen jako muž a žena. V Bibli najdeme dvě zprávy o stvoření, přičemž z obou vyplývá, že muž a žena jsou si rovni, jsou jedním člověkem a oba jsou na stejné úrovni. Až po hříchu je muž nad ženou nadřazen. V První knize Mojžíšově čteme: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“ (Gn 3,16). O pár veršů dál se muž ujímá své dominantní pozice tím, že ženě dává jméno: „Člověk svou ženu pojmenoval Eva, protože se stala matkou všech živých“ (Gn 3,20). Dát někomu jméno znamenalo v tehdejší době být jeho pánem, být nad ním. Z těchto slov vycházeli mnozí lidé, kteří se pokoušeli ospravedlnit nadvládu muže nad ženou. Je však důležité si uvědomit, že na počátku, při stvoření, tomu tak nebylo. Muž a žena si byli rovni. A před Bohem jsou si rovni i nadále.

V dějinách Izraelského národa se pak postavení člověka odvíjí nejdříve od toho, je-li muž či žena, dále pak podle bohatství, velikosti rodiny, svobody či zotročení… Jednotlivé možnosti nyní rozvedeme podrobněji.

Díky patriarchálnímu uspořádání společnosti měl muž vyšší postavení než žena. Otec měl rozhodující slovo nad celou rodinou a příbuzenství se určovalo ve vztahu k němu. Oproti tomu nyní je člověku uznán židovský původ tehdy, má-li židovskou matku. V biblických dobách se jednotlivé domácnosti sdružovaly v čeledi. Jejich představeným byl starší. Čeledi se spojovaly v kmeny, vedené sborem starších. Sdružování do čeledí a kmenů bylo velmi důležité z hlediska obrany a bezpečnosti. Připomeňme si, že Izraelité byli v nejstarších dobách kočovníci, lidé pouště. Čeleď byla v takových podmínkách rodinou v širším smyslu. Lidé v ní byli pokrevně spřízněni a žili společným životem, měli všechno společné a dělili se rovným dílem. Hlavní slovo v rozhodování měl většinou otec, který však musel nejen rozhodovat, ale také zajistit všem členům čeledi či rodiny obživu a oděv. Z postavení otce jako vládce nad čeledí vyplývalo sice množství práv, ale také neméně povinností. V patriarchálním zřízení se samozřejmě od otce odvozovalo příbuzenství, kmenová příslušnost i dědické právo. Otcův prvorozený syn měl dostat dvojnásobek dědictví vzhledem k ostatním synům. Tím bylo i postavení prvorozeného syna mezi ostatními daleko váženější.

Bez souhlasu otce nesměl nikdo z rodiny nic podnikat. Žena mohla volně nakládat jen se svým věnem a majetkem. Do hospodaření s jejími věcmi ovšem nesměl muž zasahovat. S ostatním majetkem, otroky, dobytkem atd. mohl nakládat podle své libosti. Také se všemi členy své rodiny mohl nakládat dle svého uvážení. Jeho jednání, zvláště pak rozdělování dědictví, bylo vymezeno pravidly Mojžíšova Zákona.

Již jsme si řekli, že v době, kdy byla Bible sepisována, převládal ve společnosti patriarchát. Žena byla postavena – zejména v manželství – pod vládu muže. On byl jejím pánem. Nemůžeme ale tvrdit, že by její postavení bylo totožné s postavením otrokyně. Byla na prvním místě mezi členy rodiny a ostatními obyvateli domu. Děti musely ctít matku stejně jako otce. V desateru přikázání čteme: „Cti otce svého i matku svou…“ (Ex 20,12). Tak zněl zákon.

Vdaná žena se cenila především jako matka. Důležitým okamžikem v životě ženy byl porod dítěte. Plození i rození patří odedávna k poslání člověka (Gn 1,28), ale bolest při porodu připomíná člověku Boží soud. V první knize Mojžíšově jde u rozsudků nad neposlušnými lidmi o takzvanou „etiologii.“ Autor textu se snaží hledat příčinu současného jevu, jakým je bolest, pohledem do minulosti, na prvopočátek. Jako teolog interpretuje bolesti při těhotenství a porodu jako Boží trest za neposlušnost. Ve zmíněné První knize Mojžíšově čteme: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení…“ (Gn 3,16).

Svobodná žena byla důležitou pracovní silou. Rodina v ní měla uložený kapitál. Kdyby se neprovdala, mohl ji otec dokonce prodat za otrokyni. Jako vdaná byla majetkem svého muže a musela mu být naprosto věrná.

Nemůžeme však říci, že by každá žena byla tichá, pasivní bytost. Silná actižádostivá žena si mohla zajistit mnohá práva. V Bibli najdeme mnoho žen, které se dokázaly prosadit – ať už svou krásou, moudrostí, odvahou či jinými schopnostmi. Připomeňme si krásnou královnu Ester, soudkyni Deboru či statečnou Judit.

Jak jsme již řekli, žena si získala úctu především jako matka. Účelem manželství bylo plození dětí. Čím více dětí – obzvláště synů – žena porodila svému muži, tím větší vážnosti se těšila. Děti byly Božím požehnáním, a proto bylo pro izraelskou ženu největším neštěstím, když byla neplodná. V takovém případě dávala muži svou otrokyni, aby s ní měl dítě, které pak ona přijala za své. Například Sára řekla svému muži Abrahámovi: „Vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní!“ (Gn 16,2). Přitom však otrokyně zůstávala majetkem své paní a muž bez jejího svolení na ni neměl nárok. Muž ovšem mohl mít i vlastní otrokyně, s nimiž mohl nakládat podle libosti.

Těžká situace však pro ženu nastala, když její manžel zemřel. Jako vdovanebyla nikým chráněna, ale ani živena, a často se tak zařadila mezi nejchudší společenskou vrstvu. Proto je v Zákoně psáno: „Nepřevrátíš právo bezdomovce ani sirotka a vdově nezabavíš roucho… Když budeš sklízet ze svého pole a zapomeneš na poli snop, nevrátíš se pro něj. Bude patřit bezdomovci, sirotku a vdově, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal při každé práci tvých rukou. Když oklátíš plody ze své olivy, nebudeš ještě setřásat zbylé… a když budeš na vinici sbírat hrozny, nebudeš po sobě paběrkovat. Bude to patřit bezdomovci, sirotku a vdově“ (Dt 24,17-21).

Vdova s dětmi se mohla znovu provdat. Byla-li bezdětná, vztahoval se na ni takzvaný „levirátní zákon“. Co to znamenalo? Když manželé neměli děti a muž zemřel, měl si vdovu vzít jeho bratr a mít s ní děti. První dítě by pak bylo připisováno zemřelému muži. Známe tak příběh ovdovělé Támar, kterou si měl vzít některý z Judových synů. Podobný osud měla i babička krále Davida – Rút, které zemřel manžel i jeho bratr a nakonec si ji vzal vzdálenější příbuzný. Pokud se vdova neprovdala, zajišťoval jí Zákon účast při obětních hostinách. Proroci však byli nuceni vždy znovu tato práva vdov zdůrazňovat. Čteme například u proroka Izajáše: „…ujímejte se pře vdovy…“(Iz 1,17). Jak vidíme, vdovy měly za všech okolností těžký úděl. Zákon i proroci se neustále zastávali jejich práv.

Dobré postavení ženy bylo silně ohroženo, jestliže byla neplodná. Byla to pro ni velká potupa. Neplodnost byla vykládána jako nepřízeň Boží, kdežto děti byly požehnáním. Proto se neplodné ženy modlily k Bohu, zavazovaly se slibem a užívaly pomocných prostředků. O jednom takovém, plodech mandragory, čteme v První knize Mojžíšově; nazývají se zde „jablka lásky“ (Gn 30,14n). Neplodné byly i v Bibli velmi známé ženy – např. manželky praotců – Sára, Ráchel, nebo v Novém zákoně Alžběta, manželka Zacharijáše.

Se zcela jiným postavením ženy se setkáváme v době války. Ženy, které byly ve válce zajaty, se stávaly otrokyněmi. Lidštější přístup k těmto ženám zajišťuje Zákon v Páté knize Mojžíšově. Izraelita si mohl vybrat ženu ze zajatkyň a oženit se s ní. Žena se však musela očistit od své pohanské minulosti oholením hlavy, ostříháním nehtů a změnou oblečení. Podobnému očistnému obřadu býval podroben například také malomocný (Lv 14,9). Po tomto obřadu se směla stát ženou Izraelity. Z toho jí pak vyplývala určitá práva: znelíbí-li se muži, nesmí být prodána do otroctví, ale musí dostat takzvaný „zápudný lístek“, aby se mohla znovu provdat. Takto mělo být zabráněno libovůli ze strany muže. V Páté knize Mojžíšově čteme: „…spatříš mezi zajatci ženu krásné postavy, přilneš k ní a budeš si ji chtít vzít za ženu, přivedeš ji do svého domu. Ať si oholí hlavu a ostříhá nehty a odloží svůj plášť, v němž byla zajata a zůstane ve tvém domě… potom k ní smíš vejít, budeš jejím manželem a ona bude tvou ženou. Jestliže se ti pak znelíbí, propustíš ji a bude volná“ (Dt 21,10-14).

Ježíš svým přístupem k člověku nedělal rozdíly mezi muži či ženami, mezi chudými či bohatými, Židy či pohany. Setkával se s lidmi z různých společenských vrstev. Často jedl či mluvil s váženými lidmi. Neváhal však jít i do domu celníka, nebo se setkat s nevěstkou. Například v podobenství o milosrdném Samaritánovi staví Ježíš člověka ze Samařska, kterým Židé pohrdali, na vyšší úroveň než kněze či levitu, protože Samaritán se ujal jiného člověka v nouzi, zatímco oni se mu obloukem vyhnuli.

Před Bohem jsou si všichni lidé rovni, nezávisle na tom, jsou-li mužem či ženou, člověkem svobodným nebo otrokem, bohatým nebo chudým, Židem či nevěřícím, Izraelitou či cizincem. Apoštol Pavel to pěkně vystihuje v listu Galaťanům: Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil“ (Gal 3,28-29).

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4