Prorok v NZ

Pavel Zahradníček

 

Slyšíme-li slovo prorok, vybaví se nám pravděpodobně v prvé řadě souvislost se Starým zákonem. Asi bychom dokazáli vyjmenovat tzv. čtyři velké starozákonní proroky, snad i dvanáct malých. Proroci jsou se Starým zákonem natolik spojeni, že označení Zákon a Proroci platilo jako souhrnné označení pro starozákonní texty – v Ježíšově době znamenalo dvě nepochybné součásti Písma svatého.

Možná si však daleko méně uvědomujeme význam proroka v novozákonní době a v novozákonních textech. Přitom samotné slovo prorok se v textu Nového zákona vyskytuje celkem 144 krát. Patří tak mezi sto nejčastěji používaných slov v Novém zákoně. Často se s ním setkáváme v souvislosti s naplněním výroků starozákonních proroků, vždyť zejména evangelista Matouš a Lukáš ale i ostatní evangelisté poukazují v mnoha případech na to, že události Ježíšova života byly předpovězeny starozákonními proroky, že „se naplnilo Písmo“ v tom, co se v Ježíšově životě odehrává. Ale i v samotném Novém zákoně vystupují mnozí proroci. Někteří jsou takto nazýváni přímo v novozákonním textu, jiní sice nejsou označení jako proroci, přesto však je můžeme takto nazvat, protože jejich činnost nese známky prorocké činnosti. Právě těmto prorokům v Novém zákoně se nyní budeme podrobněji věnovat.

Abychom porozuměli poslání osob, které můžeme v Novém zákoně označit jako proroky, je třeba nejdříve prozkoumat podstatu prorockého působení ve starozákonním Izraeli, neboť zde nacházíme kořeny prorocké tradice, kterou pak můžeme dále pozorovat v Novém zákoně a v církvi.

Posláním proroka v izraelském národě bylo pronášet Boží slovo, a to zejména současníkům. I když je možné, aby proroci pod vedením Božího ducha předvídali události ve vzdálené budoucnosti – a někteří to tak skutečně dělali -, těžištěm jejich poslání to rozhodně nebylo. Vždy se Božím jménem obraceli zejména ke svým současníkům. Ty na Boží pokyn napomínali a kárali, oznamovali Boží tresty, ale i povzbuzovali a těšili… Neodvolávají se na své předchůdce ani na někoho dalšího, většinou se neodvolávají ani na Písmo, ale tlumočí Boží slovo, které jim bylo Bohem bezprostředně dáno. Lze u nich vypozorovat mimořádné vědomí bezprostředního Božího poslání, které obdrželi. I když je mnoho podobného mezi proroctvím v Izraeli a v ostatních kulturách starověku, je něčím zcela jedinečným právě vědomí autority pramenící ze skutečnosti, že prorok v Izraeli mluví na Boží pokyn Boží slovo. V kulturách starověku snadno najdeme obdobu k čtyřistapadesáti Bálovým prorokům a čtyřem stům proroků Ašéřiných, kteří poslušně přispěchali na rozkaz krále Achaba na horu Karmel. Ale zřejmě žádný prorok v okolních národech nemluvil nikdy se svým králem tak, jako Eliáš:

I stalo se slovo Hospodinovo k Elijáši Tišbejskému: „Vstaň a jdi vstříc k Achabovi, králi izraelskému ze Samaří. Je právě v Nábotově vinici; šel tam, aby ji zabral. Promluv k němu: ,Zavraždil jsi a teď si zabíráš.‘ Ohlas mu: ,Toto praví Hospodin: Na místě, kde psi chlemtali krev Nábotovu, budou psi chlemtat i tvoji krev‘ (1 Král 21,17-19).

Cítíme, jak do této starozákonní tradice je doslova pevně vrostlé působení Jana Křtitele. Popisují ho všichni čtyři evangelisté. I kdyby Jana Křtitele nenazýval sám Ježíš prorokem a nepovažoval by jej dokonce za někoho, kdo je víc než prorok, mohli bychom Janův prorocký charakter rozeznat již ve způsobu, jakým evangelista Lukáš začátek Janova působení: říká o něm, že na poušti uslyšel Boží slovo a pak šel do celého okolí a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy… Ani další působení Jana Křtitele – napomíná tvrdými slovy nejen zástupy, které k němu přicházejí, ale i samotného údělného knížete Heroda – si v ničem nezadá s působením Eliášovým. Jako starozákonní proroci varuje však nejen před blížícím se hněvem, ale oznamuje též příchod spásy. Právě tímto Janovým poselstvím o blížící se spáse začíná Matoušovo evangelium popis Janova působení:

V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“ (Mt 3,1 n).

Vedle Jana Křtitele si Lukáš jako jediný z evangelistů všímá i proroků, kteří vedeni Duchem působí v době Ježíšova dětství: je to spravedlivý Simeon a prorokyně Anna, dcera Fanuelova.

Tím však není výčet proroků a proroctví v Ježíšově době vyčerpán. Janovo evangelium si všímá, jak jeden z Ježíšových odpůrců, velekněž Kaifáš, se stává na okamžik prorokem. Při přípravě Ježíšova procesu říká ostatním:

„…je pro vás lépe, když jeden člověk zemře za lid, než aby zahynul celý národ.

A evangelista k tomu dodává:

To neřekl ze sebe, ale jako velehněz toho roku prorokoval, že Ježíš musí umřít za národ – a nejen za národ, ale i proto, aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno.

Tím nás evangelista utvrzuje v přesvědčení, že proroctví je spíše náhlé pohnutí, darované Bohem, než setrvalý stav, že je to charisma, které nevypovídá nic o morálních kvalitách svého nositele, a že Bůh může takto pohnout k pronesení proroctví i člověka, u kterého bychom to vůbec nečekali. Z jeho úst může Bůh dát zaznít pravdivému Božímu slovu. Tak tomu ostatně bylo již i ve Starém zákoně, kdy pohanský věštec Bileam syn Beorův, který byl pozván, aby Izraelity putující do zaslíbené země proklel, místo toho na Boží pokyn pronesl nad Izralelem proroctví, ve kterém mu žehná.

Apoštol Pavel řadí dar proroctví ve 12 kapitole Prvního listu Korinťanům mezi charismata, tedy mezi duchovní dary, které slouží ke prospěchu celého církevního společenství:

Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jednomu totiž Duch dává dar moudrosti, jinému zas tentýž Duch poskytuje poznání, jinému se opět dostává víry od téhož Ducha, jiný zase má od téhož Ducha dar uzdravovat, jiný konat zázračné skutky, jiný promlouvat pod vlivem vnuknutí, jinému je zase dáno, aby dovedl rozeznávat, jakým duchem se co nese, jiný může mluvit rozličnými neznámými jazyky a jiný má zase dar, aby uměl vykládat, co tím jazykem bylo řečeno (1 Kor 12,7-10).

Na některých místech se mluví v Pavlových listech o daru promlouvání z vnuknutí. V novozákonním textu se tento jev zmiňuje v protikladu k mluvení jazyky, které bez dalšího výkladu není ostatním srozumitelné. Dar mluvit pod vlivem vnuknutí čili prorokovat znamená pronášet Boží poselství spojené s hlásáním evangelia, a to z Božího vnuknutí. Těžištěm opět není předpovídání budoucnosti, ale dar předkládat současníkům Boží poselství – Boží slovo, jak tomu bylo již u starozákonních proroků.

Tak je tomu zřejmě u většiny „proroků“, o kterých mluví v době vznikající církve Skutky apoštolů. Tito proroci se objevují společně s učiteli v antiošské církevní obci. Patří mezi ně i Barnabáš. Postí se, modlí, když konají bohoslužbu, ustanovují z Božího vnuknutí Pavla a Barnabáše pro misii k pohanům a vkládají na ně ruce (Sk 13,1-3). Nelze však popřít, že těmto prorokům mohlo být někdy dáno předvídat i budoucí skutečnosti. V 11. kap. Skutků čteme:

V tom čase přišli z Jeruzaléma do Antiochie bratři, kteří měli dar mluvit z vnuknutí. A jeden z nich – jmenoval se Agabos – povstal a předpovídal z podnětu Ducha svatého, že bude velký hlad po celé zemi. Hlad také potom za Klaudia nastal (Sk 11,27 n).

Předvídání budoucnosti však rozhodně nebylo hlavním bodem jejich poslání – stejně jako u starozákoních proroků. Se stejným pojetím se setkáme u proroka, jehož kniha – Janovo zjevení – uzavírá celou sbírku novozákonních textů. Jan, který z Božího vnuknutí promlouvá, neodhaluje podrobnosti budoucích světových dějin, ale Božím jménem napomíná, kárá, vynáší odsouzení. Především však utěšuje a povzbuzuje k vytrvalosti pohledem na nezvratné Boží vítězství, které mu Bůh dal poznat skrze Ježíše Krista.

Jak jsme si ukázali, v Novém zákoně vystupuje mnoho proroků a jedna prorokyně. Všichni jsou však zastíněni postavou Ježíše Krista. V něm se naplňují slova z Páté knihy Mojžíšovy, která uslyšíme příští neděli v prvním čtení:

Hospodin, tvůj Bůh, ti vbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat (Dt 18,15).

Prorokem nazývají Ježíše učedníci jdoucí do Emauz a za proroka ho považují zejména zástupy. Někdy v něm dokonce rozeznávají velkého proroka, přislíbeného Písmem. V šesté kapitole Janova evangelia čteme:

Když lidé viděli znamení, které udělal, říkali: „To je jistě ten Prorok, který má přijít na sět!“ (Jan 6,14).

Ježíš sám se však za proroka označuje jen jakoby mimochodem. V synagoze v Kafarnau o sobě říká:

Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti a ve své rodině (Mt 13,57).

Prvotní církev vyznává sice o Ježíšovi Petrovými ústy ve Skutcích apoštolů (Sk 3,22) že je prorok, kterého slíbil Mojžíš, nepřikládá však tomuto titulu přílišný význam. Ví, že Ježíš je někdo víc než třeba i největší prorok. Je Mesiáš a Syn Boží. Před jeho jedinečností ustupují do pozadí všichni proroci, jak je řečeno hned v úvodu listu Židům:

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna (Žid 1,1 n).

Proroci v církvi nadále existují. Mluví o nich Pavlovy listy, Skutky apoštolů i nejstarší křesťanské spisy. Bruce Vawter říká, že ačkoli církev nikdy oficiálně nepoužívala označení prorok pro nikoho, kdo takto není nazýván v Písmu, je nepochybné, že Bůh zvláštním způsobem promlouval k svému lidu skrze takové osoby, jakými byli svatí: František z Assisi, Vincent Ferrerský, Kateřina Sienská, Brigita Švédská a mnozí další. Boží oslovení a Boží poselství vnímali a zakoušeli podobný způsobem, jako tomu bylo u proroků, o nichž čteme na stránkách Bible.

A jak je tomu dnes? Již starozákonní prorok Joel předpověděl, že dar proroctví se nebude časem umenšovat, ale že se naopak rozhojní, že bude dán všem:

I stane se potom: Vyleji svého ducha na všechny lidi, vaši synové a dcery budou prorokovat…(Jl 3,1 n).

Něco z povolání k prorockému působení se týká každého pokřtěného. Jak jsme si ukázali, jádrem prorokova poslání není věštit budoucnoust, ale přijmout Boží slovo a tlumočit je současníkům. I nad námi byla při našem křtu pronesena slova „…jako Bůh pomazal svého Syna Ježíše Krista na kněze, proroka a krále, označuje posvátným olejem i tebe, neboť patříš ke Kristu navěky.“ Byli jsme pomazání posvátným olejem, abychom přijali Boží slovo a tlumočili je svým součaníkům.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4