Ř 8,14 17

Josef Kaše

 

O svatodušní vigilii jsme četli úryvek z 8. kapitoly listu Římanům. O nadcházející neděli, kdy slavíme slavnost Nejsvětější Trojice, uslyšíme úryvek z téže kapitoly, ale předcházející tomu z minulé neděle. Poslechněme si ho nyní:

Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však Ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch svatý, že jsme Boží děti. Jsme li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy.

Vztah mezi věřícím a Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým charakterizuje Pavel jako otcovsko synovský. Je nastolen Kristovými Velikonocemi. Díky daru Ducha se můžeme obracet k Otci stejně důvěrně jako Ježíš a oslovovat ho: „Abba, Otče“. Takový je totiž smysl řeckého právního výrazu „adopce“ – přijetí za vlastní dítě. Tento výraz je neznámý v židovském světě. Pavel jím chce naznačit Boží milost, která dává člověku důstojnost Božího dítěte zcela nečekaně a nezaslouženě. Svědkem tohoto Božího dětství je týž Duch, odhalující nám jednu základní Boží vlastnost – lásku. Duch dává člověku účast na dědictví Kristově, na „samotné Boží přirozenosti“ (2 Petr 1,4). Proto je člověk určen k oslavení.

Chceme li správně porozumět Pavlovu poselství Římanům, pak je dobré znovu si připomenout některé naše znalosti. List Římanům obsahuje nejsoustavnější výklad Pavlovy teologie. Je to vlastně výklad ústně tradovaného evangelia, který se vyrovnává s odlišnými názory (např. 6,1). Pavel ukazuje, že v evangeliu se zjevuje Boží spravedlnost (1,17), přičemž spravedlnost musíme chápat v širším smyslu jako Boží jednání umožňující, aby na Božím soudu obstál (byl ospravedlněn) ten, kdo žije z víry v Ježíše Krista. Podstatou Boží spravedlnosti je jeho milosrdenství a láska. Člověka, který se Bohu takto otevírá, nemůže od této lásky nic – ani smrt – oddělit. Člověk se tedy má s činnou důvěrou odevzdat Bohu v živé víře v Ježíše Krista. Důrazem na ospravedlnění z víry nechce Pavel oslabit úsilí o nápravu, tedy o posvěcování života, ale ukazuje její předpoklad: Jen tím, že se člověk Bohu otevře, může poznat jeho dobrotu a moc. Tuto cestu mu otevřel sám Ježíš Kristus.

Osmá kapitola listu Římanům je označována za oslavnou chválu Pánadějin spásy a verše 14 17 se považují za vrchol celé kapitoly. Bůh, dárce života, živě k sobě přivtěluje mocí Ducha svatého všechny, kdo věří, a přijímá je za své syny. Podle svatého Pavla se tato zcela nová skutečnost – přijetí za syny a společenství s Bohem – dovrší až v poslední době, kdy se všichni pokřtění působením Ducha svatého dokonale sjednotí se vzkříšeným Kristem. Duch ustrašeného sledování předpisů byl duchem otroctví, kdežto Kristův duch je duchem svobody a přijetí za syny, protože Duch svatý přebývá v srdci věřících. Nejkrásnějším ovocem Ducha je právě přijetí za Boží syny, které začíná křtem a dozrává skrze putování víry vstříc zaslíbené zemi.

Tam budou mít účast na Kristově plnosti také všichni věřící. Nejzjevnějším znamením této křesťanské důstojnosti je skutečnost, že už nyní mohou věřící oslovovat Boha nádherným jménem „Abba – Otče“. Toto aramejské slovo, používané v rodinném prostředí, můžeme přibližně přeložit jako „tatínku“. Žádný zbožný žid by se tento výraz neodvážil použít jako oslovení pro Boha. Jedině Duch svatý mohl věřící přivést k tak odvážnému kroku. Na tom vidíme, jakou jistotu a radost mají všichni, kdo se nechávají vést Duchem Pána Ježíše.

Duch svatý jako dárce dává věřícím poznat, jak vznešený dar dostali. Být Božími syny znamená mít už nyní záruku věčného života, být „dědici“ Božího života a „spoludědici“ spolu s Kristem – prvorozeným z těch, kdo vstali z mrtvých. Abychom toho všeho mohli dosáhnout, vyžaduje se od nás jediné: mít účast na Ježíšově utrpení a na svém těle doplňovat, co zbývá do plné míry jeho utrpení.

V těchto verších 8. kapitoly vrcholí Pavlova velká konfrontace s předsudkem křesťanů ze židovství, že jeho zvěst o ospravedlnění v Kristu podrývá mravní zákon požadovaný Tórou. Pro lepší porozumění si rozšíříme náš úryvek o text od verše 12, kde apoštol Pavel dělá důležitý předěl, když píše: „A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle (podle těla). Vždyť žijete li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít“. Tato slova připomínají – oproti podezřením křesťanů ze židovství – eticky závazný charakter nově nabytého života v Duchu. Do popředí se dostává nejprve znovu úleva, že věřící jsou zbaveni tlaků „těla“: „dlužníky jsme, ne těla, abychom podle těla živi byli!“ Apoštol Pavel však současně zdůrazňuje, že tento osvobozující dar s sebou nese nasazení vlastní osoby.

Stejně jako v Ježíšových slovech o tom, kdo ztratí a získá svůj život, i zde se žádá paradoxní přehodnocení všech našich hodnot: sobecký život vede k smrti, umrtvování chtíčů těla otevírá život. Například v listu Galatským 5,24 25 píše Pavel jasně: „Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe (doslova své tělo) se svými vášněmi a sklony. Jsme li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit“. O zaslíbení spásy v Řím 8,10 nejdříve čteme: „Je li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni“; ale pak k tomu přistupuje ve verši 8,13 jasný rozkaz: „mocí Ducha usmrcujte hříšné činy!“. To tedy znamená: Nové bytí v Kristu, nový život věřících, zakládá a vede k správnému (mravnímu) jednání. Ne tedy, že naše jednání je předem nutným předpokladem pro „bytí v Kristu“. Jakkoli málo je jeho předpokladem, tak podle Pavla jistě také platí, že jednání následuje bytí, jak říkávali středověcí teologové. Nebo lépe: Až v praxi uzdraveného života se projevuje ono nové bytí v Duchu.

S umrtvováním přirozené vitality, spontaneity a zdravého sebevědomí nemá výzva ve v. 13 nic společného – vzdor tradičním tvrzením falešné rádoby „křesťanské“ výchovy. Naopak, nová životní praxe věřících, k níž nás vede Duch svatý, odpovídá jejich důstojnosti, jakou mají jako dospělí synové a dcery Boží (v. 14), jako Boží děti (v. 16). Jejím poznávacím znakem je svoboda od strachu; je jim cizí jakýkoli druh otroctví (v. 15), což patrně znělo jako osvobodivé slovo zvláště antickému člověku s jeho strachem z démonů a bohů, nad nimiž se nezřídka pokoušel zvítězit nedůstojnou magií.

Věřící to však potřebuje slyšet stále znovu! Není to jeho vlastní duch, mnohdy docela malomyslný, kdo by se měl povznést k vědomí důvěrného vztahu k Bohu, ale sám „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti“ (v. 16). To se děje ve zvláště šťastných okamžicích, například když při bohoslužbách smíme v síle téhož Ducha vyslovovat slova „Abba, Otče“, která přece nepocházejí od nás, ale jsou nám darována. To, že to jsou slova darovaná, tradovaná, vidí řecky mluvící křesťan už z toho, že mají cizí, aramejskou formu (Abba – Otec), která je v dvojjazyčném oslovení uchována na památku toho, který tomuto důvěrně znějícímu „abba“ dával přednost ve své modlitbě: na památku Ježíše Nazaretského. V jeho jménu se nyní modlí i jeho bratři a sestry k Bohu, jeho Otci, protože se smějí také považovat za jeho syny a dcery, za děti Boží.

Je třeba říci, že pro Pavla je nově získaný vztah věřících k Bohu – vztah Božích dětí skrze Ducha – skutečností konce časů, skutečností plnou dynamiky směrem k tomu, co tu ještě není, ke konečnému příchodu Božího království. Na to ukazuje složený úsudek veršů16 a 17, v němž jeden člen vyplývá z druhého: „Jsme Boží děti. A jsme li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi“.

Logikou této obrazné řeči je logika rodinného práva (srov. i Gal 4,4 7) a skutečností, k níž směřuje, je realita očekávané konečné spásy, které se jednou dostane synům jako dědicům (jak se tomu říká v biblické terminologii). Ale při vší radosti, kterou už nyní vyvolává uskutečnění prorockých nadějí, v čase předcházejícím konci časů věřící vědí, že jejich synovství je ještě skryté, že se skrývá za „utrpením nynějšího času“ (v. 18). Jako „spoludědici Krista“, svého bratra, by proto neměli být ani překvapeni, ale naopak by měli vědět, že utrpení, která na ně přicházejí, mohou unést ve společenství s ním, Ukřižovaným – v naději, že s ním potom budou také oslaveni (v. 17).

Pro lepší porozumění našemu textu Řím 8,14 17 a návaznost se pokusíme vytipovat z předchozí 7 kapitoly listu Římanům několik hlavních myšlenek. Apoštol Pavel je podle 7. kapitoly Římanům hluboce přesvědčen o možnosti skutečného osvobození člověka z moci zla v síle Božího Ducha. Nevěří, že by skutečnosti zla, působící odcizení člověka Bohu, mohly dále utvářet život křesťana. Láska darovaná Duchem přece působí naplnění toho, co Bůh od člověka očekává a to od základu mění jeho situaci. Ale teprve ten, kdo na své vlastní existenci zakusil svobodu v Kristu, je schopen vidět bídu (nemožnost!) člověka v celé její nevyhnutelnosti. Pouze ten, kdo ve víře v Krista pozná, k čemu byl křtem povolán, dokáže pochopit, jak smrtelné bylo jeho odcizení, z něhož byl povolán (vytažen!). Současně mu poznání, z čeho byl osvobozen, ozřejmí, že to je pouze Duch Boží, kdo ho dokáže udržet nad propastí hříchu a smrti. Lidsky nemožné osvobození z tísnivých stínů viny a marnosti každodenního umírání skrze naši hříšnost se působením Božího Ducha stává reálnou možností. Proč? Protože v Božím Duchu, Duchu Ježíšově, se konečně může podařit naplnit zákon způsobem lásky, která vidí pravdivě bližního v jeho nouzi a slouží mu. Láska Duchem „vylévaná“ do našeho srdce chce být (a je!) mocnější než její ohrožení světem. Věřící vidí sílu a moc zla, které nadále prostupuje světem, a přesto může obstát v lásce jakožto otevřené skutečnosti, stále poskytované Ježíšovým Duchem tváří v tvář beznadějnosti tohoto světa. Připomeňme si např. Matku Terezu a její sestry. Láska je místem, v němž a z něhož Ježíšův Duch rozvíjí své působení v tomto světě. Podle Pavla, aby člověk opravdově miloval, musí být svobodný:

jednak od žádostivosti, která vše stravuje tím, že to chce mít pro sebe,

a pak od stále znovu zakoušené autonomie lidského jednání: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to co chci, nýbrž to, co nenávidím“ – píše Pavel v Řím 7,15. Naše jednání se přece stále vymyká dobrým úmyslům a záměrům. Ale toto nezakoušíme jen „u sebe“, nýbrž stále více i ve společném jednání. Zkušenost vlastní bezmoci vzhledem k převaze „zabetonovaných struktur“ bezpráví a moci nám dává „pořádně zabrat“, je velmi skličující a již předem ochromuje síly k jednání.

Obě tyto skutečnosti – totiž žádostivost a rozpor mezi naší vůlí a činem – jdou proti Božímu Duchu v nás.

Jak a čím mluví tento text k nám do naší situace? Pomocný nadpis této části 8. kapitoly listu Římanům (v. 1 17) v ekumenickém překladu bible zní: Život v Duchu. Mám zkušenost s životem v Duchu? Co pro mne znamená „nechat se vést Božím Duchem“?

S Duchem svatým má osobní zkušenost každý, kdo má víru. Tedy ne ten, kdo o Bohu něco ví, protože se to naučil, ale kdo se dostal tak daleko, že s Ježíšem volá k Bohu „Otče!“. Necháme li se Duchem vést, stáváme se sami Božími syny, a naše chápání Otce i Syna i Ducha, tedy Trojice, se stává niternějším, sami se aspoň nepatrně těchto nesmírných skutečností dotýkáme. Bez křesťanské praxe, to je žité víry, modlitby a života, který je následováním Ježíše, nelze do tajemství „Božího života“ dále vnikat.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3