Schopnost vidět a slepota v Bibli

Gabriela Vlková

 

V dnešní relaci se zamyslíme nad obrazem slepoty a nad schopností vidět, jak je představuje Písmo. Snad nám toto zamyšlení pomůže lépe pochopit biblické pozadí nedělního evangelia, ve kterém uslyšíme příběh o uzdravení slepého Bartimea.

Nevidět je jistě velmi těžké. Slepec je zranitelný, ve velké míře závislý na druhých a na jejich pomoci. Jistě se neubráníme dojetí, čteme-li ve Starém zákoně, že Babyloňané po dobytí Jeruzaléma oslepili juského krále (2 Král 25,7; Jer 39,7; 52,11). Snad pocítíme určitou soustrast se slepým Izákem, jemuž Rebeka a Jakub pro jeho nevidomost překazili plány (Gen 27).

Mojžíšův zákon ve svých ustanoveních vybízí ke slitovnému postoji vůči slepcům, neboť bázeň před Hospodinem má být vyjádřena soucitem s bližním. Nařízení 19. kapitoly Třetí knihy Mojžíšovy varuje před škodolibostí či zlobou: „Slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha.“ Pátá kniha Mojžíšova ve 27. kapitole hrozí: „Buď proklet, kdo svádíslepce z cesty.“ Ve 29. kapitole knihy Job vyznává její hrdina svou bezúhonnost tím, že připomíná: „Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou.“ V prostředí starozákonního Izraele byla slepota něčím, co vylučovalo ze společenství a znemožňovalo určité aktivity. Slepý a kulhavý nesměl vstoupit do Hospodinova domu (Lev 21,18; 2 Sam 5,8).

Nicméně stojí za povšimnutí, že Starý zákon hovoří o slepotě též obrazně, snad ještě častěji než ve vlastním slova smyslu. Poukazuje tak na situace, kdy člověk nevidí, co by měl, stává se vůči určitým skutečnostem „slepým“. Mojžíšův zákon varuje před stranictvím na soudu a úplatky, přitom zdůvodňuje: „Nebudeš brát úplatek, neboť úplatek oslepuje i ty, kdo mají oči otevřené, a vede k překrucování záležitostí spravedlivých.“ (Ex 23,8). Také na jiném místě: „Nepřevrátíš právo, nebudeš nikomu stranit, nepřijmeš úplatek. Úplatek oslepuje oči moudrých a překrucuje slova spravedlivých.“ (Dt 16,19)

Zatímco slepota ve vlastním slova smyslu si zaslouží soucit, neochota vidět a v důsledku toho správně jednat je vážným proviněním. Není divu, že proroci, kteří vytýkali lidu zatvrzelost, používali s povděkem obraz „slepoty“, aby svým slovům dodali důraz. Jeremiáš vybízí: „Slyš to přece, lide pomatený, bez rozumu! Oči mají, a nevidí. Uši mají, a neslyší.” (Jer 5,21) Podobně Ezechiel slyší Hospodinovo hodnocení situace národa: „Lidský synu, bydlíš uprostřed vzpurného domu. Mají oči k vidění, ale nevidí, mají uši k slyšení, ale neslyší.“ (Ez 12,2)

Zdá se, že nejvýrazněji používá motiv slepoty kniha Izaiáš. Nechápavost lidu je totiž jedním z hlavních problémů, kterým věnuje pozornost. Hned v první kapitole si Bůh stěžuje: „Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“ Duchovní slepota je tématem mnoha dalších veršů této knihy. V 6. kapitole čteme: „Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu očiaby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil“; ve 29. kapitole zase: „Žasněte a ustrňte! Oslepněte, buďte slepí! Jsou opilí, ale ne vínem“; ve 44. kapitole: „Nevědí nic a nechápou,mají oči zalepené a nevidí, jejich srdce nevnímá.“ Konečně v 56. kapitole jsou označeni za nechápavé vůdcové komunity Božího lidu: „Ti, kdo jsou na stráži, jsou slepí, nikdo z nich nic neví.

V Písmu svatém se někdy setkáme s tím, co bychom mohli nazvat jakousi „ironií osudu“. Pokud se lid něčím proviňuje, tak se mu to „vrací na vlastní hlavu“. Výrazným způsobem je proto používán obraz „slepoty“ jako trestu za „zatvrzelost“. Závěr Páté knihy Mojžíšovy k tomu podotýká: „Hospodin tě raní šílenstvím, slepotou a pomatením mysli. O poledni budeš tápat jako tápeslepý ve tmě.“ (Dt 28,28-29). Prorok Sofoniáš hlásá jménem Hospodina podobně: „Sešlu na lidi soužení a budou tápat jako slepci, neboť zhřešili proti Hospodinu.“ Kniha Pláč pak v souladu s těmito výroky líčí situaci Jeruzaléma po dobytí babylonským vojskem: „Potáceli se po ulicích slepí.“ (Pl 4,14) Ve všech těchto případech vyjadřuje obraz slepoty neschopnost nalézt cestu, nejistotu těch, kdo se sami dříve odmítali správnou cestou řídit.

Hospodin je podle Písma svrchovaným Bohem, jehož plány nemůže nic zkřížit. Ve 4. kapitole knihy Exodus konstatuje: „Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin?“ (Ex 4,11) Písmo Mu proto přisuzuje moc oslepit nejen provinilce vlastního národa, ale i nepřátele, kteří by Jeho vyvoleným chtěli škodit. Stačí vzpomenout na příběh z První knihy Mojžíšovy, kdy sodomské muže raní slepotou, aby nemohli ublížit Lotovi (Gen 19).

Boží moc se však projevuje nejen v trestu, ale ještě více v záchraně. Proto i situace „tmy“ či „slepoty“, v nichž se člověk sám neorientuje, může zvrátit. Slovo o trestu není totiž nikdy posledním Božím slovem. Trest, který na Boží lid dopadá, má spíše výchovný charakter, pokud trpká zkušenost života bez Boží pomoci a Božího vedení ve svém důsledku přivede k opravdovému a hlubokému přilnutí k Hospodinu. Žalmista proto vyznává: „Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin sehnuté napřimuje.“ (Žl 146,8)

Po tom, co bylo dosud řečeno, nás nikterak nepřekvapí, že právě v knihách, ve kterých je trest popsán jako „slepota“ či tápání ve tmě, najdeme rovněž přísliby záchrany vyjádřené skrze obrazy o překonání tmy a slepoty. Konkrétně kniha Izaiáš věnuje tomuto motivu značnou pozornost. Den spojovaný s obrazem otevření očí slepých či prohlédnutí ze tmy je vždy nejen dnem záchrany od nepřátel, ale i dnem, kdy vděčný člověk poslušně přilne k Bohu.

Podobných záchran zažil vyvolený lid mnoho a kniha Izaiáš to připomíná. Zaposlouchejme se do veršů, které na „prohlédnutí“ poukazují. V 9. kapitole čteme: „Lid chodící ve tmě uvidí veliké světlo …“; ve 29. kapitole zase: „Uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty …“; podobně ve 35.: „Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých.“ Ve 42. kapitole narazíme na příslib, že díky Hospodinovu služebníku budou otevřeny oči slepých, rozvedený dále slovy: „Slepé povedu cestou, již neznají, stezkami, o nichž nic nevědí, je budu vodit. Tmu před nimi změním ve světlo, pahorkatiny v rovinu … Slyšte, hluší, prohlédněte, slepí, ať vidíte! Kdo byl slepý, ne-li můj služebník? … Kdo byl slepý jako ten, za něhož jsem zaplatil, slepý jak služebník Hospodinův?

Ještě v posledních kapitolách knihy Izaiáš narazíme na zmínky o tom, že lid je dezorientován. V 59. kapitole vyznává: „Ohmatáváme stěnu jako slepí, hmatáme jako ti, kdo nemají zrak. V poledne klopýtáme, jako když se stmívá.“ Nicméně zde jde o kající vyznání těch, kdo tuší, kudy ke světlu. V předchozí kapitole totiž slyšeli: „Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho? … Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána … budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“ Tak dokonalý stav v dějinách Izraele sice nikdy nenastal, přesto naděje nevymizela. Prohlédnutí slepých a překonání tmy začalo být postupem času spojováno s očekáváním Mesiáše, za jehož dnů by se ideál stal skutečností.

Na právě popsaném pozadí je možné vnímat vystoupení Ježíše Krista. Evangelista Matouš spojuje začátek jeho činnosti s Izaiášovým proroctvím: „Galilea pohanů – lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo.“ (Mt 4,15-­­16). U Lukáše se na počátku Ježíšova působení zase setkáme s prohlášením, které upravuje výrok 61. kapitoly knihy Izaiáš: „Duch Hospodinův je nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu.“ (Lk 4,18) Tyto texty dávají najevo, že v Ježíši přišel zaslíbený Mesiáš.

Všechna 4 evangelia svědčí o tom, že Ježíš uzdravoval slepé. Nejvíce jednotlivých případů vypočítává Matouš: v 9. kapitole uzdravení 2 slepců; ve 12. uzdravení člověka, který byl zároveň slepý a němý; 2 slepce u Jericha uzdravuje Ježíš ve 20. kapitole. Na dvou místech pak Matouš zmiňuje hromadné uzdravení slepých i jinak nemocných. V 15. kapitole, kde stojí: „Tu se k němu sešly celé zástupy a měly s sebou chromé, mrzáky, slepé, hluchoněmé a mnohé jiné. Kladli je k jeho nohám a on je uzdravil“; dále v 21. kapitole, kde čteme: „I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí a on je uzdravil.

Paralelní vyprávění o slepých najdeme i u Marka a u Lukáše: oba zmiňují uzdravení slepce na cestě u Jericha (Mk 10 a Lk 18), oba připomínají příležitostně další uzdravení nevidomých (Mk 8 a Lk 7,21). Matouš a Lukáš také vyprávějí o tom, jak uvězněný Jan Křtitel posílá k Ježíši své učedníky, aby zjistili, zda je Ježíš Mesiášem. Ježíš neodpovídá přímo, ale odkazuje na své skutky: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ (Mt 11,5 a Lk 7,22) Křtitel má pochopit, že přísliby Písma docházejí naplnění.

Starozákonní texty však slibovaly především uzdravení „duchovní slepoty“. Nicméně o to jde i Ježíši. Všechna uzdravení, která koná, lze chápat nejen jako projevy soucitu s trpícími, ale zároveň jako znamení toho, že Ježíš chce uzdravit člověka ze všeho, co oddaluje od Boha. Výrazným způsobem to zdůrazňuje Janovo evangelium. Nelíčí velké množství zázraků, vybírá jen několik příkladů. Ty se však stávají „znameními“ hlubších skutečností, které jsou v souvislosti s učiněnými divy objasňovány. Přitom právě tyto hlubší skutečnosti vyjadřují nejvlastnější Boží záměr.

Také jediné uzdravení slepce, které Janovo evangelium uvádí v 9. kapitole, je znamením hlubší pravdy o tom, jaké prohlédnutí Bůh člověku nabízí. Jde o známou epizodu uzdravení slepého od narození. Ježíš ho uzdraví v sobotu. Uzdravený muž i jeho rodiče jsou podrobeni výslechu a farizeové chtějí donutit bývalého slepce k prohlášení, že Ježíš je hříšník, neboť přestoupil přikázání. Ten však prokáže bystrost úsudku, když odpoví: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím … Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit.“ Hodnotí a „vidí“ situaci správně. S otevřeností a bez předsudků dokáže přijímat, co Bůh nabízí. Farizeové toho muže vyhnali, ale Ježíš ho vyhledal. Muž vyznal svou víru a Ježíš prohlásil: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidíviděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Přítomní farizeové namítli: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš na to: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ O několik kapitol dále Ježíš shrne postoj všech, kdo Ho odmítli, další citací z Izaiáše: „Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže nevidí očima a srdce nepochopí, neobrátí se.“ (Jan 12,40). Ve 4. kapitole 2. listu Korinťanům je podobně hodnocen postoj Židů, kteří Ježíše nepřijali: „Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím.

Na duchovní slepotu tedy narážíme i v Novém zákoně. Ježíš je konfrontován s lidmi, kteří Ho odmítají, a nazývá je slepými. Zvlášť na adresu farizeů podotýká: „Slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy.“ (Mt 15,14) Ve 23. kapitole Matoušova evangelia najdeme celou řadu výtek farizeům. Za všechny můžeme uvést alespoň dva výroky, které trefně vystihují podstatu jejich selhání: „Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!“; dále: „Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek.“ Duchovní slepota je tam, kde člověk nedokáže rozlišit podstatné a méně podstatné, kde přílišná pozornost na to, jak věci „vypadají“, zastírá pohled na to, jakými věci doopravdy „jsou“. Ještě sv. Pavel v listě Římanům prohlašuje na adresu židů, kteří nedokáží žít správně podle Zákona: „Myslíš si, že jsi vůdcem slepýchsvětlem těch, kteří jsou ve tmách, vychovatelem nevzdělaných, učitelem nedospělých, protože máš v Zákoně ztělesnění všeho poznání a vší pravdy. Ty tedy poučuješ druhého, a sám sebe neučíš? “ (Řím 2,19-21)

Světlem ve tmách se stal Ježíš. Jeho činy nikdy nebyly vnějškovými, byly veskrz pravdivé. I proto může prohlásit, jak čteme u Jana v 8. kapitole: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mítsvětlo života.” Následovat Ježíše pak znamená také se stát „světlem“, pomáhat vidět. Ve známém textu Horského kázání se Ježíš obrací ke svým učedníkům se slovy: „Vy jste světlo světa …  Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“ Úkol být „světlem ve tmách“ svěřený původně vyvolenému národu – jak to zmiňoval Pavel v listě Římanům – přechází na Ježíšovy učedníky. I oni si však mají být vědomi toho, že správně vidět mohou pouze tehdy, budou-li pravdivými a milosrdnými, jako jejich Mistr. Na začátku 2. Petrova listu najdeme hodnocení toho, komu by scházela trpělivost, zbožnost, láska k bratřím a další dobré „ovoce“: „je slepý, krátkozraký a zapomněl na to, že byl očištěn od svých starých hříchů.“ I křesťané mohou mít farizejský postoj. Ne nadarmo Ježíš připomíná svým učedníkům zásadu správného vidění: „Jak to, že vidíštřísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ (Mt 7,3-5) Výrok ze 3. kapitoly knihy Zjevení pro církev v Laodiceji, která se stala „vlažnou“, zní: „Říkáš: Jsem bohatý, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý.

Na závěr však připomeňme ještě jeden text, který varuje před duchovní slepotou. Ve 2. kapitole 1. Janova listu čteme: Kdo nenávidí svého bratra, jeve tmě a ve tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči.“ Správně tedy vidíme, pokud milujme. Dobře víme, že celý Zákon je podle Ježíše obsažen v přikázání: Miluj Boha a bližního. Cesta solidarity, zájem a úsilí o vše, co přispívá k dobru a prospěchu našich bratří a sester, otevírá oči. Nejde přitom jen o oči tělesné, které si „všimnou“, ale též o „oči srdce.“ Světlo takového člověka nejenže proráží temnotu a svítí bližním, aby velebili nebeského Otce – kdo má srdce „čisté/průzračné“, je navíc sám šťastný a blahoslavený (Mt 6,8). Neklopýtá ve tmě, nýbrž vidí a potkává Boha na všech svých cestách.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6