Sír 24,1-16

Jaroslav Sýkora

 

Kniha moudrosti Ježíše Siracha, nad jejímž liturgickým oddílem se budeme dnes zamýšlet, je také známa pod titulem Ecclesiasticus, tj. učitel církve, shromáždění. Knihu bohatě užívala starověká církev při výchově katechumenů. Autorem je židovský učenec Ježíš Sirach, původem z Jeruzaléma. Zde koncem 2. stol. př. Kr. z důvodů poklesu zájmu o moudrost a studia mudroslovných textů sepisuje řadu přísloví, rad, výstrah a zaslíbení. Ač byla napsána před téměř dvaadvaceti stoletími, svou aktuálností osloví čtenáře i dnes bez rozdílu věku.
Náš oddíl, Sir 24,1-16, se v liturgickém roce církve čte každou 2. neděli po narození Páně.
V Prvním verši čteme: (1) Moudrost bude chválit sama sebe a uprostřed svého lidu dojde oslavy. (2) Ve shromáždění Nejvyššího otevře svá ústa a promluví před jeho zástupy.

Vlastností biblické řeči je, že pro nepředmětné hodnoty užívá metafor, jejichž prvky nejčastěji pocházejí ze světa lidí a rostlin. K nim patří i náš text, v němž čteme o moudrosti, která má povahu a podobu ženy a vzácných rostlin. Čteme, že se chválí (1), otevírá ústa a mluví (2), chodí (5), vládne (6), hledá odpočinek (7), vykonává službu a usazuje se (10), roste (13) a vydává vůni (15).  V 1. verši této 24. kapitoly Ježíš Sirach zaznamenává, že moudrost bude jednou v budoucnosti chválit sama sebe. Moudrost jistě není žádná „chlubna“, která by se stavěla do středu pozornosti a vychloubala se před shromážděnými zástupy jak je skvělá. Nepatří k její povaze, aby vyvíjela vůli a úsilí stát se mediální hvězdou a uspět počtem hlasů ve volbách. Nesnaží se o to, a přece se své slávě nevyhne. Nestane se slavná ze síly svého hlasu ale ze síly své povahy, vnitřní moci a jinakosti působení. Moudrost je jako slunce, které pálí ze svého vlastního žáru, nikoliv proto, že by druhým vnutilo pocit pálivosti a zkušenost spálení. Místem, kde se moudrost oslaví je její lid. Čteme její lid. Nikoliv cizí či jakýkoliv. Jen její lid ji jako moudrost uzná, vyzná, rozpozná, přijme a oslaví. Jiný lid by ji nepřijal. Chybí mu proto schopnosti a předpoklady. Ačkoliv moudrost je sama o sobě univerzální, počet jejích příjemců je redukován na minimum. Neznáme jejich počet. V tuto chvíli dokonce ani jejich jméno. Zde je jimi ještě neadresný „lid“.
Metafora a paralelismus jsou nejčastějšími rétorickými nástroji autorů biblických textů. Paralelismus stupňovací, který nacházíme ve 2. verši říká dvakrát totéž: 1) Moudrost ve shromáždění Nejvyššího otevře svá ústa; 2) moudrost promluví před Jeho zástupy. Opakováním se zdůrazňuje a upřesňuje myšlenka. Místem, kde moudrost otevře svá ústa a promluví je shromáždění Nejvyššího. Ne na trhu, v hospodě, tiskové konferenci, demonstracích či zasedání senátu, ale ve shromáždění Nejvyššího. Tím v době Ježíše Siracha mohl být chrám, synagoga nebo učebna. Na všech těchto místech se mluvilo o Bohu, modlilo, diskutovalo o Písmu svatém a rozebírala Mojžíšova přikázání. A právě v takových chvílích a podmínkách a na takových místech byla moudrost přítomna. Zde vycházela z mlčení, otevírala svá ústa a promlouvala. Nemluvila sama k sobě ale ke shromážděným zástupům. Do této chvíle o moudrosti a její povaze mluvil jen Ježíš Sirach. V tomto verši a následujících se bude již představovat moudrost sama. Říká:

(3) Vyšla jsem z úst Nejvyššího a jako mlha jsem zahalila zemi. (4) Na výsostech jsem přebývala, můj trůn je na sloupu oblakovém.

Moudrost své sebepředstavování zahájí sdělením o svém zrodu: Vyšla z úst Nejvyššího. Již na počátku jsme si řekli, že moudrost je zde zosobněna v ženské postavě. Ne jinak i její stvořitel. Má tvář i chování muže. Vydechl a dechem jeho úst byla stvořena moudrost. Vešla do života stejným způsobem jako nebe, země i podsvětí (Gn 1,1-2,4). Způsobem jejího vzniku je zároveň určen i její vztah ke svému Stvořiteli. Nevznikla sama ze sebe a není s Bohem totožná. Moudrost není Bohem ale stojí v jeho podřízenosti a službách. Vyšla z Jeho úst a jako mlha zahalila zemi. Metaforu „mlhy nad zemí“ můžeme vyložit dvojím způsobem: 1) Jako mlha vyvolává optický klam hustoty a neprůchodnosti, tak i přítomnost moudrosti ve stvoření vyvolává dojem o její stálosti a snadném získání. 2) Jako mlha, která znesnadňuje orientaci člověka na zemi, tak i moudrost znesnadňuje člověku poznání sebe, řádu světa a jeho tajemství.
Ačkoliv moudrost po svém vzniku zahalila zemi jako mlha, jejím nejvlastnějším domovem nebyly nízké roviny země ale výsosti, vysokosti  nebes. Mlha se zvedá od povrchu země a snoubí se s mraky v jeden celek. Nečteme, že trůn moudrosti spočíval na tváři země ale na oblakovém sloupu. Trůn je symbol majestátu, moci, autority a vlivu a moudrost na něm dlí jako královna. Oblakový sloup a výsosti jsou opět paralelismem. Jeden výraz rozvíjí druhý a umocňuje představu dálky.

(5) Obvod nebes jsem sama obešla a prošla i nejhlubší propasti. (6) Ve vlnách moře i po celé  zemi a v každém lidu a národu jsem vládla, (7) mezi těmi všemi jsem hledala odpočinek a toho, v jehož dědictví bych mohla přebývat.

„Obvod nebes“ a „nejhlubší propasti“ jsou dvě hraniční pásma univerza, mezi nimiž se moudrost pohybovala. Ačkoliv geometrický obraz „obvodu“ je kruh, který obepíná kouli, starověký člověk neměl kosmologické znalosti naší doby o zakřivenosti vesmíru a kulatosti planety Země. Zemi si představoval jako třípatrový dort, po jehož obvodu se klenul nebeský plášť. Výraz „obvod nebes“ tak vyjadřuje nejzašší myslitelný konec stvořeného univerza. Podobně i výraz „nejhlubší propasti“, tedy nejspodnější dno země, na němž se nachází propastná tůň (Gn 1,2). Kam hlouběji než tam mohla moudrost zajít? Kam dále než do podsvětí? Třetí oblast, autonomní a samosprávná, kam se moudrost vydává je moře. Síla moře je zviditelněna o vlny. Moře je oblastí zla, ničivé, nespoutané masy vod, kde přebývá leviatan, příšera a obluda, symbol všeho zlého, stálé hrozby člověku. V tomto prostředí moudrost vládla a zviditelnila tak svou moc a sílu. Moudrost vládla i v každém lidu a národu, v celém lidstvu. Lidstvo je zde vymezeno dvěma typy lidských společenství, do nichž se vměstná všechno obyvatelstvo země. Mezi těmi všemi hledá moudrost odpočinek. Možná vás překvapí, že moudrost nehledá nic víc a nic míň než odpočinek, tj. místo k přebývání, místo domova, bezpečí, kde by byla přijímána a respektována, kde by jí rozuměli a kde by měla co nabídnout. Místo odpočinku není zotavovna pro zemdlené mátohy. Odpočinek je místo plnosti Boha a svatého Ducha. Odpočinek je šabat, sedmý den stvoření, v němž Bůh odpočinul od vší své práce a prodléval sám v sobě. Moudrost hledá místo a lid, který by odpočíval spolu s Bohem, Pánem a Stvořitelem nebe a země, v den sedmý, svatý a oddělený v zemi zaslíbené, dané Izraeli za dědictví.

(8) Tehdy mi Stvořitel všehomíra dal příkaz, ten, který i mne stvořil a našel místo pro můj stan, mi řekl: V Jákobovi přebývej a v Izraeli měj své dědictví. (9) Před počátkem věků i mě stvořil a nepominu na věky.

Moudrost pokračuje v samomluvě při sdělování svého příběhu o hledání toho pravého místa. Avšak právě zde se překvapivě dozvídáme, že moudrost nedospěla k cíli svého hledání svobodně a vlastním poznáním ale příkazem Stvořitele: V Jákobovi přebývej, v Izraeli měj své dědictví. Moudrost přijímá jeho příkaz. Ne radu či pokyn ale příkaz. Nekompromisní a nezvratný. Slovo o příkazu a titul Boha, který Ježíš Sirach vložil moudrosti do úst určuje i jejich vztah. Stvořitel je zakladatel a hybatel, svrchovaný správce a zodpovědný vůdce. Moudrost je „pouhé“ stvoření. Byla stvořena před počátkem věků. Začíná-li se stvořením běh času a proměna hmoty, pak počátek moudrosti pochází z dob ještě dřívějších. Ačkoliv moudrost nepochází od věčnosti jako Bůh, pochází z doby dřívější než byl stvořen svět a nepomine na věky. Ačkoliv řada biblických textů mluví o zničení stvoření (např. Iz 51,6), některé hodnoty – spravedlnost, moudrost, láska … – na věky nepominou. Stav věcí na konci věků se nebude rovnat stavu na jejich počátku.

(10) Ve svatém stanu jsem před ním vykonávala službu, a tak jsem se na Sijónu pevně usadila. (11) Našel mi tak příbytek ve městě, které si zamiloval, v Jeruzalémě vykonávám svou moc.

V době před stavbou Jeruzalémského chrámu jeho rituální a kultickou funkci plnil provizorní přístřešek, stan, který lid Izraele přenášel sebou. Od té doby se i pro královskou svatyni, jíž byl chrám v Jeruzalémě, ustálil název „stan“, který v sobě nese památku na dobu putování. V něm moudrost vykonávala a vykonává svou službu slova a oběti. Služebníkem v chrámu byl především kněz. Moudrost však zakládala smysl jeho služby Bohu. Chrám – stan stál na Sijónu, v němž se moudrost usadila. Ve městě, které si Bůh zamiloval. Kde všude moudrost hledala toto místo? Její pouť byla dlouhá. Šla od výsostí k propastem, dál k moři, zemi, lidu a národu, Izraeli, Jeruzalému, Sijónu a chrámu. Ten je středem světa, pravým místem Božího příbytku.

(12) V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v podílu Hospodinově, v jeho dědictví. (13) Vyrostla jsem jako cedr na Libanonu a jako cypřiš na svazích Chermónu. (14) Vyrostla jsem jako alma v En-Gedí a jako keře růží v Jerichu, jako spanilá oliva v údolí a jako platan zasazený u vody. (15) Vydávala jsem vůni jako skořice a vonný balzám, šířila jsem vůni jako vybraná myrha, jako galbanum, onyx a stakte, jako dým kadidla ve stanu. (16) Své větve jsem rozprostřela jako terebinta a na nich dala vykvést slávě a milosti.

Moudrost zapustila své kořeny v lidu plném slávy. Nevíme, čím si tento lid svou slávu zasloužil, čím se stal výjimečný a známý, čím si vydobil Boží pozornost a uznání, čím a proč si Bůh Izrael oblíbil, proč poručil moudrosti, aby se v něm usadila a zapustila kořeny. Vidíme však, že pro vyjádření tohoto stavu Ježíš Sirach používá novou metaforu. Zprvu moudrost byla jako žena, mlha a královna, nyní bude jako strom, keř a bylina. Tvarem a vůní tyto dřeviny a byliny budou útočit na naše smysly a vyvolají v nás živou představu o velkolepých kvalitách moudrosti. Tak velkolepých, jak jen cypřiš, palma, růže, olivy, platan, balzám, myrha, galbanum, stakte a terebinta mohou vyvolat.

Co dodat na závěr? V šestnácti verších textu plném metafor jsme naslouchali vlastním slovům moudrosti, abychom porozuměli jejímu původu a vlastnostem. Mnoho zůstalo nezodpovězeno, avšak jedno je jisté. Nyní víme, že blaze je tomu člověku, který hloubá o moudrosti a užívá rozumu k přemýšlení (Sir 14,20). Neboť jen tomu vyjde moudrost vstříc jako matka a přijme ho jako mladá nevěsta (15,2).

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3