Sk 1,15-26

Dominik Opatrný

 

O sedmé neděli velikonoční, tedy mezi svátky Nanebevstoupení Páně a Seslání Ducha svatého, uslyšíme čtení ze Skutků apoštolů o doplnění kruhu dvanácti apoštolů. Vyslechněme si nyní tento úryvek nezkrácený:

Petr se postavil před bratry – bylo tam shromážděno na sto dvacet lidí – a řekl: „Bratři, muselo se splnit to, co v Písmu předpověděl Duch svatý skrze Davida o Jidášovi, který se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše. Počítal se totiž k nám a měl účast na této naší službě. Z odměny za svůj hříšný skutek si koupil pole, spadl střemhlav a rozpukl se, že mu všecky vnitřnosti vyhřezly. To se rozneslo v Jeruzalémě mezi všemi lidmi a to pole bylo pojmenováno ‚Krvavé pole‘. Stojí totiž v knize Žalmů: ‚Ať jeho dům zpustne, nikdo ať v něm nebydlí‘ a ‚jeho úřad ať převezme jiný‘. Je tedy nutné, aby některý z těch mužů, kteří s námi chodili po celou dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat, aby se jeden z nich stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání.“

Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš – příjmení měl Justus – a Matěje. A takto se modlili: „Pane, ty znáš srdce všech. Ukaž, kterého z těchto dvou jsi vyvolil, aby přijal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš zrádně opustil, aby odešel na místo, kam patřil.“ Losovali tedy, a los padl na Matěje. Byl proto přibrán k jedenácti apoštolům (Sk 1,15-26).

Tento úryvek navazuje na vyprávění o Ježíšově nanebevstoupení. Při něm bylo dvanáct svědků – zbylých jedenáct apoštolů a Ježíšova matka Maria. Nyní se už věci začínají dávat do pohybu – shromáždilo se 120 lidí, tedy desetinásobek. To ale ještě není nic proti tomu, co se začne dít po seslání Ducha svatého – po prvním Petrově kázání přijme křest tři tisíce lidí.

Volba nového apoštola začíná krátkou Petrovou řečí. Vysvětlil ostatním svůj záměr. To stačí, všichni hned vědí, co mají dělat a věci se dávají do pohybu. Dokonce v dalším vyprávění nenajdeme už žádnou zmínku o tom, že by Petr dále do dění nějak zasahoval.

To, co Petr řekl, shrnuje krátce celou situaci učedníků po vzkříšení. Poznali, že všechno, co se událo, se stát muselo. Že o tom mluvili proroci.

Jak ale předpovědím proroků rozumět? Z historického pohledu může znít vztahování některých citátů na Ježíše někdy trochu uměle, protože nemůžeme popřít také další významy těchto výroků. Důležité ale je, že Ježíš svým životem zcela naplnil to, o čem mluví Starý zákon – ať už je to milosrdenství, láska k bližnímu, starost o vdovy, sirotky a nemocné, a konečně i utrpení spravedlivého.

Petr jde ovšem tak daleko, že se snaží popsat slovy Písma i takovou událost, jako je Jidášova zrada. Vždyť spravedlivý trpí právě proto, že byl zrazen. V Petrově řeči nenajdeme přímou citaci, ale zjevně naráží na 41. žalm. Žalm začíná blahoslavením těch, kteří se starají o ubohé. Potom žalmista vypočítává Bohu své utrpení, a mezi jinými praví: „ten, s nímž jsem žil v pokoji a jemuž jsem důvěřoval, ten, jenž můj chléb jedl, vypíná se nade mne a zvedá patu“ (Ž 41,10). Na závěr modlící se přidává prosbu o smilování a žehnání Bohu. Verš o zradě spolustolovníka se hodil pro popsání způsobu, jakým Jidáš Ježíše zradil při poslední večeři. V Markově evangeliu Ježíš říká, že ho vydá ten, který s ním jí (Mk 14,18). V Janově evangeliu dokonce Ježíš přímo tento verš cituje s tím, že se mají naplnit slova Písma.

V našem vyprávění používá Petr obzvláště vhodnou formulaci – o Jidášovi mluvil Duch svatý ústy Davida, který je u tohoto Žalmu uveden jako autor. David o Jidášovi nic nevěděl, ale to neznamená, že když lidský autor žalm skládal jako svou modlitbu, nemohl ho Duch svatý vést tak, aby se dal verš později vztáhnout na Krista.

Jidáš je zde uveden jako ten, který na Ježíše přivedl stráže. Pochopit jeho jednání není snadné. Musíme rozlišovat mezi historickou osobou na jedné straně, a postavou v dramatu pašijových událostí na straně druhé. Historický Jidáš byl patrně velmi zbožný. Jeho přízvisko Iškariotský pravděpodobně znamená „Muž z Kariotu“, tedy původem z města Kariot, které je v knize Jozue jmenované mezi Judskými městy (Joz 15,25). V tom případě by byl jediným judejcem mezi galilejskými učedníky. To, že je navíc v Janově evangeliu 6,71 jmenován jako syn Šimonův, svědčí o jeho dobrém původu. Druhou možností je, že přízvisko Iškariotský bylo odvozeno z názvu násilného hnutí odporu proti římské moci – sikariů.

Těžko odhadovat motivy, které vedly Jidáše k vydání Ježíše do rukou chrámové stráže. Jednou možností je, že na něj mocní příliš přitlačili. Častěji se ale mluví o tom, že Jidáš, stejně jako další apoštolové, nejspíš čekal, že Ježíš zahájí otevřené povstání, svrhne nadvládu Římanů a založí Boží království. To nebylo nic neobvyklého. Problém ale nastal, když se pokusil vzít situaci do vlastních rukou. Konfrontací s vojáky chtěl snad Ježíše vyprovokovat k činu, protože nechápal, jak se Bůh může dívat na takovou potupu svého lidu a svého svatého města. Jenže Ježíš se zachoval jinak, nenechal se vyprovokovat k projevení své moci.

Místo toho byl odsouzen k smrti, a to přece Jidáš nechtěl. Najednou viděl, že Bůh strpí ještě víc, než nesvobodu svého lidu: že dopustí, aby jeho Syn zemřel na kříži. Potom se zprávy rozcházejí. Podle Matoušovy verze pohodil Jidáš peníze po neúspěšném pokusu o jejich vrácení v chrámě a oběsil se. Za ty peníze potom velekněží koupili pole pro pohřbívání cizinců, kteří neměli, kdo by jim zaplatil hrob. Naproti tomu tradice známá ze Skutků apoštolů hovoří o tom, že si Jidáš koupil toto pole sám a stejně jako v předchozím případě se začalo nazývat „Krvavé pole“, protože na něm ulpívala krev peněz vyplacených za zradu. Podle této verze skončil Jidáš svůj život pádem. Více toho o Jidášovi nevíme, protože ho zřejmě žádný z novozákonních autorů neznal.

Něco jiného je ale Jidášova role ve vyprávění evangelií a Skutků apoštolů. Zde je hodnocen zcela negativně, v seznamech apoštolů je u něj vždy zmínka o tom, že Ježíše vydal (slovo „zradil“ najdeme jen jednou v Lk 6,16). V Lukášově evangeliu se o Jidášovi říká, že do něj vstoupil satan, a v Janově, že byl zlodějem. Protože ho autoři novozákonních knih zřejmě neznali, popisují ho jako předobraz odpadlíka a zrádce. Musíme mít na paměti, že v době sepisování Nového zákona měli za sebou křesťané již první zkušenosti s pronásledováním a s tím, že někteří podlehli, ať už kvůli penězům či jiným výhodám. Jidášův osud měl pak váhajícím ukázat, jakou cestou by se vydali.

Lukáš a Jan říkají, že myšlenku na zradu vkládá Jidášovi do srdce satan. Nejvýmluvnějším argumentem proti zřeknutí se víry je ale Jidášův konec – odchod od lidí, zpřetrhání vztahů s přáteli, zoufalství z toho, co udělal, pád do propasti a celkové sebezničení, které je tu dost naturalisticky líčeno jako „vyhřeznutí vnitřností“. Takovou cestu si volí ti, kdo se zříkají víry: jejich život ani jejich země nepřinese plody. Petrovi při vzpomínce na Jidášův osud přicházejí na mysl slova žalmisty, který si stěžuje na své nepřátele a prosí Boha, aby se ho proti nim zastal. Volá ze svého utrpení: „Jejich hradiště ať zpustne, v jejich stanech ať nebydlí nikdo“ (Ž 69,26). Tak dopadl ten, který se zřekl své víry. Podíváme-li se na to z druhé strany, cílem Petrovy řeči je povzbudit křesťany, aby i přes protivenství zůstali na cestě života.

Další citace je ze žalmu 109. Žalmista popisuje podobnou situaci jako v žalmu 69: „Ať dopadne jako svévolník, až bude souzen; jeho modlitba ať je mu počítána za hřích. Dny ať jsou mu ukráceny, jeho pověření ať převezme jiný“ (Ž 109,7-8). Slovy tohoto žalmu Petr vybízí shromážděné, aby doplnili prázdné místo po Jidášovi. Církev je jeho zradou zraněná, ale má schopnost se obnovit. Kruh dvanácti apoštolů znamená pro Lukáše skupinu těch, kteří zažili celé Ježíšovo veřejné působení. A to od křtu Janova, před kterým Ježíš veřejně nevystupoval a učedníci ho ještě neznali, až po jeho smrt, vzkříšení a nanebevstoupení. Pouze ten, kdo byl celou tuto dobu přítomen, je očitým svědkem a může proto svědčit s nejvyšší autoritou před ostatními.

Shromáždění křesťané vybrali ze svého středu dva kandidáty, o kterých jinak z Nového zákona nic nevíme. Je pozoruhodné, že se 120 lidí shodlo na dvou jménech. Můžeme tu už vidět působení Ducha svatého, který je dárcem jednoty. Prvním z kandidátů je Josef zvaný Barsabas (to znamená „dítě soboty“, neboli „narozený v sobotu“). V nežidovském prostředí používal latinské jméno Justus, tedy spravedlivý. Snad se jednalo o favorita voleb, když je jmenován všemi třemi svými jmény a říká se o něm, že je spravedlivý. Vedle něho stojí Matěj, o kterém nevíme nic. Říká se mu vlastně jen zkrácenou formou jména Matatiáš, což znamená Boží dar.

Po vybrání kandidátů následuje modlitba. Shromáždění vyznávají, že Bůh zná srdce lidí lépe než ostatní. Proto ho prosí, aby jim ukázal, koho si vyvolil. A losem byl označen Matěj. Vyprávění končí stručným sdělením: Tak byl připočten k jedenácti apoštolům. Jedná se ale o první věc, kterou apoštolové udělali po Ježíšově nanebevstoupení.

Pro nás zůstává výzvou přístup Lukáše – autora Skutků, který nevidí jen pády členů církve, ale zaujatě sleduje její rozvoj a to, jak v ní působí Duch svatý. Ukazuje nám, že i když je církev složená z chybujících lidí, má úžasnou regenerační schopnost – dokázala se vyrovnat i se zradou mezi apoštoly. Je jen potřeba dát ve svých životech prostor Bohu, který vidí do našich srdcí a má s námi své plány. A nejlepším způsobem, jak ho do našeho společenství pustit, nebo ještě lépe pozvat, je modlitba a snaha druhým naslouchat a spolupracovat s nimi.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1