Sk 13,16-25

Josef Kaše

 

Autorovi Skutků apoštolů, Lukášovi, nejde o chronologicky přesný popis vzniku, organizaci a působení vznikající církve. Chce spíš ukázat a dosvědčit, jak Bůh působí po Ježíšově smrti a oslavení silou darovaného Ducha skrze společenství prvních křesťanů. Ani pronásledování a smrt některých Ježíšových učedníků za krále Heroda Agrippy nemůže zabránit šíření slova Páně, jak je uvedeno v závěru 12. kapitoly Skutků apoštolů.

Třináctou kapitolou začíná průlom v působení vznikající církve. Poprvé jsou ve Skutcích apoštolů vysláni křesťanští misionáři: Barnabáš a Pavel. Na svých misijních cestách mají zvěstovat evangelium, radostnou zvěst o ukřižovaném a vzkříšeném Kristu. V síle Ježíšova Ducha a svědectvím vlastního života mají budovat křesťanské společenství, mají povzbuzovat, utěšovat a učit. První misijní cesta na Kypr je výslovně spojena s posláním skrze Ducha svatého. Bůh sám odůvodňuje postup evangelia z Jeruzaléma až do Říma. Člověk není pánem tohoto postupu, je služebníkem zvěsti. V líčení misie prvních křesťanů zachovává autor Skutků apoštolů Lukáš následující postup při hlásání evangelia: nejprve Židům, pak pohanům!

A tak postupuje hlásání Slova cílevědomě do Antiochie, správního centra ve vnitrozemí Malé Asie, kde byla velmi silná židovská menšina. Celý náš úryvek ze 13. kapitoly (Sk 13,16-25) je Lukášovým dílem. Autor v něm chce programově popsat, jak dospěla víra od Židů k pohanům a jakou postupovala cestou. Tomuto úryvku přikládá autor textu velkou hodnotu, jak dokazují společné rysy s textem 4. kapitoly Lukášova evangelia (Lk 4,16-30). Stejně jako lze tento text číst jako souhrnný přehled celého Ježíšova života a působení, popisuje také náš úryvek ze 13. kapitoly Skutků (Sk 13,14-52) odůvodnění obsahu následujícího líčení.

Pavlova řeč má být „slovem povzbuzení“, výkladem Písma. Základem kázání jsou veliké Boží skutky v dějinách Izraele a Boží spásné jednání skrze Spasitele Ježíše. Pavel přitom hovoří u Lukáše v podstatě stejně jako Petr, neboť nestojí jeden proti druhému, nýbrž bok po boku ve službě témuž evangeliu. Čtenář má v řeči poznat, na jakých základech spočívá jeho víra; má poznat, že za jeho víru ručí autority z doby prvopočátků. Přitom se Lukášovi mistrovsky daří – navzdory stylu, který při hlásání užíval vět z vyznání víry – nabídnout bohatství Pavlových myšlenek. Na začátku svého listu Římanům cituje Pavel věroučnou formulaci o Ježíšovi: je Davidovým potomkem a Synem Božím (Řím 1,3n.). Totéž hlásá Lukáš ve 23. a 33. verši třinácté kapitoly Skutků. Rovněž Pavlova teologie ospravedlnění z listu Římanům je zde stručně vyjádřena ve 38. a 39. verši. 43. verš připomíná Pavlovu nauku o milosti. V pozadí 46. verše tušíme Pavlův postup: „předně pro žida, ale také pro pohana“ (srov. Řím 1,16). Podle 11. kapitoly listu Římanům je uzavřenost vyvoleného národa v dějinách spásy nezbytná pro misii mezi pohany, takže pohané jsou obrazně naroubováni na Židy. Lukáš tedy používá pavlovské teologie hlásání.

Přehled dějin spásy ve 13. kapitole (Sk 13,17-24) je Lukášovým vyznáním víry. Zaznívají zde narážky na Starý zákon. Cílem dějin spásy je vyslání Spasitele Ježíše (v. 23). Podle Lukášova evangelia (Lk 16,16) náleží Jan Křtitel do dřívějších dějin spásy, do doby Zákona. Na tyto dějiny navazují nové dějiny spásy, doba evangelia. Následuje zvěst o Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání jako slovo spásy a záchrany.

Obsah veršů 26 – 37 by nám měl být známý z Lukášova evangelia a dosavadních řečí ve Skutcích apoštolů. Velmi šetrně se Lukáš vyjadřuje o vině lidí, odpovědných za Ježíšovu smrt. Nejde mu o polemiku se Židy jako lidmi, kteří zabili Mesiáše. Pro Lukáše se za lidským chováním skrývá Boží jednání, jak lze dokázat pomocí Písma svatého. Tehdy obvyklý způsob, jak něco dokázat z Písma, svědčí o velké úctě k bibli a důkladné znalosti starozákonních knih. Nové poznání o Božím jednání v Ježíšově díle se vyjadřuje biblickým jazykem.

38. veršem začíná výklad smyslu Božích dějin spásy, a to stejným způsobem pro posluchače kázání i pro čtenáře Skutků. Jde o odpuštění hříchů, o nezbytnost vykoupení člověka. Zcela pavlovským způsobem se zde tvrdí: člověk není ospravedlněn ze skutků Zákona, ale sám Bůh se skrze Ježíše Krista stará, aby před ním obstál každý, aby se každý cítil Bohem přijat a u Boha v bezpečí, dříve než něco vykoná a navzdory veškeré vině. Od člověka se žádá pouze víra, přitakání srdce k této božské skutečnosti. Citátem z proroka Habakuka (v. 41) se naznačuje, co už čtenář dávno ví: evangelium nedokáže nic zastavit. Dochází k neuvěřitelnému zázraku: pohané přijmou slovo spásy.

Úspěch na sebe nedá čekat. Dochází však k roztržce (v. 45). Nakonec je to zvěst o Kristu a touto zvěstí odůvodněná nová cesta ke spáse na základě milosti, která se Židům zdá nepřijatelná a vede k rozdělení církve a Izraele na nedozírnou dobu. Dramatické vyhrocení ve 45. verši umožňuje ve verších 46 a 47 formulaci prvních misijních poznatků, Pavlova přesvědčení i spisovatelské dramatiky: Boží slovo musí být hlásáno nejprve Židům, neboť jsou stále vyvoleným Božím lidem, tedy prvními a přednostními adresáty nového poselství. Jejich odmítnutí umožňuje obrat k pohanům. Koneckonců, misie mezi pohany je odůvodněna Boží vůlí, která chce spásu všech. Bůh samozřejmě nechtěl, aby jeho lid odmítl Ježíše. Lze si představit i jinou cestu. Ale fakta hovoří jinak. I když jsou konflikty bolestné, nemohou uspíšit běh dějin. I kdyby byla radost z misie mezi pohany a z církve vznikající z bývalých pohanů sebevětší, zůstává stálou bolestí, není-li Boží slovo přijato a někteří lidé nenacházejí zatím cestu k životu. Rozdělení Židů a křesťanů zůstává hořkou skutečností. Dnes už nikdo neodpírá Židům věčný život. Lukáš něco takového smí jako biblický autor ve vykonstruované scéně, jejíž pomocí objasňuje různé pozice v průběhu děje: radost a vděčnost bývalých pohanů za radostnou zvěst (v. 48), šíření Božího slova (v. 49), také však pronásledování a vyhnání misionářů Židy (v. 50). Vyhnaní se znovu vydávají na cestu jako putující kazatelé (srov. Lk 9,5). Nad negativními jevy převažuje však u nových křesťanů trvalá radost a naplnění Duchem (viz 4,31; 5,41).

Co máme očekávat od Ježíše, lze plně vidět zas jen na starozákonním pozadí, které dává spáse sociální a dějinný rozměr a vyprošťuje naše představy z pouhého individualismu. Jádrem výpovědi je 16. verš. Odtud je třeba postupovat nejdříve zpět: Ježíš je ukazován jako naplnění největších nadějí Izraele. Žid si dokázal těžko představit lepší společnost než blízkost praotců Abrahama, Davida a Šalomouna. Verše 17 – 25 jsou pak vysvětlením 16. verše. Ukazují Ježíše jako svrchovaný Boží dar lidstvu, jako někoho, kdo nemá svůj původ v lidském snažení, ale v Božím obdarování.

Při kázání apoštola Pavla v synagoze v Pisidské Antiochii se několikrát mění scéna: nejprve jsme svědky nadšeného přijetí Božího slova, když apoštol připomíná zásadní etapy dějin spásy, počínaje patriarchy, přes egyptské otroctví, osvobození a putování na poušti, dobytí Zaslíbené země, skrze krále Saula a Davida až po „křest pokání“, který lidu nabízel Jan Křtitel (v. 24). Od Jana pak Pavel přechází ke zvěsti o spasiteli Ježíši. V tomto okamžiku však nastupuje tvrdé odmítnutí Božího slova a pronásledování hlasatele, protože srdce posluchačů se nechtějí obrátit a otevřít Duchu svatému. Odmítnutí ze strany Židů se však stalo zásadním mezníkem pro obrácení pohanů a všech, kdo se nepohoršují nad Ježíšovým křížem. Mesiášův Předchůdce přijal jeho příchod jako první: „Po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou“ (v. 25). Jeho příklad následovalo mnoho mužů a žen, kteří se otevřeli působení Ducha svatého a přijali výzvu k obrácení.

Po celou dobu existence církve je radostná zvěst o spáse neustále spojena s pronásledováním. Betlémské dítě je sice obklopeno nebeskou slávou, ale zároveň nese znaky utrpení. Také Ježíšovi učedníci mají dosvědčit svou věrnost a lásku nejen v blahobytu, ale především v utrpení. Svět totiž tuto zvěst spásy odmítá pokaždé, když se pro něj stává nepohodlnou, když odsuzuje jeho pokrytecký a materialistický styl života.

Přijmout do svého života biblickou zvěst o narození Páně znamená dovolit, aby se náš život v nejširším smyslu slova obrátil k Bohu a my s Ním navázali hluboký vztah. Bůh uzavřel s celým lidstvem manželskou smlouvu, založenou na opravdové lásce: „Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe“ (Iz 62,5). Základním zjevením Písma je skutečnost, že Bůh je nám blízko jako vládce a jako ten, kdo boří přehrady; Boží slovo nás zve, abychom se s Bohem setkali a žili ve společenství s ním. To však je možné pouze za předpokladu, že se před ním ztišíme.

Vždyť Bůh přišel mezi nás jako malé dítě, jehož tichý pláč můžeme velmi snadno přehlušit svou přehnanou a neplodnou aktivitou. Konzumní a marnivá společnost dnešních dnů nás odvádí od toho, abychom se ztišili a naslouchali Bohu, který se stal člověkem. Vinou honby za tím, aby na vánočním stole plném svíček a vánočních ozdob nic nechybělo, můžeme zapomenout na to nejdůležitější – naslouchat Slovu života, které jako jediné nám dovoluje pokročit na cestě víry a najít pravé štěstí.

Tajemství vtělení nám zvěstuje, že Bůh se stal jedním z nás z lásky. Aby však mohl uskutečnit své plány, potřebuje spolupráci lidí. Co žádá o těchto Vánocích od nás, aby se mohl skutečně zrodit v srdci našich bližních?

 
  • Kalendář akcí
    << Pro 2017 >>
    púsčpsn
    27 28 29 30 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31