Sk 4,32-35

Dominik Opatrný

 

V církvi je zvyk číst při bohoslužbách v době velikonoční ze Skutků apoštolů. Připomínáme si tím, jak se radostná zvěst šířila po Ježíšově vzkříšení do celého světa. Vyslechněme si nyní úryvek, který připadá na příští neděli, tedy druhou velikonoční:

Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval (Sk 4,32-35).

Tento text je jakousi souhrnnou zprávou, která shrnuje větší množství událostí. V Lukášových spisech, tedy Lukášově evangeliu a Skutcích apoštolů, se těchto shrnutí objevuje více. Autor tak chce pomoci čtenáři, aby nezůstal jen u jednotlivostí, ale viděl události jako cílené Boží jednání.

Dříve než se dáme do podrobnějšího výkladu, všimněme si, jak je tento úryvek zasazen do celkového vyprávění. Na začátku Skutků apoštolů nalezneme tři důležité souhrnné zprávy. První je na konci vyprávění o Petrově kázání po seslání Ducha svatého (Sk 2,42-47). Připomíná svornost křesťanů a společenství majetku. Potom následuje vyprávění o tom, jak Petr a Jan neohroženě hlásali evangelium. Na jeho konci se nachází náš nedělní úryvek.

Je zajímavé, že na konci vyprávění o Petrovi a Janovi je zmíněno druhé vylití Ducha: „Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží“ (Sk 4,31). Toto vylití Ducha přináší své plody. První je hned zmíněn: „S odvahou mluvili slovo Boží“, tedy neohrožené hlásání evangelia. A další tři následují v našem úryvku, který v tomto místě navazuje. Jsou to jednota mysli a srdce, společenství majetku a Boží moc provázející svědectví apoštolů. Všechny tyto dary jsou pak shrnuty do věty: „a na všech spočívala veliká milost.“

I tato druhá souhrnná zpráva je zaměřena na svornost křesťanů a společenství majetku. Za ní následují dva příklady. První nám vypráví o jednom konkrétním projevu této svornosti: „Také Josef, kterého apoštolové nazvali Barnabáš – to znamená ‚syn útěchy‘ – levita původem z Kypru, měl pole, prodal je, peníze přinesl a položil před apoštoly“ (Sk 4,36n). Tento příběh ilustruje souhrnnou zprávu na konkrétním příkladu. Ona jej však zase dává do souvislostí se šířením evangelia a vysvětluje jeho důvody.

Druhý příklad, Sk 5,1-11, je negativní. Popisuje selhání svornosti. Ananiáš a Safira prodali pole. Peníze sice také dali apoštolům, ale něco si z nich nechali. Petr to však poznal, oba pokáral a ti zemřeli. Jejich proviněním však nespočívalo v tom, že si nechali část peněz. Vždyť sám Petr jim připomíná, že vše bylo jejich a že nemuseli dávat nic. Jejich hřích byl v tom, že dělali, že dávají vše, ale nebyla to pravda. Touto svou přetvářkou vnesli lež a neupřímnost do církevní obce a ta musela být očištěna.

Po těchto dvou příkladech následuje ještě třetí souhrnná zpráva. Tentokrát už nepojednává o společenství majetku, ale o svornosti křesťanů, o přibývání věřících a o mocných činech apoštolů.

Když jsme si tedy zasadili náš úryvek do souvislostí celého vyprávění, tedy jako prostřední ze tří souhrnných zpráv, je dobré ještě připomenou situaci křesťanů, o které text vypovídá. První křesťané byli skupinkou rybářů z venkova, z Galileje. Po vzkříšení se ale ocitli v hlavním městě Jeruzalémě. Najednou neměli své obvyklé zdroje obživy. Následovali ale Kristův příkaz: „Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřte si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a mol neničí. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce“ (Lk 12,33n). Proto ti, kteří měli nějaké domy nebo pole, prodávali je a výtěžek používali na pokrytí životních nákladů křesťanů a na misii.

Když Lukáš píše, že nikdo o ničem neříkal, že je to jeho vlastní, ale že měli vše společné, nemyslí tím komunismus, kde je všechno všech a nic ničí. Soukromé vlastnictví bylo zachováno. Lidé však majetek nepoužívali výhradně pro sebe, ale nezištně se o něj dělili s druhými. Dokonce i na konkrétním využití darů měli asi větší vliv, než by se mohlo zdát z vyjádření, že výtěžek „přinášeli a kladli apoštolům k nohám“. Je pravděpodobné, že po tomto gestu sami rozdělovali dary potřebným. Jinak by asi nedošlo k nespravedlnostem a ke krácení dílu vdov z řeckého prostředí, na které apoštolové zareagovali zvolením prvních sedmi jáhnů (Sk 6,1-6).

Není náhodou, že je zde takový důraz na pomoci potřebným. Sociální spravedlnost je pro Lukáše velice důležitým bodem radostné zvěsti. Ve svém evangeliu si často všímá opomíjených lidí, ať už jsou to ženy, chudí nebo děti. Na začátku evangelia po vyprávěních o narození vystupuje, jako v jiných evangeliích, Jan Křtitel. Lukáš mu vkládá do úst citaci z Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží“ (Lk 3,4-6). A toto vyrovnání bere tak doslova, že velká Ježíšova řeč se tu neodehrává jako u Matouše na hoře (odtud Horské kázání), ale na planině.

Lukáš také jako jediný zachytil Ježíšovo podobenství o Lazarovi a boháčovi, kde chudý Lazar je po smrti přenesen na Abrahamův klín, zatímco boháč, který za života přehlížel jeho nouzi, trpí v mukách (Lk 13,19-31). Představuje nám tedy Ježíše jako toho, který se odmítal smířit s jakoukoliv nespravedlností. Přitom šel Lukáš tak daleko, že když přebírá od Marka vyprávění o pomazání Ježíše v Betanii, vynechává větu: „Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře“ (Mk 14,7), která naráží na Pátou knihu Mojžíšovu „Potřebný ze země nevymizí. Proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utištěnému a potřebnému bratru“ (Dt 15,11). To je pro Lukášův pohled těžko přijatelné, protože očekává, že vzájemná solidarita vykoření chudobu. Oba pohledy, Markův i Lukášův, jsou však oprávněné – žijeme-li podle Ježíšova příkazu, musí kolem nás bída mizet. Na druhou stranu je nespravedlnosti ve světě příliš mnoho, takže nemůžeme čekat, že bychom za chvíli neměli komu milosrdenství prokazovat. Z tohoto pohledu budeme mít chudé mezi sebou stále.

Nyní se můžeme ještě zeptat, čím vším je ovlivněno Lukášovo líčení událostí. Je to především Starý zákon, konkrétně nařízení v Páté knize Mojžíšově. Na začátku úryvku Lukáš říká, že všichni byli „jedno srdce a jedna duše“. Toto dvojí vyjádření je typicky semitské. Srdce a duše se takto kladou vedle sebe a označují tak celého člověka. Příklad najdeme v jedné z nejdůležitějších židovských modliteb, kterou sám Ježíš nazývá prvním a největším přikázáním: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4n). Pozoruhodné je, že se v našem úryvku objevuje i třetí člen, síla. V následující větě se totiž říká, že „Boží moc, síla, provázela svědectví apoštolů.“ Protože křesťané uposlechli toto Boží slovo a milovali Boha celým svým srdcem, duší i silou, byly i jejich srdce a duše jednotné a byla s nimi Boží moc.

Jeruzalémští křesťané znali ale i další příkaz: „Ať není u tebe potřebného, neboť Hospodin ti bohatě požehná v zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví, abys ji obsadil“ (Dt 15,4). Plnili ho svou velkorysou péčí o chudé a za to se jim od Boha dostalo zdaru a požehnání, které je zde vyjádřeno: „a na všech spočívala veliká milost.“

Lukáš se neobrací se svým evangeliem jen na ty, kdo už byli obeznámeni se Starým zákonem, ale na všechny. Proto prvotní církev líčí také jako naplnění antických utopií, které najdeme u filosofů a básníků od Platona po Cicera. Tito autoři píší o ideální společnosti, ve které by bylo vše společné. Buď ji kladou do minulosti a opěvují zašlý zlatý věk, nebo do budoucnosti do svých politických plánů. Každopádně je však u nich společenství majetku založeno na hlubokém přátelství. Lukáš tyto přirozené lidské touhy znal a křesťanství vidí jako odpověď na ně.

Pro nás dnes může být lákavé porovnání s utopiemi komunismu. Společenství majetku by k tomu svádělo, obě pojetí jsou však naprosto odlišná. Komunismus totiž vychází z třídního boje, revoluce a z práv proletariátu na vládu. Zato společenství majetku v církvi, jak je popisuje Lukáš, je naprosto dobrovolné. Nejedná se tu o přivlastňování či znárodňování, ale používání svého majetku ve prospěch potřebných. Také motivy jsou odlišné, křesťané žijí v očekávání Kristova příchodu a majetek už pro ně není hodnotou sám o sobě. Má jen takovou cenu, nakolik může posloužit k nastolování Božího království.

Nemusíme se tedy obávat, že by nám Skutky apoštolů stavěly jako ideál před oči společnost se znárodněným majetkem. Lukáš nám jen na příkladu Jeruzalémské církve ukazuje, že naplnění našich lidských tužeb i Božích slibů je v církevním společenství. Pokud budeme usilovat o jednotu ducha a srdce, bude s námi Boží moc a naše svědectví před světem bude pravdivé. To v sobě ale zahrnuje také nový přístup k majetku. Protože očekáváme Pánův příchod, nemusíme už hromadit peníze pro sebe a své potomky. Pokud máme v něčem nadbytek, máme úžasnou možnost podělit se s tím, kdo má nedostatek a tak přispět k tomu, aby církev byla místem Boží přítomnosti na zemi.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4