Smysl utrpení nevinného člověka

Pavel Zahradníček

 

Proč člověk trpí? Tuto otázku si kladli a na ni hledali odpověď lidé ve všech dobách. Zvláště nesnadné je najít odpověď na otázku, proč trpí nevinný člověk a jaký má jeho utrpení smysl. Pojďme dnes, vedeni texty Písma svatého, inspirovaného Božího slova, hledat odpověď na tuto otázku. Nečekejme však, že půjde o odpověď úplnou a zcela vyčerpávající. Když se ptáme na smysl utrpení, zvláště v případě utrpení nevinného člověka, stojíme před tajemstvím, které můžeme sice postupně poodhalovat, ale v přítomném čase ho nemůžeme zcela a beze zbytku proniknout. Tvrdit opak by bylo omylem.

Co se týče původu utrpení, má Bible jasno: smrt, bolest a utrpení jsou důsledkem hříchu. Po hříchu prvních lidí slyší žena slova:

Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout (Gn 3,16).

Podobně i Adamovi je po hříchu řečeno:

Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat… (Gn 3,17-19).

S tím souhlasí i novozákonní texty, když konstatují, že „odplata za hřích je smrt“ (Řím 6,23).

Ale jak je to s utrpením nevinného člověka? Ze skutečnosti, že utrpení a smrt vstoupila do lidského života skrze hřích, byl často vyvozen nesprávný, zjednodušený závěr: každé konkrétní utrpení je důsledkem konkrétního osobního hříchu. Je bezprostřední odplatou za hřích. Tak vznikla a rozšířila se takzvaná retribuční teorie, neboli teorie odplaty, která se snaží celou otázku utrpení zjednodušit na prostý řetězec – někdo zhřešil a tak je za tento hřích dříve nebo později potrestán utrpením nebo smrtí. S touto teorií odplaty se často setkáváme ve Starém zákoně. S utrpením nevinného si teorie odplaty příliš hlavu neláme. Vlastně žádné utrpení nevinného nepřipouští. Když někdo trpí, trpí za své hříchy. Něčí hříchy jsou známé, jiný hřešil tajně, ale zhřešit musel, když nyní trpí. To je i přesvědčení Jobových přátel. Jobovi synové, kteří zahynuli, byli jistě potrestáni spravedlivě, jak tvrdí jeden z Jobových přátel, Bildad, v 8. kapitole knihy Job:

Což Bůh křiví právo, Všemocný snad překrucuje spravedlnost? Jestliže tví synové se proti němu prohřešili, vydal je v moc jejich nevěrnosti (Job 8,3n).

A navíc, jak zdůrazňuje v 25. kapitole Bildad, jeden z Jobových přátel, žádný člověk není před Bohem bez vinny:

Což může člověk být před Bohem spravedlivý a čistý ten, kdo se zrodil z ženy? Jestliže ani měsíc nesvítí jasně, nejsou-li ani hvězdy čisté před jeho zrakem, což teprve lidský červ, lidský syn, červíček pouhý! (Job 25,4-6).

Odezvy velkého rozšíření této teorie odplaty můžeme zachytit i v novozákonních textech. Často ovlivňuje i smýšlení Ježíšových současníků. A Ježíš ví, že takto smýšlejí. Na přesvědčení, že utrpení a smrt je bezprostřední odplatou za hřích, naráží ve svých slovech, kterými reaguje na nedávný masakr v chrámě a u rybníka Siloe, jak to čteme ve 13. kapitole Lukášova evangelia:

V té době přišli k němu se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větši hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. A nebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete“ (Lk 13,1-5).

Ježíš nepopírá, že smrt je důsledek ke kterému hřích vede, dokonce to zdůrazňuje. Ale odmítá zjednodušený pohled: kdo víc hřešil, víc trpí…

V duchu výše zmíněné teorie odplaty považují Ježíšovi učedníci také slepotu od narození zcela samozřejmě za Boží trest. Jen jim není jasné, zda je takto potrestán ten, kdo se slepý narodil, a nebo zda narození slepého syna bylo spíše trestem za hříchy rodičů:

Cestou viděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učeníci se ho zeptali: „Mistře, kdo zhřešil, on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ (Jan 9,1n).

Ježíš však takovéto úvahy o utrpení jakožto odplatě odmítá a ve své odpovědi ukazuje, že utrpení může mít i daleko hlubší smysl:

Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky.“

Tento hlubší, novozákonní, Kristův pohled na utrpení, byl připravován již ve Starém zákoně. Již dávno před Kristem proroci vedeni Božím duchem objevili očistnou moc utrpení, tak jak je to opěvováno v 65. žalmu:

Ano, zkoušel jsi nás, Bože, protříbil jsi nás, jako se tříbí stříbro:
zavedls nás do lovecké sítě, těžké břemeno jsi nám na bedra vložil.
Dopustils, že člověk nám po hlavách jezdil, šli jsme ohněm, vodou,
vyvedl jsi nás však a dal hojnost všeho (Ž 65,10-12).

Utrpení má i výchovnou hodnotu, podobá se rodičovskému napomínání. Tato skutečnost postupně získává místo v moudrosti izraelského národa, jak ukazuje kniha Přísloví:

Neodvrhuj, můj synu, Hospodinovo kárání, neprotiv se jeho domlouvání.
Vždyť Hospodin domlouvá tomu, koho miluje, jako otec synu, v němž nalezl zalíbení (Př 3,11).

Výchovné působení utrpení rozeznávají autoři starozákonních textů i v mnoha událostech z dějin izraelských i judských králů. Ve druhé knize Kronik nalézáme tato slova, vysvětlující události z doby judského krále Chizkiáše:

V oněch dnech Chizkijáš smrtelně onemocněl. Modlil se k Hospodinu a ten k němu promluvil a dal mu zázračné znamení. Ale Chizkijáš za prokázané dobrodiní nebyl vděčný, jeho srdce se stalo domýšlivým. Proto jej i Judu a Jeruzalém postihlo Hospodinovo rozlícení. Pak se Chizkijáš za pýchu svého srdce pokořil, on i obyvatelé Jeruzaléma, a Hospodinův hněv na ně za dnů Chizkijášových nedolehl. Chizkijáš měl bohatství a převelikou slávu… (2 Kron 32,24-27)

Vrcholem starozákonního pohledu na význam utrpení, a to utrpení zcela nevinného, jsou tehdy ještě naprosto tajuplné a bez poznání Krista nepochopitelné Izaiášovy texty o trpícím Hospodinově služebníku:

Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni (Iz 53,3-5).

Bez znalosti Krista zůstává tento text velmi tajuplným a způsob, jakým může utrpení nevinného uzdravovat nás všechny, zůstává záhadným. Od sepsání Izaiášova textu uběhne ještě několik století, než bude moci lidstvo pochopit to, co je zde naznačeno. Člověk zatím spíše jen tuší, že je tu nějaký hlubší význam, který však dosud zná jen Bůh. A tak člověku zatím, před tajemstvím utrpení nevinného, nezbývá než pokorně zmlknout, tak jak to dělá Job po Hospodinově napomenutí:

Hospodin dále řekl Jóbovi toto: „Smí se člověk přít se Všemocným? Smí ho kárat? Ten, kdo Boha obvinil, ať odpovídá.“ Jób na to Hospodinu odpověděl: „Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku. Jednou jsem už promluvil a nevím co odpovědět, ba i podruhé, ale nemohu pokračovat“ (Job 40,1-5).

Když kniha Job, která se nejvíce ze všech starozákonních textů zabývá otázkou utrpení nevinného, končí, zůstává otázka, jaký je smysl tohoto utrpení nevinného, otevřená: úplnou odpověď zná jen Bůh a člověku nepřísluší se s ním přít nebo mu dokonce něco vyčítat. A Bůh po několik staletí nechává tuto otázku nezodpovězenu. A tak, dokud lidstvo nepozná Krista a nepochopí jeho poslání, zatím zůstává při tom, že utrpení spravedlivého je zkouška a tajemství…

Odpověď přináší až Nový zákon. Kristovo výkupné utrpení je ziskem pro nás všechny: Ježíš vydává své tělo za nás, prolévá svou krev za nás, jak jasně zaznívá při poslední večeři. Jeho utrpení má výkupnou moc. Přemáhá moc zla, pozvedá člověka, který do moci zla upadl. V Janově evangeliu čteme Kristova slova, vztahující se k jeho smrti na kříži:

Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě (Jan 12,31n).

A Ježíšovi učedníci postupně odhalují, že i v jejich životě, pokud je spojen s Kristovým, má vše, tedy i utrpení a překonávání překážek, velkou hodnotu, že je to přínosem. Tuto zkušenost, plynoucí z dlouhých let prožitých v utrpení a zkouškách, ale také prožitých s Kristem, vyjadřuje Pavel v listě Římanům následujícími slovy:

Víme, že těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému… (Řím 8,29).

A v listě Kolosanům nacházíme další poznatek, který nás uvádí ještě hlouběji do tajemství utrpení Kristových učedníků. Od okamžiku, kdy za nás Kristus zemřel na kříži, se můžeme spojit s jeho utrpením, a tak mohou být i naše vlastní utrpení k dobru celého tajemného Kristova těla – to je Církve. Toto místo v první kapitole listu Kolosanům představuje jakýsi vrchol v porozumění smyslu nevinného lidského utrpení:

Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je Církev. (Kol 1,24)

Tento snad až zarážející text naznačuje, že utrpení může mít nepředstavitelnou hodnotu… Může být účastí na Kristově výkupné oběti.

Znamená to snad, že nyní již utrpení spravedlivého přestává být tajemstvím? To rozhodně ne! Jednak sama naše účast na Kristově utrpení je tajuplná… A i když chápeme, z jakých důvodů má naše utrpení cenu, a co je třeba k tomu, aby tuto cenu mělo, jednotlivá „proč?“ stále trvají. Doba, kdy nám bude vše jasné, teprve přijde. I pro nás platí to, co řekl Ježíš svým apoštolům v 16. kapitole Janova evangelia:

…i vy máte nyní zármutek. Ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme. V ten den se mě už nebudete na nic ptát (Jan 16,22n).

Teprve okamžik našeho konečného setkání s Kristem přinese odpovědi na všechna naše „proč?“. Do té doby zůstane v mnohém naše utrpení tajemstvím. Chápeme, že může mít hluboký smysl. Víme, jak ho ve spojení s Kristem prožívat, aby tento smysl mělo. Tušíme, že jeho význam je ještě hlubší, než nyní dokážeme pochopit. Zůstává tajemstvím, ale to podstatné již nyní víme…

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3