Syn člověka

Dominik Opatrný

 

V Novém zákoně o sobě Ježíš často mluví jako o Synu člověka. Tento obrat je pro nás značně neobvyklý. Ve dnešním pořadu se pokusíme sledovat, co tato dvě slova znamenají a proč je Ježíš používal, když o sobě mluvil.

Výraz Syn člověka má svůj původ v izraelském prostředí a ve Starém zákoně. Slovo „syn“ používali židé ve více významech než my. Mohlo označovat i jiné vztahy než synovství a často se objevovalo v ustálených výrazech. Tak například mluví-li se o synech Áronových, míní se tím nejen jeho vlastní synové, ale i další potomci a vůbec příslušníci jeho rodu. Toto vyjadřování je nám ještě docela blízké. Hebrejština toho však se slovem syn dokáže mnohem více, mohlo se například použít při udávání věku. Když Abraham, tehdy ještě pod jménem Abram, vycházel z Uru Chaldejského, říká se, že byl „synem sedmdesáti pěti let“. Vlastně patřil mezi sedmdesátipětileté.

Na druhou stranu slovo člověk, „adam“, označuje spíše lidstvo než jedince. Mluví-li se tedy ve Starém zákoně o synu člověka, znamená to „člen lidské rodiny“ nebo prostě „jeden z lidí“.

Toto spojení často nalezneme u proroka Ezechiela. Bůh tak oslovuje proroka, aby se zdůraznil veliký rozdíl mezi majestátním Bohem a pouhým člověkem, členem porušené lidské rodiny. Příkladem může být hned vyprávění o povolání proroka, při kterém po vidění Hospodinovy slávy slyší Ezechiel Boží hlas: „Lidský synu, postav se na nohy; budu s tebou mluvit“ (Ez 2,1). Podobný význam nalezneme v knize Job, kde jeden z povedených Jobových „přátel“ říká: „Jestliže ani měsíc nesvítí jasně, nejsou-li ani hvězdy čisté před jeho zrakem, což teprve lidský červ, lidský syn, červíček pouhý!“ (Job 25,5-6).

Obrat „syn člověka“ se vyskytuje také často v paralelních vyjádřeních. Izraelité si v paralelách libovali a používali je zvláště v poezii. Cílem bylo zastavit se u důležité věci a podívat se na ní z různých stran tím, že se o ní říká totéž různými slovy. Jestliže se mluvilo v první polovině verše o člověku (íš, což znamenalo člověk nebo muž), potom se jako obměna objevuje v druhé půli verše „syn člověka“. Je to obrat spíše knižní, jako slova, kterých spisovatelé používají, když se chtějí vyhnout opakování běžných výrazů.

Poprvé se s takovýmto vyjádřením setkáváme ve Čtvrté knize Mojžíšově, když promlouvá prorok Bileám k móabskému králi Balákovi: „Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval“ (Num 23,19). Zdůrazňuje se tu odlišnost jednání lidského a Božího, přičemž v první výpovědi je použito slovo člověk, ve druhé lidský syn.

Použité paralely většinou zdůrazňují lidskou ubohost v porovnání s Bohem. Toto pravidlo je ovšem porušeno v žalmu 8: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností“ (Ž 8,5-6). Syn člověka je zde naopak vyvýšen. Z celé souvislosti je ale zřejmé, že původní místo člověka je ubohé. A z této ubohosti ho Bůh pozvedá.

Tento význam se blíží tomu, co najdeme v knize Daniel. V sedmé kapitole čteme o Danielově vidění. Napřed se mu ukázala čtyři zvířata, která vyšla z moře. Na čtvrtém zvířeti se objevil roh, který měl oči a ústa a rouhal se Bohu. Proto bylo to zvíře zabito a ostatní zbavena své moci. Dále Daniel popisuje své vidění takto: „Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno“ (Dan 7,13-14). Po tomto vidění dostává Daniel od anděla vysvětlení. Čtyři zvířata jsou království, která utiskovala Izrael. Až se naplní čas, bude jejich moc zlomena. Naproti tomu postava vstupující před Boha vypadá „jako syn člověka“. Je tedy na rozdíl od zvířecích království skutečně lidská, i když slůvko „jakoby“ naznačuje, že to není pouhý člověk, ale nebeská bytost. Anděl se už o postavě podobné synu člověka výslovně nezmiňuje, ale stejné věci předpovídá lidu svatých Nejvyššího – tedy věčné království a svrchovanou vladařskou moc. Suverénní jednání této postavy v nebi tedy ukazuje to, co bude dáno Božímu lidu na zemi.

V Novém zákoně je Syn člověka jedním z Ježíšových titulů. Zdaleka nejčastěji ho najdeme v evangeliích, kde zaznívá výhradně z Ježíšových úst.

Ježíš tak navazuje na širokou starozákonní tradici. V prvních třech evangeliích se s výrazem Syn člověka setkáme v různých souvislostech. Někdy se zdá, že jej Ježíš používá prostě místo zájmena „já“. Například v příběhu o Petrově vyznání u Cesareje Filipovy se Ježíš ptá učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ (Mt 16,13). Jindy naznačuje Ježíšovo ponížení, které vzal na sebe s lidským údělem: Ptáci mají hnízda a lišky doupata, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil“

Často ale Ježíš mluví o sobě jako o Synu člověka v souvislosti s postavou z knihy Daniel. Po výzvě k následování dodává, že Syn člověka přijde ve slávě svého Otce a se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání (Mt 16,27). Ve své apokalyptické řeči mluví zase o znamení Syna člověka na nebi, který přichází s mocí a slávou. Při svém výslechu před veleradou Ježíš veřejně vyhlásil svou moc: „Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“

Na druhou stranu Ježíš spojoval titul Syna člověka i s dalšími mesiánskými obrazy starého zákona. V Markově evangeliu čteme: „A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát“ (Mk 8,31). V knize Daniel nečteme nic o utrpení postavy Syna člověka, pouze o utrpení spravedlivých. Zde tedy Ježíš navazuje na tradici trpícího Hospodinova služebníka z knihy proroka Izaiáše.

Ježíšovo poslání Syna člověka je však zatím skryté. Proto může být odpuštěno tomu, kdo by se proti němu rouhal. Už teď se ale projevuje tím, že Syn člověka má moc odpouštět hříchy, rozhodovat o zachovávání soboty a rozsévat semeno Božího slova.

Janovo evangelium se přináší jiný pohled- Na začátku Ježíš říká Natanaelovi a ostatním: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“ Tím naráží na vyprávění o Jákobově snu v Bet-Elu a sám sebe tak vyhlašuje za pravé místo setkání s Bohem. Cesta Syna člověka, tedy Ježíšovo mesiášské poslání, je u Jana vylíčeno trochu jinak než v ostatních evangeliích. Nikodémovi o sobě říká: „Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka.“ (Jan 3,13). Syn člověka má tedy původ v nebi a opět se tam vrací. Jeho cesta ale vede přes ponížení, takže není snadné ho poznat ani v něj uvěřit. Proto když se Ježíš zeptal slepého, kterého uzdravil, zda věří v Syna člověka, dostal odpověď „ Odpověděl: ‚A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?‘“ (Jan 9,36). Největší ponížení, kříž, je však zároveň vyvýšením a návratem Syna člověka k Otci. Proto Ježíš říkal, že Syn člověka musí být vyvýšen jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti (Jan 3,14) a po vjezdu do Jeruzaléma říká: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka“ (Jan 12,23).

Přes skrytost své slávy však Ježíš jakožto Syn člověka projevoval svou moc už za svého pozemského působení. Projevem této moci je křísení mrtvých a soud nad lidmi: „Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu, které chce. Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi“ (Jan 5,21-22). A protože Otec vtiskl Synu člověka svou pečeť, může dát lidem své tělo za pokrm (Jan 6, 27).

Kromě evangelií se s postavou Syna člověka setkáváme v Novém zákoně jen na třech místech. Prvním z nich je vyprávění o soudu s prvomučedníkem jáhnem Štěpánem ve Skutcích apoštolů.

Štěpán svou řečí před soudem, ve které vyznal svou víru, rozhněval všechny přítomné. V tu chvíli se však stalo něco zvláštního: „Štěpán, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: ‚Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží‘“ (Sk 7,55-56). Toto zvolání považovali soudci za další rouhání, začali křičet, vrhli se na Štěpána, vyhnali ho za město a ukamenovali.

Vidění Syna člověka po pravici Boží posílilo Štěpána při jeho mučednické smrti. Naplnil se tak Ježíšův slib: „Pravím vám: Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i Syn člověka přizná před Božími anděly.“ (Lk 12,8). Štěpán se k Ježíšovi přihlásil v jeho ponížení, když ho vyznal před soudem. Proto se Ježíš ke Štěpánovi přiznal ve své slávě tak, že se mu zjevil s majestátním zástupem nebeského dvora.

Zároveň tím Štěpánovi potvrdil, že uvěřil tomu pravému. Správně v Ježíšovi rozpoznal toho, který může zvítězit nad nepřáteli a předstoupit před Boží trůn. Tak toto vidění navazuje na Danielovo vidění kohosi jako Syna člověka. Danielova vize utrpení spravedlivých, poražení nelidských vládců a předstoupení Syna člověka před Boha tu staví do nového světla utrpení Ježíše i Štěpána.

Autor listu Židům cituje v druhé kapitole 8. žalm, ve kterém se mluví tom, jak se Bůh ujímá syna člověka a vyvyšuje ho. Zde je tento výrok vztažen na Krista. Kristus se stal člověkem, jedním z lidí, synem člověka. Nakrátko se ponížil pod anděly. Po utrpení smrti byl ale korunován slávou a ctí, tedy tím, co přísluší Bohu, a Bůh mu podrobil všechno pod nohy.

Konečně o Synu člověka se pochopitelně mluví i v jediné novozákonní apokalyptické knize – Zjevení Janově. Po úvodním pozdravu církvím v Malé Asii popisuje Jan své povolání. Upadl do vytržení Ducha a uslyšel mocný hlas, který mu nařídil zapsat, co uvidí. Když se otočil, uviděl kohosi jako Syna člověka oděného v bílém, s bílými vlasy a zářícíma očima. Tato postava držela v rukou sedm hvězd a z úst jí vycházel dvojsečný meč. Dotyčný Janovi o sobě řekl: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“ Je tedy jasné, že se jedná o Ježíše, který byl zabit a vstal z mrtvých a teď Janovi zprostředkovává zjevení od Boha. Tento Ježíš má vzezření postavy jakoby Syna člověka z knihy Daniel. Je tedy tím nebeským přímluvcem, který zvítězí nad šelmami a dá vládu trpícímu Božímu lidu, který drží v rukou v podobě sedmi hvězd.

V Janově zjevení najdeme více obrazů znázorňujících Krista. Jan vlastně líčí svůj pohled na dějiny spásy pomocí vhodných motivů ze Starého zákona. Proto se nesmíme divit, že se se Synem člověka setkáme znovu až ve 14. kapitole. Do té doby byly použity jiné obrazy – Jan viděl Boží trůn i jeho pomazaného, který měl podobu zabitého beránka a mohl otevřít svitek Božího plánu se světem, protože byl zabit a vzkříšen a sám tak tento plán ve světě uskutečnil. Otevření šesti pečetí na knize vedlo k šesti ranám pro Boží nepřátele, sedmá otevřela sérii sedmi troubení polnic s podobným výsledkem. Mezitím je Boží lid ukazován jako společenství pod zvláštní Boží ochranou, kterým neublíží rány pečetí ani polnic, a jako svědci, kteří mohou být poraženi, ale Bůh je zase vzkřísí. Na zemi už se šíří správa evangelia o tom, že je třeba sloužit jedině Bohu, který bude soudit. Už předem je oznamován pád Babylona, tedy modloslužebného uspořádání světa. Každý se musí rozhodnout, jestli poklekne před šelmou nebo před Beránkem. A v tuto chvíli soudu se objevuje opět postava jakoby Syna člověka, který posílá svůj srp na zemi a začínají žně konce světa. Nastal čas úrody, je potřeba oddělit obilí od plevele. Následovníci šelmy budou zničeni, Boží svědci vstoupí do Nového Jeruzaléma. Je potřeba rychle se rozhodnout.

Řídký výskyt titulu Syn člověka mimo evangelia ukazuje, že první křesťané dávali přednost jiným označením pro Ježíšovo poslání. Snad až na tradice Skutků a Zjevení ovlivněné apokalyptickým myšlením si s tímto obratem, stejně jako my, nevěděli příliš rady. Jestliže naproti tomu tento titul zaznívá často v evangeliích z úst Ježíše, svědčí to o tom, že mu dával často přednost. Titul mesiáš byl totiž příliš spojen s politickými nadějemi izraelského národa. Zato Syn člověka odkazoval jak na Ježíšovo přijetí lidské bídy, tak na jeho nebeský původ. Zároveň připomínal, že přichází v plnosti času a jako ten, který má soudit. Tento jeho příchod můžeme s nadějí očekávat, protože on je naším vítězstvím nad smrtí.

 
  • Kalendář akcí
    << Pro 2017 >>
    púsčpsn
    27 28 29 30 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31