Univerzalita spásy v Ježíši Kristu

Richard Cvrkal

 

V dnešním pořadu věnovaném univerzalitě spásy v Ježíši Kristu se zaměříme na otázku, komu je spása určena, popřípadě, kdo si může činit nárok na spásu nabízenou Bohem skrze Ježíše Krista.

Pod pojmem „univerzalita, univerzální“ si představujeme něco, co je obecné, všestranně použitelné a využitelné. Hovoříme-li tedy o univerzalitě spásy, kterou máme v Ježíši Kristu, můžeme se ptát, o jakou univerzalitu jde. Máme na mysli univerzalitu časovou, která se vztahuje na lidi žijící před i po čase, ve kterém Ježíš putoval po zemi? Nebo se jedná o rozlišení těch,kdo mohou být spaseni? Mohou být spaseny všechny národy, nebo jen některé? Je spása v Ježíši Kristu pouze pro křesťany, nebo i pronekřesťany?

Plná spása je dokonalé spodobení člověka s Bohem. Zbožštění, obnovení a dokonání Božího obrazu v člověku. Spásu nám Kristus přináší svým vtělením, skrytým i veřejným životem, svojí smrtí na kříži a následným vzkříšením a oslavením.

Univerzalita spásy Ježíše Krista vyplývá z jeho jedinečnosti a neopakovatelnosti, z jeho božské identity. Jeho synovský vztah k Bohu Otci tvoří její základ. Základem pro všeobecnost spásy je také Ježíšovo vědomí o svém původu a o svém poslání.

Univerzální význam Ježíše jako spasitele člověka je obsažen již v prvotním hlásání evangelia o letnicích. Petr jej později opět zopakoval, když byl předveden před židovské představené. Ve čtvrté kapitole Skutků apoštolů jejich autor zachytil Petrovo vyznání:

V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni (Sk 4,12).

Výroky v podobném duchu, že spásy se dochází jedině vírou v Ježíše, se nacházejí na více místech Nového zákona. Předobrazy univerzality spásy, která se plně projevuje v Kristu, můžeme ale nalézt již ve Starém zákoně. Nyní se pokusíme nastínit ve stručnosti tento vývoj tak, jak je v Písmu zachycen. Začneme Starým zákonem a skončíme evangelii a apoštolskými listy.

Starým zákonem se dnes budeme zabývat z hlediska utváření vyvoleného národa a uplatňování Božího zaslíbení na něm. Při zběžném pohledu na Starý zákon by se nám mohlo zdát, že Hospodin se zajímá pouze o svůj vyvolený národ a ostatní národy mu slouží pouze jako nástroje. Hospodin si povolává Abrama, aby z něho vytvořil veliký národ. Pouze tomuto národu přislibuje novou zemi. Pomáhá Izraeli vyhubit jeho protivníky a k němu posílá své proroky, aby jim zvěstoval lepší budoucnost. Kde tedy můžeme vidět nabídku spásy pro všechny? Chceme-li zjistit, že Hospodin zamýšlí nabídnout záchranu celému lidstvu, musíme se do Starého zákona ponořit hlouběji a pozorněji. Některá místa si nyní přiblížíme.

Hospodin po potopě, kterou seslal na zkaženou zemi, uzavřel s Noem smlouvu, ve které se zavazuje, že druhou potopu takového rozsahu už nedopustí. Tuto smlouvu uzavírá s Noem i s pokolením všech věků. V deváté kapitole První knihy Mojžíšovy můžeme číst:

Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků (Gn 9,12).

Hospodin tak dává příslib do budoucna, že na zemi už neuvrhne zkázu takového rozsahu, při které by zahynulo vše živé. Dnešní mluvou bychom řekli, že ve smlouvě s Noem se Bůh pro budoucí časy pouze zříká použití násilí proti lidstvu. Ve 12. kapitole První knihy Mojžíšovy, popisující povolání Abrama Bohem, už nalézáme vyloženě pozitivní vyznění.

Hospodin vyzývá Abrama, aby opustil svůj domov v Uru Chaldejském a odešel do zaslíbené země. Jemu, bezdětnému, se dostává ujištění, že z něho vzejde veliký národ (Gn 12,2). Zároveň získává další příslib:

Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země (Gn 12,3).

Skrze Abrama Hospodin žehná všem čeledím, pokolením země, celému člověčenstvu. Vidíme, že ačkoliv si Hospodin vybral jednoho člověka a jeden národ, již myslel na všechny.

Další knihou, do které nahlédneme, je kniha proroka Jonáše. Jonáš je jediný starozákonní prorok poslaný k jinému národu, než k vyvolenému Izraeli. Je poslán do velikého města Ninive, jehož zlé skutky vystoupily až před Hospodinovu tvář (Jon 1,2). V Ninive žijí krutí nepřátelé Božího lidu, kterým prorok Jonáš zvěstoval záhubu. Po jejich pokání a odvrácení od svých špatných skutků se Hospodin nad nimi slitoval a slibované hrozby neuskutečnil.

Boží záměr s Jonášem je zřejmý. Ninivští měli dostat příležitost k záchraně před Božím hněvem. Působí kontrastně, že nepřátelé izraelitů uposlechli proroka z cizího národa a činili pokání, zatímco ve vlastním národě byli proroci někdy i zabíjeni.

V předchozích dvou příkladech se univerzalita Boží spásy uplatňovala v čase. V knize proroka Jonáše vidíme, že se uplatňuje i na lid Bohu nepřátelský, který utlačuje a škodí jeho vyvolenému národu. Na Jonášovi a osudu Ninive se jasně ukazuje Boží milosrdenství. Nikdo, kdo vyslyší Boha, není zatracen. Je jedno, je-li to pohan nebo příslušník vyvoleného národa.

Starý zákon popisuje úsek dějin spásy, který připravuje příchod Mesiáše. Tato vrcholná událost dějin je zachycena v Novém zákoně.

Ježíš při svém pozemském putování upřednostňoval svůj vyvolený národ. Izrael měl být tím prvním, na kterém se vyplní Boží zaslíbení. Ježíš vždy upozorňoval, že jeho poslání je určeno potomkům Abrahámovým. Nicméně, přes tato někdy příkrá prohlášení nebylo jeho chování k pohanům tak odmítavé. V jeho postojích můžeme vidět náznak toho, čemu říkáme univerzalismus. Totiž, že Ježíš přišel jako Spasitel všech, Židů i pohanů, věřících i nevěřících. Tato pravda se však plně odhalí až v době povelikonoční. Během Jeho pozemského putování ji musíme vysledovat pozornějším pohledem do novozákonních textů.

Přiblížíme si několik míst z evangelií, na kterých si můžeme ilustrovat Ježíšův postoj k vlastnímu národu a k pohanům. Prvním takovým místem jsou verše evangelia, v nichž kananejská žena prosí za uzdravení své dcery (Mt 15,21-28).

Z textu se dozvídáme, že Ježíš odchází z Genezaretu směrem k pohanským městům Týru a Sidónu. Jestli tam došel, nevíme, zato ale víme, že odtamtud k němu přišla cizí žena prosit za svoji dceru. Ježíš si jejích proseb nevšímá a zdůrazňuje, že je poslán přednostně k izraelskému národu (Mt 15,24). Dost stroze ji odmítl, když ji přirovnal k psům, což bylo mezi židy užívané označení pohanů.

Žena se však nedala odbýt a poukazuje na to, že i psi se živí drobty ze stolů svých pánu. Je zde přítomna představa, že pohané i Židé jsou živeni z jednoho Božího stolu. Díky své víře je kananejské ženě splněna prosba a její dcera je uzdravena.

Přednost Izraele při hlásání Božího království je zdůrazněna i na jiném místě. Například při vyslání Dvanácti, jak se to můžeme dočíst u Matouše, Marka a Lukáše, kde učedníci dostávají jasný zákaz. Evangelista Matouš říká:

Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte“ (Mt 10,5).

Samaří bylo pozůstatkem Severního království, které podlehlo Asyřanům. Na jeho území byly v sedmém století před Kristem přesídleny cizí národy, které žily svým vlastním náboženským životem nezávislým na jeruzalémském chrámu. Židé je považovali za nečisté, a proto se s nimi nestýkali.

Na příběhu s kananejskou ženou můžeme vidět, že Ježíš respektuje a zdůrazňuje přednostní postavení Izraele při ohlašování Božího království. Neodmítá však ani pohany a jejich touhu po Boží přízni. Vnímavost vůči pohanům si můžeme ukázat na úryvku o uzdravení setníkova sluhy, jak o tom píše evangelista Matouš v osmé kapitole (Mt 8,5-10).

Setník byl nižší důstojník v římském vojsku. Velel jednotce asi sto vojáků. Můžeme předpokládat, že to byl pohan, ale ne římský občan. Z paralelního textu v Lukášově evangeliu o něm víme, že byl přátelsky nakloněn židům. Ježíš mu nabídl návštěvu, při které by uzdravil jeho sluhu. Nabídka byla překvapivá, protože nebylo zvykem, aby židé navštěvovali pohany. Možná proto setník namítl, že k uzdravení služebníka stačí Ježíšovo slovo. Nazaretský Mistr vyzdvihl víru pohana, s jakou se v Izraelském národě nesetkal. Opět vidíme, že Ježíš pohany neodmítá a nezatracuje, ale naopak má i pro ně příslib. Ten slyšíme pokračování vyprávění o uzdravení setníkova sluhy:

Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů (Mt 8,10-13).

Paralelní text příslibu můžeme nalézt také v evangeliu svatého Lukáše:

Tam bude pláč a skřípění zubů, až spatříte Abrahama, Izáka a Jákoba i všechny proroky v Božím království, a vy budete vyvrženi ven. A přijdou od východu i západu, od severu i jihu, a budou stolovat v Božím království (Lk 13,28-29).

V obou textech jasně slyšíme, že pokrevní spříznění s Abrahámem není zárukou pro účast na Božím království. Naopak, Abrahámovi potomci budou vyhnáni a jejich místa připadnou těm, kteří uvěřili. Pravými potomky Abrahámovými již nejsou ti, kteří s ním jsou pokrevně spřízněni, ale ti, kteří uvěřili v Krista.

Univerzalita spásy, přinesené Ježíšem Nazaretským, je nejzřetelněji vidět na dvou místech Skutků apoštolů. V jejich druhé kapitole, při popisu Letnic, můžeme číst, jak jsou příslušníci mnoha národů překvapeni, když slyší zvěst o ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Ježíši ve své rodné řeči. Toto místo v Písmu je protiváhou příběhu o stavbě babylónské věže, kde došlo k rozdělení lidstva zmatením jazyků. V Jeruzalémě o Letnicích sice různé jazyky zůstaly, ale všichni se opět spojili v porozumění. Duch svatý, který dal apoštolům schopnost promlouvat v různých jazycích, spojil rozdělené. Byl jim seslán tak, jak slíbil Zmrtvýchvstalý Ježíš před svým nanebevstoupením. Evangelista Lukáš to zachytil v poslední, dvacáté čtvrté kapitole svého evangelia:

Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti (Lk 24,49).

Dalším významným místem, kde je zachycen projev všeobecnosti spásy přinesené ukřižovaným Kristem, je vyprávění o Petrovi a setníkovi Kornéliovi. Nachází se v 10. kapitole Skutků apoštolů. Připomeňme si ve stručnosti jeho obsah:

Zbožný římský důstojník Kornélius je vyzván andělem, aby do svého domu pozval apoštola Petra. Zatímco Kornéliovi poslové byli na cestě, Petr měl vidění, ve kterém mu Bůh přikázal jíst zvířata, která jsou podle židovských předpisů nečistá a tedy zakázaná. Zároveň se Petrovi dostalo upozornění, aby je nepokládal za nečisté, protože Bůh je prohlásil za čisté. Význam vidění je objasněn později, až když Petr vstupuje do Kornéliova domu. Skutky v 10. kapitole, verš 28, zachycují Petrova slova:

„Dobře víte, že židům není dovoleno stýkat se s pohany a navštěvovat je. Mně však Bůh ukázal, abych si o žádném člověku nemyslel, že styk s ním poskvrňuje nebo znečišťuje“ (Sk 10,28).

Pohanům se tak mělo dostat stejné pozornosti a péče jako židům. Nová církev už nebyla tvořena na základě pokrevní spřízněnosti, ale na základě víry. O několik veršů dále to Petr potvrzuje slovy:

„Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé“ (Sk 10,34).

Petrova slova se stávají vrcholným dokladem skutečnosti, že Ježíš Kristus, ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, je univerzálním spasitelem. Zemřel za židy i pohany. Ve svých listech o tom nejednou hovoří i apoštol Pavel, přezdívaný Apoštol pohanů. Za všechny zmiňme alespoň list Galaťanům:

To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru (Gal 3,14).

A co říká o univerzalitě spásy v Ježíši Kristu současná teologie? V roce 1996 vydala Mezinárodní teologická komise dokument Křesťanství a ostatní náboženství. Zmiňuje se v něm také o univerzalitě spasitelné Boží vůle. Náš dnešní pořad zakončíme krátkým citátem z tohoto dokumentu:

Nový zákon nám ukazuje univerzální Boží spasitelskou vůli a to, že spása je spjata s vykupitelským dílem Ježíše Krista, jediného prostředníka. Lidé dosahují spásy tím, že Ježíše vírou uznávají a přijímají jako Božího Syna. Toto poselství je určeno bez výjimky všem. Zdá se, že některé texty naznačují existenci určitého Ježíšova spasitelského významu pro každého člověka, a tento význam zasahuje i ty, kteří Ježíše ještě neznají.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4