Výroky „já jsem“ v Janově evangeliu

Bedřich Horák

 

V době velikonoční čteme při eucharistické liturgii téměř výhradně z Janova evangelia. Ani tato neděle, 4. velikonoční, není výjimkou. Již ve včerejším pořadu zaznělo, že budeme číst úryvek, kde Ježíš o sobě říká: „Já jsem dobrý Pastýř“ (Jan 10,11).

A právě slovní spojení „já jsem“, které zní v řečtině ego eimi, se v Janově evangeliu objevuje poměrně často. Vyskytuje se 29x, z čehož 26x zaznívá z Ježíšových úst. Evangelista určitě toto spojení nepoužil náhodou a dal mu hlubší význam a velkou teologickou důležitost. Rozveďme tedy úvahu nad tímto slovním spojením, jeho použitím a jeho významem.

Řecký výraz ego eimi, „já jsem“, může být prostou větou běžného hovoru ve významu „jsem to já“. Kromě toho však tato věta byla používána zvláštním způsobem ve Starém i v Novém zákoně, dále v gnostických spisech i v řeckém pohanském náboženství, kde měla často slavnostní, posvátný význam.

V Janově evangeliu najdeme celou škálu těchto významů, od banálního až po náboženský. Gramaticky zde můžeme rozlišit tři druhy významů:

1) plnovýznamové užití bez jmenného přísudku, tedy „já jsem“ bez dalšího rozvedení. Příklady tohoto použití jsou:

Jestliže neuvěříte, že JÁ JSEM, zemřete ve svých hříších (8,24).

Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že JÁ JSEM (8,28).

Dříve než byl Abrahám, JÁ JSEM (8,58).

Poněvadž toto použití hodně přesahuje běžnou mluvu, všichni komentátoři uznávají, že toto nedoplněné „já jsem“ má v Janově evangeliu zvláštní funkci zjevení božské skutečnosti.

2) užití „já jsem“, ve kterém může být přísudek jmenný předpokládaný, i když není vyjádřený:

V 6. kapitole po scéně zázračného rozmnožení chlebů veslovali učedníci v loďce a viděli někoho přicházet po vodě. Dostali strach. Tehdy jim Ježíš pro povzbuzení řekl: „TO JSEM JÁ, nebojte se!“ (6,20).Tento výraz může znamenat prostě: „To jsem já, tedy někdo, koho vy znáte, a ne nějaká nadpřirozená bytost nebo přízrak.“ I zde se ovšem líčení události může přibližovat popisu zjevení božské skutečnosti. Autor zde tedy pravděpodobně spojuje běžné a posvátné užití výrazu „já jsem“.

Další příklad najdeme při scéně, kdy se vojáci a stráže vydali do zahrady za potokem Cedron, aby Ježíše zajali. Když prohlašují, že hledají právě Ježíše, on jim odpovídá: „TO JSEM JÁ“ (18,5nn). Ovšem sdělení, že ti, co tuto odpověď slyší, padají k zemi, nás může vést k domněnce, že autor chce tímto způsobem vyjádřit Boží zjevení, při kterém lidé zůstávají v posvátné úctě. I zde si tedy autor pravděpodobně hraje s dvojitým významem našeho výrazu.

3) užití „já jsem“ s přísudkem jmenným. V sedmi případech hovoří Ježíš sám o sobě obrazným způsobem:

Já jsem chléb života (chléb živý) (6,35.51).

Já jsem světlo světa (8,12).

Já jsem dveře (k ovcím) (10,7.9).

Já jsem dobrý pastýř (10,11.14).

Já jsem vzkříšení a život (11,25).

Já jsem cesta, pravda a život (14,6).

Já jsem (pravý) vinný kmen (15,1.5).

Výpovědi v těchto výrocích charakterizují poslání Syna, které přijal od Otce – zjevovat Boha a přinést spásu. Ježíš je pravdou, světlem a dalšími z těchto zmíněných skutečností pro lidi, ke kterým je poslán.

K používání výroku „já jsem“ můžeme najít paralely i v pohanských náboženstvích, jako např. v liturgii boha Mitry, nebo i v mandejských a gnostických spisech. Janovské použití plnovýznamového „já jsem“, tedy bez nějakého dalšího upřesnění, však nemá v pohanském světě obdoby. Nacházíme ho pouze v prostředí židovského náboženství v Palestině.

Starý zákon nám nabízí vynikající příklady používání výroku „já jsem“. Najdeme tam často Boží výrok „já jsem“ ve spojení s nějakou skutečností, která popisuje Boží jednání ve prospěch lidí, např. Já jsem tvá spása (Žl 35,3). Jako další starozákonní základ tohoto způsobu užití naší fráze můžeme zmínit řeči, které vede Moudrost v první osobě v knize Přísloví a u Sirachovce. Ačkoliv Moudrost nepoužívá formuli „já jsem“, styl mluvy v první osobě (Př 8, Sir 24) nám může částečně vysvětlit janovské používání výroku „já jsem“ ve spojení se jmenným přísudkem. U Jana však tento typ výroků není přímou citací starozákonního textu, nýbrž volným použitím starozákonní symboliky.

Jak jsme už zmínili, velice důležité je použití výrazu „já jsem“ bez doplnění, které se do té doby nevyskytovalo mimo posvátné židovské texty. Především je třeba zmínit výroky typu „já jsem Jahve“ – v českých překladech najdeme výraz „Hospodin“ – nebo „já jsem Bůh“. Plnovýznamové použití „já jsem“ je totiž variantou těchto výroků. V hebrejštině tato fráze obsahuje pouze dvě slova: „já“ (aní) a „Bůh“ nebo „Hospodin“ (elohímadonay), bez slovesa, které by je spojovalo. V řeckém překladu se kromě doslovného překladu „já – Pán“ používá i varianta se sponou „jsem“: tedy naše známé „já JSEM Pán“. Kromě tohoto vyslovení Božího jména ústy samého Hospodina bývá v hebrejském textu dvojice slov „já – on“, což bývá do řečtiny přeloženo výlučně „já jsem“.

Tato fráze má ve Starém zákoně různé výskyty. Používá se, když Bůh představuje sám sebe člověku. Přitom často člověka ujišťuje, aby se nebál (Gn 26,24). Jiné použití výrazu „Já jsem Hospodin“ najdeme v případech, kdy chce Bůh podložit nutnost přijetí svých slov (Ex 6,6; 20,1.5; Lv 18,6). Tato formule má ujistit posluchače o božském původu a autoritě těchto slov.

Použití úzce spojené s Božím zjevením je tam, kde Bůh slibuje: Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh (Ex 6,7; 7,5). Toto poznání Hospodina bude dosaženo skrze jeho činy. Často to, co Bůh koná, je pro spásu lidí, proto, aby jim pomohl. Jindy zase jeho trestající soud má dát na srozuměnou, že on je Pánem. Toto starozákonní použití našeho výrazu je hodně blízko použití „já jsem“ v plném významu v Janově evangeliu. Právě tam, v 8. kapitole, Ježíš říká, že lidé uvěří, že „já jsem“. Jednou je to dáno do souvislosti s Božím soudem (verš 24), podruhé do souvislosti s velkým činem spásy při Ježíšově smrti, vzkříšení a oslavení (verš 28).

Nejdůležitější význam použití výrazu „já jsem Hospodin“ ve Starém zákoně spočívá ve zdůraznění Boží jedinosti: „Já jsem Hospodin a mimo mne není jiný bůh“. V tomto významu se vyskytuje šestkrát u Deuteroizaiáše, tedy druhé části knihy proroka Izaiáše, a ještě u Ozeáše (13,4) a Joela (2,27). Řecký překlad u tohoto použití „já jsem“ nezdůrazňuje pouze jedinost a jedinečnost Boží, ale též jeho existenci. Tento sklon můžeme vidět především v řeckém překladu 2. knihy Mojžíšovy, 3,14, kde najdeme výklad slova „Jahve“, čili Božího jména. V hebrejském textu můžeme číst: „Jsem ten, který dává, působí bytí“. Ale Septuaginta, řecký překlad, má „Jsem ten, kdo existuje“, „Jsem Jsoucí, Existující“.

Je téměř jisté, že výraz „já jsem“ v řeckém překladu Deuteroizaiáše se začal chápat nejen jako vyjádření Boží jedinosti a existence, ale také jako Boží jméno. Např. ve 43. kapitole, 25. verši je možné docela dobře číst: Já jsem „JÁ JSEM“, kdo vymaže tvoje nepravosti; v 52. kapitole, 6. verši zase můžeme číst: Můj lid však pozná mé jméno, pozná v onen den, že JÁ JSEM, ten, kdo prohlašuje: „Tu jsem“. I v rabínské literatuře, a celkově v pozdním židovském náboženství, najdeme svědectví pro užívání výrazu „já jsem“ jako Božího jména. Můžeme zmínit např. posledně uvedený úryvek z Izaiáše, který je v jednom spisu z 2. stololetí takto interpretován: „V onen den poznají, že ‚JÁ JSEM‘ k nim mluví“. Nebo ve velikonoční Haggadě, kde je zdůrazněno, že Bůh a nikdo jiný osvobodil Izraele: „Já a ne nějaký anděl… Já a ne nějaký posel; já Jahve: to znamená, ‚JÁ JSEM‘ a nikdo jiný.“

Chápání výrazu „já jsem“ jako jména Božího v pozdním židovském náboženství nám může vysvětlit mnohé janovské narážky na Boží jméno, které Ježíš na sebe vztahuje. U již zmíněného Izaiáše, 43,10, říká Hospodin, že podle vyvolení svého služebníka Izraele „mě poznáte a uvěříte mi a pochopíte, že já jsem.“ Není nápadná podobnost u Jana, 8,28, kde Ježíš slibuje, že až bude Syn člověka povýšen, tehdy poznáte, že já jsem?

Při svém pozemském působení zjevil Ježíš svým učedníkům jméno Otce (17,6.26). On přišel ve jménu Otcově (5,43) a ve jménu Otce činil své skutky (10,25); vskutku, byl to Otec, kdo mu dal své jméno (17,11.12). Hodina, která přináší Ježíšovo oslavení, znamená též oslavení jména Otcova (12,23.28). Poté, co tato hodina přišla, se učedníci mohou modlit ve jménu Ježíšově (14,13; 15,16; 16,23). Ve jménu Ježíše oslaveného posílá OtecParakléta, Přímluvce (14,26). Velkým hříchem je odmítnout uvěřit ve jméno jednorozeného Božího Syna (3,18). Jaké je tedy toto božské jméno, které bylo Ježíšovi dáno a které on oslavuje svou smrtí, vzkříšením a nanebevstoupením? Ve Skutcích apoštolských a v Pavlových listech tímto jménem daným Ježíšovi, při kterém musí každé koleno pokleknout (srv. Flp 2,9), je Kyrios, „Pán“, které užívá řečtina pro překlad božího jména Jahvenebo Adonaj. Ačkoliv i Janovo evangelium zmiňuje Ježíšův titul Pán (20,28), je docela dobře možné, že používá „já jsem“ jako Boží jméno dané Ježíšovi. Jestliže toto jméno má být oslaveno skrze hodinu smrti a vzkříšení, Ježíš říká: Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že JÁ JSEM (8,28).

Výraz „já jsem“ bez dalšího upřesnění vyřčený Ježíšem nacházíme i ve třech ostatních evangeliích, především ve významu „já jsem to“. U Marka (14,62) a u Lukáše (22,70) najdeme scénu, kdy je Ježíš před veleradou při svém procesu tázán veleknězem, zda je Mesiášem, synem Požehnaného. On odpovídá: „Já jsem“. Může to být potvrzující odpověď ve smyslu „jsem Mesiáš“. Ale to, že je následně obviněn z rouhání, může naznačovat, že Ježíšova odpověď byla chápána spíše jako přisvojení si Božího jména, než jako pouhé potvrzení svého mesiášství.

Dále pak u Matouše 14,27 a na paralelních místech najdeme výskyt naší fráze ve smyslu a při okolnostech stejných jako u Jana. Je to při scéně, kdy Ježíš kráčí po moři a kdy před bázlivými učedníky potvrzuje svou totožnost. Ještě pak u Lukáše (24,36), kdy se vzkříšený Ježíš zjevuje svým učedníkům, avšak jen v několika rukopisech, nalezneme ujištění: „Já jsem to, nebojte se“.

U Matouše, Marka a Lukáše nalezneme jediný příklad použití výrazu „já jsem“, který se hodně přibližuje janovskému použití v absolutním smyslu. Když Ježíš hovoří o znameních posledních dnů, upozorňuje své posluchače:Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: ‚Já jsem to!‘ (Mk 13,6; Lk 21,8). Je to sice ve smyslu „já jsem Mesiáš“, ale spojení výrazů „já jsem“ a „moje jméno“ nás přivádí hodně blízko plnovýznamovému použití u Jana.

Závěrem můžeme říci, že výraz „já jsem“ je starozákonní formulí, skrze kterou Bůh zjevuje sám sebe, své jméno. Přenesena na Ježíše mu dává důstojnost, která je neslýchaná v uších Židů. Musíme však být opatrní při vyvozování závěru, že Ježíš tímto výrazem vyjadřoval své božství na stejné úrovni s Otcem. Je však možné tvrdit, že tyto výroky mají za cíl poukázat na jeho bytostnou funkci očekávaného zjevovatele Boha, ve kterém Bůh sám promlouvá. Ježíšovo sebezjevení je zjevením spásy pro ty, kdo v něho věří. Těm, kdo nepřijali vírou jeho zjevení, se toto jeho vyjadřování jeví jako rouhačské nároky. Ale jak vyplývá ze všech řečí, kterými Ježíš u Jana zjevuje sebe a své poslání, nemůže mluvit jinak. Je to proto, že přichází od Boha a hovoří z přímé zkušenosti s ním. Poněvadž je Synem, který jedná v nejtěsnějším společenství s Otcem, musí prohlašovat, že je jedinou cestou, která vede k Otci (14,6). Poněvadž pochází od Otce, nekonečného zdroje života, je v něm jedinečný dar božského života přítomen v původní a nevyčerpatelné hojnosti. Proto také Ježíš přišel na svět, aby lidé měli život a aby ho měli v plnosti (srv. 10,10). A protože Ježíšovo zjevení přináší tento život, čili spásu, tomu, kdo jej přijímá a sjednocuje se s ním, musí neochvějně trvat na tom, že je skutečným chlebem z nebe, který dává život světu (6,33.35), že je světlem světa (8,12), branou, kterou se vchází do života (10,7.9), dobrým pastýřem, který chrání život ovcí (10,11.14.28), vzkříšením, které přináší nový život (11,25).

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6