Ž 101

Marie Zouharová

 

O druhé neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 40. žalmu. Tímto žalmem jsme se však již zabývali, proto dnes zaměříme svou pozornost na 101. žalm. Tento žalm patří do čtvrté části žaltáře, kterou tvoří žalmy 90 až 106. Písně v této části jsou obsahově blízké zvěsti takzvaného Druhého Izaiáše (Iz 40-55). Vznikly pravděpodobně v době obnovení jeruzalémského chrámu, tedy kolem roku 515 před Kristem. Po stránce literárního druhu se převážně setkáváme s radostnými chvalozpěvy. Modlící se lidé nejsou už v cizím prostředí, ale nacházejí se opět ve vlasti a shromažďují se v obnoveném chrámě, kde oslavují svého Boha a dobrořečí mu za prokázané milosrdenství.

Stoprvní žalm se řadí k takzvaným „královským písním.” Po stránce literární má podobu králova slibu v den jeho nástupu na trůn. Obsahem jsou zásady dobrého vladaře, které autor vytvořil pod vlivem moudrosti, pěstované v době před babylónským vyhnanstvím. Básnický rytmus připomíná ovšem nářky. Můžeme tedy usuzovat, že obsah je velmi závažný. Odsouzení a zkáza hrozí tomu, kdo by nedbal na tyto zásady.

V nadpisu je píseň spojována s Davidem. Ten byl ve své době známý jako hudebník. Zároveň se proslavil péčí o bohoslužbu, kterou nechal doprovázet hudbou a zpěvem. Žalm ovšem bývá připisován také Šalomounovi, Chizkijášovi nebo Jošijášovi. Jestliže snad nebyl královým slibem ve chvíli, kdy král nastupoval na trůn, mohl se recitovat při výročních oslavách nástupu na trůn, kdy král slavnostně obnovoval slib. V podstatě tedy jde o královy závazky vůči Hospodinu. Uvedené zásady se však týkaly nejen krále, ale každého, kdo stál v čele lidu.

Žalm je rozdělen na dvě části. Prvních pět veršů vystihuje osobní závazek vladaře, další pak vyjadřují způsob jeho vlády.

Zaposlouchejme se nyní do prvních slov této písně:

O dobrotivosti a spravedlnosti chci zpívat,
tobě, Hospodine, chci zahrát.

V krátkém úvodu připomíná žalmista mimořádné postavení krále v Izraeli, které vyplývá z jeho spojení s Bohem. Oslavuje Boha jako dárce „dobrotivosti“, kterou prokazoval svému lidu. V oslavné písni přiznává král otevřeně, že Hospodinu vděčí za své mimořádné postavení. Není závislý na lidech a jejich přízni, nedosáhl svého postavení ani vlastní zdatností. Proto má stále nové důvody k tomu, aby chválil Hospodina zpěvem za doprovodu hudebního nástroje.

Král i kdokoli výše postavený má být svěřenému lidu dobrotivým pánem. To však neznamená, že by neměl spravedlivě a přísně postihovat pachatele nepravostí. Má být spíš znamením Boží dobroty. Vzorem dobrého krále byl v mnohém David. S ideálním obrazem o něm se setkáváme v Druhé knize Samuelově: „David kraloval nad celým Izraelem a zjednával právo a spravedlnost všemu svému lidu” (2 Sam 8,15).

Stoprvní žalm pokračuje slovy:

Chci se ubírat cestou bezúhonnou,
kdy ke mně přijdeš?
Chci kráčet v nevinnosti srdce
ve svém domě.

Na prvním místě slibuje žalmista, že se bude “ubírat cestou bezúhonnou” – bude tedy dbát na Boží příkazy. Na začátku 119. žalmu je slíbeno těm, kdo se drží Božího zákona celým srdcem, že budou blahoslavení: „Blaze těm, jejichž cesta je bezúhonná, kteří kráčejí v zákoně Hospodinově” (Ž 119,1). Král měl být příkladem pro druhé, měl vzorně plnit Boží zákony. Proto se tak radikálně odvrací od zlého – především od uctívání model.

Tázací věta – „kdy ke mně přijdeš?” – vyjadřuje, že smyslem vladařského pověření je setkání s Bohem. Bůh bude svému králi pomáhat a žehnat. Panovník podle Davidova vzoru není tedy svrchovaný vládce, ale Hospodinův služebník, pověřený zvláštním úkolem. Proto se odvrací ode všeho zlého a ode všeho, co by jej mohlo odvést z pravé cesty. Je přísný nejen na své okolí, ale i na sebe, aby tak vyloučil vše, co by mohlo způsobit odvrácení od Boží vůle. Kdo se umí vypořádat se svým vlastním srdcem, dokáže se také bránit zlu, které na něho útočí.

Nepostavím si před oči
nic hanebného.
Nenávidím toho, kdo jedná zvráceně:
ke mně se nepřidruží.

Podle těchto slov plní král Hospodinovy příkazy a zákazy. Důsledně se odvrací od zla a znovu se o tom ujišťuje ve svém nitru.

Příčí se mi zkažené srdce,
nechci znát nic zlého.
Kdo svého bližního pomlouvá v skrytu,
toho zahubím.
pyšného očima a nadutého srdcem,
toho nesnesu.

Slovo „srdce“ se objevilo v minulých čtyřech verších žalmu celkem třikrát. Pojem „srdce” odvádí pozornost od správného chování navenek a zaměřuje ji na vnitřní upřímnost. Srdce je místem mravně dobrého smýšlení i jednání, v něm dochází k odvrácení od zla. Ze srdce ovšem vycházejí také zlé činy. V Matoušově evangeliu říká Ježíš zástupu: „Co však z úst vychází, vystupuje ze srdce, a to člověka poskvrňuje. Neboť ze srdce vystupují špatné myšlenky, vražda, cizoložství, necudnost, krádež, křivé svědectví, rouhání” (Mt 15,18n). Žalmista uvádí na prvním místě pomluvy. Vladař má pomluvy umlčet, protože narušují společenství lidí; znemožňují pravdivě a správně vidět různé skutečnosti. Král slibuje, že nestrpí u dvora nikoho z těch, kteří chtějí pomocí pomluv získat lepší postavení. Soudcovský úřad, kterým je král pověřen od Hospodina, se netýká jen správného rozhodování ve věcech náboženských, ale také problematiky mezilidských vztahů. Podobně jako Hospodin nestrpí ani král zlé lidi ve své blízkosti. Setkáváme se zde se základními požadavky na ideálního krále. Měl se zastávat lidí – dnes bychom řekli – sociálně slabých. Takového krále zobrazuje 72. žalm: „….Ať vládne tvému lidu spravedlivě…zjedná právo ubohým z lidu, pomůže chudákům, rozdrtí utlačovatele…On vysvobodí chudáka … smiluje se nad nuzným a chudým…Vymaní je z křivdy a násilí“ (Ž 72,2.4.12n).

Za své rádce si příkladný král vybírá lidi věrné a bezúhonné:

Svým zrakem budu hledat věrné v zemi,
aby přebývali se mnou.
Kdo kráčí bezúhonně,
ten mi bude sloužit.
Nebude bydlet v mém domě,
kdo jedná lstivě.
Kdo mluví lživě,
před mýma očima neobstojí.

Král se zavazuje, že si bude vybírat své služebníky. Vždyť tím, že budou sloužit králi, budou zároveň sloužit Bohu. V hebrejštině vyjadřuje sloveso sloužit také liturgickou službu. V tomto smyslu se používá v Páté knize Mojžíšově: „V oné době oddělil Hospodin kmen Leviho, aby nosil schránu Hospodinovy smlouvy, aby stál před Hospodinem, přisluhoval mu a dával požehnání v jeho jménu” (Dt 10, 8). Král splní svou úlohu, jen když se nebude při každodenním vyhlašování právních rozhodnutí dopouštět křivdy a bude spravedlivě odsuzovat bezpráví, podvody a násilnosti. Nepřímo se o králově úloze dočteme také v knize proroka Jeremiáše: „Dome Davidův, toto praví Hospodin: Za jitra zjednávejte právo a vysvobozujte oloupeného z rukou utiskovatele, nebo mé rozhořčení vzplane jako oheň a bude hořet, aniž je kdo uhasí, a to pro vaše zlé skutky” (Jer 21,12). Projevovat milosrdenství a vynášet soudní rozhodnutí je úkolem, který byl svěřen králi z rodu Davidova. V Druhé knize Samuelově je spravedlivý a bohabojný vladař přirovnán k jitřnímu světlu a jitru bez mráčku: „Pravil mi Bůh Izraele, skála Izraele ke mně promluvila: Kdo člověku vládne spravedlivě, ten, kdo vládne v Boží bázni, je jak jitřní světlo při východu slunce, jak bez mráčku jitro, od jehož jasu a vláhy se zelená země” (2 Sam 23,3n). Králův život má být příkladem pro ostatní. Má být obhájcem a vzorem spravedlnosti.

Poslechněme si, jaké jsou další královy záměry:

Denně chci hubit
všechny bezbožníky v zemi,
abych vyplenil z Hospodinova města
všechny pachatele nepravosti.

Na závěr potvrzuje král znovu svůj slib Hospodinu. „Denně“, to je stále a neúnavně, chce hubit všechny bezbožníky v zemi, a to nejen ty, které bychom označili jako kriminální živly, ale i „bezbožníky a pachatele nepravosti”, tedy lidi, kteří se proviňují proti Bohu. Vždyť se s nimi setkává v zemi, která je přece zemí Hospodinovou. Především však chce zbavit těchto lidí Hospodinovo město, Jeruzalém, protože ten si Bůh zvolil za svůj příbytek.

Stoprvní žalm ukazuje krále jako pravého vykonavatele Boží vůle, jako odpovědného prostředníka spásy, který svůj národ přivádí k Bohu.

Všude tam, kde se ve Starém zákoně vyskytuje obraz ideálního krále, vidíme jako křesťané předobraz přicházejícího Krále spásy, Ježíše Krista. V Novém zákoně se zvýrazňují rysy toho, který je podle autora listu Židům: „svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků” (Žid 7, 26). Tušíme zde Krista, který je soudcem všech národů. O něm čteme v Janově Zjevení: „V pravé ruce držel sedm hvězd, z úst mu vycházel ostrý dvojbřitý meč a tvář zářila jako slunce v plné své síle. Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. On na mne položil pravici a řekl: Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle, jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí” (Zj 1, 16-18).

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3