Ž 102

Marie Zouharová

 

O 6. neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 32. žalmu. Tento žalm však patří k těm, kterými jsme se již v minulosti zabývali, proto se dnes budeme věnovat 102. žalmu.

Jeho text je obsahově i formálně nejednotný. Střídá se v něm prosba, nářek, chvála i projev důvěry s nadějí na věčné Boží kralování. Významnou roli v něm hraje osud jednotlivce, ale i osud Siónu.

Jeho obsah se nápadně podobá myšlenkám tzv. Druhého Izaiáše (Iz 40-55). Píseň tedy může pocházet z kruhu učedníků tohoto proroka, snad z let 535-515 před Kristem.

V nadpisu, který byl pravděpodobně připojen později, čteme: “Modlitba nešťastného, který v soužení vylévá před Hospodinem své hoře.” Žalm tedy nejspíš sloužil jako formulář pro poutníky, kteří přicházeli do chrámu, stižení těžkou životní zkouškou.

Hospodine, slyš modlitbu mou
a volání mé ať pronikne k tobě!
Neskrývej tvář svou přede mnou
v den, kdy je mi úzko.
Nakloň ke mně svůj sluch:
když volám, rychle mě vyslyš!
Neboť mé dny jako dým se rozplývají
a mé kosti planou žárem.
Mé srdce usychá spálené jako tráva,
zapomínám jíst svůj chléb.
Od samého nářku
jsem jen kost a kůže.

Žalmista začíná prosbami, které jsou charakteristické pro nářek jednotlivce. Chce, aby jeho prosby byly vyslyšeny. V utrpení nevnímá Boží blízkost a cítí se opuštěný. Volá, prosí a čeká na Hospodinovu odpověď. Obrazně popisuje svou bídu. Uznává svou pomíjivost. A toto poznání vyjadřuje dvěma obrazy: “jeho dny se rozplývají jako dým ”; “jeho srdce usychá spálené jako tráva”. Dým, který se rozplývá a mizí, je výstižným obrazem pomíjivosti života. Podobně jako tráva usychá horkem, trápí se jeho srdce žalem, strádá však i jeho tělo – zhubnul a trpí vyčerpáním. Příslovečně už je jen “kost a kůže”.

Podobám se pelikánu na poušti,
jsem jako sova v zříceninách
 .
Nemohu spát a sténám
jako opuštěné ptáče na střeše.

Těmito verši popisuje žalmista bezútěšnou samotu a utrpení. Přirovnání ke kulticky nečistým ptákům z pustin a pouště má zřejmě původ v babylónském nářku adresovaném bohyni Ištar: “Letí a poletuje mé srdce jako nebeský pták. Naříkám jako holubice ve dne v noci, jsem sklíčený a žalostně pláču žalmista, trápím se ustavičným bědováním.“

Nevíme, na jaké ptáky žalmista pomýšlí. Překlad “pelikán” je výstižný proto, že tento pták svým obvyklým postojem – s hlavou schýlenou k hrudi – je symbolem beznadějného smutku. Sova se bojí denního světla a útočí na ni ptáci. Obrazem beznaděje je i opuštěné ptáče na střeše, kterému někdo zničil hnízdo.

Stále mě tupí moji nepřátelé,
proti mně zuří a proklínají mým jménem.

Devátý verš ukazuje, jak se stupňuje posměch a potupa, kterou způsobují nepřátelé. Celou situaci zhoršuje samota. Nepřátelé ji sice narušují, ale svým jednáním jen zhoršují žalmistovo postavení.

Vždyť popel jím jako chléb
a nápoj mísím s pláčem
pro tvůj hněv a tvé rozhorlení,
neboť jsi mě pozvedl, ale pak odhodil.
Mé dny jsou jak dloužící se stín
a já vadnu jako tráva.

Tato přirovnání nazančují těžkou nemoc, která žalmistu ničí, protože protivníci považují jeho neštěstí za zasloužené a vidí v něm znamení, že ho Bůh zavrhl. Nemoc, kterou je postižen, mu ubírá sílu – je zřejmě provázena nechutenstvím, proto mu chléb chutná jako popel. Jeho situace se v mnohém podobá trpícímu Jobovi: “Job vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela” (Jb 2,8); “Kůže na mně zčernala, kosti mám horkostí rozpálené” (Jb 30,30). Jde však o větší soužení než je nemoc. Žalostný stav je způsoben zármutkem nad bídou a ponížením národa. Některé výrazy mohou vyjadřovat pokání. Nemusí pak jít o nechutenství, ale o půst. Popelem se posypávali kajícníci na znamením smutku.

Autor si je uvědomuje, že Boží hněv je sice přísný, ale je zároveň spravedlivý. To mu umožňuje pochopit smysl jeho utrpení a současně objevit východisko. Ve svém hlubokém žalu obrací pohled k Bohu.

Ty však, Hospodine, trváš na věky
a tvé jméno po všechna pokolení.

V protikladu k pomíjivosti člověka vyznává Hospodinovu věčnost. Velké Boží skutky uchovává národ v paměti, proto žalmista prosí o milosrdný Boží zásah.

Povstaň a smiluj se nad Siónem,
neboť je čas, aby ses nad ním slitoval, ano, přišel ten čas.
Vždyť tvoji služebníci milují jeho kameny,
litují jeho rozvalin:
Pohané budou ctít jméno tvé, Hospodine,
a všichni králové země tvou slávu,
až Hospodin znovu zbuduje Sión,
až se objeví ve své slávě.

V těchto verších není v popředí osud trpícího člověka, ale budoucnost Siónu. Od vlastní bolesti se žalmista obrací k budoucím Hospodinovým činům. Tato slova předpokládají situaci babylónského vyhnanství. Útěchou bylo v této době obnovení slávy Siónu, který byl v minulosti centrem národa. Zde se Izraelité radovali ze společenství se svým Bohem. Nyní leží v sutinách. Žalmista však s jistotou proroka svědčí o přicházející hodině, ve které Hospodin zakročí. Sión povstane ve své nádheře a sám Hospodin zde bude přebývat. Význam Siónu, láska k chrámu v Jeruzalémě a důvěra v Boží věrnost není ohrožena zničením svatého města. V budoucnosti bude Sión mnohokrát středem nově vznikajícího Izraele, bude znovu a znovu chápán jako střed celého světa.

Nyní žalmista utěšuje sebe i ostatní:

Skloní se k modlitbě opuštěných
a nepohrdne jejich prosbou.
Kéž je to zapsáno pro příští pokolení,
aby budoucí národ chválil Hospodina.

Nejsou zde zdůrazněny minulé Hospodinovy činy, ale budoucí. Pro sebe i pro všechny, kdo slouží Hospodinu, nalézá útěchu – Sión bude zase sídlem Hospodinovy slávy.

Neboť Hospodin shlédl ze své vznešené svatyně,
popatřil z nebe na zem,
aby slyšel nářek zajatců,
aby vysvobodil odsouzené k smrti,
aby hlásali na Siónu Hospodinovo jméno
a jeho chválu v Jeruzalémě,
když se spolu sejdou národy
a království, aby sloužily Hospodinu!

Autor hovoří opět o přítomnosti a ukazuje, že Bůh osvobodí národ, zachrání trpící a obnoví Sión, který bude středem budoucího, všezahrnujícího Božího království. V tomto království se shromáždí dobrovolně všechny národy světa. Stejnou myšlenku nacházíme v knize proroka Izaiáše: “I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor,…a budou k ní proudit všechny národy. ….Ze Siónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. …I překují své meče na radlice svá kopí na vinařské nože. Národ nepozdvihne meč proti národu, nebudou se již cvičit v boji” (Iz 2,2-4). Zde se ukazuje, že žalmistovým trápením je starost o Sión a zbořené Boží město. Pro sebe i pro všechny, kdo slouží Hospodinu, nachází útěchu ve vyznání důvěry a naděje: Sión se opět stane sídlem Hospodinovy slávy.

Vyčerpal na cestě mou sílu,
ukrátil mé dny.
Říkám: Můj Bože, neber mě uprostřed mých dnů,
po všechna pokolení trvají tvá léta.

Trpící žalmista volá k ještě jednou k Hospodinu. Vidí opět své utrpení, je blízko smrti. I když je podle předcházejících veršů jeho existence politováníhodná, i když musí snášet své nedůstojné bytí, záleží mu na životě a prosí Boha, aby ho z této situace zachránil – tak, aby mohl dále žít v plné síle. Chce se dožít naplnění Božích slibů.

Na začátku jsi položil základ zemi
a nebesa jsou dílo tvých rukou.
Ona pominou, ty však zůstáváš,
to vše zetlí jak oděv,
jako šat je vyměňuješ, a mění se.
Ty však jsi týž a bez konce jsou tvá léta.
Synové tvých služebníků budou bydlet v bezpečí
a jejich potomstvo potrvá před tebou.

Nářek končí krátkou oslavou věčného Hospodina. Neměnný Bůh je stvořitelem všeho. Stvoření je počátkem Božího díla spásy. Vzhledem k proměnám tvorů a celého stvoření, které působí sám Bůh, vyniká jeho neměnnost a stálost.

I kdyby se žalmista sám nedožil naplnění Božích slibů, dočkají se jej příští pokolení věrných služebníků. Zárukou je Hospodinova věčná moc. Ten, který nebesa stvořil, může je také vyměnit – jako obnošený šat – může tedy vše obnovit.

Můžeme si představit, že 102. žalm se modlil i Ježíš. Byl také pronásledován svými protivníky. Připadal si bez domova: “Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil” (L 9,58). Uprostřed apoštolů zůstával nepochopený a osamocený: “Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníků, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát! Ale on se obrátil a řekl Petrovi: Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ (Mt 16,21-23).

Kristovo utrpení není zcela dovršeno, jak čteme v listu Kolosanům: “Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to je církev” (Ko 1,24).

V církvi byl tento žalm zařazen mezi tzv.kající žalmy. Můžeme se jej modlit, když nás něco tíží, můžeme z něho čerpat naději na budoucí spásu.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3