Ž 111

Marie Zouharová

 

O třetí neděli velikonoční budeme po prvním čtení zpívat některé verše čtvrteého žalmu. Tímto žalmem jsme se však již v pořadu „Bible v liturgii“ zabývali. Zaměříme se tedy dnes na 111. žalm.

Skupinu žalmů 111 až 118 nazývají Židé „halel“. Tyto žalmy se zpívají o velkých svátcích, například o slavnosti pesachu neboli židovských Velikonoc. Mimo jiné se v nich totiž nacházejí v nich náznaky obřadního požívání velikonočního beránka. Dále obsahují poděkování za vysvobození a vyzývají k chvále Hospodina. První dva žalmy této sbírky, žalm 111. a 112., mají v hebrejštině tutéž velmi nápadnou stavbu. Prvním písmenem poloviny verše je vždy další písmeno abecedy. V češtině by první řádek takové básně začínal písmenem „a“, poslední písmenem „z“.

Výzva v nadpisu žalmu „aleluja“, chvalte Hospodina, se vymyká z abecedního uspořádání následujících veršů. Současnou podobu dostal 111. žalm zřejmě v době po skončení babylonského vyhnanství.

Autor zvolil literární druh děkovné písně. Veliké Boží skutky a jeho moudrost chce hluboce vepsat do paměti všech, kdo se žalm budou modlit. Chce, aby jeho osobní prožití záchrany vedlo druhé k důvěře vůči věrnému Bohu. Ve skladbě se prolíná chvála jednotlivce s chválou celého společenství.

Všimněme si, jak je píseň od začátku vyznáním a zároveň díkůvzdáním.

Aleluja!
Oslavím Hospodina celým srdcem
ve sboru spravedlivých i ve shromáždění.

V životě i při bohoslužbě je důležitý příklad. Proto žalmista chválí Hospodina a uvědomuje si, že tak činí ve společenství s ostatními. Oslavování Boha vyžaduje celé, tedy nerozdělené srdce. Vychází-li chvála ze srdce, znamená to, že vystupuje z lidského nitra, a proto může mít větší intenzitu. V Páté knize Mojžíšově se setkáváme s požadavkem: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4n). Vidíme, že důraz se klade na úplnost. Hospodinu má náležet celé srdce, celá duše a všechny síly. Nikoli tedy pouhá část. Hospodin je náročný. Očekává všechno. Potom však ze své strany slibuje člověku rovněž všechno.

„Sbor spravedlivých a shromáždění“ tvoří zřejmě posluchači. O velkých výročních svátcích bylo totiž zvykem, že děkující lidé vystupovali na chrámovém nádvoří a kolem nich se utvořila skupina posluchačů. V prvním verši tedy vidíme mimo jiné, že oslava Boha se neodehrává ve skrytosti, ale ve společenství. Takto se sjednocují stejně smýšlející lidé v chrámě a společně vyjadřují svou víru a naději.

Veliká jsou Hospodinova díla,
ať o nich uvažují všichni, kteří je milují.
Velebnost a vznešenost je jeho dílo
a jeho spravedlnost zůstává na věky.
Památku ustanovil na své divy,
Hospodin je milosrdný a dobrotivý.

Podobně jako 111. žalm chválí Hospodinovy činy také 78. a 106. žalm. Tyto činy připadají žalmistovi „velebné a vznešené“. A stejně jako 111. žalm ví také starozákonní kniha Nehemiáš, že „Bůh je milostivý a soucitný, shovívavý a nesmírně milosrdný…“ (Neh 9,17).

Všimnout si můžeme typické vlastnosti izraelské zbožnosti, kterou je radost. Tato radost se vztahuje na spásné Hospodinovy činy, které si společenství neustále připomíná. Boží jednání se však nedotkne toho, kdo chce zůstat stranou. V hebrejském textu žalmu jsou „veliká Hospodinova díla“ doslova „vyhledávaná všemi, kteří v nich mají zalíbení.“ Věřící lidé odhalují tedy ve stvoření a v dějinách Boží nádheru. Hospodinovu věrnost ve smlouvě můžeme poznat právě z jeho jednání, které je zaměřeno na spásu lidí. Vztah k Bohu nespočívá na lidských činech, ale na Božím jednání s lidmi. Věta – „památku ustanovil na své divy“ – znamená, že jde o zpřítomnění všech Hospodinových činů s celou jejich dynamikou. Vyvolený národ si má tyto činy stále uvědomovat. Zpřítomnění dřívějších událostí probouzí důvěru v nynější Boží záchranu.

Svou dobrotu a moc ukazuje Hospodin na svém lidu. Největším divem bylo vyvedení Izraele z egyptského otroctví. Tato událost se slaví každý rok v určený čas. Když si lidé tuto událost připomínají a tím ji zpřítomňují, uvědomují si, že Hospodin je schopen učinit i dnes to, co udělal kdysi. Opakovaně se smilovával nad lidem, který si vyvolil. Navázal s ním vztah potvrzený smlouvou. Jeho činy jsou neustálým důkazem jeho věrnosti tomu, co slíbil.

Pokrm dal těm, kdo se ho bojí,
neustále bude pamatovat na svou smlouvu.

Jako příklad všech spásných činů je uvedeno zázračné nasycení na poušti (Ex 16; Nu 11). Utišení hladu je při děkovných slavnostech chápáno jako záruka Boží ochoty plnit zaslíbení obsažená ve smlouvě. Zmínka o nasycení může ovšem také připomínat zkušenosti s Božím jednáním, které pocházejí už z doby praotců. Pojem „smlouva“ připomíná dění na Sinaji, které je základem jedinečného vztahu Izraele k Bohu. Smlouva je tedy jádrem vzpomínkové slavnosti.

Své mocné činy ukázal svému lidu,
když jim dal majetek pohanů.
Skutky jeho rukou jsou věrné a spravedlivé,
spolehlivé jsou všechny jeho příkazy,
pevné navěky, navždy,
provedené v pravdě a právu.

Dalším mocným Hospodinovým činem je uvedení do země, která dříve patřila silnějším, pohanským národům. Získání země nebylo výsledkem Jozuových válečnických schopností ani vojenské zdatnosti Izraele. Od přejití Jordánu až po obsazení a rozdělení země se za veškerým děním skrývala Hospodinova ruka. Bůh slíbil, že tuto zemi dá jako věčné dědictví Abrahamovi. Toto zaslíbení také splnil. Svou moc dokazuje také stanovením toho, co je „věrné a spravedlivé“. Je nejen Stvořitel, ale je také záruka „pravdy a práva“. Jako odpověď na darování země očekává od svého lidu poslušnost vůči svým příkazům.

Vykoupení seslal svému lidu,
sjednal navěky svou smlouvu;

Pojem „vykoupení“ může znamenat vysvobození z egyptského otroctví. Může jím být ovšem také naznačena smlouva s Abrahamem, která je předpokladem pozdějšího vykoupení. Může však také jít o vysvobození z hříchu. Bůh vysvobozuje stále znovu a otevírá tak nový přístup k sobě.

svaté a velebné je jméno jeho.

Jméno v sobě skrývá i odhaluje podstatu bytosti. Svatost jména znamená oddělenost a odlišnost ode všech jiných jmen, vzývaných i obávaných.

Počátek moudrosti je bát se Hospodina:
moudře jednají všichni, kdo ji zachovávají;
jeho chvála zůstává navždy.

V knize Přísloví čteme podobná slova: „Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají pošetilci” (Př 1,7). Výraz počátek označuje to, co je první a nejlepší – například to, co se z úrody obětovalo jako první. Obětováním počátku sklizně vyznává člověk, že zdrojem všeho požehnání je Bůh. Na něm jako na prameni je člověk závislý. V tom smyslu můžeme tedy mluvit o počátku moudrosti, jejímž základem je poslušnosti vůči jeho vůli. Kdo se „bojí Hospodina“, ví o Hospodinu, cítí se vázán jeho slovem, cítí se svázán s ním samotným. Bez bázně před Hospodinem je veškeré lidské jednání ohroženo falešnou sebejistotou, která může vést až k sebezničení. Moudrý člověk dovede správně hodnotit základní životní skutečnosti. Dokáže správně rozlišovat mezi tím, co vede k věčnému životu, a tím, co přináší záhubu.

111. žalm je jedním z vrcholných textů Starého zákona. Chce být oslavným a poučným svědectvím o milostiplné Boží náklonnosti k vyvolenému lidu. Oslavuje Hospodinovu věrnost, která se projevovala v dějinách. Krátce naznačuje základní tradice Starého zákona. Zároveň chce žalmista zprostředkovat svým posluchačům nový vztah k Hospodinovu působení. Rozhodující má přitom být niterné osvojení, radost a bázeň. Snad se takto chtěl vypořádat s určitou strnulostí svých současníků.

111. žalm mohl snad být oblíbenou Ježíšovou modlitbou. My se jej můžeme modlit jako lidé, kteří přijali vrchol Boží přízně v Ježíši Kristu.

Hlavní motivy písně jsou stále aktuální. Vždyť všechny Hospodinovy činy ve Starém zákoně se týkají i nás. Odkazují totiž na budoucnost. Naše vyznání víry nemá být pouze výčtem zjevených pravd, má být především svědectvím o spásných Božích činech.

„Navěky sjednaná smlouva“ s vyvoleným lidem nás může vést k úvahám nad jejím vztahem k nové smlouvě, ustanovené v Ježíšově krvi prolité na kříži. Dokument Papežské biblické komise „Židovský národ a jeho svatá Písma v křesťanské bibli“ z roku 2001 k tomu říká: „Pokud jde o téma smlouvy s Bohem, novozákonní spisy se začleňují do perspektivy naplnění, tj. základní návaznosti a rozhodného pokroku, který s sebou nutně nese v některých bodech zlomy. Návaznost se týká především smluvního vztahu, kdežto zlomy se týkají starozákonních institucí, považovaných za pojistku a oporu tohoto vztahu“ (čl. 40).

Celý 111. žalm ukazuje, že Bůh sice působí v čase a prostoru, ale zároveň je přesahuje; dotýká se lidí ve všech dobách a na každém místě. O této skutečnosti vědí ti, kdo se k němu vírou připojí. Proto církev zařadila tento žalm do večerních chval o nedělích a slavnostech Páně.

 
  • Kalendář akcí
    << Srp 2017 >>
    púsčpsn
    31 1 2 3 4 5 6
    7 8 9 10 11 12 13
    14 15 16 17 18 19 20
    21 22 23 24 25 26 27
    28 29 30 31 1 2 3