Ž 115

Marie Zouharová

 

O druhé neděli velikonoční budeme po prvním čtení zpívat některé verše 118. žalmu. Tímto žalmem jsme se však již v pořadu „Bible v liturgii“ zabývali. Zaměříme se tedy dnes na 115. žalm.

Tento žalm patří k modlitbám celého společenství. Nelze jej přiřadit k některému literárnímu druhu žalmů. Jde nejspíš o liturgickou modlitbu, kterou předkládá Bohu lid utiskovaný silnými, pohanskými národy.

V první části je vyjádřena tíseň těch, kteří se shromáždili k bohoslužbě, a při ní nejprve naříkají a prosí (v. 1-2); v další části následuje hymnické vyznání o Hospodinu a vylíčení nicotnosti pohanských bohů (v. 3-8). Pak se dostávají ke slovu verše, které připomínají liturgický zpěv. Střídá se v nich zpěv toho, kdo vede bohoslužbu, se zpěvem sboru. V této části nacházíme tři obměny názvu vyvoleného národa. Je označen jako „dům Izraelův a dům Árónův“; třetí označení je v množném čísle: „Hospodinovi ctitelé“. Ať už je národ označen jakkoli, vyznačuje se tím, že „doufá v Hospodina“ (v. 9b, 10b, 11b). Další verše jsou útěchou a projevem důvěry. Na závěr zaznívá chvála celého shromážděného společenství.

Je obtížné určit, kdy 115. žalm vznikl. V průběhu dějin byl vyvolený národ opakovaně utiskován pohanskými národy. Liturgická modlitba se mohla slavit v chrámě, ale i v synagoze nebo všude tam, kde se scházelo společenství izraelského lidu. V prvních dvou verších a ve verších 12 – 14 vyprošuje žalm obnovu a požehnání pro rozptýlený izraelský národ. Tyto verše by mohly odkazovat na dobu babylonského vyhnanství. Tehdy žila velká část národa daleko od chrámu a rodné země. Ve svém ponížení hledali tito lidé sílu i světlo u svého Boha.

Nikoliv nám, Hospodine, nikoliv nám,
ale svému jménu zjednej slávu
pro své milosrdenství, pro svou věrnost!
proč mají pohané říkat:
„Kdepak je ten jejich Bůh?“

Shromáždění lidé prosí ve své písni Hospodina, aby oslavil své jméno po celé zemi. Zdvojením slov „nikoliv nám“ vyznávají, že jim neleží na srdci vlastní sláva, ale sláva Boží. Hospodin by měl usvědčit ze lži pohanské národy, které se posmívají záhadnému Bohu. Tohoto Boha nevidí, a proto si o něm mohou vytvořit představu s pomocí národa, který jej uctívá. Hospodin, který řekl Mojžíšovi – „jsem, který jsem“ – by měl pohanským národům ukázat, jak veliká je jeho věrnost a přízeň vůči vyvolenému lidu. U proroka Ezechiela se dočteme, že zaslíbení takového druhu nebylo něčím neobvyklým: „Tak praví Pán, Hospodin: Nedělám to pro vás, Izraelův dome, ale pro své svaté jméno, které jste znesvětili mezi národy, k nimž jste přišli. Posvětím své veliké jméno, znesvěcené mezi. Vy jste ho mezi nimi znesvětili. Tu poznají národy, že já jsem Hospodin – praví Pán, Hospodin – až na vás před jejich očima dokážu, že jsem svatý“ (Ez 36,22n).

S posměšnou otázkou – „kdepak je ten jejich Bůh?“ – se setkáme i v jiných žalmech (Ž 42,4.11; Ž 79,10). Zlehčování Božího jména se zakládá na představě pohanů, podle níž může bůh působit pouze tam, kde je viditelně přítomen.

Na provokativní otázku – „kde je Bůh?“ – odpovídá žalmista v následujících verších:

Bůh náš je na nebesích,
učinil všechno, co chtěl.

To znamená: Bůh není na zemi, je v nebi; není závislý na ničem pozemském, na ničem z toho, co sám stvořil. Sleduje a ovládá celý svět. Jeho vůle rozhoduje všude a o všem.

Další verše 115. žalmu zvýrazňují nicotnost pohanských bohů.

Jejich modly jsou stříbro a zlato,
dílo lidských rukou.
Mají ústa, ale nemluví,
mají oči, ale nevidí.
Mají uši, ale neslyší,
mají nos, ale nečichají.
Mají ruce, ale nehmatají,
mají nohy, ale nechodí,
hlas nevydávají svým hrdlem.
Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují,
každý, kdo v ně doufá.

Do protikladu vůči všemohoucímu, živému a neviditelnému Bohu staví žalmista mrtvé a bezmocné modly. Jde o neživá „díla lidských rukou“. O pohanských bozích hovoří žalmista posměšně a ironicky. Velmi podobné hodnocení najdeme ve 135. žalmu. Pátá kniha Mojžíšova přímo vidí modloslužbu jako jeden z trestů, který může potkat vyvolený národ v cizině: „Tam budete sloužit bohům vyrobeným lidskýma rukama, bohům ze dřeva a z kamene, kteří nevidí a neslyší, nejedí a nečichají“ (Dt 28,36).

Pohané sice nepokládali dřevěné, kamenné a kovové sochy přímo za bohy, ale viděli v nich zpřítomnění pozemských a nebeských božstev. Žalmistovi však jde o podstatu věci, nikoli o náboženské představy pohanů. Ukazuje, jak nicotné a směšné jsou představy pohanů. Ve výtvorech lidské fantazie a lidských rukou není žádný život. Stejně němá, hluchá, slepá a nemohoucí je modloslužba pohanů.

Osmý verš by měl být přeložen jako přání: „Jim ať jsou podobní ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá.“ Tyto věty vyprošují kletbu pro modloslužebníky. Žalmista zde navazuje na biblickou tradici, kterou bychom mohli stručně vyjádřit slovy: „jaké božstvo, takový ctitel“. Mrtvé modly ovlivňují člověka, který je uctívá ke své vlastní škodě.

Následuje střídavý zpěv kněze předsedajícího bohoslužbě a sboru. Chce posílit a obnovit důvěru společenství v Hospodina, Boha smlouvy.

Izraelův dům doufá v Hospodina,
je jim pomocníkem a štítem.
Árónův dům doufá v Hospodina,
je jim pomocníkem a štítem.
Hospodinovi ctitelé doufají v Hospodina,
je jim pomocníkem a štítem.

Výsměch pohanských národů, svou opuštěnost a bezmocnost prožívalo izraelské společenství jako velkou zkoušku. Nadějí v Hospodina se vyznačují tři skupiny vyvoleného národa: „dům Izraelův“ – ten tvoří lidé, kteří se vrátili z babylonského vyhnanství; „dům Árónův“, který představují kněží v chrámě – rovněž po babylonském vyhnanství; a „Hospodinovi ctitelé“. Stále se opakující refrén – „Hospodin je jim pomocníkem a štítem“ – upozorňuje na Hospodinovu zachraňující a ochrannou moc. Celý Izrael, kněží i laici mu mohou bezvýhradně důvěřovat. S podobnou myšlenkou se setkáváme v 33. žalmu: „Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít“ (Ž 33,20).

Hospodin na nás pamatuje
a požehná nám,
požehná domu Izraelovu,
požehná domu Árónovu,
Požehná Hospodinovým ctitelům,
malým i velkým.
Hospodin vás rozmnoží,
vás i vaše syny.
Požehnáni jste od Hospodina,
který učinil nebe i zemi.

Ať už jsou tyto verše vyznáním víry nebo povzbuzením, převažuje v nich jistota, že Hospodin myslí na svůj národ. Vysvobození z Egypta, celé další dějiny národa a především návrat do vlastní z vyhnanství je důkazem toho, že Hospodin nezapomněl na svůj lid. Rozdává ze svého bohatství, žehná svému lidu. „Malými“ se rozumí lidé nízkého původu a postavení, kteří nejsou slavní a zůstávají neznámí. Právě k takovým se Hospodin sklání se zvláštní něhou. „Velcí“ jsou lidé vysoce postavení: předáci a představitelé, známí a vážení členové Božího lidu. Těch se týká Hospodinovo požehnání jen tehdy, když si budou vědomi své lidské chatrnosti před Bohem a své naprosté závislosti na Stvořili nebe a země.

Žalm pokračuje úvahami nad tím, kde je možné chválit Hospodina.

Nebesa jsou nebem pro Hospodina,
avšak zemi dal lidským dětem.
Mrtví nemohou chválit Hospodina,
nikdo z těch, kteří sestupují do podsvětí.
My však velebíme Hospodina,
nyní až na věky.

Nebe je vyhrazeno Hospodinu, zemi dal Bůh lidem. Člověka ustanovil jako svého zástupce na zemi: „Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe“ (Gn 1,28). Tyto oblasti – nebe a země – zůstávají vedle sebe a člověk je nemůže překlenout. Ovšem svět mrtvých je podle starozákonního chápání světem „ticha, mlčení“. Tak o něm hovoří mimo jiné 94. žalm: „Kdyby mně Hospodin nepomáhal, brzo by odpočívala duše má v tichu smrti“ (94,17). V podsvětí nemůže již nikdo chválit Boha. Ale tam, kde nemůže člověk chválit Hospodina, není podle starozákonního předsvědčení možný plnohodnotný život. Navzdory všem překážkám je v závěrečném verši vyjádřena ochota velebit Hospodina „nyní až na věky“.

Jako součást takzvaného „halelu“ (žalmy 113-118) tvoří dodnes 115. žalm část židovské liturgie pro slavnostní příležitosti (poutní svátky a chanuku). Zdůrazňuje totiž mravní a duchovní význam Božího lidu a jeho povolání ke spáse.

Jako křesťané jsme přesvědčení, že Ježíši Kristu definitivně překonal moc smrti. 115. žalm je tedy také pro náš vzácnou modlitbou. V každé době se můžeme dostat do situace, která je zde vylíčena. Hospodinovi věrní žijí neustále jako menší společenství uprostřed ostatního světa. Neviditelný Bůh je však mocnější než všechny modly pozemských sil. V Lukášově evangeliu čteme Ježíšova slova: „Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl dát vám království“ (Luk 12,32).

Církev nás tímto žalmem povzbuzuje k boji proti modlám, které nás i dnes ohrožují, ať už jde o moc, poživačnost či nezřízené lpění na majetku. V osobní modlitbě může být 115. žalm připomínkou křestního slibu, při kterém jsme se odřekli ducha zla a všeho, co působí a čím se pyšní – a rozhodli jsme se následovat Krista.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4