Ž 116

Petr Chalupa

 

O 2. neděli postní budeme po prvním čtení zpívat některé verše 116. žalmu. Tento žalm je však chápán jako jediná píseň pouze v hebrejském textu Starého zákona. Řecký a latinský překlad v něm vidí dvě samostatné skladby. V důsledku odlišností v číslování předcházejících žalmů, vnímá řecký a latinský překlad tyto skladby jako 114. a 115. žalm. Nelze se tomu divit, vždyť text je sestaven z různých projevů naříkání, proseb, důvěry a vděčnosti. Tyto projevy však nejsou uspořádány. Ovšem díkůvzdání převažuje, proto se žalm řadí k děkovným písním jednotlivce.

Obsahuje několik aramejských výrazů, vznikl proto v době po návratu z babylonského zajetí. Užíval se nejspíš jako vzor pro modlitbu celého shromáždění, které v nádvoří jeruzalémského chrámu plnilo projevováním vděčnosti slib daný v nouzi.

První dva verše tvoří úvod k celé písni:

Miluji Hospodina, neboť slyšel můj prosebný hlas,
neboť naklonil ke mně svůj sluch v den, kdy jsem ho vzýval.

Bůh vyslyšel člověka, který se zde modlí. To je skutečnost, ke které se žalmistu vrací. Předpokládáme přitom, že byl zachráněn z nouze, v níž volal k Bohu. O zmíněné nouzi se dozvídáme více v následujících verších.

Obepjaly mě provazy smrti, dostihly mě smyčky podsvětí, uvízl jsem v tísni a trýzni.
Hospodinovo jméno jsem vzýval: „Ach, Hospodine, zachraň mi život!“
Hospodin je milostivý a spravedlivý, Bůh náš je milosrdný.
Hospodin chrání prosté lidi; pomohl mi, když jsem byl v bídě.

Žalmista se ocitl blízko smrti. Podsvětí nastražilo své smyčky a způsobilo žalmistovu tíseň a zoufalství. V textu je naznačena představa o říši mrtvých jako o žaláři. V nejvyšší nouzi vzýval člověk trápený tísní Hospodina. Nyní dokonce cituje své předchozí naříkání: „Ach, Hospodine, zachraň mi život!“ Ale právě „v den, kdy Hospodina vzýval“, projevil se Bůh jako milostivý, spravedlivý a milosrdný. Spravedlnost zde znamená věrnost, kterou prokazuje lidem věrným ve smlouvě. Jako ochránce se ujímá těch, kteří si sami nedokáží pomoci. Žalmista zakusil tuto pomoc takříkajíc na vlastní kůži.

Následující verše hovoří o současném stavu.

Uklidni se opět, má duše, neboť Hospodin ti prokázal dobro,
vždyť vysvobodil můj život ze smrti, mé oči ze slz, mé nohy z pádu.
Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.

Žalmista oslovuje své nitro, doslova svou duši. Zoufalá duše se může znovu uklidnit díky projevu Hospodinovy dobroty. Hospodinovy spásonosné činy jsou znázorněny několika obrazy: „vysvobodil – doslova – duši ze smrti, oči ze slz, nohy z pádu.“ Ustalo veškeré utrpení a ohrožení. Z oblasti smrti se žalmista dostal do „země živých.“ „Kráčet před Hospodinem“ znamená nacházet se neustále v bezpečí u Boha.

Verše, vybrané pro nedělní bohoslužbu, pocházejí z následující, druhé části žalmu.

Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: „Jsem tak sklíčen!“
Pravil jsem ve svém rozrušení: „Každý člověk klame!“

Uprostřed všeho svého trápení se žalmista pevně držel Hospodina, může tedy nyní bez okolků hovořit o minulosti

Apoštol Pavel cituje desátý verš 116. žalmu v Druhém listu Korinťanům. Jde o věty, které v našem překladu, pocházejícím od Václava Bognera, zní: „měl jsem důvěru, i když jsem si řekl.“ Pavel používá řeckého překladu v nové významové souvislosti, proto také znění je nepatrně odlišné. Apoštol chce zdůraznit význam víry pro hlásání slovem: „Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmě: Uvěřil jsem, a tedy jsem mluvil, věříme i my, a proto také mluvíme“ (2 Kor 4,13).

Žalmista přiznává dřívější zoufalství. V utrpení zůstal bez pomoci. Vyjadřuje zklamání z pomlouvačných obžalob a slídění. Může to být narážka na situaci, v níž se od trpícího člověka odvrátili také jeho přátelé a příbuzní. Cítil se opuštěn ode všech lidí a obklopen jen lží a pomluvami. Chce objasnit, jak těžká byla jeho nouze.

V následujících verších se však zřetelně ukazuje snaha poděkovat.

Čím se odplatím Hospodinu za všechno, co mi prokázal?
Vezmu kalich spásy a budu vzývat jméno Hospodinovo.
Splním své sliby Hospodinu před veškerým jeho lidem.

Projev Hospodinovy dobroty byl nezměrný. Co by mohlo být odpovídajícím poděkováním? Vzývání Hospodinova jména znamená zde hlásání Hospodinovy spásonosné přítomnosti všem lidem. Sliby, k nimž se zavázal žalmista v nouzi, plní děkovnou písní. Před slavnostním shromážděním vyznává Hospodina jako zachránce.

Při děkovné oběti měl „kalich spásy“ zvláštní význam. Na kamenné desce pocházející z 5. stol. před Kristem je znázorněn král města Byblosu, který stojí před trůnící bohyní Byblosu a podává jí kalich, z něhož se jako oběť vylévala vzácná tekutina. Obraz je doprovázen textem: „Jechavmelek, král Byblosu, mé paní, Baalatě z Byblosu. Neboť když jsem volal k své paní, Baalatě z Byblosu, vyslyšela mě a prokázala mi dobro.“ Jde tedy o vyjádření díků, které známe i z jiných, především egyptských textů. Na toto bohoslužebné díkůvzdání pomýšlí zřejmě i 116. žalm, když se zmiňuje o „kalichu spásy.“sy.“

Závěr žalmu tvoří vyznání důvěry.

 

Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných.
Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta.
Přinesu ti oběť díků a budu vzývat jméno Hospodinovo.
Splním své sliby Hospodinu před veškerým jeho lidem
v nádvořích domu Hospodinova, uprostřed tebe, Jeruzaléme!

Hospodinu není lhostejné, kdyby jeho věrní měli zmizet jako zemřelí. Toto vyznání má prvotní význam pro žalmistu, který prožil záchranu ze smrti. Zároveň však jde o všeobecnou výpověď.

Po vyznání se žalmista prohlašuje za Hospodinova služebníka. Slovní spojení „syn služebnice“ označuje otroka od narození, který nemá nárok ani vyhlídky na propuštění. Tímto slovním spojením vystihuje žalmista svůj vztah k Hospodinu. Znázorňuje sám sebe jako nejnepatrnějšího služebníka. ebníka.

Děkovná oběť byla přinášena v jeruzalémském chrámě, zde se tímto způsobem plnily sliby dané Hospodinu.

Děkovná píseň nám umožňuje poznat hluboký neklid a zoufalství, v němž se žalmista nacházel. Cítil se uvězněný v oblasti smrti, opuštěný od Boha. Byl obklopen lháři. Ale Hospodin jej zachránil z pout smrti. Dbá totiž na své zbožné a prokazuje jim milost a milosrdenství. Proto může zachráněný člověk přejít z opuštěnosti do velkého slavnostního shromáždění a dosvědčit před lidmi svou lásku a vděčnost. 116. žalm je poděkováním i vyznáním, vypráví v něm svědek a dělí se o svou důvěru. Od vzývání Hospodinova jména naříkáním se píseň dostává až k vzývání Hospodinova jména děkovným svědectvím.

Velmi zřetelně vystupuje ve 116. žalmu starozákonní chápání smrti a života. Smrt působí tam, kde člověka zachvátil strach z podsvětí, kde se člověk cítí navždy spoután. „Zemi živých“ jako oblast spásy lze naproti tomu nejúčinněji vnímat „v nádvořích domu Hospodinova.“

V neděli zazní některé verše 116. žalmu po čtení z První knihy Mojžíšovy, které vypráví o Abrahamově obětování Izáka. Abraham je v této souvislosti člověkem, který se dostal do krajní nouze, když měl obětovat svého jediného syna. Na něho se však také vztahuje Hospodinova věrnost, neboť sám byl věrný Bohu ve smlouvě, kterou On s ním uzavřel: Neodepřel mu svého jediného syna. Z ohrožení smrtí nevyvázne však jen Izák. Zaslíbení Abrahamovi je zopakováno a rozšířeno. Bůh se projevuje jako žehnající, tedy jako podporující život.

Záchrana, o níž hovoří 116. žalm, má typické rysy, které prostupují celé dějiny spásy a vrcholí v Kristu. Pro křesťana dosahuje píseň plnosti, když si ji představí jako Pánovu děkovnou modlitbu. Ježíš Kristus přináší v eucharistické oběti tajemným způsobem Otci chválu a dík uprostřed svého pozemského společenství. Jako hlava církve je vzorem lásky a důvěry, neustále připomíná neslýchaný projev Boží záchrany při vzkříšení z mrtvých.

Spolu s ním projevujeme vděčnost, jak nás vybízí list Kolosanům: „Ať mluvíte nebo konáte cokoliv, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci“ (Kol 3,17). Většinou odpovídáme na tuto výzvu při eucharistickém spojení s Ježíšem: „Kalich požehnání, který žehnáme, což to není účast v krvi Kristově?“ (1 Kor 10,16). Dříve se kněz modlil před přijímáním Kristovy krve z kalicha 13. verš 116. žalmu: „Vezmu kalich spásy a budu vzývat jméno Hospodinovo.“ Tato slova jsou pro nás neustále výzvou k děkování spolu s Ježíšem. Co Bůh prokázal jemu, prokázal i nám! Připojit k tomu samozřejmě můžeme osobní dík za prožité projevy Boží ochrany i radostnou jistotu, vyplývající z víry: Bůh je – na rozdíl od lidí – vždy věrný.

Příkladným způsobem shrnuje tyto myšlenky preface druhé neděle postní, která vychází z úryvku evangelia o Ježíšově proměnění na hoře: „Když Ježíš připravoval učedníky na svou smrt, ukázal se jim mezi Mojžíšem a Eliášem a zjevil jim svou slávu, aby je poučil, že utrpením a smrtí se vstupuje do slávy vzkříšení.“

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3