Ž 120

Marie Zouharová

 

O 4. neděli velikonoční budeme po prvním čtení zpívat vybrané verše 118. žalmu. Tento žalm jsme však již rozebírali v jednom z dřívějších pořadů Bible v liturgii. V dnešní relaci se tedy zaměříme na 120. žalm.

Tímto žalmem začíná v žaltáři sbírka 15 takzvaných poutních písní. Patří k ní žalmy 120 – 134. Čtyři z nich mají v nadpisu ještě zmínku o Davidovi (122, 124, 131, 133), jeden o Šalomounovi (127). Tvoří jakýsi zpěvník pro poutníky vystupující do Jeruzaléma. Dospělý Izraelita měl třikrát do roka předstoupit před Hospodina, měl putovat do jeruzalémského chrámu. V Páté knize Mojžíšově se objevuje výzva: „Každý z vás, kdo je mužského pohlaví, se ukáže třikrát v roce před tváří Hospodina, tvého Boha, na místě, které on vyvolí: při slavnosti nekvašených chlebů, při slavnosti týdnů a při slavnosti stánků“ (Dt 16,16). Proto zbožní Židé putovali pravidelně do Jeruzaléma, a to nejen z různých koutů Palestiny, ale i ze vzdálené ciziny, kam byli rozptýleni od doby babylónského zajetí. Kdo nemohl putovat třikrát do roka, snažil se jít alespoň jedenkrát, především o Velikonocích. Tyto cesty byly pro poutníky nejzávažnějšími chvílemi roku i života. Svědectví o tom nacházíme v 84. žalmu: „Blaze člověku, jenž u tebe nalézá pomoc, když se chystá na svatou pouť“ (Ž 84,6).

První verš 120. žalmu začíná krátkým vyznáním, souhrnem všeho, co poutník prožil a dostal od Pána.

K Hospodinu jsem volal ve své bídě –
a vyslyšel mě.

První věta této písně nezačíná slovesem. Pro hebrejštinu je to nezvyklé. Je tím kladem zvláště velký důraz na slovní spojení „k Hospodinu“. Jde vlastně o první výrazy celé sbírky. Co tím chce žalmista vyjádřit? V soužení volá každý o pomoc. To není nic zvláštního. Žalmista však volal k Hospodinu, k nikomu jinému.

Vlastní Boží jméno Hospodin najdeme v každé poutní písní, není však nikde jinde na začátku. Ve Starém zákoně se Hospodinovo jméno vyskytuje celkem 6.828krát. Objevuje se dokonce v mimobiblických textech. Význam jména bychom mohli opsat slovy: „Ten, který je vždy a kdekoli přítomen jako zachránce a vysvoboditel.“ Boží jméno je odvozeno od slovesa. To znamená, že pomocí takového jména nelze disponovat Bohem, ale toto jméno vypovídá o podivuhodném Božím zjevení: Bůh se snižuje, i když je svrchovaný; daruje se, i když je neuchopitelný; zjevuje se, i když je nepostižitelný.

V jaké bídě volal žalmista k Hospodinu? Může to být Egypt jako místo zotročení a modloslužby, kde byli Izraelité chrámovými otroky faraóna a božstva v něm vtěleného. Ovšem i babylonské vyhnanství nazývají zemí soužení: „Do země soužení a tísně, kde jsou lvice a lvi mezi nimi, zmije a ohnivý létající had, přivážejí Judejci na hřbetě oslů svůj majetek a na hrbech velbloudů své poklady lidu, který jim neprospěje“ (Iz 30,6). Soužení přicházelo na lid zvenčí. Všude tam, kde byl Boží lid v soužení, nastával znovu, ovšem v duchovním smyslu – Egypt a Babylón. V Janově Zjevení čteme: „Jejich mrtvoly zůstanou ležet na ulici velkého města, které má obrazné jméno Sodoma a Egypt – tam také byl ukřižován jejich Pán“ (Zj 11,8). Pro zajatý lid bylo velkým a radostným poznáním, že všude tam, kam byl odvlečen a zajat, může volat k Hospodinu, který slyší nejen v chrámě, ale na kterémkoli místě. I pro nás je toto zjištění velmi významné. Neexistuje na světě místo, odkud bychom nemohli volat. Vždy můžeme být Hospodinem vyslyšeni a vysvobozeni. Je třeba najít cestu k pokání a volat k Hospodinu o pomoc a slitování.

Verš končí radostně: „Vyslyšel mě.“ V hebrejském textu čteme doslova: „Odpověděl mi.“ Hospodin musel nejprve slyšet poutníkovo volání. Bůh naslouchá, ví a zůstává s námi. Naše volání není tedy voláním do prázdna. Hospodin nám odpovídá. Někdy se zdá, že neslyší a neplní naše prosby. To může být pro někoho i pokušením, když mu Bůh nesplní, oč žádá. Původní hebrejský text můžeme snad překládat ještě výrazněji přítomným časem: „odpovídá mi.“ I když Bůh někdy naše přání nesplní, přece odpovídá, setrvává s námi v komunikaci. Naším úkolem je nepřerušit ji.

Cílem poutníků bylo město Jeruzalém. Tedy místo, kde slyšeli Boží slovo, ať už vykládané pomocí Zákona, pomocí příběhů o vysvobození nebo znázorňované posvátnými úkony. Také my zatím putujeme na místo, kde zní Boží slovo, skrze něž nám Bůh odpovídá.

Hospodine, vysvoboď mě ze lživých rtů,
od zrádného jazyka!

Tato část žalmu zachycuje žalmistu mezi nepřáteli. Můžeme si ho představit jako zbožného člověka v babylónském zajetí nebo v rozptýlení mezi pohany. Ničí ho především lež a lest, které ho zde obklopují. Ve 31. žalmu nacházíme prosbu: „ať oněmí prolhané rty, které drze a zpupně s pohrdáním mluví proti spravedlivému“ (Ž 31,19). Pravděpodobně obviňovalo okolí žalmistu z pošetilé víry Hospodina, který nezachránil Jeruzalém, čímž se prokázalo, že víra v něho nepomáhá. Mohlo také jít o obvinění, o nařčení z bezbožnosti nebo pokrytectví, které mělo oslabit žalmistovu víru a zbavit ho naděje. Tak mohl upadnout do zoufalství a záhuby. Cestu ke svobodě otevírá však vždy pravda. Proto žalmista začíná prosbou za ochranu před lží.

V dalším verši se obrací k lháři a jeho zrádnému jazyku.

Co se ti dá a co se ti přidá,
jazyku zrádný?

Pravděpodobným pozadím tohoto výroku může být následující úvaha: Lež může mít na čas úspěch, ale nakonec na ni vždy dopadne soud. Můžeme zde připomenout přísloví: „Lež má krátké nohy.“

Otázka má však v hebrejském znění zvláštní podobu. Slovesa „dá se“ a „přidá se“ připomínají známou formuli přísahy (1 Sam 13,17; 14,44; 20,13 aj.), při které přisahající doprovázel svá slova pohyby, naznačujícími podobu trestu. Jak přesně vypadaly tyto pohyby, dnes již nevíme. Ovšem přisahající tím na sebe svolával Boží soud a trest, jestliže přísahu nesplní.

Ostré šípy bojovníka
a z kručinky žhavé uhlí.

Vidíme symboly nejtěžších trestů pro zločince. Dřevěné uhlí z kručinky – podle rabínů z jalovce – slouží dodnes beduínským kmenům k roznícení velkého a trvalého žáru. Proto se prý v něm kalily a tvrdily hroty šípů. Uhlí bylo – podobně jako oheň – chápáno v Bibli jako obraz Božího trestu. Obojí pálí, čistí a přetavuje. Mohli bychom říci: Každá zloba lhářů zasáhne jako zbloudilá střela nakonec ty, kteří ji vypustili. Zlo nakonec zničí sebe.

Běda mi, že musím přebývat u Mešechů,
bydlit v kedarských stanech!
Dlouho již bydlím u těch, kteří nenávidí pokoj.
Když já mluvím o míru,
oni chtějí válku.

Jak jsme si už řekli, žalm odráží především situaci v babylonském zajetí a v rozptýlení mezi pohany. Člověk je zde obklopen jen pohrdáním. Z prvních veršů vysvítá, že jde o bezdomovce, běžence. Ve starověku jím byl ten, kdo musel opustit svůj domov, svůj kmen a žil v cizině. Zde neměl občanské právo, byl tedy zbaven právní ochrany a vystaven křivdám. Tato zlá situace se často týkala vyvoleného národa. Takovým hostem a příchozím byl již Abraham. Abraham je modelem poutníků, kteří se neopírají o žádné mocenské struktury, ale čekají, že se jich ujme sám Hospodin. Stejný motiv hosta máme i u Mojžíše, který vyznává: „Byl jsem hostem v cizí zemi“ (Ex 2,21). Nejzřetelněji se vyjadřuje Hospodin v Třetí knize Mojžíšově, když říká: „Země nesmí být prodána bez práva na zpětnou koupi, neboť země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci“ (Lv 25,23). Na mnoha místech se ozývá stejná myšlenka: Jsme zde zemi jen na návštěvě. Z toho máme pochopit, že zde na zemi jsme jen cizinci a pravý domov je až u Pána: „Proto už nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny“ (Ef 2,19).

Město Mešech se obvykle hledá na jihovýchodním pobřeží Černého moře. Tehdejší lid z tohoto směru očekával nadlidského nepřítele, který bude na konci času zničen. Tento nepřítel byl někdy spojován s Babyloňany, jindy s Asyřany nebo Peršany.

Naopak místo Kedar se umísťuje na jih. Můžeme se právem ptát, jak může vyhnanec bydlet na dvou tak od sebe vzdálených místech? Když si uvědomíme, že autor nemluví jen sám za sebe, ale jako představitel diaspory, můžeme toto místo chápat jako nářek společenství nad tím, že musí bydlet v cizině, rozptýleno od nejzazšího severu – Mešech – až po vzdálený jih – Kedar. Těmito poměry velmi trpěl, proto jsou zde zaznamenány.

Základním tématem posledních dvou veršů je myšlenka pokoje. Jen jednou se v celé Bibli vyskytuje vazba „nenávidět pokoj“, a to právě na tomto místě. Hebrejské slovo šálóm, přeložené zde jako pokoj, má širší smysl. Je jím míněna plnost všeho dobrého, co potřebujeme k životu. Pak ten, kdo vyvolává nepokoj a šíří nenávist, ohrožuje tím sám základ života. Protikladem šiřitele neklidu je šiřitel pokoje. V Matoušově evangeliu čteme: „Blahoslavení šiřitelé pokoje, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,9). Je třeba o pokoj usilovat, hájit jej, šířit a přinášet dokonce i nepřátelům. Apoštol Pavel vyzýval k takovému postoji křesťany v Římě: „Jak jen možno – pokud to záleží na vás – žijte v pokoji se všemi lidmi“ (Ř 12,18).

Žalmista zde již jedná tak, jako v budoucnu Mesiáš.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6