Ž 136

Marie Zouharová

 

Pro 29. neděli v mezidobí byly jako zpěv po prvním čtení vybrány některé verše 33. žalmu. Tento žalm jsme však již probírali. Dnes proto zařazujeme 136. žalm. Patří k žalmům, kterými jsme se ještě v tomto pořadu nezabývali.

136. žalm je děkovnou litanií určenou pro sváteční bohoslužbu v chrámě. Nevíme ovšem, při kterých svátcích se uplatňoval. Určitou pomůckou může být text v sedmé kapitole Druhé knihy Paralipomenon: „A všichni Izraelité viděli sestupující oheň i Hospodinovu slávu nad domem, klesli na dlažbu tváří k zemi, klaněli se a vzdávali chválu Hospodinu, protože je dobrý a že jeho milosrdenství je věčné… Kněží stáli na svých místech, též levité s hudebními nástroji k oslavě Hospodina; ty dal zhotovit král David, aby jimi vzdávali Hospodinu chválu, protože jeho milosrdenství je věčné…” (2 Pa 7,3.6). Podle těchto náznaků můžeme usoudit, že v době po babylónském vyhnanství bývala pravidelnou součástí všech svátečních bohoslužeb litanie, v níž se opakovala slova „jeho milosrdenství je věčné.” Součást Talmudu – takzvaná gemara – označuje 136. žalm jako „velký Halel.” Patří k ranní bohoslužbě o šabatu a o svátcích. Zpíval se rovněž při hodu velikonočního beránka před podáváním čtvrtého kalicha s vínem.

Svým obsahem se podobá předcházejícímu, 135. žalmu. Společenství v něm děkuje za Boží dobrotu a věrnost, kterou Izrael zakoušel v celých svých dějinách. V hrubých obrysech sleduje text živou tradici Božího lidu, která stále oživuje vzpomínky na velké Hospodinovy činy. Ve Starém zákoně nacházíme podobné děkovné písně v knize proroka Daniela (3,52-90) a v knize Sirachovcově (51,1nn).

Pomyslným středem celého žalmu je zpráva o milosrdných Hospodinových skutcích, které se týkají hlavně vyvedení z Egypta a doprovázení do Zaslíbené země. Obě události se slaví o židovských Velikonocích neboli o slavnosti Pesachu.

Aleluja.
Chvalte Hospodina, poněvadž je dobrý,
neboť jeho milosrdenství je věčné.
Chvalte Boha bohů,
neboť jeho milosrdenství je věčné.
Chvalte Pána pánů,
neboť jeho milosrdenství je věčné.

Za každou další větou se v žalmu pravidelně opakují slova „neboť jeho milosrdenství je věčné.” Přednes písně se pravděpodobně řídil jednoduchým pravidlem: Jednotlivé vyznavačské či děkovné výpovědi zpíval jednotlivec nebo první sbor, slova „neboť jeho milosrdenství je věčné” zpíval druhý sbor nebo celé shromáždění.

Zpěvák nebo první sbor vyzývá společenství, aby chválilo Hospodina. Tuto výzvu opakuje ještě dvakrát, přičemž přisuzuje Hospodinu další tituly. Některé z nich navazují na starou tradici, která zdůrazňuje Boží vznešenost a velikost v době, kdy přesvědčení o jediném Bohu nebylo ještě zcela jasné ani v Izraeli. V Páté knize Mojžíšově čteme: „Hospodin, váš Bůh, je Bůh bohů a Pán pánů, Bůh veliký, všemocný a vzbuzující bázeň, který nebere ohled na osobu a nepřijímá úplatek” (Dt 10,17).

V odpovědi druhého sboru nebo celého shromáždění se stále opakuje zmínka o Božím milosrdenství. Původní hebrejské slovo znamená také přízeň, laskavost či náklonnost. Projevem Hospodinova milosrdenství bylo i uzavření smlouvy s vyvoleným lidem. S vědomím této souvislosti pochopíme, proč jsou slova milosrdenství a věrnost uváděna často společně. Sám Hospodin se takto představuje Mojžíšovi v Druhé knize Mojžíšově: „Když Hospodin přecházel kolem Mojžíše, zavolal: Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný” (Ex 34,6). Boží přízeň, laskavost a náklonnost jsou však zároveň závazkem. Lidé mají odpovídat ve vztahu k němu podobnou přízní, laskavostí a náklonností.

On sám učinil velké divy,
neboť jeho milosrdenství je věčné.
On moudře učinil nebe,
neboť jeho milosrdenství je věčné.
On rozprostřel na vodách zemi,
neboť jeho milosrdenství je věčné.
On učinil veliká světla,
neboť jeho milosrdenství je věčné:
slunce, aby vládlo ve dne,
neboť jeho milosrdenství je věčné,
měsíc a hvězdy, aby vládly v noci,
neboť jeho milosrdenství je věčné.

Žalmista je přesvědčen, že pouze Bůh je schopen činit podivuhodné věci. Podobné vyznání nacházíme v 72. žalmu: „Požehnaný Hospodin, Bůh Izraele, on sám koná divy” (Ž 72,18). Čtvrtý verš zachycuje krátce obsah 136. žalmu. Tím jsou Hospodinovy „velké divy“ při stvoření světa a vedení Izraele dějinami.

Vzápětí si autor textu všímá Boží moudrosti při stvoření světa. Zdá se, že důvěrně zná vyprávění o stvoření z první kapitoly První knihy Mojžíšovy (Gn 1,6-10.14-18).

Následující oslavování Hospodina vychází ze zkušeností, které Izrael získal ve svých dějinách.

On pobil Egypťany v jejich prvorozencích,
neboť jeho milosrdenství je věčné.
On vyvedl Izraele z jejich středu,
neboť jeho milosrdenství je věčné,
mocnou rukou a napřaženým ramenem,
neboť jeho milosrdenství je věčné.
On rozdělil Rudé moře,
neboť jeho milosrdenství je věčné,
a převedl Izraele jeho středem,
neboť jeho milosrdenství je věčné.
On svrhl faraóna s jeho vojskem do Rudého moře,
neboť jeho milosrdenství je věčné.

Jádro žalmu tvoří připomínka vysvobození Izraele z egyptského otroctví. Celé dění je zastoupeno nejdůležitějšími událostmi. Poslední pohromou, která nastala před odchodem z Egypta, bylo zabití všech prvorozených. Podrobnosti najdeme v Druhé knize Mojžíšově (Ex 12,29nn). Mocným Hospodinovým činem byl nakonec zákrok proti faraónovi (Ex 14,16nn) a jeho vojsku (Ex 15,4). Slyšeli jsme, že farao byl smeten se svým vojskem do moře, ačkoli Druhá kniha Mojžíšova popisuje události poněkud odlišným způsobem. Žalm je ovšem básní, a proto v něm počítáme s určitou básnickou volností. Boží dobrota je vylíčena pomocí zániku nepřátel a záchrany vyvoleného národa. Kdo se obrací proti němu, jako by se obracel proti samotnému Hospodinu.

On vedl svůj národ na poušti,
neboť jeho milosrdenství je věčné.
On potřel veliké krále,
neboť jeho milosrdenství je věčné.
On zabil mocné krále,
neboť jeho milosrdenství je věčné:
Sichona, krále amoritského,
neboť jeho milosrdenství je věčné,
a Oga, krále bašanského,
neboť jeho milosrdenství je věčné,
a dal jejich zem jako majetek,
neboť jeho milosrdenství je věčné,
jako majetek Izraeli, svému služebníku,
neboť jeho milosrdenství je věčné.

Hospodin vyvedl Izraele z Egypta. Doprovázel jej však i při putování pouští. Oba projevy jeho moci spojují i některé další starozákonní spisy. Například u proroka Ámose čteme: „Já jsem vás vyvedl z egyptské země, vodil jsem vás čtyřicet let pouští a pak jste obsadili amoritskou zemi” (Am 2,10). Podobně se vyjadřuje prorok Jeremiáš: „Neptali se: Kde je Hospodin, který nás vyvedl z egyptské země, který nás vodil pouští, zemí pustou, plnou výmolů, zemí vyprahlou, zemí šeré smrti, zemí, jíž nikdo neprocházel, v níž člověk nesídlí” (Jer 2,6).

Verše 16 – 22, které jsme právě slyšeli, se obsahově shodují s verši 10 – 12 předcházejícího, 135. žalmu. Obě místa se vztahují k událostem, které jsou popsané ve Čtvrté knize Mojžíšově (Nu 21,21-24.33-35). Nacházíme zde podrobnosti tažení pouští, důkladně jsou vylíčeny jen dvě rozhodující bitvy na území západně od Jordánu, které umožnily další cestu do Zaslíbené země. Izrael, Hospodinův služebník, obdrží Zaslíbenou zemi jako dar od Hospodina. Stejně se vyjadřuje 44. žalm: „Tys je svou rukou usadil, když jsi vyhnal pohany, dals jim růst, když jsi potřel národy” (Ž 44,3). Bůh pokračoval v záchranném díle, které započal. Proto nezničila lid. poušť, ani obávaní králové. V Hospodinově síle přemohli nepřátele a došli až do země, kterou jim jako dědictví svěřil Hospodin.

On si vzpomněl na nás v našem ponížení,
neboť jeho milosrdenství je věčné,
a vysvobodil nás od naších protivníků,
neboť jeho milosrdenství je věčné.
On dává pokrm každému tvoru,
neboť jeho milosrdenství je věčné.
Chvalte Boha nebes,
neboť jeho milosrdenství je věčné.

Zmínky o ponížení a vysvobození od protivníků jsou narážkami na všechno dřívější utrpení. Především se pomýšlí na babylónské zajetí, zkázu chrámu a Božího města Jeruzaléma. Tyto katastrofy jsou popsány v následujícím, 137. žalmu. Navzdory všemu utrpení nezapomíná Bůh na svou smlouvu a pozvedá lid z ponížení. Činí to zejména tehdy, když se národ k němu obrací s prosbou o odpuštění a pomoc. Není ovšem Bohem pouze vyvoleného národa, ale „dává pokrm každému tvoru.”

Ze souvislosti vyplývá, že nejen Boží lid, ale celé stvoření má chválit Hospodina. Poslední verš opakuje zčásti verš první. Užívá však pro Hospodina pozdější výraz Bůh. Na žádném jiném místě v žalmech se slovní spojení „Bůh nebes“ nevyskytuje.

Můžeme předpokládat, že 136. žalm se modlil také Ježíš – každou sobotu a o velikonočních svátcích. Snad to byla poslední společná modlitba s učedníky před odchodem na Olivovou horu.

Ve 136. žalmu sledujeme řadu Božích stvořitelských a vykupitelských činů, které pro nás křesťany vrcholí v díle Ježíše Krista.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1