Ž 139

Marie Zouharová

 

O 30. neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat 126. žalm. Ttímto žalmem jsme se však již zabývali v jednom z předcházejících pořadů, proto dnes zařazujeme 139. žalm.

Patří mezi velmi známé a často používané modlitby z knihy žalmů. Pro svůj námět a jazykové bohatství zaujímá přední postavení mezi žalmy, přestože není lehké porozumět jeho obsahu. První dojem, který vyvolá u čtenáře nebo posluchače, může proto být velmi rozdílný. Někdo dokáže v žalmu vnímat bezprostřední Boží moc, která ho obklopuje. Pro někoho jiného představuje básnické setkání s nějakým ideálním světem, vznešeným a cizím. Někdo další se zde setká se stále přítomným slídilem, který svým pronikavým pohledem vzbuzuje strach. Při četbě tohoto žalmu můžeme vzít v úvahu různé názory na jeho význam. Co tedy říká 139. žalm?

Snad již při prvním setkání s textem žalmu objevíme velké rozdíly mezi první a druhou částí, to je mezi verši 1 – 18 a verši 19 – 24. V první části promlouvá žalmista důvěrně s Bohem. V druhé části si bez jakéhokoli přechodu stěžuje na zločince a krvelačné lidi, kteří ho utlačují, a on je proto vášnivě nenávidí. V závěru se žalmista sice snaží obě části propojit. Právem si však klademe otázku, jak spolu tyto dvě části souvisí?

Autor písně naříká, protože ho nepřátelé pronásledují. Tím se žalm řadí mezi takzvané nářky jednotlivce. Naříkající člověk je pronásledován nepřáteli, kteří ho pomlouvají a chtějí obžalovat. Proto se v modlitbě obrací k Bohu, spravedlivému soudci, aby ho přezkoušel a soudil spravedlivě: „Zkoušej mě a poznej mé smýšlení!“ Tímto požadavkem připomíná 139. žalm závěr 7., 17. a 26. žalmu, v nichž pronásledovaný člověk prosí Boha o pomoc.

V době starozákonní se mohl obžalovaný a pronásledovaný člověk domáhat svého práva v chrámě. V Druhé knize Mojžíšově čteme například: „Ve všech majetkových přestupcích, ať jde o býka, osla, ovci, plášť či cokoli ztraceného, o čem někdo řekne – to je ono -, přijde záležitost obou před Boha; koho Bůh označí jako svévolníka, ten poskytne svému bližnímu dvojnásobnou náhradu“ (Ex 22,8). Obžalovaný musel přísahat, nebo vyznat: Věřím, že Bůh člověka zkouší. Prosba o přezkoušení může být spojena s prosbou, aby Bůh, spravedlivý soudce, také spravedlivě rozsoudil: „Zjednej mi právo, Hospodine, vždyť jsem spravedlivý a není na mně viny“ (Ž 7,9). Žalmista je přesvědčen o správnosti Božího rozsudku, protože vychází z Boží spravedlnosti: „Bůh je můj štít, on uchrání lidi upřímného srdce! Bůh je soudce spravedlivý, Bůh dává výstrahy ustavičně“ (Ž 7,11-12). Bůh, který prosazuje právo a zároveň soudí, je současně Bohem laskavým. Ochraňuje pronásledovaného před jeho nepřáteli.

Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš,
ty víš, když sedám i když vstávám.
Poznáváš mé myšlenky již zdálky;
ať jdu nebo ležím, ty to určuješ,
všímáš si všech mých cest.
Slovo ještě nemám na jazyku:
hle, už je znáš, Hospodine, celé.
Obklopuješ mě zezadu i zpředu
a kladeš na mě svou dlaň.
Podivuhodná je pro mě tvá znalost,
vznešená a nepochopitelná.

Slovesa „zkoumat“ a „znát“ navozují také na jiných místech Starého zákona představu o soudu. Při soudním líčení byl podezřelý člověk zkoumán. Text je na tomto místě velmi blízký myšlence, kterou nacházíme v knize proroka Jeremiáše: „Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků“ (Jer 17,10). První verš odůvodňuje pozdější prosbu. Hospodinu není nic skryté. Proto může žalmistovi splnit jeho prosbu.

Oslavným vyznáním zdůrazňuje autor písně Boží vševědoucnost. Nejde o nějakou teorii, ale o praktický život, o němž se zde mluví velmi názorně. Kamkoli se žalmista rozhlédne, všude se setkává s podivuhodnou Boží přítomností, která ho zneklidňuje, protože přesahuje jeho chápání. V úžasu nad tím chápe svou situaci. Nepřímo mohou být tyto verše protestem proti němým bůžkům okolního světa. Na rozdíl od nich Hospodin „poznává jeho myšlenky, všímá si jeho cest, klade na něho svou dlaň.“ Znamená to, že není jen Stvořitel, ale je zároveň Bůh, který se stará o svého tvora.

Údiv nad Boží vševědoucností střídá nyní úžas nad Boží všudypřítomností.

Kam se mohu uchýlit před tvým duchem,
kam až utéci před tvou tváří?
I kdybych vystoupil na nebe, ty jsi tam,
i kdybych ulehl v podsvětí, i tady jsi!
I kdybych si připjal křídla jitřenky
a spočinul na nejzazším moři,
i tam mě povede tvá ruka
a uchopí mě tvá pravice.
I kdybych řekl: Aspoň temnota mě skryje
a noc mě obklopí místo světla;
ani tma ti nebude tmavá,
noc jako den se rozjasní;
temno je pro tebe tak jako světlo.

Před Hospodinem a jeho „tváří“ se nelze ukrýt. Jeho přítomnost naplňuje nebe i podsvětí. Rovněž útěk na východ nebo západ je zcela nesmyslný. Bůh je všude. Není vázán na žádné místo, jako bůžci okolních národů. Pohanská božstva byla považovaná za vládce nad určitým prostorem nebo časovým úsekem. Hospodina však nelze ničím a nikým omezit. Žalmista však nejen žasne nad Boží všudypřítomností. Jeho slova jsou zároveň radostným poznáním, že člověk se nemůže Hospodinu ztratit, dokonce ani v případě, že by se o to snažil. Bůh není pronásledovatelem, je ochráncem vyvolených. Žalmistovo pojetí navazuje na starobylou izraelskou tradici. V knize proroka Ámose čteme například: „I kdyby se prokopali do podsvětí, má ruka je odtud vezme. Kdyby vystoupili na nebesa, strhnu je odtud“ (Am 9,2). Podobně v knize proroka Jeremiáše: „Může se někdo skrýt ve skrýších a já ho neuvidím? – je výrok Hospodinův. Nenaplňuji snad nebe i zemi? – je výrok Hospodinův“ (Jer 23,24).

Poté, co se autor žalmu věnoval Boží vševědoucnosti a všudypřítomnosti, zaměřuje se na Boží všemohoucnost.

Tys přece stvořil mé ledví,
utkals mě v lůně mé matky.
Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně,
úžasná jsou tvoje díla.
Dokonale znáš mou duši,
má podstata ti nezůstala utajena,
když jsem byl tvořen v skrytu,
spřádám v hlubinách země.
Tvé oči viděly mé skutky
a v tvé knize jsou zapsány všechny;
dny byly stanoveny dříve, než jediný z nich nastal.
Jak nedostupné jsou pro mě tvé úradky, Bože,
jak nesmírné je jejich množství!
Kdybych je měl sečíst – je jich víc než písku,
dojdu-li na konec, pořád jsem u tebe.

Stvořitel daroval lidem život. Člověk za tento dar života děkuje. Jeho vznik líčí pomocí obrazů, které převzal z tradice. Podobné obrazy nacházíme totiž na jiných místech Starého zákona. Velmi známý je výrok proroka Jeremiáše: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě národům za proroka“ (Jer 1,5). Vznik života v mateřském lůně, které je zde přirovnáno k hlubinám země, se jeví žalmistovi jako zázrak. Bůh ho znal, dříve než spatřil světlo světa. On zná všechny jeho skutky. Boží moc lze obdivovat, zároveň však probouzí důvěru. Těmito větami chce autor zdůraznit, že se s důvěrou podrobuje vševědoucímu a všudypřítomnému Bohu, který mu dal život.

Pro vyjádření velkého množství se v bibli často používá obrazu písku. Zde se objevuje pro znázornění velkého množství Božích úradků. I kdyby je žalmista sečetl navzdory tomu, že „je jich víc než písku“, nedojde nikam jinam než k Bohu. Jeho víra se projevuje úctou a důvěrou ke skrytému Bohu.

Bez jakéhokoli přechodu se v dalším textu mění oslava Boha v nářek nad zločincem.

Kéž bys, Bože, zabil bezbožníka:
Vrahové ať se ode mě vzdálí!
Neboť se záludně bouří proti tobě,
zpupně se vyvyšují tvoji protivníci.
Což nemám, Hospodine, v nenávisti ty, kdo nenávidí tebe,
tvým odpůrcům necítím odpor?
Z celého srdce je nenávidím,
stali se mými nepřáteli.

Žalmista nežádá ochranu jen pro sebe. Jde mu o jediné. Znovu musí být oslavován Bůh. Nepřátelé Boží jsou také jeho nepřáteli. Takto ospravedlňuje svůj hněv. Dovolává se Boží spravedlnosti. Sám se řadí mezi nevinné. Zdůrazňuje, že nenávidí všechny, kdo stojí proti Hospodinu. Možná ho Bůh zkouší právě jejich prostřednictvím. Uvědomuje si, že Bůh nechává žít i své nepřátele, kteří jsou zároveň jeho nepřáteli. Důvěřuje však v Boží ochranu a pomoc.

V závěru prosí žalmista znovu Boha o přezkoumání své životní cesty.

Zkoumej mě, Bože, a poznej mé srdce,
zkoušej mě a poznej mé smýšlení!
Pohleď, zda jdu cestou špatnou,
a veď mě cestou odvěkou!

Pouze Hospodin dokáže změnit směr, kterým jde člověk životem. Žalmista žádá, aby Bůh prověřil jeho smýšlení. Citlivě vnímá své rozporuplné myšlenky, slova a skutky – dokonce snad strach před Hospodinem. Neví, kterou cestou se má vydat. Proto prosí Boha o přezkoumání a zároveň o vedení na cestě. Vůči svým nepřátelům nevystupuje jako nevinný, ale jako ten, kdo prosí o poznání správné cesty. Všechno se totiž v životě odvíjí od vztahu k Bohu, od víry v Boha, jehož láskou je celý život obklopen.

139. žalm nás vede k jednomu z nejdůležitějších vnitřních postojů, k neustálému vědomí Boží vševědoucnosti a blízkosti. Apoštol Pavel vyjadřuje toto vědomí ve Skutcích apoštolů slovy pohanského básníka: „V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,28).

V Denní modlitbě církve je 139. žalm součástí večerních chval ve středu 4. týdne.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1