Ž 140

Alžběta Dvořáková

 

Dnes se budeme věnovat 140. žalmu. Svou povahou patří mezi ty žalmy, ve kterých jednotlivec v tísni naříká a volá o pomoc k Bohu. Žalm lze rozdělit do několika významových celků. Poslechněme si první z nich, tedy verše 2 – 4:

Vysvoboď mě, Hospodine, od zlého člověka, chraň mě před násilníkem:
před těmi, kdo v srdci pomýšlejí na zlo, každodenně podněcují spory,
jako had ostří své jazyky, zmijí jed se skrývá pod jejich rty.

Ohrožený žalmista prosí Hospodina o pomoc proti úkladům bezbožníků. Nepřítel je někdy znázorněn tak, jakoby šlo o jediného člověka. Je to však jen způsob, jakým se v hebrejštině popisují třeba i celé národy jakoby jménem jednoho člověka. Nepřátel je tedy víc, a žalmista proti nim stojí úplně sám. Proto je jeho volání o pomoc tak naléhavé. Své protivníky označuje jako zlé lidi, kteří se neštítí použít žádného bezpráví, jako násilníky, kterým není cizí žádná krutost. Slova, že svévolníci „ostří své jazyky jako had“, naznačují, že jsou rozhodnuti prosadit svou vůli i takovými prostředky, jako je lest, podvod, snad i zaklínání.

Také v jiných žalmech se setkáme s přirovnáním ostrého jazyka. Například žalmista v žalmu 52,4 říká svévolníkovi: Stále jen myslíš na zkázu, tvůj jazyk je jak ostrá břitva, ty pleticháři! V žalmu 64,4 je jazyk nepřátel nejen ostrý, ale i jedovatý: Ostří si jazyk jako meč, vrhají jedovatá slova jako šípy. V žalmu 58,5-6 popisuje žalmista nespravedlivé soudce podobným působivým obrazem: mají jed jako had, jed hluché zmije, která si zacpává uši, aby neslyšela hlas zaklínačů, zaříkávače, dovedného v zaklínání. Soudci svých jednáním tedy nejen otravují život svých klientů, ale navíc jsou hluší vůči výtkám, a to vlastní vinou, protože se aktivně brání jakékoli kritice. O tom není v našem žalmu řeč, zato však žalmistovi nepřátelé v srdci pomýšlejí na zlo a každodenně podněcují spory. Svou povahu však nedávají najevo otevřeně, jejich jed se skrývá pod jejich rty.

V dalších dvou verších jsou už žalmistovi nepřátelé vykresleni nejen jako mluvkové. Tady již nebojují jen jazykem, pouhými řečmi. Stupeň ohrožení se zvyšuje a žalmista prosí dál:

Zachovej mě, Hospodine, před rukama bezbožníka, chraň mě před násilníkem:
přemýšlejí, jak by mi podrazili nohy
zpupní skrývají pro mě léčku, natahují sítě z provazů, na cestě strojí mi nástrahy.

S metaforou nepřítele jako lovce, který klade past, se setkáváme například v žalmu 9,16: Pohané zapadli do jámy, kterou vykopali, noha jim uvázla jako v léčce, kterou záludně nastražili. Tady však se nepřátelé sami stali obětí vlastních intrik. Na jiném místě, v žalmu 124,7, zas Hospodin zasáhl, a tak mohl osvobozený Izrael zpívat: Naše duše vyvázla jako pták z ptáčníkovy léčky; léčka se přetrhla, a my jsme volní.

Náš žalmista je však stále ještě člověk v tísni. Jeho nepřátelé i nyní jednají pokoutně a léčku „skrývají“. Přesto, nebo možná právě proto, je nebezpečí ještě znepokojivější. Obraz sítí z provazů vyvolává představu, že nepřátelé proti žalmistovi osnují promyšlenou nástrahu, a to nejen jednu: líčí na něj oka jako na divou zvěř. Na každém kroku je potřeba obezřetnost, každý krok může být osudný. Přesila a úskočnost žalmistových nepřátel je veliká. V tuto chvíli žalmista vyznává:

Pravím Hospodinu: Jsi můj Bůh, slyš, Hospodine, mou úpěnlivou prosbu!
Hospodine, Pane, mocná má spáso, v den boje kryješ mi hlavu.
Nesplň, Hospodine, přání bezbožníka, nedej zdaru jeho plánu!

Autor se obrací k Hospodinu, a tím zároveň vyznává, že ten jediný je schopen mu pomoci. V sedmém verši se k němu zcela jednoznačně přiznává: jsi můj Bůh. Tímto veršem začíná nový významový celek. S důvěrou přistupuje žalmista k Hospodinu, který je mocí a spásou. S jistotou vypovídá o tom, jak jej Hospodin ochraňuje ve chvíli, kdy je to nejvíce potřeba, v rozhodném okamžiku, kdy nepřátelé vycházejí ze svého dosavadního pokoutního jednání a staví se k otevřenému boji.

Své přání ohledně nepřátel žalmista vyjadřuje zatím jen negativně: prosí Hospodina, aby jim neumožnil uskutečnit jejich plán. V dalších verších se však žalmistovo ohrožení stupňuje ke svému vrcholu, a proto i jeho prosby rostou na naléhavosti:

Zvedají hlavu, kdo mě obkličují. Ať je zasáhne zloba, kterou mají na rtech!
Ať na ně prší žhavé uhlí; ať je srazí do jámy, aby se už nevzchopili!

Nepřátelé nejen že vyšli z úkrytu, ale začínají osamoceného žalmistu svírat v kruhu. První žalmistovo přání, ať je zasáhne zloba, kterou mají na rtech, je často opakovaným starozákonním motivem: ponechá-li se vykonání spravedlnosti na Hospodinu, spáchané zlo se nakonec obrátí proti svému původci. Příkladem nám může být Žalm 7,16-17, kde se o hříšníkovi praví:Jámu vykopal a vyhloubil, ale do pasti, kterou připravil, sám spadl. Jeho zloba se mu vrátí na jeho vlastní hlavu, na temeno mu padne jeho násilí.

Toto smýšlení vyjadřuje v Matoušově evangeliu (26,52-53) V předvečer ukřižování, když Petr v Getsemanské zahradě uťal ucho veleknězovu sluhovi, řekl Ježíš: Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?

Následující žalmistovo přání jde ještě o krok dál. Nejen ať jsou nepřátelé sraženi vlastní zlobou, ale Ať na ně prší žhavé uhlí; ať je srazí do jámy, aby se už nevzchopili! Tento výkřik svolává na nepřátele Boží rozsudek. Slovo použité v hebrejštině pro „žhavé uhlíky“ bývá často spojováno s představou soudu, který přichází seshora. Například v První knize Mojžíšově 19,24: Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo. Nebo v Žalmu 11,16 je žalmista přesvědčen, že Hospodin sešle na hříšné déšť žhavého uhlí a síry, žhoucí vítr bude úděl jejich duše.

S představou, že při setkání s Hospodinem jsou svévolníci vystaveni ničivému žáru, se setkáváme na mnoha místech Písma. Vybavuje se nám známé Izajášovo zvolání z 33,14: Dostali strach hříšníci na Sijónu, bázeň se zmocnila rouhačů: Kdo z vás se může zdržovat u sžírajícího ohně? Kdo z vás se může zdržovat u věčného žáru? V Žalmu 18,9 žalmista volá Hospodina na pomoc proti nepřátelům. Za způsob, jakým je vylíčen Hospodinův zásah ve prospěch žalmisty, by se nemusel stydět žádný nákladný apokalyptický velkofilm. Hospodinovo nasazení proti nepřátelům žalmista obrazně popisuje tak, že se Hospodinovi z chřípí valil dým, z úst sžírající oheň, planoucí řeřavé uhlí. Vidíme, že v mysli starozákonního člověka je setkání s Hospodinem pro bezbožného utiskovatele tak strašné, jakoby na něj pršelo žhavé uhlí takovou silou, že by byl sražen do jámy a nemohl povstat.

Prosba, aby Hospodin různými způsoby zničil svévolníka, se v žalmech vyskytuje velmi často. Nevyjadřuje ovšem touhu po lidské pomstě. Žalmista nikdy neřekne: „Hospodine, pomoz mi, abych je všechny pozabíjel.“ Konečný soud a osud nepřátel žalmista vždy ponechává na Hospodinu. Přeje si, aby Hospodin sám prosadil svou vůli a ujal se správy svých věcí. Aby přestalo vládnout násilí a ukázala se jeho spravedlnost. Důvěra v konečný Hospodinův zásah v žalmistův prospěch zaznívá z posledních veršů našeho žalmu:

Pomlouvač neobstojí v zemi, náhlé neštěstí postihne násilníka.
Vím, že se Hospodin zastává ubožáka, chudým zjednává právo.
Ano, spravedliví chválit budou tvé jméno, upřímní budou u tebe bydlet.

Žalmista vyslovuje pevnou víru, že Hospodin obhajuje poníženého, a že se násilníci v zaslíbené zemi neudrží. Jde o víru v Boží zásah do pozemského běhu věcí. Oproti pomlouvači, který neobstojí v zemi, upřímní naopak budou bydlet u Hospodina. Verš 13 začíná slovesem vím, které vyjadřuje pevné vědomí žalmisty, že Hospodin se zasazuje o ubohé a chudé. Nabízí se tedy předpoklad, že Hospodin přišel a žalmistovi pomohl, vykonal soud ve prospěch ubožáka. O způsobu, jak to udělal, se nedozvídáme nic. Ono vím však neoznačuje pouze osobní zkušenost s Hospodinovým spásným zásahem: je současně i vyznáním žalmisty.

Modlící se získal skrze vlastní zkušenost s Hospodinem přístup k všeobecné skutečnosti spásy pro Izrael: Ze Siónu vede Hospodin při ve prospěch chudých a ubohých. Tento motiv známe například ze Žalmu 34,7: Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech. Zaznívá také v Žalmu 10,17-18: Přání ubohých jsi vyslyšel, Hospodine, vzpružil jsi jim srdce, popřáls jim sluchu, abys právo zjednal slabému a sirotku, aby člověk, vzešlý ze země, už nenaháněl strachu.

Ti, kterým Hospodin sjednal právo, jsou v posledním verši našeho žalmu nazváni jako spravedliví upřímní. Ti chválí Hospodina, který je zachránil, a budou u Něho bydlet. Bydlením u Hospodina se zde podle některých myslí přebývání v zaslíbené zemi, jak lze vyvodit i z jiných žalmů, například 37,9-11:Zločinci budou vyhlazeni, kdo však doufají v Hospodina, budou vlastnit zemi.Ještě chvíli – a bezbožník zmizí, nadarmo se budeš pídit po jeho stopě. Pokorní však budou vlastnit zemi, budou se těšit z hlubokého klidu. Jiní biblisté vidí ve zmíněné „zemi“ odkaz na přicházející mesiášské království. V tomto smyslu vykládají také třetí Ježíšovo blahoslavenství z Mt 5,5: Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. V souvislosti se Žalmem 27, 4 je možné vztáhnout tento verš také přímo na pobývání v Hospodinově svatyni. V daném verši se říká: Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.

Někteří biblisté se domnívají, že Žalm 140 je vlastně děkovnou písní, která je proložena citacemi prosebných modliteb. Je ovšem pravda, že v žalmu převažují nářky a prosby nad vzdáváním díků. Další biblisté si kladli otázku, zda žalm nepojednává o cizokrajných nepřátelích, kteří se snaží zavdat příčinu k válce. V tom případě by žalmista sám byl králem nebo knížetem. Tomu také odpovídá skutečnost, že v nadpisu je žalm připsán Davidovi. Teorii nahrává také to, že v osmém verši autor říká Hospodinu: v den boje kryješ mi hlavu. Je však pravděpodobnější, že žalmista králem nebyl a pouze si pro svou modlitbu vypůjčil obrazy z královského prostředí: vždyť na konci žalmu sám sebe počítá mezi ubožáky a chudáky, kterým Hospodin zjednává právo.

Žalm 140 je písní ubohého, který před lidmi nemá žádné zastání a ocitl se v bezvýchodné situaci. Pomlouvači a násilníci jej obklopují a usilují o jeho záhubu. Pouze Hospodin může pomoci. Pozoruhodný je popis nepřátel, kteří jsou postupně odmaskováni, odhalováni. Ti představují odcizené, Bohu vzdálené lidi, v jejichž myšlení, slovech i skutcích se projevuje hříšnost lidské přirozenosti. Oproti nim je spravedlivý v ohrožení, v ubohé situaci, závisí na Božím zásahu. Své prosby a nářky k Bohu vykřikuje s jistotou a důvěrou, že Hospodin vzal záležitosti ubožáků do svých rukou. Kéž tato jeho jistota zapustí kořeny hluboko i v našich srdcích.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3