Ž 141

Alžběta Dvořáková

 

Dnes budeme rozebírat 141. žalm. Patří ke skupině žalmů, ve kterých se jedinec modlí k Hospodinu o svou záchranu. Přestože pravděpodobně obsahuje útržky velmi starých modliteb ohroženého člověka, je psán současně v duchu mudroslovné biblické literatury. Proto se odhaduje, že vznikl až v době po babylonském exilu Izraele – David jej tedy s jistotou nenapsal. Poslechněme si dnešní žalm nejprve celý:

Žalm Davidův.
Hospodine, volám k tobě, pospěš mi na pomoc,
slyš můj hlas, když k tobě volám.
Má modlitba ať je před tebou jako kadidlo,
mé zvednuté dlaně jako večerní oběť.
Postav, Hospodine, stráž k mým ústům, hlídku k bráně mých rtů.
Neskloň mé srdce ke zlému, abych se nedopouštěl zločinů,
abych s pachateli bezpráví nejídal jejich vybraná jídla.
Když mě udeří spravedlivý, je to laskavost,
když mě pohaní, je to pro hlavu olej.
Neodmítne ho má hlava, avšak pod tíží jejich zloby stále se budu modlit.
U skály byla propuštěna jejich knížata, slyšela, jak laskavá byla má slova.
Jako když se oře a vláčí půda, jejich kosti byly rozmetány u jícnu podsvětí.
Neboť k tobě, Hospodine, Pane, se obracejí mé oči,
k tobě se utíkám, nevydávej mě smrti!
Zachraň mě před léčkou, kterou mi nastražili, před tenaty pachatelů křivd.
Ať bezbožní společně padnou do svých sítí, ale já ať z nich šťastně vyváznu!

Žalm začíná voláním spravedlivého o pomoc k Hospodinu. Dvojí „volám“ v prvním verši a výzva „pospěš“ svědčí o naléhavosti modlitby, a také o blížícím se ohrožení. Modlitba žalmisty je přirovnána k „oběti kadidla“ a k „večerní oběti“. Pozoruhodný je duchovní přístup ke způsobu přinášení oběti, při kterém bylo podle tradic patriarchů nutno zachovat určité předpisy a přikázání. Večerní oběť a oběť kadidla patří jakožto nekrvavé oběti k sobě. Můžeme si představit, jak žalmista během večerní oběti s gestem zdvižených rukou zpívá svou píseň: Má modlitba ať je před tebou jako kadidlo, mé zvednuté dlaně jako večerní oběť.

Zpěv modlitby, který snad původně doprovázel večerní oběť, nyní samotnou oběť zastupuje. Oběť i modlitba jsou chápány jako různé způsoby, jak se přiblížit Bohu a vyznat svou závislost na něm. Žalmistovi přitom nezáleží ani tak na způsobu, ale na tom, aby Hospodin jeho volání vyslyšel. Motiv modliteb, které stoupají k Bohu jako kouř z kadidelnice, nachází svou odezvu i v Knize Zjevení 8,3-4, ve které autor popisuje dění před nebeským trůnem poté, co Beránek rozlomil sedmou pečeť: Jiný anděl přišel a postavil se k oltáři; v ruce měl zlatou kadidelnici a bylo mu dáno mnoho kadidla, aby je položil s modlitbami všech věřících na zlatý oltář před trůnem. Z kadidelnice v andělově ruce vystoupil před Boha kadidlový kouř z modliteb věřících.

Patří k chování spravedlivého, že drží svůj jazyk na uzdě, chrání se před ukvapenou řečí, jak slyšíme například v žalmu 34,14: Zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov. Nebo v žalmu 39,2: Řekl jsem: dám si pozor na své chování, abych nezhřešil svým jazykem, do svých úst si vložím uzdu, pokud bude přede mnou bezbožník. Schopnost ovládat své slovní vyjadřování je opěvována i v mudroslovných knihách Bible, například v Knize Přísloví 13,3: Kdo střeží svá ústa, zachová si život, kdo je prostořeký, chystá si zkázu.Také v Knize Sírachovce máme pěkné ukázky, například v 22,27: Kéž bych měl stráž u svých úst a na rtech pevnou pečeť, abych kvůli nim nepřišel k pádu a nezničil mě můj jazyk! Také náš žalmista prosí: Postav, Hospodine, stráž k mým ústům, hlídku k bráně mých rtů. Působivý obraz poukazuje na to, s jakou důsledností žalmista prověřuje sám sebe. A nezůstává jen u vnějších projevů. V dalším verši žádá:

Neskloň mé srdce ke zlému, abych se nedopouštěl zločinů, abych s pachateli bezpráví nejídal jejich vybraná jídla. Spravedlivý žádá od Hospodina, aby vedl nejvnitřnější hnutí a impulsy jeho srdce. Jak jsme již slyšeli, jazyk bývá pokládán za nástroj zla a o srdci nám Jeremijáš (17,9) říká: Záludné je srdce, víc než vše jiné, stěží polepšitelné, kdo je pozná? Žalmista prosí, aby jej Hospodin ochránil před zlem: tedy před špatnými myšlenkami a slovy, i před činy, k nimž by jej mohl svést špatný příklad i jeho vlastní pokušení. Hospodin je jediným strážcem, který může zabránit zlým slovům, kletbám i svévolnému jednání.

Spravedlivý žádá Hospodina o pomoc tak naléhavě právě proto, že zná svůdnost zla. Bezbožníci zatím nevystupují v přímém útoku proti žalmistovi, ale halí své záměry do lákavých nabídek. Jejich způsob života, úspěšný a klidný, svádí k mylnému dojmu, že je to život Bohem požehnaný. Jakmile padne poslední zábrana, již je modlitba k Hospodinu, člověk snadno propadá tomuto opojnému zdání. V duchu stejného varování začíná první verš knihy žalmů vůbec: Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a nezasedá ve shromáždění rouhačů.

Ochranu před svévolníky a svévolí žalmista spatřuje v kázni, které ho podrobuje spravedlivý člověk. Ten ho nebije proto, aby ho zničil. Následující verš zní takto: Když mě udeří spravedlivý, je to laskavost, když mě pohaní, je to pro hlavu olej. Neodmítne ho má hlava, avšak pod tíží jejich zloby stále se budu modlit. Pro žalmistu je cennější poddat se tvrdé výchově zbožného muže, než si nechat pochlebovat od bezbožníků. V podobném smyslu vyznává Hospodinu autor v žalmu 84,11: Věru, lepší je den v tvých nádvořích než jinde tisíc: raději budu stát na prahu domu svého Boha než přebývat ve stanech bezbožníka. V druhé části verše poukazuje žalmista na své vlastní chování: pod tíží jejich zloby stále se budu modlit. Význam slova „zloba“ je nejednoznačný: Jde o zlobu, které spravedliví dávají při své výchově průchod, nebo o zlo, jehož jsou sami obětí? Nebo jde o zlobu bezbožníků? Český ekumenický překlad zní: v jejich neštěstí se za ně ještě budu modlit. Každopádně žalmista setrvává v neustálé modlitbě, ať už navzdory všemu zlu, kterého se dopouštějí pachatelé bezpráví, nebo navzdory vší tvrdosti, kterou mu věnují zbožní muži v jeho okolí. Výklad šestého a sedmého verše žalmu je ještě nesnadnější. Text je natolik porušený, že lze uvést jen velice pravděpodobný překlad:

U skály byla propuštěna jejich knížata, slyšela, jak laskavá byla má slova. Jako když se oře a vláčí půda, jejich kosti byly rozmetány u jícnu podsvětí. Obtížnost překladu lépe vynikne, když vedle liturgického textu položíme opět text Českého ekumenického překladu, který zní: Ať jsou jejich soudci svrženi na úbočí skály, ale spravedliví ať slyší, že vlídná jsou má slova. Jako když se v zemi všechno seká a poltí, k jícnu podsvětí se sypou naše kosti.

Vyložit smysl těchto veršů není o nic snadnější, než je přeložit. Jistý biblista se vyjadřuje tak, že pokud je překlad správný, měl by mít zhruba tento smysl: Kdyby došlo k právnímu střetu mezi žalmistou a bezbožníky před soudci, pak by bezbožníci museli uznat, jak laskavá jsou žalmistova slova. To je ovšem velice podivný argument! Chce snad žalmista při soudním přelíčení dokazovat, že každé jeho slovo ve střetu s bezbožníky bylo proneseno uváženě a laskavě?

To by sice souviselo se začátkem žalmu, kde prosí Hospodina o „stráž k ústům“, ale pak naprosto uniká souvislost s následujícím veršem, který zní:Jako když se oře a vláčí půda, jejich kosti byly rozmetány u jícnu podsvětí. Také jeho význam lze vykládat pouze za předpokladu, že je text zachován v původně zamýšlené podobě, což je nejisté. Žalmista zřejmě pomýšlí na náhlý soud nad hříšníky. Země se náhle otevře a spolkne je.

Představy o zemětřesení a otvírajících se trhlinách v zemi zřejmě náš autor čerpal ze Čtvrté knihy Mojžíšovy 16,28-33. Jde o příběh, odehrávající se při putování Izraele pouští. Kórach a další lidé se vzbouří proti Mojžíšovi a viní ho, že se vynáší nad celé společenství. Hospodin se rozlítí a pošle Mojžíše, aby vzbouřencům vyřídil Boží rozsudek. Text vyznívá velmi dramaticky:

Mojžíš řekl: „Podle toho poznáte, že mě poslal Hospodin, abych činil všechny tyto skutky, a že nedělám nic z vlastní vůle: Jestliže tito lidé zemřou, jako umírá každý člověk, a postihne je obecný lidský úděl, neposlal mě Hospodin. Jestliže však Hospodin stvoří něco mimořádného a půda rozevře svůj chřtán a pohltí je se vším, co je jejich, takže sestoupí zaživa do podsvětí, poznáte, že tito muži znevážili Hospodina.“ Sotva to všechno domluvil, rozpoltila se pod nimi půda, země otevřela svůj chřtán a pohltila je i jejich obydlí a všechny lidi, kteří byli s Kórachem, i všechen majetek. Sestoupili do podsvětí zaživa se vším, co bylo jejich, a země se nad nimi zavřela; zmizeli zprostředku shromáždění.

Představa se objevuje také u proroka Izajáše, když zpívá píseň o vinici. Hospodin v ní vede při se svým lidem, který se od něj odvrátil. Ve verši 5,14 vysvětluje: Proto rozevřelo podsvětí svůj jícen, dokořán roztáhlo svá ústa, sestupují do něho mocní Jeruzaléma i jeho lid. Podsvětí je zde patrně použito jako metafora pro vyhnanství Izraele, ale také je výrazem Božího soudu nad těmi, kdo se od Hospodina odvrátili. Z našeho tajemného sedmého verše můžeme na závěr snad usoudit, že žalmista si je jistý Božím soudem nad hříšníky, kteří skončí v podsvětí. Další dva verše jsou o poznání jasnější:

Neboť k tobě, Hospodine, Pane, se obracejí mé oči, k tobě se utíkám, nevydávej mě smrti! Zachraň mě před léčkou, kterou mi nastražili, před tenaty pachatelů křivd. Nyní se ukazuje, že pachatelé křivd, kteří svádějí žalmistu ke spoluúčasti a nabízejí mu odměnou různé požitky, nejsou pouhými svůdci. Jsou také pronásledovateli, kteří nastražují past a zákeřně usilují o žalmistův život. Stejně jako v nejstarších žalmech nářků i zde spravedlivý hledá útočiště u Hospodina před ohrožením nepřátel a prosí ho, aby – doslova – „nevyléval jeho duši“, tedy zachoval mu život.

Žalm zakončuje přání spravedlivého, aby byl nad nepřáteli vykonán soud:Ať bezbožní společně padnou do svých sítí, ale já ať z nich šťastně vyváznu!Svévolníci mají sami padnout do pastí nastražených spravedlivému. Tato prosba je v žalmech často vyjadřována jako všeobecná zákonitost, například v žalmu 7,16-17 slovy: Jámu vykopal a vyhloubil, ale do pasti, kterou připravil, sám spadl. Jeho zloba se vrátí na jeho vlastní hlavu, na temeno mu padne jeho násilí. Žalmistovi je tato pravda novou vzpruhou, takže jeho žalozpěv nekončí v beznaději, nýbrž slovy: já >ať šťastně vyváznu, doslova „já ať projdu“. Výraz „projít“ či „přejít“ má v dějinách Božího lidu velmi nabitý význam. Izrael například pod mocnou ochranou Hospodina prošel Rákosovým mořem a při svém putování do zaslíbené země přešel poušť. Slovo vyúsťuje v naději, že Hospodin, k němuž spravedlivý volá, jej převede přes nebezpečí.

Spravedlivý v našem žalmu se uchyluje k modlitbě před svody a nástrahami svévolníků. Na své cestě se celou svou bytostí upíná k Hospodinově pomoci. Vyprošuje si Boží ochrannou a střežící přítomnost jednak sám kvůli sobě, jednak kvůli nepřátelům. Žalm 141 obsahuje důležité vylíčení vlastností spravedlivého, které zaznívají v žalmistových prosbách: ustavičná modlitba, obezřetné vyjadřování, vyhnutí se všem lákavým požitkům a poctám, vítězná promluva při soudním přelíčení.

Tváří v tvář svodům a agresivitě nepřátel následuje Boží služebník cestu dobra. Hnutí svého srdce svěřuje do Hospodinových rukou. Nenechá se strhnout ke zlým řečem ani k pochybnostem. Spoléhá se plně na Hospodina a jen od něj očekává pomoc a záchranu. Kéž nás jeho příklad povzbudí ke stejné odevzdanosti do ochrany Hospodina, ať už by naším nepřítelem měla být záludnost v chování někoho jiného anebo náš vlastní jazyk.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3