Ž 142

Marie Zouharová

 

Pro 26.neděli v liturgickém mezidobí byly jako zpěv po prvním čtení vybrány některé verše 19. žalmu. Tímto žalmem jsme se však již zabývali v jednom z dřívějších pořadů. Proto dnes obrátíme svou pozornost k žalmu 142.

Po stránce literárního druhu patří 142. žalm mezi takzvané nářky jednotlivce. Spravedlivý a zároveň pronásledovaný člověk, opuštěný všemi lidmi, vkládá svou poslední sílu do úpěnlivého volání k Bohu. Pokud mu snad může ještě někdo pomoci, pak je to Hospodin, kterému slouží celý život. Nyní je naříkající vydán napospas pronásledovatelům, vystaven jejich nástrahám a nemá již žádnou radost ze života. Ví o svých proviněních, přesto však čeká na Boží zásah. Někteří vykladatelé se domnívají, že jde o nářek umírajícího člověka.

Žalm nedokážeme spolehlivě datovat. Podle jazykových a dalších znaků se můžeme domnívat, že vznikl v době před babylónským vyhnanstvím. Z nadpisu se dozvídáme, že jde o poučnou píseň, která vede k dosažení moudrosti. Nadpis dále připomíná situaci, v níž David tuto píseň složil: „Když byl v jeskyni.” V jaké situaci se tedy David nacházel? Pomůže nám nejprve 57. žalm, v jehož nadpisu se předpokládá stejná situace, která je však popsaná podrobněji: „Když utekl před Saulem do jeskyně.” Tyto údaje vycházejí z Davidových osudů, které zachycuje První kniha Samuelova. O Davidovi prchajícím před Saulem se dozvídáme ve 22. kapitole: „David… odešel a uchýlil se do jeskyně Adulamu” (1 Sam 22,1). Většina vykladatelů Písma svatého se však shoduje v názoru, že nadpis byl k dokončenému žalmu připsán později

Na začátku písně se autor textu nachází v tak velké nouzi, že musí k Hospodinu „hlasitě volat” a „zapřísahat ho.”

Hlasitě k Hospodinu volám,
hlasitě Hospodina zapřísahám.
Vylévám před ním svou starost,
svou tíseň mu vypravuji.

V prvních slovech písně bychom očekávali oslovení a vzývání Hospodina. Setkáváme se ovšem s popisem nářku a volání. Utiskovaný člověk může svěřit Bohu všechny starosti, které na něho v jeho osamělosti těžce doléhají. Proto doslova vylévá před Boží tváří, to je nejspíš v chrámě, všechen svůj žal. Už samotné postesknutí přináší ulehčení a útěchu.

Když můj duch ve mně chřadne,
ty znáš mou cestu.
Na stezce, po níž kráčím,
mi nastražili léčku.

Žalmistovo obrovské utrpení vede k hlasitému rozhovoru s Hospodinem. Ve čtvrtém verši jej oslovuje: „Ty.“ Navzdory své bídě si uvědomuje, že Hospodin zná jeho minulost i budoucnost. Toto přesvědčení vyjadřuje slovy: „ty znáš mou cestu.” Do Božích rukou klade celý svůj život. Neříká sice výslovně, že je nevinný, ale chce Hospodina na sebe upozornit. Sám se totiž nemůže hájit. Je plný důvěry, když svůj život vkládá do Hospodinových rukou. Bůh sice ví o jeho trápení, ale žalmistovi přináší úlevu, když může vyprávět o sobě a svém těžkém osudu. Během svého volání dospívá k jistotě, že u Boha nalezl nejen porozumění, ale i pomoc pro další život.

Svou tíživou situaci žalmista líčí pomocí obrazů. Protivníci mu nastražili léčku jako zvěři, aby jej lapili a pak obžalovali. Snad podlehl lstivým a vychytralým intrikám svého soka. Je ve velmi spletité situaci a nevidí z ní žádné východisko. Cítí se slabý, neschopen odporu, naopak nepřátelé jsou stále troufalejší.

Hledím napravo a vidím,
že nikdo nemá na mě ohled.
Nemám se kam utéci,
nikdo se nestará o můj život.

Nyní si žalmista pravděpodobně vybavuje všechny žaloby, které mohly být proti němu vzneseny při soudním jednání. Po jeho pravici nestojí žádný – dnes bychom řekli – advokát. Pravá strana byla v Izraeli vyhrazena obhájci obžalovaného. Nepřímo o tom svědčí 16. žalm: „Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici” (Ž 16,8). Ovšemže může tento verš vyjadřovat prosebníkovo marné hledání pomoci na všech stranách. Zdá se, že zůstal bez jakékoli podpory, ponechaný napospas protivníkům. Na bezvýchodnost situace si podobně naříká prorok Jeremiáš: „Pro pastýře nebude žádného útočiště, nebude úniku pro vznešené vůdce stáda” (Jer 25,35).

Volám k tobě, Hospodine,
říkám: Tys mé útočiště,
můj úděl v zemi živých.

V tomto verši se opakuje volání k Hospodinu, které už známe z druhého verše. Tentokrát ovšem oslovuje žalmista Hospodina přímo. Vyznává o něm, že je jeho útočištěm a údělem v zemi živých, obhájcem a přímluvcem. Útočištěm byla svatyně. V bezútěšné situaci nejde však o posvátné místo. Pouze Hospodin a jeho mocná přítomnost je útočištěm pronásledovanému člověku.

Zmínka o údělu připomíná rozdělování Zaslíbené země losem, o kterém se dozvídáme z knihy Jozue: „Jozue jim v Šílu před Hospodinem přidělil losem podíly. Jozue tam rozdělil Izraelitům zemi podle jejich podílů” (Joz 18,10). Údělem se chápe vyznačená část území – oblast, která byla při obsazení Zaslíbené země přidělena izraelským kmenům do vlastnictví. Odtud je blízko k použitému obrazu. Pro věrné Izraelity je Hospodin dědičným podílem. Tohoto obrazu používá rovněž 16. žalm: „Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, mně zachováváš můj úděl” (Ž 16,5). Takto se žalmista povznáší nade všechny možné majetkoprávní spory. Hospodin sám bude jeho údělem, podobně jako byl údělem Levitů, kteří nedostali žádné území: „Levité nebudou mít mezi vámi žádný podíl, jejich dědičným podílem bude Hospodinovo kněžství” (Joz 18,7).

Všimni si mého nářku,
vždyť jsem tak zbědovaný.
Vysvoboď mě od těch, kdo mě pronásledují,
jsou silnější než já.
Vyveď mě ze žaláře,
abych chválil tvé jméno.
Obklopí mě spravedliví,
až se mě ujmeš.

Slyšíme prosbu o záchranu ze žaláře, nebo snad jde – v přeneseném smyslu – o vysvobození z útisku nepřátel. Jejich nátlak je tak velký, že si zbědovaný člověk připadá jako ve vězení. Zároveň prosí Hospodina o obnovu své lidské důstojnosti.

V souvislosti se starozákonními předpisy může být na tomto místě pomůckou k lepšímu porozumění, když si uvědomíme, že v některých případech přestoupení Božího zákona (Lv 24,12; Nu 15,34) byl podezřelý člověk uvězněn, než se pomocí Božího rozsudku objasnilo, zda se skutečně provinil nebo je nevinný.

Člověk vysvobozený z vězení slibuje, že bude chválit Hospodinovo jméno ve společenství Hospodinových věrných, že bude chválit a velebit Boha, protože od něho má vše dobré. Podobným slibem chvály končí také 13. žalm: „Já však důvěřuji v tvé slitování, pro tvou pomoc ať zaplesá mé srdce, zazpívám Hospodinu, který mě zahrnul dobrem” (Ž 13,6). Jestliže Hospodin zasáhne, ukáže se žalmistova důvěra jako věrohodná a odůvodněná. Důvod k radosti budou mít i další lidé. Vysvobození pronásledovaného není totiž jen jeho osobní věcí, ale jde o záležitost celého společenství. Bůh obnoví svým zásahem společenství mezi lidmi. Zachrání osamoceného člověka před samotou a úzkostí ze smrti.

142. žalm vrcholí vyjádřením důvěry v Hospodina. Celý žalm je vlastně nářkem nad ztrátou společenství s Bohem a lidmi. Právě v tomto společenství – s Bohem a lidmi – získával starozákonní člověk sílu k boji proti vnějšímu i vnitřnímu ohrožení. Obnova společenství znamená záchranu.

Jako křesťané můžeme 142. žalm vztahovat na Ježíšovu situaci v posledních hodinách jeho pozemského života. Jako zajatec velerady byl Ježíš odkázán sám na sebe. Opustili ho všichni, kromě nebeského Otce, který byl jeho jediným útočištěm. Na něho se Ježíš obrací na kříži jako na toho, komu se zcela odevzdává: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha” (Luk 23,46). Podobně jako žalmista nesvolává ani Ježíš odsouzení na své protivníky. Právě pro tyto souvislosti je 142. žalm nadepsán v breviáři citátem svatého Hilaria: „Toto všechno se splnilo na Pánu v době jeho utrpení.“

O vzkříšeném Ježíšovi platí pak v plnosti jiná slova 142. žalmu: „Tys mé útočiště, můj úděl v zemi živých.” Ježíšovou obětí na kříži byl světu darován nový život. V Janově evangeliu prohlašuje Ježíš sám o sobě: „Já jsem přišel, aby mé ovce měly život a měly ho v hojnosti” (Jan 10,10). Ježíšovým utrpením ospravedlnění lidé se kolem něho shromažďují od chvíle jeho zmrtvýchvstání, aby chvalozpěvem děkovali nebeskému Otci za podivuhodné věci, které učinil Ježíšovi a také jim. Ježíšova odevzdanost nebeskému Otci trvá v církvi a jednotliví křesťané se na ní podílejí. Z Kristovy opuštěnosti se zrodilo nové společenství vykoupených lidí.

142. žalm nám může pomoci jako určitý vzor modlitby v těžkých osobních situacích. Může být pohnutkou k modlitbě o Boží pomoc pro opuštěné a pronásledované lidi – k modlitbě za ty, kteří v sobě cítí prázdnotu, chybí jim víra nebo láska. Může být přímluvou za zemřelé, na které nikdo nevzpomíná. Svatý František se modlil tento žalm ve chvíli, kdy umíral. V Denní modlitbě církve je 142. žalm pravidelnou součástí prvních večerních chval v neděli prvního týdne.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3