Ž 22

Petr Chalupa

 

O Květné neděli zpíváme po prvním čtení v cyklu A některé verše 22. žalmu, který považuje řecký a latinský překlad za žalm 21.

Text žalmu je směsicí různých prvků modlitby. Setkáváme se v ně s nářkem, prosbami, chválou, děkováním, oslavnými výroky a předpovědí budoucnosti. Je tedy velmi pravděpodobné, že vznikal v průběhu času. K základnímu textu byly postupně připojovány další části. Nejstarší část má mnoho společného s nářky z doby před babylónským vyhnanstvím. První rozšíření představuje teologii chudých z doby po babylónském vyhnanství. Další rozšíření z doby helenistické popisuje, jak se prosadí Hospodinovo království.

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Daleko jsi od mých proseb, od mého hlasitého nářku.
Boží můj, volám ve dne – a neslyšíš,
v noci – a nevšímáš si mě.

Nezvyklé dvojí oslovení „Bože můj“ zdůrazňuje intenzitu modlitby. Modlící se člověk začíná ihned nářkem v podobě otázky. Osobně blízký Bůh se mu stal Bohem vzdáleným. Žalmista dává najevo svou krajní nouzi. V hebrejském textu je „hlasitý nářek“ vyjádřen stejným slovesem, kterým se o několik věršů dále (v. 14) vyjadřuje „řev lva.“ Tento nářek je nepřetržitý – zaznívá „ve dne, v noci.“

Ty však trůníš ve svatyni,
chloubo Izraele!
V tebe doufali naši otcové,
doufali a zachránils je.
K tobě volali a byli vysvobozeni,
v tebe doufali a nebyli zklamáni.

Modlící se člověk hovoří jménem obce a připomíná Bohu vztah k Izraeli; používá přitom bohoslužebných tradic, ve kterých je Bůh „chloubou“ a „trůní ve svatyni.“ Tyto verše se ohlížejí v čase nazpět a připomínají záchranu národa. Jako hlavní téma zaznívá: Důvěra v Boha nebyla doposud zklamána.

Já však jsem červ a ne člověk,
na pohanu lidem, na potupu chátře.
Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí,
šklebí rty, pokyvují hlavou.
„Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí,
ať ho zachrání, má-li ho rád!“

Žalmista si naříká na ztrátu lidské důstojnosti. Připadá si jako „červ“. Jeho utrpení nezmírňuje účast okolí, naopak – výsměchem je vyhrocuje. Posměch, šklebení a pokyvování hlavou jsou znameními odstupu. Věty „spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, ať ho zachrání, máli ho rád“ ironizují mudroslovnou zásadu, vyjádřenou např. v 37. žalmu (v. 5): „Hospodinu svěř svůj osud, v něho důvěřuj, on sám bud jednat.“ Souvislost mezi jednáním a jeho následky je zde posměšně přerušena. Protože nepřátelé zpochybnili žalmistův vztah k Bohu, přistupuje k osobnímu vyznání důvěry.

Ano, tys mě dal narodit se z lůna
a dávals mi bezpečně spočinout na matčiných ňadrech.
Na tebe jsem byl odkázán od narození,
od klínu mé matky jsi ty mým Bohem.

Žalmista připomíná Bohu osobní vztah, který trvá od počátku. Bůh se zde objevuje v roli porodní asistentky. Slova „od klína mé matky“ naznačují právní zvyklost, podle které se novorozeně vkládalo do nárůčí otci nebo matce – na znamení trvalého přijetí za vlastní dítě.

Nevzdaluj se ode mě, neboť jsem v tísni,
buď blízko, vždyť nemám pomocníka.

Uprostřed nářku se tato prosba vrací k výchozí situaci. Útlak sílí a kromě Boha není nikoho, kdo by dokázal pomoci.

Obklopuje mě množství býků,
bašanští tuři mě obkličují.
Své tlamy na mě otvírají
jak dravý lev řvoucí.

Přirovnání ke zvířatům znázorňují démonicky nadlidskou moc protivníků, které není vyhnutí. „Bášanští tuři“ byli pověstní silou a útočností. Lev se objevuje v jednotném čísle. Žalmista se buď soustředí na hlavního nepřítele, nebo zná dravost lva z vlastní zkušenosti.

Roztékám se jako voda,
všechny kosti se mi rozpojily,
mé srdce je jako vosk,
roztavuje se mi v útrobách.
Hrdlo mám vyschlé jako střepina
a jazyk se mi přilepil k patru,
přivedls mě do prachu smrti.

V těchto verších popisuje žalmista svůj zápas se smrtí. Obraz rozteklé vody naznačuje pomíjivost člověka už v 2. knize Samuelově (2 S 14,14). Obraz roztaveného vosku se nezvykle užívá o srdci. Zvláštní jsou i obrazy smrtelné horečky. Za všemi hrozbami stojí údajně Bůh, který přivedl žalmistu do prachu smrti.

Neboť mě obkličuje smečka psů,
tlupa zlosynů mě svírá.

Tento text popisuje nepřátele jako smečku toulavých a hladových psů, kteří běhají se štěkotem městem a zmocňují se umírajících. Obrazy turů, lva a smečky psů je míněna „tlupa zlosynů.“

Probodli mi ruce i nohy,
spočítat mohu všechny své kosti.
Zevlují, pasou se pohledem na mě;
dělí se o můj oděv,
losují o můj šat.

Tyto verše přibližují popis utrpení do blízkosti smrti. S umírajícím se jedná jako se zemřelým, obírají ho o jeho věci.

Ty však, Hospodine, nestůj daleko,
má sílo, pospěš mi na pomoc!
Mou duši od meče vysvoboď,
z drápů psa můj život,
zachraň mě ze lví tlamy,
mě ubohého z buvolích rohů!

Žalmista se odhodlává k závěrečné prosbě. Nezvyklé je oslovení „má sílo“. Vyjadřuje Hospodinovu podstatu. Tyto prosby navazují na některé předcházející věty žalmu. Vracejí se k obrazům nepřátel a jejich činnosti: Meč zastupuje ohrožení smrtí, které zlí lidé způsobují. Žalmistovi jde o holé přežití. Na konci 22. verše ustávají prosby. Zůstává otevřené, jak žalmista došel jistoty vyslyšení – zda zásahem zvenčí nebo posílením vlastní důvěry.

Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu,
uprostřed shromáždění budu tě chválit.

Chvála Hospodinova jména spočívá ve vyprávění o žalmistově záchraně. Adresáty jsou „bratři“ a „shromáždění.“

„Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho,
slavte ho, všichni z Jakubova potomstva,
boj se ho, celé Izraelovo plémě!

Modlící se člověk vyzývá shromáždění, aby chválilo Hospodina. Shromážděním jsou ti, kdo se bojí Hospodina, tedy praví Hospodinovi ctitelé. Dále jsou označeni jako „Jakubovo potomstvo“ a „Izraelovo plémě“.

Nezošklivil si ubožákovu bídu, nepohrdl jí,
neskryl před ním svou tvář,
vyslyšel ho, když k němu křičel“.

Tento verš je odůvodněním chvály. Způsob vyjadřování je charakteristický pro teologii chudých v době po babylónském vyhnanství. Snaží se vzbudit důvěru ve vyslyšení.

Pro něj ho budu chválit ve velkém shromáždění,
své sliby splním před těmi, kdo ho ctí.

Žalmista slibuje, že bude Hospodina chválit. Tato chvála zazní ve „velkém shromáždění“ (v. 23), přičemž se pomýšlí na shromáždění Izraelitů o poutních slavnostech. Konkrétně se slib plnil přinesením obětí a votivních darů.

Chudí se najedí do sytosti,
kdo hledají Hospodina, budou ho chválit:
„Na věky ať žije vaše srdce!“

Děkovná píseň vyúsťuje v přání chudým. Znovu se výrazně ukazuje teologie chudých: pokoj, nasycení a plnost života v Boží blízkosti v neomezeném trvání.

Rozpomenou se, k Hospodinu se obrátí všechny končiny země,
před ním se skloní všechna lidská pokolení,

Žalmista vyslovuje přání, která se vztahují k budoucí, všeobecné oslavě Hospodina jako krále. Všichni se mají obrátit a chválit Hospodina. Všeobecnost zastupují „končiny země“ a „lidská pokolení“.

protože Hospodinu náleží vláda,
on sám panuje nad národy.
Jen jemu se budou kořit všichni, kdo spí v zemi,
před ním se skloní všichni, kdo sestupují v prach.

Tento verš odůvodňuje celosvětovou úctu Hospodinovou královskou mocí. Předcházející verš vnímal úctu vůči Hospodinu z hlediska prostoru, následující verše připojují hledisko času. Je zvláštní, že Hospodinu se mají kořit také zemřelí. K dřívější víře totiž patřilo, že mrtví nemohou chváli Hospodina (Ž 6,6; 30,10 atd.). Pomýšlí se na trvalé spojení s Hospodinem, zde však ještě nemá konkrétní podobu vzkříšení mrtvých, se kterou se setkáme v textech Izajášovách a Danielových.

I má duše bude pro něho žít,
mé potomstvo bude mu sloužit.
Bude vyprávět o Pánu příštímu pokolení,
lidu, jenž se narodí, budou hlásat jeho spravedlonost:
„To udělal Hospodin!“

Odvážná výpověď potvrzuje představu o překonání smrti. Závěrečné verše popisují neustálou chválu v průběhu času. Hospodin nese titul „Pán“. Všem budoucím pokolením se má vyprávět o něm a záchraně, jež byla dílem jeho spravedlnosti.

22. žalm prostupuje neprobadatelné rozměry. Z hloubi opuštěnosti od Boha se pozvedá zpěv zachráněného jako oslavná báseň, která zapojuje i mrtvé do klanění Hospodinu. Píseň je těsně svázána s obcí. Modlící se člověk čerpá ve své nouzi důvěru ze skutečnosti, že izraelští předkové zakusili záchranu jako odpověď na své nářky. Jakmile je žalmista vyslyšen, zpívá uprostřed shromáždění a na závěr ujišťuje, že také jeho potomci budou dále vyprávět o velikých Hospodinových činech.

Téma „ponížení a vyslyšení“ je typické pro spásné Boží jednání. Projevilo se také na vrcholu dějin spásy v Ježíši Kristu. Podle Markova a Matoušova evangelia se Ježíš modlil tento žalm, když umíral na kříži. Sestoupil do hlubiny opuštěnosti do Boha a trýzně. Jeho výkřik nezůstal bez odpovědi: Bůh vyslyšel trpícího Krista vzkříšením a povýšením. Je nyní hlavou lidu, který se k němu obrací. Proto je 22. žalm velmi důležitý pro nás – novozákonní Boží lid. Když se modlíme se svým umírajícím Vykupitelem, sestupujeme s ním do temné hlubiny bolesti a vystupujeme odtud spolu s ním do slávy vzkříšení, která prozařuje celý svět.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6