Ž 23

Marie Klašková

 

Pro tuto neděli je vybrán 23. (22) žalm, který je nám všem jistě dobře známý. Žalm, jehož hlavní myšlenkou je Hospodinova pastýřská péče, je nejznámějším žalmem, který je často zhudebňován. Otevřeme-li Český ekumenický překlad bible, najdeme jej pod číslem 23. Tento žalm je mezi křesťany a Židy velmi oblíben. Často se předčítá u Židů v synagoze i u křesťanů při bohoslužbě.

Tento žalm je písní důvěry. Slyšíme-li v prvním verši slova žalm Davidův (Ž 22,1), neznamená to bezpodmínečně, že autorem tohoto žalmu byl král David. Není to tedy podpis, ale spíše nadpis. Jinak řečeno: jde o žalm psaný pro krále Davida nebo o králi Davidovi; David je vzorem modlícího se člověka, se kterým se může nynější čtenář žalmu ztotožnit.

Žalm začíná vyznáním: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám“ (Ž 22,1). Žalmista přejímá starověkou orientální představu o králi jako pastýři svého lidu. Tato vize je ve Starém zákoně silně zakořeněna. V knize proroka Ezechiela čteme: „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce?… Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce“ (Ez 34,2.10). Je zajímavé, že ve Starém zákoně není Hospodin skoro nikde přímo označován jako pastýř. Výjimkou jsou dvě velmi stará označení, která najdeme v První knize Mojžíšově. Jako první použil toto označení pastýře Jakub. Sám byl pastýřem a věděl, co znamená pást ovce. Když žehnal Josefovi, řekl: „Bůh, pastýř, mě vodí od počátku až dodnes“ (Gn 48,15). Jakub se zmiňuje o Hospodinu jako o pastýři v souvislosti se svým synem Josefem. Je to výstižné, protože Josef, kterého vlastní bratři zapudili a prodali, se stal v Egyptě zachráncem těchto svých bratrů. V 80. žalmu je na tuto souvislost poukázáno: „Naslouchej, pastýři Izraele, ty, jenž Josefa jak ovce vodíš, zaskvěj se, jenž trůníš nad cheruby“ (Ž 80,2). Podobně je tento vztah vyjádřen také v některých dalších žalmech. Ve stém žalmu například čteme: „Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase“ (Ž 100,3). Titul pastýř je vyhrazen tomu, který má přijít, tedy mesiáši. Přesto však můžeme z Božího jednání s jeho lidem vyčíst mnoho obrazů o dobrém pastýři. Už při vyjití z Egypta pobízí Bůh svůj lid jako pastýř: „On je náš Bůh, my lid, jejž on pase, ovce, jež vodí svou rukou“ (Ž 95,7). „Jako pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede“ (Iz 40,11) takto vede Hospodin svůj lid. Izrael se ovšem podobal spíš umíněné jalovici, než beránkovi na louce, a proto musel do zajetí. Odtamtud jej Hospodin znovu vyvedl ke zřídlům vody, shromáždil rozptýlené ovce, svolal je. Stejnou starostlivost projevuje vůči každému věřícímu, kterému pod ochranou Boží nic neschází a který se nemusí ničeho obávat. Nám, křesťanům je také důvěrně známá Ježíšova výpověď: „Já jsem dobrý pastýř, znám své ovce a ony znají mne, tak jako mne zná Otec a já znám Otce“ (Jn 10,14-15).

Když čteme ve 22. žalmu ´Hospodin je můj pastýř…´, pak slůvko můj poukazuje na blízký vztah mezi Bohem a člověkem. Důvěra v Boha jako ochránce je zdůrazněna slovy, která následují. Žalmista chce říci: Je-li Hospodin mým pastýřem, pak nic nepostrádám, netrpím nedostatkem.

Pastýř své stádo opatruje, chrání a ošetřuje. Ve druhém verši čteme:Dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši“ (Ž 22,2). Hospodin jedná podobně jako pastýř: Hledá pro své stádo nejlepší podmínky a podle toho své stádo vede. Pastýř musí vyhledávat zejména dobré pastviny a pitnou vodu. Nyní si musíme připomenout některé poznatky ze zeměpisu. Nesmíme na Palestinu přenášet naše středoevropské představy o velkých zelených lánech, na kterých se pasou ovce. Pastviny se zde zelenají pouze v období dešťů. Po větší část roku jsou stepi srovnatelné spíš s naší vyschlou, žlutozelenou trávou. Jasně zelených plání v Palestině mnoho nenajdeme. Přesto však pastýř umožňuje svému stádu přijít na nejlepší pastviny s dostatkem vody. V tomto verši 22. žalmu vidíme obraz nasycených a spokojených ovcí. Hladové ovce neodpočívají, ale hledají potravu. Až se nasytí, najdou si místo, kde se položí a spokojeně přežvykují. Tento obraz klidu a pohody vyvolává představu života v budoucí mesiánské době, jak ji popisuje prorok Izajáš v 11. kapitole své knihy.

Náš žalm pokračuje slovy: Vede mě po správných cestách pro svoje jméno“ (Ž 22,3). S pomocí těchto slov může žalmista vzpomínat na minulost, kdy se o něho Bůh staral a chránil ho. Hospodin se však o něho stará neustále – včera, dnes i zítra.

Boží cesty však nevedou jen po travnatých pastvinách, ale člověk se také ve svém životě setká s neštěstím, smutkem, nepohodou. Ani v tomto případě neupouští žalmista od důvěry ve svého Boha. Vyznává: I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha“ (Ž 22,4). V tomto verši se dále rozvíjí obraz pastýře, který neopouští své stádo ani v nehostinných podmínkách, jakými je například temná rokle. V jiných překladech, například v Českém ekumenickém, čteme: „i kdybych šel roklí šeré smrti…“ Nepřítelem člověka je smrt, která jej ohrožuje. Žalmista však jasně vyznává, že ani smrt se nemůže postavit proti mocnému Hospodinu, který má všechno ve svých rukou. Všimněme si také, že dochází ke změně po stránce mluvnické. Žalmista už o Bohu nemluví ve třetí osobě, ale přechází do druhé osoby. Oslovuje ho zájmenem ´ty´: „vždyť ty jsi se mnou!“ Tento verš by mohl být jádrem celého žalmu. Na mnoha místech v bibli můžeme najít výpověď: já jsem s tebou. Zvláště prorok Izajáš píše: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj… Neboj se, já budu s tebou!“ (Iz 43,1.5). Tato Boží ochranná moc je symbolicky vyjádřena také pomocí dvou předmětů obvyklé pastýřské výbavy: kyj a hůl. Kyj, nebo také v jiných překladech berla, sloužil k odhánění dravých zvířat a nepřátelských lidí. Hole se používalo k počítání ovcí. Holí také pastýř pomáhal těm ovcím, které upadly, nebo těm, které zůstávaly pozadu, aby se neztratily v pustině a nebyly tak vystaveny smrti. Kyj a hůl jsou tedy ochranou a vůdcovským žezlem – dávají stádu nebo také tomu, kdo se modlí, důvěru, odvahu a sílu. Pro žalmistu je kyj a hůl potěšením a jasnou zárukou Boží laskavé péče.

Následující verše opouštějí téma pastýř a ovce – a přecházejí se k jinému obrazu. Místo Boha – pastýře se používá obrazu Boha – hostitele. Člověk je přijat do společenství s Hospodinem skrze společenství u stolu. Žalmista se stává vzácným hostem, kterému jsou prokazovány pocty a přináší se mu to nejlepší jídlo. Čteme: Prostíráš pro mě stůl, před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká (Ž 22,5). Žalmista se skrze společné jídlo nachází pod ochranou mocného hostitele. Jeho protivníci a nepřátelé si na něj netroufnou. Pohostinnost je v Orientu nedotknutelná. Člověk je při hostině nedotknutelný. Pronásledovaný získává v domě azyl, podobně jako ve středověku byl místem azylu chrám. Při hostině bývalo zvykem lít hostovi na hlavu vonný olej a nalít pohár vína, který je naplněn po okraj, až přetéká. Žalmista v tom vidí doklad Boží dobroty a milosrdenství. Nepochybuje o tom, že ho budou provázet i v budoucnu. Říká: Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy“ (Ž 22,6). Štěstí a přízeň si můžeme představit jako dva ovčácké psy, kteří doprovázejí ovce. Pastýř jde před stádem a oba psi hlídají stádo vzadu. Štěstí a přízeň, nebo jinak řečeno dobrota a milosrdenství, nás budou provázet dokud nedojdeme domů, do Hospodinova domu. Závěr žalmu byl však předmětem diskusí už od starověku. Pro exegety jsou otázkou slova ´přebývat smím v Hospodinově domě´. Co se jimi myslí? Řecký překlad bible Septuaginta předpokládá bydlení v Hospodinově domě. Hebrejský text však mluví spíš o návratu do Hospodinova domu. V obou případech je důraz kladen na to, že žalmista, prosebník má u Hospodina své domovské právo. Byla mu vrácena jeho důstojnost a sláva. Žalmistu bude neustále provázet Hospodinovo milosrdenství, dobrota, štěstí a přízeň. Prosebník je pod ochranou Božího Jména. Tato skutečnost je základem jeho důvěry „na dlouhé, předlouhé časy“ (Ž 22,6). Závěr žalmu je výrazem důvěry a radosti, které budou prosebníka stále provázet.

V Novém zákoně nenajdeme přesnou citaci tohoto žalmu. Obraz dobrého pastýře se přenáší na Ježíše Krista. Každý člověk má v něm svého ochránce, který ho vyvede z temné rokle životních obtíží. Můžeme se s ním setkat také jako s výborným hostitelem. Ježíš Kristus je tedy pastýřem, ale můžeme ho vidět i na druhé straně, jako jednoho ze svěřenců Pastýře, jako jednu z ovcí. Šel roklí šeré smrti, byl svým Otcem provázen a také chráněn. V novozákonní knize Zjevení čteme o budoucí naprosté spokojenosti: „již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu z očí“ (Zj 7,16-17).

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4