Ž 25

Marie Zouharová

 

O této neděli budeme zpívat po prvním čtení některé verše 25. žalmu. V bohoslužbě měly žalmy své místo od pradávna. Bohoslužbou v jeruzalémském chrámě se zpřítomňovaly spásonosné Boží skutky. V době před babylónským vyhnanstvím hrál významnou úlohu izraelský král. Zánikem judského království došlo ke změnám také v bohoslužbě. Žalmy zůstaly základní složkou, byly však přizpůsobeny nové potřebě. Po babylónském zajetí začali Židé zpívat jednotlivé žalmy bez ohledu na jejich původní určení.

Snad už v 1. století před Kristem tvořil žaltář pevně ustálený celek s neměnným pořadím žalmů.

Žalmy se člení na pět oddílů. Do prvního oddílu spadá 25. žalm, kterým se dnes zabýváme. Kromě prvního a druhého žalmu jsou všechny ostatní označeny v tomto oddílu jako žalmy pro Davida nebo od Davida. Dnes víme, že většina žalmů, připisovaných Davidovi, nemůže pocházet od něho, protože se v nich předpokládá existence chrámu. S největší pravděpodobností se všechny žalmy zachovaly jako anonymní skladby a jejich autory můžeme hledat spíš v řadách kněží.

25. žalm patří – stejně jako 145. žalm, kterým jsme si přiblížili minulé úterý – mezi takzvané abecední žalmy. Na začátku verše je vždy další písmeno hebrejské abecedy. Básnická forma, pevně určená abecedními začátky veršů, má za následek myšlenkové rozkouskování žalmu. Takřka každá věta přináší novou myšlenku. Některá témata se opakují. Přesto tvoří žalm celek, který se nedá rozdělit na sloky. Je však otázkou, při jaké příležitosti byl přednášen. Protože obsahuje prosby za odpuštění, soudí někteří vykladatelé, že prosebníkem je někdo obžalovaný.

Převládají zde prvky žalozpěvu, prosby a vyjádření důvěry.

Žalm lze rozdělit na tři části. V první máme prosbu o odpuštění vin, především z mládí. Je spojena s důvěrou v Boží milosrdenství.

K tobě pozvedám svou duši,
Hospodine,můj Bože,
v tebe důvěřuji, kéž nejsem zahanben,
ať nade mnou nejásají moji nepřátelé.
Vždyť nikdo z těch,kdo v tebe doufají, nepadne do hanby;
do hanby padnou ti, kdo lehkovážně ruší věrnost.

Slovním obratem “pozvedat duši” vyjadřuje žalmista hned na počátku svůj záměr. Je si vědom milosti, kterou přijal od Hospodina. Hospodin se totiž zavázal být “jeho Bohem”. Doufá v něho. Zná, jako ostatní učitelé moudrosti, prorocké předpovědi těm, kdo důvěřují. V knize Přísloví čteme ve 3. kapitole: “Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej” (Př 3,5) a v 16. kapitole: “Kdo je prozíravý ve slovu, nalézá dobro, blaze tomu, kdo doufá v Hospodina” (Př 16,20). Prorok Jeremiáš si podobně jako žalmista přeje: “Ať propadnou hanbě ti, do mě pronásledují, a já ať se hanbit nemusím.” Nežádá však nějakou materiální pomoc, jde mu o mnohem víc:

Ukaž mi své cesty, Hospodine,
a pouč mě o svých stezkách.
Veď mě ve své pravdě a uč mě,
neboť ty jsi Bůh, můj spasitel,
nepřestávám v tebe důvěřovat.
Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování,
na své milosrdenství, které trvá věčně.
Nemysli na hříchy mého mládí, na má provinění,
pamatuj na mě ve svém milosrdenství
pro svou dobrotivost, Hospodine!

Žádá Hospodina, aby zjevil svou vůli a zároveň aby pomáhal tuto vůli plnit. Má odpustit jeho hříchy. Tato pomoc vychází ze “slitování”, které zvěstoval už prorok Ozeáš: “Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním” (Oz 2,21).

Setrvat v plnění Hospodinovy vůle může pouze ten, kdo se mu oddal a nespoléhá jen na svou sílu a odvahu.

Druhou část žalmu tvoří krátká vsuvka s chvalozpěvem na Boží milosrdenství a věrnost. Člověk má odpovědět věrností ve smlouvě s Bohem.

Hospodin je dobrý a dokonalý,
proto ukazuje hříšníkům cestu.
Pokorné vede k správnému jednání,
pokorné učí své cestě.
Hospodinovo jednání je jen láska a věrnost
pro ty, kdo plní jeho smlouvu a nařízení.

Tato hymnická vsuvka je projevem vděčnosti za to, že Hospodin se vrátil ke svému lidu a odpustil mu hříchy. Nový život může vzejít jen z naprostého odpuštění. Proto volá žalmista k Bohu. Jen od něho očekává pomoc, jen v něm má naději, protože Bůh rozhoduje na základě milosti a věrnosti ve smlouvě. Zaznívají zde rovněž myšlenky z Druhé knihy Mojžíšovy, které se objevují při obnově smlouvy Hospodinem, kterou Izraelité porušili (Ex 34).

Bezvýhradně může důvěřovat Hospodinu ten, kdo žije ve společenství pokorných lidí. Z jejich zkušeností vyplývá, že Bůh je věrný. Dovede své vyvolené k cíli, zatímco úsilí pokrytců vyjde naprázdno.

Třetí část žalmu je výchovnou úvahou o povinnosti oslavovat Boha životem, přiznání se k hříchům a trestům za ně.

Pro své jméno, Hospodine,
odpusť mi hřích, je totiž velký! 

Vysvobozením Izraele z egyptského otroctví oslavil Hospodin své jméno přede všemi národy. S vysvobozením – vykoupením souvisí také odpuštění. Odpustit “pro své jméno” znamená zachránit ztraceného – a tak rozmnožit svou slávu. Vysvobozený lid měl svou poslušností přispět k oslavě Hospodinova jména. Prorok Ezechiel však naříká: “Ale když přišli mezi národy, znesvěcovali mé svaté jméno, kamkoli přišli. Říkalo se o nich: “Je to lid Hospodinův, ale z jeho země museli odejít” (Ez 36,20). Hospodin nepřipustí, aby pro špatný příklad Izraele uráželi pohané jeho jméno. Prorok Izajáš volá: “Copak teď mám udělat?… Vždyť zadarmo byl vzat můj lid. Kdo mu vládnou, trápí jej, až kvílí… Neustále, po celé dny, je znevažováno mé jméno” (Iz 52,5).

Který muž ctí Hospodina?

Tato otázka nám připomíná 15. žalm. Po stránce formální se velmi podobá Desateru Božích přikázání. Zřetelně jsou v něm vyjádřeny požadavky, co smí a nesmí dělat spravedlivý člověk. Lze je shrnout do deseti bodů: 1. vede bezúhonný život a jedná spravedlivě, 2. mluví pravdu, 3. nepomlouvá, 4. neubližuje, 5. nehaní, 6. opovrhuje zlým, tj. člověkem, který je Bohem zavržen, 7. stojí při bohabojných, 8. drží slovo, 9. nelichvaří, 10. nebere úplatky. Souhrnně můžeme říci: Je solidární s příslušníky svého národa.

Hned na začátku žaltáře se setkáme s jinou odpovědí na otázku – “Který muž ctí Hospodina?”:

“Blaze muži, který nežije, jak radí svévolníci,
který nenastoupil cestu hříšných,
který nesedá s posměvači
nýbrž oblíbil si Hospodinův zákon” (Ž 1,1-2).

Správná životní orientace je zdůrazněna trojí negací. Postoj blahoslaveného člověka však neznamená pasivitu, ale radikální oddělení od těch, kteří své chování zakládají na hříchu a pýše.

25. žalm pokračuje těmito slovy:

Učí ho o cestě, kterou si má zvolit.
Takový se bude těšit z blahobytu,
jeho potomci budou vlastnit zemi.
Důvěrně se stýká Hospodin s těmi, kdo se ho bojí,
dává jim poznat svou smlouvu.

Taková je konkrétní podoba Boží dobroty – lid bude žít v zemi odpočinutí a bezpečí. Ve Druhé knize Samuelově slibuje Hospodin Davidovi: “Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu Otcem a on mi bude synem. Když se proviní, budu ho trestat metlou a ranami jako kteréhokoli člověka. Avšak svoje milosrdenství mu neodejmu, jako jsem je odňal Saulovi, kterého jsem před tebou odvrhl. Tvůj dům a tvé království budou před tebou trvat navěky, tvůj trůn bude navěky upevněn” (2 S 7,12-16).

Vraťme se však k 25. žalmu.

 Stále upírám oči na Hospodina,
vždyť on mé nohy vysvobodí z léčky.
Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou,
vždyť jsem tak sám a tak ubohý!
Ulev mi v úzkostech srdce,
vyprosť mě z nesnází!
Pohleď na mé nepřátele, je jich mnoho,
nevraží na mě s prudkou nenávistí.
Opatruj mou duši a zachraň mě,
ať nejsem zahanben, že jsem se utekl k tobě.
Ať mě chrání nevina a upřímnost,
poněvadž doufám v tebe, Hospodine!

V této části žalmista poukazuje na své pokoření a soužení. Je obklíčen nepřáteli. Vyznává, že ho může vysvobodit jedině Bůh. Proto jej stále prosí o slitování. Hospodin přece nemůže nečinně přihlížet, když jeho vyvolený trpí. Žalmista proto stále s důvěrou prosí o soucit a pomoc.

Bože, vysvoboď Izraele ze všech jeho tísní!

V závěrečné prosbě se žalmista modlí za celý národ. Poslední verš je pravděpodobně pozdějším dodatkem, který měl zapojit žalm do bohoslužby celého společenství. Všechny předchozí prosby shrnuje v jistotu, že Hospodin vykoupí svůj vyvolený lid ze všech nesnází. Starozákonní věřící byl přesvědčen, že za každou nouzí lidského života se skrývá hřích. Od hříchu pak dokáže osvobodit jen Bůh. Jedině On dokáže člověka skutečně vykoupit. Víra ve vykoupení spojuje náš starozákonní text s Novým zákonem. Jako křesťané věříme, že starozákonní příslib vykoupení se stal nepřekonatelnou skutečností ve vykupitelském díle Ježíše Krista.

O 26. neděli v mezidobí zazní některé verše 25. žalmu po prvním čtení z knihy proroka Ezechiela. Úryvek se rovněž zmiňuje o souvislosti mezi lidskými činy a jejich důsledky. Z této skutečnosti vyvozuje závěr: “Jestliže se zločinec odvrátí od svých zlých skutků… a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání” (Ez 18,27). K takové záchraně však nedochází automaticky. Je to vždy Bůh, kdo zachraňuje. Snad proto byla ze žalmu vybrána právě tato slova, která tvoří odpověď celého bohoslužebného shromáždění: “Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování.”

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6