Ž 4

Josef Kaše

 

Čtvrtý žalm patří už podle nadpisu – Davidův – do první skupiny tzv. davidovských žalmů (Ž 1 – 41). Je jasné, že většina žalmů, připisovaných Davidovi, nemůže od něho pocházet, protože se v nich např. předpokládá existence jeruzalemského chrámu. Dnes se odborníci přiklánějí spíše k překladu „pro“ Davida či davidovského krále nebo rozumějí uvedení jména v nadpisu žalmu jako údaji o příslušnosti k určité sbírce. Rovněž není pochybností o tom, že se všechny žalmy zachovaly jako anonymní skladby, jejichž autory můžeme hledat zejména mezi starozákonními kněžími. Nadpisky žalmů obsahují také nejrůznější údaje o tom, na jaké nástroje mají být žalmy doprovázeny nebo jakým způsobem mají být předváděny. V nadpisu 4. žalmu je uvedeno „za doprovodu strunných nástrojů“

Čtvrtý žalm vnitřně souvisí s předcházejícím 3. žalmem. V něm žalmista naříkal, že je obklíčen nepřáteli (3,7), zde opět vyznává, že mu Hospodin „v soužení zjednává volnost“ (4,2). V obou žalmech je řeč o žalmistově „slávě“ (3,4; 4,3) a o „mnohých“, kteří stojí v jiném táboře než on (3,2n; 4,7). Z nich se obrací především proti „urozeným“ a připomíná jim, aby nepodceňovali jeho společenství s Bohem.

Vykladači se celkem shodují v názoru, že děj žalmu se odehrával v chrámu. Svědčí o tom zmínka o obětech v 6. verši. Pokud neuznávají žalm za královskou píseň, vidí v žalmistovi člověka nespravedlivě obžalovaného, který byl Božím soudem ospravedlněn. Jiní vycházejí z pojmu „sláva“ ve 3. verši a pokládají žalmistu za vůdce lidu, za krále, za velekněze nebo kněze vůbec. Podle 8. verše může být autorem i chudák, který neoplývá pozemskými statky. Vzhledem k 9. verši bývá 4. žalm označován také jako večerní.

V úvodním verši vyznává žalmista, že mu Hospodin „v soužení zjednal volnost“, a prosí o smilování a vyslyšení. Jde mu o to, aby se Bůh k němu přiznal a svým výrokem prokázal jeho spravedlnost. Zvoláním „Bože mé spravedlnosti“ se odvolává na Boží smlouvu. Žalmista je totiž osočován v předcházejícím žalmu (3,2), že se na něho nevztahuje Boží milosrdenství. Ale Hospodin soudí jinak než lidé (1 S 16,7), nehodnotí člověka podle jeho zásluh a schopností, ale z pouhého slitování přijímá člověka na milost a vytváří mu nový prostor pro život.

Spravedlnost neoznačuje ve Starém zákoně, tedy i v žalmech, lidskou vlastnost nebo nějaký abstraktní princip, který platí nad dějinami světa a osudem člověka. Spravedlnost znamená v první řadě jednání podle smlouvy,kterou Hospodin se svým lidem uzavřel jen ze své milosti, a věrnost společenství, které Bůh svou smlouvou vytváří a do něhož povolává. Spravedlivý Hospodin zajišťuje svou smlouvu konáním spravedlnosti a prosazuje, co v ní vyhlásil. „Hospodinův spravedlivý“ je člověk, který žije věrně v Hospodinově společenství a jedná podle Boží smlouvy.

„Urození, dlouho ještě bude tupena má sláva? Milujete marnost, vyhledáváte lež. Vězte, Hospodin pro svého věrného koná divy. Hospodin slyší, když k němu volám. Jste tím pobouřeni, nezhřešte však. Přemítejte o tom v srdci na loži a buďte zticha. Oběť spravedlnosti mu obětujte, důvěřujte Hospodinu.“ (v. 3-6)

Kdo tuto Boží milost okusil, nebude se už chvět před člověkem. Žalmista se ani nesnaží obhajovat, nýbrž naopak odpůrce volá k pokání. Nazývá je „urození“ – doslova „synové někoho vznešeného“, kteří se domníváte, že jste sloupy společnosti. Žalmista nehájí jen svou „čest“, jak ji chápe svět. Jeho „sláva“ přece pochází od Hospodina. S ním se cítí tak úzce spojen, že to, co jej postihuje osobně, pokládá přímo za urážku Boha. To jistě nemůže o sobě prohlašovat kdekdo, ale davidovský žalmista má jedinečné postavení. Jako král, Hospodinův pomazaný, je předobrazem toho, který o sobě mohl říci:“Já a Otec jsme jedno“ (J 10,30). I ve svém statečném postoji před mocnými je předobrazem Krista, např. Krista před Pilátem. Také ví, že si jej Hospodin „oddělil“ pro své cíle, aby na něm konal své divy. Hospodin svého vyvoleného pověřil zvláštním úkolem. Dopouští jeho sestoupení do nejhlubších hlubin ponížení, aby jeho svědectví slyšeli všichni, kdo jsou vzdáleni od Boha. Boží láska obepíná celý svět. Proto mají být všichni svědky podivuhodných skutků, kterými se Hospodin přizná ke svému „věrnému“a vyrve jej ze všech úkladů i ze spárů smrti.

Žalmista a později také apoštol Pavel v listě Efezanům (Ef 4,26) důrazně varují: „Hněváte-li se, nehřešte.“ Buďte zticha! Co bouří v lidském srdci, ať nepřejde přes rty. Apoštol Pavel dovádí myšlenku až k závěru: „Nedopřejte místa ďáblu“ (Ef 4,27).

„Oběti spravedlnosti“ ve v. 6 nejsou jen řádné oběti, jak usuzují někteří badatelé, nýbrž oběti dokládající Boží spravedlnost. Mají je přinést odpůrci, kteří tak mají přiznat, že Bůh jedná spravedlivě. Žalmista je volá k tomu, aby se podrobili Hospodinu.

Mnozí říkají: „Kdo nám dá užít dobrých věcí?“ Avšak nad námi ať vzejde jas tvé tváře, Hospodine! Mému srdci dáváš větší radost, než mívají oni z hojných žní a vinobraní. Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet (v. 7-9).

Přímé oslovení odpůrců je vystřídáno zjištěním, že mnozí se pachtí jen za hmotným ziskem a pomíjivými hodnotami. Ježíš mluví o hodnotě tohoto zabezpečení života v kázání na hoře (Mt 6, 24 – 34). Žalmista poznal cennější skutečnosti než jen blahobyt (obilí a víno), totiž Boží přítomnost, „jas Hospodinovy tváře“. V jeho slovech zaznívá ohlas áronského požehnání (Nu 6,24n): „Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“

To nám znovu připomíná, že děj tohoto žalmu byl původně součástí dramatu, v němž král svým příkladem ukazoval cestu svému lidu a varoval bloudící. Co bylo kdysi jen obrazem a náznakem, našlo v Kristu nový výraz a naléhavě oslovuje i dnešního člověka. Pro dotvoření této skutečnosti si můžeme uvést jiný starozákonní text – z proroka Izajáše (9, 1n):

 „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Rozmnožil jsi národ, rozhojnil jsi jeho radost; budou se před tebou radovat, jako se radují ve žních, tak jako jásají ti, kdo se dělí o kořist…“a dále: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda…“

V jistotě Boží ochrany může žalmista pokojně uléhat a spát. Důvěra, že Hospodin pro svého věrného koná divy, mu umožňuje spoléhat na Boží moc i v temnu noci. Nejkrásnějším dokladem tohoto klidu je Ježíš, který svým učedníkům, přestrašeným bouří na moři, domlouvá: „Proč jste tak ustrašení, vy malověrní?“ (Mt 8,26).

Čtvrtý žalm je modlitba a podle některých je jeho hlavní myšlenkou díkůvzdání za vysvobození, zjednání „volnosti v soužení“. Podle jiných je to modlitba uprostřed hříšníků, útěcha v situaci, kdy člověk není pochopen, důvěrná večerní modlitba v tísni nebo také důvěryplná modlitba uprostřed nevěřících hříšníků. Čtvrtý žalm patřil mezi nejmilejší žalmy sv. Augustina.

Zřejmě s ohledem na závěrečný, devátý verš – „Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet“ – je zařazen v breviáři do modlitby před spaním v neděli po prvních nešporách. V žalmu lze také nalézt více christologických myšlenek. Největší ponížení člověka dopustil Bůh u Krista, když v poslušnosti Otci „podstoupil smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před Ježíšovým jménem sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán“ (Fp 2, 8-11). Z tohoto ponížení a vyvýšení Krista žijeme; Ježíš – náš Pán, nám zjednává v soužení volnost, on je světlem v temnotách našich sebestředných cest, z nichž nás touží vyvést k sobě. Jeho smrtí a zmrtvýchvstáním jsme ospravedlněni – Bůh nám nepřičítá naše hříchy a přijímá nás za své děti. A do našeho nitra vložil první a největší dar vzkříšeného Krista – Ducha svatého. S bázní a chvěním čteme v 8. kapitole listu Římanům:

„Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za křesťany podle vůle Boží. Víme, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno:

Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt,
jsme jako ovce určené na porážku.

Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“

Jsme tedy na tom lépe než žalmista? Určitě! Okolnosti naší nouze a soužení mohou být sice podobné, možná i horší. Ale východisko je zřejmé, protože cesta k cíli už je prošlapaná. Zbývá OTEVŘÍT SE a UVĚŘIT.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3