Ž 45

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači. Dnes se budeme v našem pořadu Bible v liturgii zabývat čtyřicátým pátým žalmem. O slavnosti nanebevzetí Panny Marie budeme zpívat slova čtyřicátého pátého žalmu. Jedná se o nádherný žalm, který je svým obsahem, záměrem i některými výrazy výjimečný.
Hned v úvodu, který tvoří první verš žalmu, se setkáváme s údajem, pro koho je určen, a jeho charakteristikou. Čteme: „Sbormistu. Jako píseň „O liliích“. Poučný. Pro syny Korachovy. Píseň lásky“ (Ž 45,1). Ve více než jedné třetině všech žalmů se setkáváme s nadpiskem – sbormistru. Existuje mnoho výkladů, o koho se mohlo jednat. Žalmista mohl pomýšlet na vedoucího chóru či na významného představitele při bohoslužbě. Někteří toto označení vztahují přímo na davidovského krále. Dále je v nadpisku uvedeno – pro syny Korachovy.. Ti nejspíš pocházeli jako Ezauovi potomci z edomské čeledi a připojili se k Izraeli. Její příslušníci byli v chrámě především vrátnými – dočteme se o tom v Knize letopisů. Objevují se však také mezi zpěváky, proto může být tento žalm určen jim.  Dalším zajímavým termínem v nadpisku je „píseň o liliích“. Tento nadpis najdeme ještě u šedesátého žalmu a s obměnou také u osmdesátého žalmu. Můžeme najít dva základní výklady. Staří Řekové nazývali takto jeden ze svých tanců. Některé rabínské výklady pomýšlí na šestistrunný nástroj, nazývaný lilie. Na konci nadpisku najdeme označení – „píseň lásky“. Celý žalm opěvuje svatbu krále. Někteří vykladači pomýšlejí na konkrétní svatbu, pro kterou by tento žalm mohl být svatebním formulářem, nebo ji oslavoval. Můžeme myslet na svatbu krále Šalomouna s egyptskou princeznou, nebo na Achabův sňatek s Jezábel či na Joramův s Ataljou.
Druhým veršem začíná vlastní text žalmu: „Srdce mi překypuje radostnými slovy, přednáším králi svou báseň, rydlem zručného písaře je můj jazyk“ (Ž 45,2). Básník chce před králem pronést slavnostní proslov. Všimněme si přirovnání v závěru verše. Můžeme předpokládat, že básník má již text sepsaný a snaží se jej krásně přednést. Žalm mohl být vyrytý do hliněné tabulky, nebo napsaný na papyrus či kůži. Rád by králi přednesl radostnou báseň.
První polovina žalmu je věnována králi. Žalmista opěvuje královu krásu podobně jako autor Písně písní opěvuje krásu ženicha: „Krásou vynikáš nad lidské syny, půvab se rozlévá po tvých rtech, proto ti Bůh požehnal navěky“ (Ž 45,3). Král je nejkrásnější ze všech mužů. Básník opěvuje jeho rty, ze kterých vychází vlídnost a milosrdenství. Rty krále často rozhodovaly o osudu lidí, o jejich životě či smrti. Vyslovené slovo mělo daleko větší váhu, než má dnes. Dobrému králi žehná sám Hospodin. Král je ujištěn Boží přítomností na věčné věky.
V dalších třech verších je král opěvován jako zdatný válečník: „Svůj bok si, hrdino, přepásej mečem, svou nádherou a vznešeností! Vyprav se do úspěšného boje za pravdu a právo, ať tě proslaví tvá pravice! Šípy máš ostré, národy se ti podrobují, odvaha králových nepřátel klesá“ (Ž 45,4-6). Král dokáže zničit všechny své nepřátele. Meč v jeho rukou slouží k prosazení spravedlnosti a pravdy. Král bude bojovat s mnoha národy ve jménu Hospodina, aby zlomil jejich odboj vůči jedinému Bohu. Přemožení nepřátel je předpokladem klidného života celého národa. Nepřátelé se třesou před mocí takového krále.
Nemluvíme však o ledajakém králi. Žalmista pomýšlí na vládu Hospodinova krále, protože takový král je Božím zástupcem na zemi. V dalším verši čteme: „Tvůj trůn, Bože, trvá na věčné časy, žezlo tvé vlády je žezlo nestranné!“ (Ž 45,7). Přečtěme si tento verš také z Českého ekumenického překladu: „Tvůj trůn, ó božský, bude stát věčně a navždy, tvým žezlem královským je žezlo práva“ (Ž 45,7). Ekumenický překlad používá oslovení „božský“, prozrazuje tak orientální charakter. Z historie víme, že starověký Orient považoval krále za božskou bytost. V Mezopotámii byl král božím služebníkem, v Egyptě byl král ztělesněním boha. Egyptské zbožštění krále nemůžeme v Izraeli očekávat. Pojem „božský“ může označovat vztah k Bohu. Může být výrazem očekávání, že král splní Boží vůli. Žalmista zde poukazuje na obraz ideálního vladaře, kterému se částečně podobal David či Šalomoun. Avšak i nad takovým králem je sám Bůh, který ho pomazal a dal mu moc. V liturgickém překladu se neobjevuje charakteristika „božský“, ale přímo oslovení „Bože.“ Jako křesťané bychom zde mohli vidět předobraz očekávaného syna Davidova, Krále králů, Ježíše Krista.
Jak jsme si již řekli, milí posluchači, král je pomazán olejem, jak čteme v osmém verši: „Miluješ spravedlnost, nenávidíš nepravost, proto tě Bůh, tvůj Bůh, pomazal olejem radosti před tvými druhy“ (Ž 45,8). První králové, vyvolení Hospodinem, byli vždy pomazáni olejem, a tak uvedeni do královského úřadu. Olej je současně znakem veselí a svatební radosti. Celé královo roucho voní vzácnými oleji, myhrou, aloe a kasií, jak čteme v dalším verši: „Myrhou, aloem, kassií voní všechna tvá roucha, blaží tě zvuk strunných nástrojů v paláci ze slonové kosti“ (Ž 45,9). Zde můžeme vycítit souvislost s Velepísní, ve které čteme: „Voničkou myrhy je pro mne můj milý, spočívá na mých prsou“ (Pís 1,13). Královský ženich je navoněn nejvzácnějšími vůněmi. Aloe je vonná pryskyřice pocházející z jihovýchodní Asie. Myrha je  pryskyřice ze stromů, které rostou v Arábii a Africe. Kasia je nejspíš esence z květů skořicovníku nebo výtažek z kořene rostliny, rostoucí v dalekých Himalájích. Celou slavnostní atmosféru podbarvuje zvuk strunných nástrojů. Vše se odehrává v paláci s výzdobou ze slonoviny.
Závěr první části žalmu je věnován královně. Ani ona nezaostává ve své kráse za králem jako nějaká popelka. Čteme v dalším verši: „Vstříc ti vycházejí dcery králů, po své pravici máš královnu, ozdobenou ofirským zlatem“ (Ž 45,10). Královna sedí na čestném místě – po králově pravici, je ozdobena zlatem z Ofíru. Ofír je tajemné místo, nacházející se někde v jižní Arábii, v Indii nebo ve východní Africe. O královně se mluví jen v tomto verši. Ve druhé části žalmu uslyšíme o královské dceři, dceři z Týru. Neznáme přesně roli královny v tomto žalmu, může se snad jednat o královnu – matku, která korunuje nového krále při jeho zásnubách.
Jedenáctým veršem začíná druhá část žalmu. Žalmista obrací svou pozornost z krále na královskou dceru: „Slyš, dcero, pohleď a naslouchej, zapomeň na svůj národ, na svůj otcovský dům!“ (Ž 45,11). Dcera je důrazně vybídnuta, aby zapomněla na otcovský dům i na svůj národ. Sňatek s Hospodinovým králem ji vtahuje do společenství jiné rodiny a jiného lidu. Nyní se stává jejím pánem král a manžel, jak čteme v dalším verši: „Sám král touží po tvé kráse, vždyť je tvým pánem, před ním se skloň!“ (Ž 45,12). Povinností královské dcery je sklonit se před svým pánem. Podle některých starozákonních odborníků zde narážíme na zvláštní úlohu královské dcery při svatebním rituálu. Královna zde zastupuje celý izraelský lid. Královna se klaní před svým králem – podobně jako se má klanět Izrael před Hospodinem. Manželstvím se ve Starém zákoně často znázorňuje vztah Boha k Izraeli.
V dalším verši čteme: „Tyrský lid přichází s dary, velmoži národa se ucházejí o tvou přízeň“ (Ž 45,13). Tyrus byl známým fénickým městem. Féničané se vždy stavěli nepřátelsky proti Hospodinu a proti Izraeli. V jejich příchodu můžeme vidět symboliku. Nyní se tito pohané obracejí k Hospodinu, vzdávají poctu Hospodinovu pomazanému a přinášejí mu dary. Dozvídáme se dokonce, že usilují o jeho přízeň.
Navzdory tomu, že král je popsán jako velmi krásný, je největším skvostem přece jen královská dcera, nevěsta: „V plné kráse vstupuje královská dcera, její šat je protkán zlatem.  V barevném rouchu ji vedou ke králi, za ní ti přivádějí panny, její družky. Provázeny radostným jásotem vstupují v královský palác“ (Ž 45,14-16). Nevěsta byla prozatím ukrytá očím všech přítomných. Nyní však přichází na scénu – je oslnivě krásná. Její šaty jsou ze zlata. Její krásně oblečené společnice ji přivádějí ke králi do královského paláce, kde má možnost ukázat se svému snoubenci v celé své kráse. Vše je doprovázeno radostným jásotem a veselím. Král po ní touží stejně jako Hospodin touží po svém lidu. Již jsme si řekli, že svatba a manželství se stalo obrazem pro vyjádření vztahu Hospodina k Izraeli.
V posledních dvou verších je vyjádřen příslib či proroctví. Davidovská královská dynastie bude vládnout věčně. Nic jí neotřese. Po otci bude vládnout syn, po něm vnuk, jak čteme v dalším verši: „Místa tvých otců zaujmou tvoji synové, ustanovíš je za knížata po celé zemi. Chci tvé jméno připomínat všem budoucím pokolením, proto tě národy oslaví na věčné věky“ (Ž 45,17-18). Králové na izraelském trůně nebyli svatí, naděje, které se do nich vkládaly, byly často vystřídané hořkým zklamáním. Proto se naděje všech začaly upírat na očekávaného „Syna Davidova“ – mesiáše.
Tento žalm se používá několikrát během liturgického roku. Jako responzoriální žalm je zařazen po čtení ve středu po 23. neděli v liturgickém mezidobí. Setkáme se s ním v mešních textech o Panně Marii a pannách. V Denní modlitbě církve má své místo o svátku Uvedení Páně do chrámu.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4