Ž 48

Petra Matějová

 

Na svátek svaté rodiny se v liturgii bude zpívat žalm 48. Žalm je součástí druhé knihy žalmů, ve které se pro označení Hospodina užívá hebrejského slova elohim – Bůh.

Druhou knihu žalmů můžeme rozdělit na dvě části – v první části jsou žalmy určené v nadpisku pro Korachovce a druhou část tvoří žalmy Davidovy. Pravděpodobně šlo původně o dva samostatné celky.

Pokud se pokusíme žalm 48 liturgicky zařadit – nemůžeme s jistotou určit, pro které bohoslužebné příležitosti byl tento žalm určen, ale je pravděpodobné, že žalm 48 spolu s dvěma předcházejícími byl čten při novoroční liturgii.

Druhá sbírka žalmů obsahuje převážně žalozpěvy. Lidé v každé době prožívali těžká období. I starozákonní lid. Své starosti předkládali Hospodinu v žalozpěvech. V nich Bohu předkládali bídu svého života, utrpení a soužení při nájezdech nepřátel. K lidskému životu patří utrpení, ale nikde v žalmech se nesetkáme se zoufalstvím, protože lidé měli pevnou důvěru v Hospodina, který jejich prosby vyslyší a zničí nepřátele. Náš žalm je oslavou Hospodina, který chrání svůj lid. Je krásným svědectvím toho, že Bůh neopustí ty, kdo se k němu obracejí.

Dříve než se budeme zabývat žalmem 48, podívejme se krátce, s jakými druhy žalmů se ve Starém zákoně můžeme setkat. Člověk modlící se žalmy, chválí Boha za stvoření, protože v něm vidí Boží dar. Nejhlubší myšlenkou žalmů je však tajemství spásy, které můžeme vidět v hlavních úsecích Starého zákona, které pak došlo naplnění v Kristu. V žaltáři nacházíme:

1. modlitby naděje – ty byly posilou lidem, kteří očekávali spásu.

2. zpěvy díků a chvály – za zjevení Boží přítomnosti v dějinách Izraele.

3. Žalmy obsahující nářky pronásledovaných, často spojované i s klatbami proti nepřátelům. Při čtení těchto žalmů je potřeba brát v úvahu, že žalmy jsou náboženské básně, ve kterých pravý smysl přesahuje použitý slovní výraz.

4. Žalmy obsahující radost z Božího vysvobození, radost z vítězství Hospodina na nepřáteli.

Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný ve městě našeho Boha, na svaté hoře.

Krásně se vypíná k potěše celé země Sijónská hora, ten nejzazší Sever, sídlo velkého krále.

Bůh v jeho palácích proslul jako hrad nedobytný.

Žalm oslavuje Hospodina jako krále v Izraeli. Předmětem chvály je sídlo Boha na hoře Sijón. Další pojmenování hory Sijón, které nacházíme ve verši tři, je „nejzazší sever“- tak označovaly pohanské mýty sídlo bohů (například v antickém Řecku Olymp). Jednalo se o místo, kde se rozhodovalo o osudech světa. Ve 48 žalmu je za pravé sídlo Boží označen Sijón, který je považován za pravý „nejzazší sever“.

Sijón je umístěn v Jeruzalémě. Jako Boží město je pod ochranou svého Boha – je považován za „nedobytný hrad“ pro všechny Boží nepřátele, i když jako město byl Jeruzalém několikrát dobyt. Ve třetím verši je Jeruzalém nazván sídlem velkého Krále. Stejné pojmenování pro něj nacházíme i v Novém zákoně v Matoušově evangeliu (srov. Mt 5,35).

Hle, když se králové umluvili a přitáhli spolu,
Sotva je spatřili, strnuli, děsem se rozutekli.
Zachvátilo je tam úzkostné chvění, náhlá křeč jako tu, která rodí.
Větrem od východu tříštíš taršíšské lodě.

Od pátého verše začíná dramatické líčení nepřátelských útoků pohanů proti svaté Boží hoře, kterou chtěli dobýt. Ale sotva ji „spatřili“, se strachem utekli. Strach můžeme nazvat začínajícím zničením, nejde o pouhý pocit, ale o úpadek ducha i rozklad těla. Strach patří k lidské přirozenosti, nelze jej zničit nebo zahnat, ale je možné jej překonat.

Starší výklady uvádějí jako historický podklad těchto veršů 48 žalmu obléhání Jeruzaléma asyrským králem Sancheríbem, která musel náhle od obléhání Jeruzaléma upustit a odtáhnout (srov. 2 Kr 19,35n).

Stejně jako bouře roztříští i velké zámořské lodě, jak čteme ve verši osm, tak Hospodin roztříští své nepřátelé, kteří útočí na Jeruzalém. Taršíš byl přístav ve Španělsku a byl spojován s představou konce světa.

O čem jsme slýchali, to jsme uviděli ve městě Hospodina zástupů,
ve městě našeho Boha: až navěky je Bůh učiní pevným.
Na mysli nám tane tvé milosrdenství, Bože, zde, uprostřed tvého chrámu.
Jak tvé jméno, Bože, tak i tvoje chvála zní až do končin země.
Tvá pravice je plná spravedlnosti.
Raduje se hora Sijón, jásají judské dcery nad tím, jak soudíš.

V dějinách Starého zákona vidíme, že Izraelský lid měl mnohokrát příležitost přesvědčit se o síle a nepřemožitelnosti svého Boha. Za to mu lid vzdával díky a chválu. V chrámu – Hospodinově domě, si připomínali mocné Hospodinovy skutky, jeho milosrdenství, věrnost a zároveň svrchovanou moc, kterou uplatňuje nade všemi králi země. Z chrámu se šíří sláva Hospodinova jména do celé země. Hospodin také spravedlivě potrestá všechny nepřátelé a zničí jejich plány. Z toho plyne radost v Izraeli, i v ostatních Judských městech. Ve dvanáctém verši čteme „jásají judské dcery“ – je sporné, zda tento pojem označuje judská města, nebo, jak vykládají některé komentáře, že se jedná o dívky, které měly zvláštní funkci při bohoslužebných slavnostech.

Radost je projevem vděčnosti vůči Hospodinu. Starozákonní člověk byl mnohem více než dnešní člověk zapojen do společenství rodu, kmene i národa. Hospodinovo vysvobození národa od nepřátel mělo za následek radost v Izraeli. Z toho vyplývá, že pravá radost, o které čteme v žalmech, má vždycky vztah k Hospodinu.

Ve dvanáctém verši dále čteme o spravedlivé Hospodinově ruce. Boží ruce jsou častým motivem, který se objevuje v žalmech. V rukou jsou skryty dobré i zlé síly: pomocí rukou můžeme uzdravovat, tvořit, chránit slabší, ale i ničit a zraňovat. Boží ruce jsou tedy obrazem skutečnosti, že Hospodin je mocným a zároveň dobrým Pánem. „Boží ruce“ tedy označují Boží činnost pro člověka.

Obejděte Sijón, vydejte se kolem spočítat jeho věže.
Pozorně si povšimněte valů, jeho paláce si prohlédněte a příštímu pokolení vyprávějte:
„Tento Bůh je Bůh náš navěky a navždy, on sám nás povede věčně“.

Po skončení bohoslužebné slavnosti v chrámu, kdy vzdávali Hospodinu čest a slávu za jeho mocné skutky, vydal se lid průvodem nádvořím kolem chrámu a kolem celého města, aby lidé na vlastní oči zažili nedobytnost Sijónu. Aby viděli, že město stojí pod ochranou Hospodina a byli ochotni vydávat svědectví dalším pokolením, že je Bůh bude stále provázet svou ochranou.

V hebrejském textu žalm končí slovem al-mút. Tento výraz se těžko překládá. Do češtiny se překládá „do smrti“ nebo „až za smrt“. Někteří biblisté jej překládají: „ (Hospodin) bede naším ochráncem před smrtí“. Ale je možné, že toto slovo původně nebylo součástí 48 žalmu, že se sem dostalo nedopatřením, protože s výrazem al-mút se setkáváme v nadpisku devátého a čtyřicátého šestého žalmu.

Ve světle Nového zákona byl tento žalm často vztahován na Kristovu Církev. Církev je postavena na „svaté hoře Kristově“, protože Ježíš Kristus dal Církvi pevné základy.

Podle výkladu církevních otců je Církev pravým Sijónem, který „brány podsvětí nepřemohou“.

Souvislost se svátkem sv. rodiny. Rodina je základem společnosti, každý člen v ní má své místo a úkol. Otec je ten, který svou rodinu ochraňuje. Stejně tak Hospodin ochraňuje svůj lid jako jeho Otec. Bůh je tedy v žalmech představen jako osobní Bůh, který svůj národ miluje, dává mu zem, potomstvo a chrání ho před přírodními i lidskými silami. Je pánem všeho, trestá přestupky, ale zároveň se smilovává a zachraňuje.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2