Ž 54

Dominik Opatrný

 

Během liturgického mezidobí cyklu B čteme postupně evangelium podle Marka, a to od povolání prvních učedníků po vjezd do Jeruzaléma a Ježíšovu apokalyptickou řeč. Protože již vstupujeme do poslední čtvrtiny liturgického mezidobí, zaznívá v nedělním evangeliu druhá předpověď Ježíšova utrpení. K tomuto textu liturgie nabízí čtení z Knihy moudrosti o utrpení spravedlivého a žalm 54, který se řadí mezi takzvané nářky jednotlivce. Vyslechněme si nyní tento žalm:

Bože, zachraň mě pro své jméno,
svou mocí mi zjednej právo!
Bože, slyš moji modlitbu,
popřej sluch slovům mých úst!
Hle, Bůh mi pomáhá,
Pán mě udržuje naživu.
Obrať zlo proti mým odpůrcům,
pro svoji věrnost je zahlaď!
Budu s radostí přinášet oběti,
chválit tvé jméno, Hospodine, že je dobré,
vždyť mě vyprostilo z každé tísně,
na nepřátele vítězně pohlédlo mé oko.

Hned na začátku modlící se prosí o záchranu. Nevíme nic o soužení toho, kdo tento žalm složil. Je ale možné, že vznikal postupně a ti, kdo se ho modlili, ho vztahovali každý ke svému utrpení. Žalm může komukoliv, kdo trpí, pomoci popsat své pocity bez ohledu na původ utrpení a tyto pocity svěřit Bohu. V tom je právě veliká přednost modlitby žalmů.

Žalmista se snaží dát své prosbě větší váhu. Nepřipomíná ale Bohu své dobré skutky, nýbrž Bůh se má smilovat pro své jméno. Co to znamená? Tento obrat se objevuje v žalmech vícekrát. Někdy bychom ho mohli překládat jednoduše jako „kvůli sobě“. Chceme-li ale přesněji zachytit významové odstíny, je dobré se podívat, jak tento výraz používají proroci. V období sucha volá Jeremiáš k Hospodinu: „Svědčí-li naše nepravosti proti nám, jednej, Hospodine, ke cti svého jména“ (Jr 14,7). Je si tedy velice dobře vědom hříchu lidu, ale o to větší moc Hospodin ukáže, jestliže se tímto hříchem nenechá omezit a smiluje se.

Ještě více tato souvislost vynikne u Ezechiela. Tento prorok zažil deportaci do Babylonie a zničení Jeruzaléma i s jeho chrámem. Když ve své prorocké službě mluví o záchraně ze zajetí, říká: „Tak praví Pán, Hospodin: Nedělám to pro vás, Izraelův dome, ale pro své svaté jméno, které jste znesvětili mezi národy, k nimž jste přišli. Posvětím své veliké jméno, znesvěcené mezi národy. Vy jste ho znesvětili! Tu poznají národy, že já jsem Hospodin – praví Pán, Hospodin – až na vás před jejich očima dokážu, že jsem svatý“ (Ez 36,22-23). Boží lid nese Hospodinovo jméno. Jestliže se chová špatně, uráží tak toto jméno. Ve chvíli pokání nemá co jiného nabídnout, než prosit Hospodina, aby se opět smiloval nad svým jménem, které lid pošpinil, ale které stále nese, a očistil ho.

V našem žalmu není situace tak vyostřená, protože tu modlící se člověk nemluví o žádném svém hříchu. I tak ale očekává, že ho Bůh zachrání. A když ne kvůli něčemu jinému, tak určitě aby nebylo v opovržení Boží jméno, které spravedlivý nese.

Žalmista pokračuje a prosí Hospodina, aby mu svou mocí zjednal právo. Boží moc tu není jakousi abstraktní všemohoucností, ale je to čin, kterým Bůh zasahuje do událostí ve světě ve prospěch potřebného. A tomuto utiskovanému zjednává právo. Doslova se tu vlastně říká, že se ho zastane na soudu. To musíme mít na zřeteli, když se modlíme žalm dál.

Přestože připomínky Božího jména a jeho moci nebo síly tu jsou v různých vazbách, v hebrejském znění žalmu jsou vazby totožné. Pokud bychom tuto podobu chtěli zachovat a napodobit hebrejskou paralelu, měli bychom dvě možnosti překladu. První zní: „Bože, zachraň mě pro své jméno, pro svou moc mi zjednej právo.“ To by znamenalo, že motivem pro záchranu je nejen snaha, aby nebylo zneváženo Boží jméno, ale také aby neutrpěla na pověsti jeho moc. Druhá možnost překladu je: „Bože, zachraň mě svým jménem, svou mocí mi zjednej právo.“ Bůh má tedy zjednat právo svou mocí, neboli jinak vyjádřeno svým slavným jménem.

Následuje prosba k tomuto spravedlivému soudci, aby vyslechl žalmistovu modlitbu. Hned za touto prosbou ale následuje vyznání, že soudce, Pán, už teď pomáhá a dává život. Jak to bylo v úvodu naznačeno, situace utrpení se stává pro modlícího se příležitostí, aby oslavoval Boží jméno za to, že se mu dostalo vysvobození.

Další pokračování žalmu zní až pohoršlivě, proto je liturgie vynechává. Můžeme prosit, aby Bůh obrátil zlo proti našim odpůrcům a zahladil je? Ještě k tomu pro svou věrnost? Takové výroky dnes těžko někdo přijme za své, ale můžeme se jim pokusit alespoň trochu porozumět. Spor mezi žalmistou a jeho odpůrci je velmi vypjatý, žalmista je v ohrožení života. Předkládá svou věc Hospodinu, aby se ho na soudu zastal. Hraje o vše, buď bude naprosto rehabilitován, nebo zvítězí nepřátelé, což znamená jeho smrt. Protože je ale Hospodin věrný a spravedlivý soudce, nenechá se uplatit a soudí podle práva. A není ani tak slabý, že by si s ním hříšníci mohli dělat, co chtějí. I na nich projeví svou moc. Při tom všem musíme mít ale stále na paměti, že se jedná o výkřik sužovaného člověka, který si nezjednává spravedlnost sám, ale předává svou věc Hospodinu. Je to slovo člověka k Bohu, který ho přijímá.

Žalm končí chválou: modlící se člověk slibuje Bohu po starověkém orientálním způsobu oběti. To ale není vše. Opět se vrací k Božímu jménu, které zaznělo na začátku. Tehdy bylo důvodem pro vysvobození, nyní se stává předmětem chvály, protože přineslo záchranu a vítězství.

Žalm tedy začal nářkem a prosbou o vysvobození a končí oslavou Boha, který toto vysvobození přinesl. Zahrnuje v sobě celou událost záchrany od počátku až do konce a provází člověka na cestě od utrpení k vysvobození.

Zbývá se ještě zmínit o nadpisku žalmu. Ten zní: „Sbormistru; na strunné nástroje. Maskil Davidův. Když přišli zifští obyvatelé k Saulovi a oznámili mu: Hle, David se skrývá u nás!“ Pokyny pro způsob zpěvu nejsou už pro nás dnes příliš zajímavé. Zato je důležité věnování žalmu Davidovi a spojení s jeho konkrétní životní událostí.

Tyto narážky na příběhy ve Starém zákoně vznikly pravděpodobně později, než samotné žalmy. Jsou jedním ze způsobů propojení různých míst v Bibli, takže jedno místo pak pomáhá interpretovat druhé.

V Žalmech nalezneme 13 nadpisků, které odkazují na události v Davidově životě. Všechny jsou v prvních dvou knihách žalmů. S výjimkou Žalmu 30, který je spojován s posvěcením Hospodinova domu, a Žalmu 51 spojeným s Davidovým hříchem, se všechny vztahují k nějakému nebezpečí v Davidově životě, ze kterého unikl. Většinou to je pochopitelně pronásledování Saulem.

O zradě zifských obyvatel, kterou připomíná právě Žalm 54, máme v 1. knize Samuelově dvě zprávy. První začíná tím, jak David osvobodil obyvatele města Keila (severozápadně od Hebronu) od Pelištějců a zůstal u nich. O tom se ale dozvěděl král Saul, který ho chtěl v té době zabít, a řekl si, že ve městě Davida dostane snáze, než kdyby ho naháněl po judské poušti. David se tedy dal na útěk, protože se bál, že by ho obyvatelé města vydali. Utekl na druhou stranu pohoří na jihovýchod od Hebronu, do oblasti Zifu nad Mrtvým mořem. Tamní obyvatelé ho ale Salovi udali, ten Davida pronásledoval a když už ho dostihl a obklíčil, dostal zprávu, že Pelištejci vtrhli na jeho území. Všeho tedy nechal a odtáhl zpět. Tak byl David zázračně vysvobozen.

Saul se však vrátil a začal opět slídit po Davidovi. Cestou odešel vykonat potřebu do jeskyně, kde se ovšem náhodou skrýval David se svými muži. Ten však, místo aby ho zabil, jen odřízl kus Saulova šatu. Když se to Saul dozvěděl, vyznal, že je David spravedlivější než on, a odtáhl.

Po nějaké době za ním ale přišli znovu zifští obyvatelé a udali mu místo skrývání Davida. A celá situace se opakovala. Možná je také následující příběh jen jinou variantou toho prvního, přičemž svatopisci ponechali v Bibli obě.

Saul začal Davida pronásledovat. V noci ale David pronikl nepozorovaně do jeho tábora a vzal mu od hlavy džbán s vodou a kopí, kterým ho mohl lehce zabít. Když se to Saul dozvěděl, opět se zastyděl.

Ať už je v nadpisku našeho žalmu míněn kterýkoliv z těchto příběhů nebo dokonce oba, připomíná se, že David utíkal před hněvem krále, aniž by se sám provinil. Spoléhal ale na Hospodina a ten ho vysvobodil. Saul naopak skončil špatně – byl zakrátko raněn v boji s Pelištejci a raději nalehl na meč, než aby se dal dobít jimi.

Žalm má k Davidovi blízko i svým slibem obětí Hospodinu. David sice chrám nevystavěl, ale měl to v úmyslu. Na jeho rukou ovšem bylo příliš mnoho krve z bojů, než aby mohl postavit Hospodinu dům. To směl až jeho syn Šalomoun.

Jestliže v modlitbě používáme tato slova trpícího, ale důvěřujícího člověka, můžeme si v duchu těch, kdo tento žalm zachytili, připomínat události ze života zbožného krále Davida. Kromě toho můžeme společně se všemi, kdo se účastní liturgie, rozjímat také o utrpení a vzkříšení Krista, který přinesl dokonalou oběť Bohu. Je to ve shodě s Novým zákonem, který utrpení a vysvobození spravedlivého vždy spojuje s utrpením a vzkříšením Krista, ať už je tímto spravedlivým postava ze Starého zákona, nebo kterýkoliv věřící. Tak nám tento žalm může pomoci vylít svou bezmoc a své utrpení před Hospodinem a alespoň trochu je přetavit v Boží chválu.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2