Ž 79

Marie Zouharová

 

Pro 24. neděli v liturgickém mezidobí byly jako zpěv po prvním čtení vybrány některé verše 116. žalmu. Tímto žalmem jsme se však již zabývali v jednom v našich dřívějších vysílání. Dnes proto obrátíme svou pozornost k 79. žalmu.

Po stránce literárního druhu patří mezi takzvané nářky národa. Svou formou i obsahem se podobá 74. žalmu. Oba žalmy popisují katastrofy v izraelských dějinách. Vidí je však ve vztahu k Bohu, a to nejen jako Boží tresty za hříchy národa, ale také jako příležitosti k projevu Božího smilování s potrestaným lidem. Některé motivy najdeme s nepatrnými obměnami v knize proroka Jeremiáše: „Lidé pak, kterým prorokují, budou pohozeni jako oběti hladu a meče na jeruzalémských ulicích a nikdo nepochová ani je ani jejich ženy, jejich syny a dcery; vyleji na ně jejich špatnost” (Jer 14,16). Také v Jeremiášově Pláči se dočteme o událostech, které souvisejí s pádem Jeruzaléma v roce 587 př. Kr.: „Protivník vztáhl svou ruku na všechny její poklady; vidí, jak do její svatyně vcházejí pohané, kterým jsi zakázal vstoupit do tvého shromáždění” (Pl 1,10).

S ohledem na tyto historické souvislosti předpokládají někteří badatelé, že žalm vznikl po pádu Judska. Jiní jej zařazují až do doby makabejské. Používá totiž starobylých prorockých obrazů pro znázornění Božího trestu nevěrnému národu. Zdá se, že žalm nepopisuje určitou historickou pohromu, ale ukazuje obecně Boží odsouzení hříšníků. Nezapomíná však zároveň na Boží slitování vůči těm, kteří si již zasloužený trest odpykali.

Píseň začíná nářkem nad beznadějnou situací. Chrám je zničen, město Jeruzalém rozbořeno, všude stopy po prolité krvi. Národ se obrací opět na Hospodina, aby jej vysvobodil z bídy, a zničil nepřítele, protože sám je bezmocný. Žalm končí vyznáním věrnosti Hospodinu a díkůvzdáním.

Bože, pohané vtrhli do tvého dědictví,
poskvrnili tvůj svatý chrám,
Jeruzalém změnili v trosky.
Dali mrtvoly tvých služebníků za pokrm nebeskému ptactvu,
těla tvých zbožných divoké zvěři.
Jejich krev vylévali jako vodu kolem Jeruzaléma,
nebylo, kdo by je pohřbil.
Na pohanu stali jsme se svým sousedům,
na potupu a výsměch svému okolí.

Izraelský národ se musel v průběhu dějin velmi často bránit mocným, pohanským národům. Po hrozné katastrofě se lidé obracejí s nářkem k Bohu. Chrám, který byl znamením milostiplné Hospodinovy přítomnosti, je znesvěcen a zničen. Jeruzalém, Hospodinovo město, je poskvrněn a proměněn v trosky. Naříkajícím lidem se zhroutil jejich svět. Připadalo jim, jako by pohané zvítězili nad Hospodinem, Bohem Izraele. Došlo přece k nepopsatelnému masakru. Dokonce se nenašel nikdo, kdo by padlé a zavražděné pochoval, přestože to byli Hospodinovi služebníci a lidé zbožní. Jejich mrtvoly se staly kořistí nebeského ptactva a divoké zvěře. V Páté knize Mojžíšově nacházíme mezi tresty za neposlušnost vůči Hospodinovým příkazům a nařízením mimo jiné tuto děsivou představu: „Tvá mrtvola bude pokrmem všemu nebeskému ptactvu i zemskému zvířectvu a nikdo je nezaplaší” (Dt 28,33). Pro věřícího Izraelitu je neštěstím, když nemůže pohřbít své mrtvé. Podle pradávné představy nedosáhl nepohřbený člověk klidu v podsvětí. Pohřbít mrtvého náleželo proto k náboženským povinnostem. V knize Tobiáš se dočteme, že Tobit se nelekal králova hněvu, když měl poslechnout Hospodina. Pohřbíval své mrtvé soukmenovce, kdykoli se o některém ubitém dozvěděl. Sám o sobě tvrdí: „…Když někoho dal Sancherib zabít,…i toho jsem pohřbil” (Tob 1,17n).

Jako by nestačilo trápení. Izraelský národ slyší pošklebky pohanských národů, které se radují z vítězství. Co postihlo vyvolený národ, mohli si pohané vysvětlovat dvojím způsobem. Buď se Hospodin zřekl svého lidu. Ten by pak byl nejsmutnějším národem na zemi, neboť jej opustil Bůh. Nebo je Hospodin tak bezmocný, že nedokáže svůj lid zachránit. Víra v něho je potom bláhová a marná. Každopádně šlo o těžkou zkoušku víry celého národa. Přesto se však vyvolený národ obrací k Bohu a doufá, že On jeho prosby vyslyší.

Jak dlouho, Hospodine? Budeš se stále hněvat?
Bude planout své rozhorlení jak oheň?
Na pohany, kteří tě neznají, vylij svůj hněv,
na království, jež nevzývají tvé jméno,
neboť zhltali Jakuba,
zpustošili jeho sídla.
Nepřipomínej nám viny předků,
tvé milosrdenství ať nám pospíchá vstříc,
vždyť jsme tak zbědovaní!
Pomoz nám, Bože, náš spasiteli, pro slávu svého jména,
vysvoboď nás a odpusť nám hříchy pro své jméno.
Proč mají říkat pohané:
Kdepak je ten jejich Bůh?
Ať se ukáže na pohanech – před našima očima –
pomsta za vylitou krev tvých služebníků.
Ať k tobě přijde vzdychání zajatých,
mocí svého ramene nech naživu odsouzené na smrt.
Sedmkrát odplať našim sousedům do klína
pohanu, kterou tě stihli, Pane!

Po vylíčení beznadějné situace se žalmista obrací na Hospodina s otázkou, která je charakteristická pro žalmy, v nichž se naříká: „Jak dlouho?“ Podobnou otázku najdeme v 6. žalmu – „má duše je nadmíru vyděšená; ale ty, Hospodine, jak dlouho ještě?“ (Ž 6,4) – i v dalších žalmech (13,2a; 35,17; 74,10; 80,5; 89,74). Národ si uvědomuje hříchy své i svých předků. Ví, že jej Hospodin upozornil: „Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají” (Ex 19,5). Je obdivuhodné, že naříkající izraelský národ nachází cestu k Bohu. Pouze On zůstal jeho pomocí a oporou. K němu směřuje veřejné vyznání vin. Na druhé straně můžeme vyčíst mezi řádky nevyslovenou naději a důvěru, že Hospodin svůj národ navzdory všemu neodmítne. Jeho trest může být také zdrojem síly. Vyvolený národ si má uvědomit, že Hospodin může také léčit a uzdravovat rány, že může znovu ochraňovat neposlušný národ. S výzvou vrátit se k Hospodinovi přichází také prorok Jeremiáš: „Vraťte se, synové odpadlí, já vaše odpadlictví vyléčím.“ Podle knihy proroka Jeremiáše nezůstala tato slova bez odezvy: „Zde jsme, přišli jsme k tobě, neboť ty jsi Hospodin, náš Bůh” (Jer 3,22).

Žalmista neřeší otázku, zda národ takový trest zasloužil. Tuší, že je zasloužený, ale trápí se jeho obtížností a dlouhým trváním. Proto otázka: “Jak dlouho, Hospodine?” Nevidí totiž konec potupy a pokoření. Národ je na konci svých sil, nemůže unést Boží hněv. Jsou snad pohané, kteří jednají špatně, lepší než Izrael? Má snad být to vše nakonec k prospěchu vyvoleného lidu? Ve své beznaději prosí izraelský národ o potrestání pohanů: „Na pohany, kteří tě neznají, vylij svůj hněv, na království, jež nevzývají tvé jméno, neboť hltali Jakuba, zpustošili jeho sídla”. Tyto dva verše odpovídají takřka doslova nářku proroka Jeremiáše: „Na pohany, kteří tě neznají, vylij svůj hněv, na rody, jež nevzývají tvé jméno, neboť zhltaly Jakuba, strávili ho, zpustošily jeho sídla” (Jer 10,25).

Prosící lidé vyzývají Hospodina, aby zasáhl hned. Obávají se totiž, že by jeho zásah mohl přijít pozdě. Jde přece hlavně o úctu k samotnému Hospodinu. Jeho jméno je tupeno pohany, posmívají se mu a zpochybňují jeho existenci. Podobnou prosbu nacházíme ve 42. žalmu: „Bože, zjednej mi právo a ujmi se mé pře proti bezbožnému lidu, zbav mě člověka lstivého a zločinného!” (Ž 42,1). Pro záchranu své cti by měl Hospodin pomstít prolitou krev svých služebníků a osvobodit zajaté.

Prosbu o sedminásobnou odplatu musíme chápat v souvislosti s výroky o prosazování Boží spravedlnosti. Touha po „pomstě“ nevychází z pomstychtivosti. Pomsta má být projevem Božího soudu. Takto stíhá Bůh každou nespravedlnost a stanovuje meze lidské svévolnosti. Boží odplata je varováním člověku, který by chtěl vzít spravedlnost do svých rukou.

Navzdory naříkání, beznaději a strachu ze smrti můžeme v žalmu vytušit naději modlících se lidí v Boží věrnost, moc a lásku. Zlo, které někdo zakusil od svých nepřátel, může být Božím milosrdenstvím uzdraveno. Člověk však musí udělat první krok – poctivým uznáním viny své i svých předků.

My však, tvůj lid a ovce tvé pastvy,
budeme tě chválit navěky,
po všechna pokolení budeme vypravovat o tvé slávě.

Na závěr vyjadřuje žalm jistotu, že Hospodin má moc vysvobodit ty, kteří jsou ohrožení smrtí. Žalmistovo radostné zvolání používá známého obrazu: Hospodin vede jako pastýř svůj lid k novému životu.

S požadavky Nového zákona je těžce slučitelná touha po odplatě nepřátelům. Ježíš nás učí překonávat tuto touhu nejen přikázáním – „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují” (Mt 5,44) – , ale především slovy pronesenými na kříži: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají” (L 23,34).

Žalm můžeme chápat jako napomenutí týkající se lidské lehkomyslnosti a zneužívání Boží dobroty. Církev vyjadřuje pomocí 79. žalmu lítost nad hříchy a vyprošuje Boží milosrdenství hříšníkům.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6