Ž 80

Marie Zouharová

O této neděli uslyšíme po prvním čtení některé verše 80. žalmu. Tento žalm je nářkem nad těžkou pohromou, která stihla Boží lid. Obvyklý motiv důvěry je vyjádřen slavnostním oslovením Hospodina a také způsobem, jakým se vzpomíná na jeho spásné činy. I když jde o takzvaný žalozpěv, motiv důvěry v něm převládá.

O historickém základu žalmu se vedou spory. Podle řeckého překladu, který v nadpisu přidává zmínku “o Asyřanech”, a podle verše, ve kterém jsou zmíněny tři izraelské kmeny – Efraim, Benjamín a Manasse -, usuzují někteří vykladatelé, že pozadím žalmu je vzpomínka na zničení severního království Asyřany r. 722 před Kristem.

Několikrát je Hospodin označen v žalmu jako “Bůh zástupů”. Označení vychází z tradice, spojené se svatyní v Šílo na severu Izraele. Tato tradice však nebyla vázána pouze na tuto svatyni, ale na Boží schránu. Ta se dostala do jeruzalémského chrámu a s ní také zmíněná tradice. Někteří vykladatelé si proto představují vznik žalmu v Jeruzalémě za dob krále Jóšijáše, který se pokusil alespoň částečně obnovit Šalamounovu říši – vytvořit opět jediný izraelský národ.

Úkolem žalmu je snad udržet toto očekávání při životě a přednést je Bohu při kajících bohoslužbách. Autor žalmu se prozrazuje jako znalec Písma.

Tento žalm je rozdělen refrénem na tři oddíly. V prvním oddílu zaznívá prosba o Boží záchranu a obnovu, tedy o vnitřní nápravu i ukončení doby trestů. Bůh je chápán nejen jako “Izraelův pastýř”, který zachraňuje a žehná, ale zároveň jako ten, “který trůní nad cheruby”.

 Slyš, Izraelův pastýři,
který vodíš Josefa jak ovce.
Skvěj se září, který trůníš nad cheruby,
před Efraimem, Benjamínem a Manassem,

S přirovnáním Hospodina k pastýři se ve Starém zákoně setkáme především u proroka Ezechiela: “Toto praví Panovník Hospodin: “Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat” (Ez 34,11). Hospodinovo zaslíbení obrací žalmista v modlitbu. Prosí za sjednocení Izraele, proto jsou uvedeny severní kmeny. Upozorňuje na Boží milosrdenství, projevené Izraeli vysvobozením z Egypta. Na ně ukazuje i jméno Josef, které souhrnně vystihuje všechen Hospodinův lid.

Vedle obrazu pastýře se setkáváme s další představou: Skvěj se září, který trůníš nad cheruby. Představa se opírá o schránu smlouvy, jejíž víko, bylo ozdobeno postavami cherubů. V Druhé knize Mojžíšově čteme: “Potom zhotovíš dva cheruby ze zlata; dáš je vytepat na oba konce příkrovu. Jednoho cheruba uděláš na jednom konci a druhého cheruba na druhém konci. Uděláte cheruby na příkrov, na oba jeho konce” (Ex 25,18n). Příkrov byl považován za trůn nebo podnož neviditelného Hospodina. Tak čteme například v První knize Samuelově: “Lid tedy poslal do Šílo a přinesli odtud schránu smlouvy Hospodina zástupů, trůnícího na cherubech” (1 S 4,4). Podobná představu hraje důležitou roli v knize proroka Izajáše: “Hospodine zástupů, Bože Izraele, který sídlíš nad cheruby, ty sám jsi Bůh nade všemi královstvími země” (Iz 37,16).

probuď svou sílu
a přijď nás zachránit!
Bože, obnov nás,
rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.

Zvoláním – probuď svou sílu – prosí žalmista Hospodina, aby zjevil svou moc a zasáhl ve prospěch trpícího lidu – jako stvořitel a jako vysvoboditel z Egypta. Alespoň takto chápou Hospodinovo probuzení některé verše z 51. kapitoly knihy proroka Izajáše:

“Probuď se, oděj se mocí, Hospodinova paže! Probuď se jako za dnů dávnověku, za dávných pokolení! Což právě ty jsi neskolila obludu, neproklála draka? Což právě ty jsi nevysušila moře, vody obrovské propastné tůně, a nezřídila v mořských hlubinách cestu, aby vykoupení mohli přejít?” (Iz 51,9nn).

Prosba “obnov nás” může být míněna buď jako prosba o nápravu lidu, o jeho očistu od pohanství, nevíry a vzpoury, nebo může jít o přání, aby Hospodin ukončil dobu svých soudů a trestů, aby vytrhl lid z rukou nepřátel a chránil ho.

Slova: “rozjasni svou tvář, a budeme spaseni” jsou převzata z Árónova požehnání Izraeli. Požehnání potvrzovalo lidu, že náleží věrnému a milostivému Bohu:

“Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem” (Nu 6,24-25).

V druhém oddílu žalmu zaznívá nářek nad tresty národa. Začíná charakteristickou otázkou: “Jak dlouho…?”.

 Bože zástupů,jak dlouho budeš dýmat hněvem,
když se modlí tvůj lid?
Nasytils jej chlebem slz
a slzami jsi ho napojil vrchovatě.
Dopouštíš, že se kvůli nám sousedé sváří,
a naši nepřátelé se nám posmívají.
Bože zástupů, obnov nás,
rozjasni svou tvář, a budeme spaseni. 

Oslovením – “Bože zástupů” – přiznává žalmista Bohu všeobecnou svrchovanost. V podobných žalmech narazíme často na otázku “jak dlouho ještě?”. Bůh jako by neslyšel modlitby svého lidu, setrvává v hněvu. Hněv se často přirovnává k ohni. Modlitby nemohou proniknout k Hospodinu, protože jim brání dým z ohně. Žalmista tak nepřímo vyznává, že lid urazil Hospodina svou neposlušností, provinil se proti němu. Oddíl končí opakováním prosby “Bože zástupů, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.”

Poslední, třetí oddíl, nám připomíná mocné činy Hospodinovy.

Révu z Egypta jsi přenesl,
vyhnals pohany a zasadils ji.
Připravils pro ni půdu,
zapustila kořeny a naplnila zemi.
Přikryly se hory jejím stínem,
a jejím větvovím Boží cedry.
Vyhnala své ratolesti až k moři
a své úponky až k Řece.

Národ je znázorněn jako Boží vinice. Réva byla na Východě symbolem života – a Bůh byl dárcem života. Podobně jako vinař připravuje půdu pro révu, učinil Hospodin vše, aby se lidu dobře dařilo. Bůh-vinař přesadil Izraele, svou vinnou révu, z Egypta do Kanánu. Izrael se v zemi usadil a rozmohl. Básnicky řečeno, přikryl svým stínem i hory, které byly v očích tehdejších lidí velmi mohutné. Oblast, kam sahala moc Božího lidu, je vymezena velmi široce. “Mořem” je míněno Středozemní moře a “řekou” Eufrat.

V dalším verši se tón mění. Kladou se otázky. Podle nich zjišťujeme, že Boží lid je zbaven Hospodinovy ochrany a péče, že je vydán napospas nepřátelům.

 Proč jsi dal strhnout její ohradu?
Obírají ji všichni, kdo kolem chodí?
Pustoší ji kanec z lesa
a polní zvěř ji spásá.
Bože zástupů, vrať se,

Obrazy “kance z lesa a polní zvěře” můžeme chápat jako narážku na vnikání pohanských prvků do Izraele. Obraz vinice i obraz kance můžeme vysvětlit jen s pomocí starověké orientální symboliky. Pohané uctívali posvátná zvířata a v jejich bájích hrála zvěř důležitou roli. Izrael byl však povolán k tomu, aby byl “královstvím kněží a národem svatým”, jak čteme v Druhé knize Mojžíšově (Ex 19,6). Proto je přirovnán k vinici, plodící životodárnou sílu. Izrael se však vydal na cestu pohanů a ztratil své královské poslání.

V dalších verších prosí žalmista o přímý Boží zásah:

 shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu!
Ochraňuj, co tvá pravice zasadila,
výhonek, který sis vypěstoval!
Kdo ji sežehli ohněm a posekali,
ať zhynou hrozbou tvé tváře! 

Výzva pečuj o tuto révu zní v hebrejštině doslova “navštiv tuto révu”. Ve Starém zákoně má sloveso navštívit dvojí význam. Znamená “potrestat někoho” nebo “pečovat o někoho.” Na tomto místě jde jistě o péči. Žalmista ví o pochybení národa, ví o očistném Božím zásahu, o Božím soudu, který už národ postihl. Jestliže je soud vykonán, odvažuje se prosit o nový Boží zásah, který uvede vinici opět do pořádku.

Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici,
nad člověkem, kterého sis vychoval.

Na koho žalmista pomýšlí v těchto verších? Někteří se domnívají, že na kmen Benjamín. Jiní uvažují o davidovském králi, o kterém čteme v 110. žalmu: “Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám” (Ž 110,1).

Je možné, že původně byl míněn Saul z kmene Benjamín a později byla prosba vztahována na jeruzalémského krále Davida. Důležité však je: národ nevysvobozuje z ohrožení král, ale Hospodin zachraňuje svůj lid. Jeho jediného se má lid držet, vzývat jeho jméno a prosit ho. Proto žalmista slibuje:

Už od tebe neustoupíme,
zachovej nás naživu a budeme velebit tvé jméno.
Hospodine, Bože zástupů, obnov nás,
rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.

Ani novozákonnímu Božímu lidu není neznámá situace, o které svědčí 80. žalm. Z hlediska sociologického zaznamenává církev ztráty v mnoha ohledech. Sociologie není přirozeně jediným měřítkem. Ale jako křesťané si sami uvědomujeme, že jednou z příčin klesajícího zájmu o církev je její rozštěpenost. Ten, komu skutečně záleží na Ježíšovi a jeho díle, musí být naplněn hlubokou bolestí nad situací, zaviněnou všemi, kteří se nazývají křesťané. V této situaci může být 80. žalm “ekumenickou” modlitbou všech křesťanských vyznání. Obnovení původní jednoty však můžeme očekávat pouze od Ježíše, který je pověřen pastýřskou péčí od Hospodina (Mt 18,12-14; L 15,4-7; J 10,1-28). List Židům ho nazývá “velkým pastýřem ovcí” (Žid 13,20) a První list Petrův “pastýřem duší” (1 Pt 2,25).

Příští neděli uslyšíme před žalmem čtení z knihy proroka Izajáše. Text je známý jako píseň o vinici. I když majitel vinice udělal v péči o ni, co mohl, přinesla plané plody. Vydá ji tedy napospas škůdcům a nebude už o ni dbát. Podobenství je v závěru úryvku objasněno: “Vinicí Hospodina zástupů je dům Izraele… Čekal spravedlnost, a hle – nepravost” (Iz 5,7). V podobném smyslu vypráví Ježíš v Matoušově evangeliu o zlých vinařích. Vysvětluje, proč velekněžím a starším lidu bude Boží království odňato – a komu bude dáno: “národu, který ponese jeho ovoce” (Mt 21,43). S pomocí těchto textů si uvědomujeme svou spoluodpovědnost za církev. K projevům naší starosti o církev patří také modlitba – snad tentokrát slovy 80. žalmu: “Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.”

 
  • Kalendář akcí
    << Říj 2017 >>
    púsčpsn
    25 26 27 28 29 30 1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30 31 1 2 3 4 5