Ž 81

Alžběta Drexlerová

 

Milí posluchači, během liturgie této neděle uslyšíme úryvky ze žalmu 81. Poslechněme si nejprve celý text:

Plesejte Bohu, který nám pomáhá, jásejte Jakubovu Bohu.
Zanoťte píseň, udeřte na buben, na líbezně zvučící citeru a harfu.
Zadujte do trub v den novoluní, v den úplňku, v čas našeho svátku.
Takový je příkaz v Izraeli, je to zákon Jakubova Boha.
Nařízení, které dal Josefovi, když se postavil proti egyptské zemi.
Slyšel jsem neznámý mně hlas: „Zbavil jsem břemena jeho šíji,
z jeho rukou jsem vzal koš robotníka.
V soužení jsi volal, a osvobodil jsem tě, odpověděl jsem ti z hřímajícího mraku,
u vody v Meribě jsem tě zkoušel.
Slyš, můj národe, chci tě napomenout, Izraeli, kéž bys mě poslouchal!
Nesmí být u tebe bůh jiný, nesmíš se klanět bohu cizímu!
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, otevři ústa a naplním je!
Ale můj národ na můj hlas nedbal, Izrael mě neposlouchal.
Nechal jsem je tedy v zatvrzelosti jejich srdce, ať si žijí podle svých nápadů!
Kéž by mě můj národ slyšel, kéž by Izrael kráčel po mých cestách!
Hned bych pokořil jejich nepřátele, na jejich protivníky bych obrátil svou ruku.
Ti, kdo nenávidí Hospodina, by mu lichotili, jejich osud by trval navždy.
Jeho bych však živil jadrnou pšenicí, medem ze skály bych jej sytil.“

Žalm začíná výzvou k radostné oslavě Hospodina, který je označen jako „pomáhající“ a jako „Jakubův Bůh“. Následující verš uvádí způsob, jakým má být Hospodin oslavován: Zanoťte píseň, udeřte na buben, na líbezně zvučící citeru a harfu. Podobně jako v posledním žalmu 150 má jít i zde o oslavu veselou a hlučnou, se zapojením celé škály nástrojů, používaných v té době. Chybí vám ve výčtu nástroje dechové? Jeden je v dalším verši: Zadujte do trub v den novoluní, v den úplňku, v čas našeho svátku. Tento verš už konkrétněji určuje, o jakou slavnost se zřejmě jednalo. Ve verši je nejprve zmíněn den novoluní. O tomto dni čteme ve Starém zákoně: Na trubky budete troubit v den své radosti, o slavnostech, při novoluní, při svých zápalných obětech nebo svých hodech oběti pokojné, aby vás připomínaly vašemu Bohu. Já jsem Hospodin, váš Bůh“ (Num 10:10).
Úkaz srpku nového měsíce na obloze znamená v židovské tradici začátek nového měsíce, Roš chodeš. První novoluní vyhlásil Mojžíš na Hospodinův příkaz ještě v Egyptě, 14 dní před tím, než Židé z Egypta odešli. Od té doby bylo novoluní slaveno každý měsíc, a byly s ním spojeny i zvláštní zápalné oběti. V našem verši je „trouba“ označena hebrejským slovem „šofar“. Nejedná se tedy o dlouhé a rovné trubky, zvané „chacocerót“, které se používaly při každém novoluní. Šofar je oproti tomu trubka vyrobená z beraního rohu, tudíž je pěkně zakroucená. Na šofar se troubívá v novoluní sedmého měsíce, kdy se slaví svátky stánků. Svátek stánků Bůh přikázal Izraelitům slavit takto: „Nuže, patnáctého dne sedmého měsíce, když sklidíte zemskou úrodu, budete po sedm dnů slavit slavnost Hospodinovu. Prvního dne bude slavnost odpočinutí i osmého dne bude slavnost odpočinutí. Prvého dne si vezmete plody ušlechtilých stromů, palmové ratolesti, větve myrtových keřů a potočních topolů a sedm dní se budete radovat před Hospodinem, svým Bohem. Tuto slavnost budete Hospodinu slavit po sedm dní v roce. To je provždy platné nařízení pro všechna vaše pokolení. Budete ji slavit v sedmém měsíci. Sedm dní budete bydlet ve stáncích; všichni domorodci v Izraeli budou bydlet ve stáncích, aby všechna vaše pokolení věděla, že jsem přechovával Izraelce ve stáncích, když jsem je vyvedl z egyptské země. Já jsem Hospodin, váš Bůh“ (Lv 23: 39-43).
Vidíme, že slavnost stánků je úzce propojená s putováním Izraele pouští. V úryvku jsme právě četli: To je provždy platné nařízení pro všechna vaše pokolení. Také náš žalm to připomíná v dalších verších: Takový je příkaz v Izraeli, je to zákon Jakubova Boha. Nařízení, které dal Josefovi, když se postavil proti egyptské zemi. Připomíná se zde vysvobození izraelského lidu z Egypta, kdy Hospodin zasáhl deseti ranami proti egyptskému lidu, aby přesvědčil faraóna, že má Izraelity nechat odejít.
O tomto vysvobození mluví a další verš žalmu:  Slyšel jsem neznámý mně hlas: „Zbavil jsem břemena jeho šíji, z jeho rukou jsem vzal koš robotníka.“ Podle hebrejského znění tím neznámým hlasem je Hospodin. Proč neznámým? Možná proto, že v dlouhé době své poroby Izrael tato slova od Hospodina nezaslechl. Zvláště těsně před Mojžíšovým příchodem měli Izraelité v Egyptě těžké časy, jak nám to vypráví kniha Exodus: Ustanovili tedy nad nimi dozorce, aby je utiskovali těžkými pracemi. Stavěli pro faraona zásobovací města Pitom a Raamses. Čím více je však utiskovali, tím více se Izraelité množili a rostli, takže Egypťané z nich měli hrůzu. Egypťané je bezohledně zotročovali, ztrpčovali jim život tvrdou prací s hlínou, cihlami a všelijakou prací na poli, vším možným je krutě utiskovali (Ex 4, 11-14).
A když se na scéně objevují Mojžíš a Áron se svým vzkazem od Hospodina, faraón se rozhoduje Izraelcům situaci ještě pořádně ztížit: A ještě v ten den faraon poručil dozorcům nad lidem a jejich zapisovatelům: „Nedávejte už těm lidem slámu k výrobě cihel jako dříve, ať sami jdou a slámu si sbírají. Uložte jim vyrobit stejný počet cihel, jako vyráběli dříve, nic jim neslevte! Jsou líní, a proto křičí: ‘Pojďme a obětujme našemu Bohu!’ Ať těžce pracují, nezdržují se a nestarají o hloupé řeči!“ Dozorci nad lidem a zapisovatelé vyšli a řekli lidu: „Tak praví faraon: Už vám nebudu dávat slámu. Sami jděte a berte si slámu, kde ji najdete. Ale z vaší práce se nic nesleví!“ Lid se rozešel po celé egyptské zemi, aby sbíral ze strnišť slámu (Ex 5, 6-12). Vidíme tedy, že „břemeno“ a „koš robotníka“, které Izraelci nosili na svých ramenou, byly téměř nesnesitelné. V dnešním žalmu Hospodin pokračuje slovy: V soužení jsi volal, a osvobodil jsem tě. Žalm nás odkazuje na text Exodu: Po dlouhé době zemřel egyptský král. Ale Izraelité nadále úpěli ve své robotě a z ní vystoupil jejich křik o pomoc k Bohu. Bůh slyšel jejich nářek a rozpomenul se na smlouvu s Abrahámem, Izákem a Jakubem. Bůh shlédl na Izraelity a dal se jim poznat (Ex 2, 23-25).
Hospodin v dnešním žalmu dále říká: odpověděl jsem ti z hřímajícího mraku, u vody v Meribě jsem tě zkoušel. Zde nalézáme odkaz za putování Izraele pouští. Onen hřímající mrak může být jednak připomínkou toho, že Hospodin ve dne chodil před Izraelem zahalen do oblakového sloupu, a zároveň odkazuje na zjevení Zákona na Sinajské hoře, které Starý zákon popisuje takto: Když nastalo ráno třetího dne, hřmělo, blýskalo se, nad horou byl těžký oblak a mohutně zazníval zvuk polnice. Všechen lid v táboře se třásl. Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a zůstali stát na úpatí hory. Celá hora Sinaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Vystupoval z ní kouř jako dým z pece a celá hora se velmi třásla. Zvuk polnice se mocně šířil a sílil. Mojžíš začal mluvit a Bůh mu za hromu odpovídal (Ex 19, 16-19).
Jednotlivé verše žalmu nás tedy postupně provádějí příběhem vyvedení Izraele z Egypta a putování po poušti. Proto není divu, že druhá část žalmového verše vypráví o tom, co se dělo v poušti po zjevení Božího zákona na Sinaji: u vody v Meribě jsem tě zkoušel. Tento půlverš nás odkazuje na následující příhodu: Celé společenství Izraelitů táhlo z pouště Sin na Hospodinův rozkaz od stanoviště ke stanovišti a utábořilo se v Refidimu. Nebyla tam voda, aby se lidé napili. Hádali se s Mojžíšem a řekli: „Dej nám vodu, ať se napijeme!“ Mojžíš jim řekl: „Proč se se mnou hádáte a proč pokoušíte Hospodina?“ Lid tam tehdy žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: „Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?“ Mojžíš volal k Hospodinu: „Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!“ Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vyjdi před lid v doprovodu několika starších z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam budu stát před tebou na skále na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije.“ Mojžíš tak udělal před očima izraelských starších. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce Izraelitů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina, když říkali: „Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?“ (Ex 17, 1-7).
V dalším verši se uzavírá část žalmu, která upomíná na konkrétní spasitelské činy Hospodina v minulosti Izraele, a Bůh se slovy žalmu obrací na současné čtenáře naléhavými slovy: Slyš, můj národe, chci tě napomenout, Izraeli, kéž bys mě poslouchal! Nesmí být u tebe bůh jiný, nesmíš se klanět bohu cizímu! Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, otevři ústa a naplním je!
Sekvence proslovu se sice jakoby obrací na současného čtenáře, ale zároveň záměrně připomíná slova, kterými Bůh vyhlašuje Desatero ve zmíněném zjevení na hoře Sinaji: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Neuděláš si modlu, ani žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět ani jim sloužit. Protože já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý (Ex 20,1-5). Naléhavost úryvku v žalmu ještě zvyšuje jednak použití formule: „Slyš, Izraeli“, kterou známe z opakování Desatera v knize Deuteronomium, a jednak vyjádření Hospodinova přání vůči Izraeli: „Kéž bys mě poslouchal!“
Hospodin opět s naléhavostí připomíná, že vyvedl Izrael z Egypta, a tento čin záchrany v minulosti má být zdrojem víry v Hospodina i nyní: je opravdu „Bohem, který nám pomáhá“, jak uvádí žalm na začátku. A Bůh to chce svému lidu dokázat i nyní: Otevři ústa a naplním je! Možná věta opět odkazuje na putování pouští, a na zázračné sycení lidu manou a křepelkami. Verš tak vyzývá Izraelity k onomu základnímu postoji vydanosti vůči Bohu, který zakoušeli při svém putování pouští. Bůh všechno má, a tak může dát člověku vše, co potřebuje a zač s vírou a důvěrou prosí.
Žalm ale pokračuje jakoby otcovským povzdechnutím Boha: Ale můj národ na můj hlas nedbal, Izrael mě neposlouchal. Nechal jsem je tedy v zatvrzelosti jejich srdce, ať si žijí podle svých nápadů! Bůh nechce člověka k lásce přinutit. Bez lidského svobodného přispění by vztah mezi Bohem a člověkem neměl skutečnou hodnotu. Proto Hospodin ponechává Izraeli svobodu, ale znovu vyjadřuje své přání: Kéž by mě můj národ slyšel, kéž by Izrael kráčel po mých cestách! A čtenář se hned dozvídá, jaké následky by takové jednání mělo nejen pro Izrael, ale i pro jeho nepřátele: Hned bych pokořil jejich nepřátele, na jejich protivníky bych obrátil svou ruku. Ti, kdo nenávidí Hospodina, by mu lichotili, jejich osud by trval navždy. Jeho bych však živil jadrnou pšenicí, medem ze skály bych jej sytil.
Nepřátelé Izraele by nemuseli ve své nenávisti vůči Bohu zahynout a být zatraceni: jejich osud by trval navždy. A Izrael sám by Hospodin živil „jadrnou pšenicí a medem ze skály“, tedy vybranými pochoutkami. Jako by zde zaznívala ozvěna verše: otevři ústa a naplním je!
Žalm tedy shrnuje základní spásné události v dějinách Izraele – vyvedení z Egypta, zjevení Zákona Mojžíšovi na Sinaji a Hospodinovu péči o lid během putování pouští. Žalm čtenáře zároveň vyzývá k tomu, aby zpytovali své nitro a znovu zaujali k těmto událostem spásy osobní postoj, jakoby se staly právě jim. A tak i my pamatujme na to, co pro nás učinil Kristus ve své smrti a zmrtvýchvstání, a mějme často na paměti také to, co pro nás Bůh učinil v našich životech, kolikrát nás zachránil a jak nás neustále obklopuje svým požehnáním. Potom se i my budeme moci stát požehnáním pro své nepřátele, protože Boží láska v nás bude moci spočinout.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4