Ž 87

Jindřich Čoupek

 

V liturgii 1. neděle postní cyklu B zpíváme žalm 25. Protože se ale vyskytuje v nedělních čteních mnohokrát, byl zvolen pro tento pořad žalm číslo 87, který se během roku čte dvakrát. Vždy je ozvěnou prvního čtení, které hovoří o obrácení pohanů k Hospodinu.

Toto vcelku jednoznačné použití žalmu v liturgii církve je určitou směrnicí pro jeho výklad. Opravdu je na první pohled zřejmé, že tento žalm s radostí vypráví o budoucím obrácení pohanů k Hospodinu. Vše se ale děje v židovských intencích: jediným místem uctívání Hospodina je Sión, který si Hospodin vyvolil jako místo svého přebývání před všemi ostatními svatyněmi v zemi (jako bylo Silo nebo Bet-el) a který miluje. Tak je vyvyšování a velebení Siónu dalším důležitým tématem.

Přistoupíme-li k žalmu precizněji, je třeba říci, že je místy značně neprůhledný. Oba hlavní motivy žalmu jsou v hebrejském textu zvláštním způsobem prolnuty. Proto někteří badatelé uvažují o původně jiném uspořádání textu, které by jednotlivá témata, tj. velebení Siónu a obrácení pohanů, jasněji oddělovalo. Tyto pokusy, ať podložené sebelepšími důvody, ale zůstanou vždy jen domněnkami.

Stručnost jeho výpovědí znesnadňuje přesnější stanovení prostředí, ve kterém se žalm zrodil a používal. Byla to předpokládaná slavnost usednutí Hospodina na trůn, o které nevíme, jestli se někdy slavila? Nebo se žalm používal při kultovních tancích podobných tomu při přenášení archy ve 2 Sam 6? Nevíme. Stejně nejasné je určení jeho základní myšlenky a doby vzniku.

Myšlenka jedinečnosti Siónu jako místa uctívání Hospodina se prosazovala postupně. Už Abrahám, když přišel do zaslíbené země, našel v ní místa, kde se místní obyvatelstvo klanělo svým bohům: např. tzv. božiště More u Šekemu (Gn 12,6) nebo božiště Mamre, kde se Abrahamovi zjevili tři Boží poslové a prorokovali mu narození syna (Gn 18). V Móre u Šekemu nebo v Bét-elu vystavěl oltář Hospodinu i Abrahám (Gn 12,7-8). Byla to místa, kde bylo vzýváno jméno Hospodinovo. Zajímavou maličkostí ale je, že Abrahám má jít obětovat svého syna Izáka na horu, kterou mu sám Hospodin ukáže, ne kterou si sám vybere (Gn 22,3). Hora obětování Izáka je totiž tradičně ztotožňována s horou Sión, kterou si Hospodin vyvolil, aby na ní stál jeho chrám.

Když přišli izraelité do Palestiny z egyptského otroctví, nestavěli hned chrám Hospodinu. Hospodin přebýval v přenosném svatostánku, jehož idealizovaný popis máme v Ex 26-27. Nacházíme jej nejdříve v Gilgálu, potom v Sichemu (Joz 8,30-35) a v Silu (1 Sam 1-4). Liší se jasně od posvátných míst kananejských svou starobylou formou. Zatímco místní chrámy jsou většinou stavěny z kamene, stánek zůstává přenosný. Sinajský Bůh chce zůstat jasně odlišen od pohanských božstev Kanaánu. David uložil archu smlouvy v Jeruzalémě, hlavním městě svého království. Ani jemu ale není dovoleno postavit Hospodinu chrám. To se děje bez protestu proroků až za Šalomouna, kdy se již zdá být náboženství Hospodinových ctitelů natolik silné, aby sneslo obohacení o prvky kananejské tradice bez ztráty věrnosti vlastní tradici sinajské. Je to sám Hospodin, který schvaluje celou akci, když zahaluje chrám oblakem své velebnosti (1 Kr 8,9-13).

Chrám sice stojí, ale že by byl jediným místem bohoslužby, se nedá říct po celou dobu královskou až do babylónského zajetí. Králové Ezechiáš (716 – 687př.n.l.) a po něm Jošiáš (640 – 609 př.n.l.) se svými náboženskými reformami snažili o centralizaci kultu (viz. 2 Král 18,4; 2 Král 23,4-27), ale lid nadále prakticky zůstával při uctívání Hospodina, ba i jiných bohů, na místech tradiční kenaánské bohopocty. Kvůli tomu a kvůli povrchní bohoslužbě v Jeruzalémě na sebe národ přivedl Boží hněv ohlašovaný proroky. Šalomounův chrám byl zničen.

K důslednějšímu dodržování příkazu o jedinečnosti místa uctívání Hospodina (obsaženém v Dt 12,2-14) dochází až po návratu z babylónského zajetí. V této době také dozrává přesvědčení o tom, že Hospodin je jediný Bůh a jiní bohové nejsou. S tím dále souvisí role Izraele být Hospodinovým lidem uprostřed národů: lidem, který je Božím znamením pro ostatní národy, aby i tyto mohly přijít chválit Hospodina. Vyjádření těchto myšlenek nacházíme už v první části knihy proroka Izaiáše (viz např. Iz 2,2-4: „Mnohé národy půjdou a budou se pobízet ,Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova.´“). Nejčastěji se ale objevují a druhé a třetí části napsané během Babylonského vyhnanství a po něm.

Kdybychom měli shrnout vše doposud řečené, řekli bychom: Myšlenky o jedinečnosti Siónu jako místa uctívání Hospodina, stejně jako ty o obrácení se pronárodů k Hospodinu a k jeho chrámu, se objevují v historii Izraele poměrně brzy – nejpozději na konci 8. stol. př.n.l. K jejich bohatému teologickému rozvinutí dochází na konci Babylonského vyhnanství a krátce po něm. K jejich plnému zavedení do praxe se postupně pomalu směřuje, ale snad se k tomu v dějinách Izraele nikdy zcela nedospělo.

Vzhledem k tomu, že žalm 87 obě myšlenky vyjadřuje krásnými a jasnými výrazy, je pravděpodobné, že vznikl krátce po vyhnanství v prostředí proroků obnovy, jejichž představitelé jsou i autoři druhé a třetí části knihy Izaiáše.

Vraťme se nyní podrobněji k textu žalmu, který se nám dochoval:

Hospodin miluje, co založil na svatých horách,
miluje brány Siónu nad všechna Jakubova sídla.
Slavné věci se o tobě vypravují, město Boží.

Připočtu Rahab i Bábel mezi své ctitele,
ba i Filištínsko, Tyrus s Etiopií; i ti se tam narodili.
O Siónu se řekne: „Jeden jako druhý se v něm narodil,
sám Svrchovaný mu dal pevný základ.“
Hospodin zapíše do knihy národů:
„Tito se tam narodili.“

Při tanci budou zpívat:
„Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě.“

Hebrejský text žalmu je na dvou místech přerušen hebrejským výrazemsela, který je znamením pro pauzu ve zpěvu. Zároveň rozčleňuje žalm na tři části:

První část (verše 1b –3) by se dala nazvat „úvodní vychvalování Siónu“

Druhá (verše 4 – 6) by mohla nést název „vypočítávání národů jako synů siónských“

Třetí část (verš 7) je závěrečným prohlášením těchto přijatých synů

V hebrejském originále začíná žalm hned po nadpisku slovy „jeho založení je na svatých horách“.Slova „Hospodin miluje“ v originále chybí a jsou pokusem harmonicky žalm doplnit. Pokus je to dobrý: zesiluje druhou polovinou verše, která hovoří o lásce Hospodina k Siónu. Toto ujištění se v žalmech často nachází. Doplnění vychází z textu řeckého překladu zvaného Septuaginta a z tradičního masoretského textu, které oba dva přídavné jméno „jeho“ vztahují na Hospodina. Dalo by se tedy doslovněji přeložit:„Hospodin miluje své založení na svatých horách.“

Svatými horami je tu pravděpodobně míněna jediná hora Sión. Množné číslo má zřejmě zesílit výpověď o velikosti této hory.

V prohlášení „miluje brány Siónu nad všechna Jakubova sídla“se snad odráží dávná politicko-náboženská opozice mezi kmeny severního a jižního království, nebo ta pozdější mezi obyvateli Judeje a samaritány. V každém případě se z Boží strany jedná o lásku, která volí Sión jako místo svého přebývání a to bez nějaké zásluhy ze strany těch, kteří obývali Jeruzalém, kde se Sión nachází. To platí, i když v Písmu nenajdeme výslovné určení místa stavby chrámu, které by zaznělo z úst Hospodinových. Přesvědčení o jedinečnosti a bohumilosti Siónu je ale dosvědčeno mnoha texty Starého zákona. (Lze citovat např. Žalm 132,13n: „Hospodin si vyvolil Sión, přál si ho mít za své sídlo. To je můj příbytek navěky, ten jsem si zvolil…“) Dá se tedy tvrdit, že Sión je horou Hospodinem vyvolenou. K tomu ještě přistupuje tradice (o které již byla řeč), která ztotožňuje horu Sión s horou, kterou si sám Hospodin vyvolil pro obětování Izáka.

Tento vyvolený Sión je v dalším verši zván městem Božím; jinde se mluví o městě našeho Boha nebo o městě velikého krále (viz. Ž 48,2). O tomto Božím městě se vypravují slavné věci a ze souvislostí je zřejmé, že je to sám Hospodin, kdo tyto slavné věci prohlašuje o Siónu. Pro sousloví slavné věci je v hebrejském originále užito slovo nikbadót, ve kterém slyšíme slovní základ kabód – sláva, který je často užíván ve Starém zákoně spolu s výrazem pro Hospodina Jahve. Slyšíme mluvit o kabód Jahve – sláva Boží, která se zjevuje např., když Mojžíš na poušti dokončil stavbu stánku setkávání (Ex 40,34). Shrneme-li těchto několik myšlenek, můžeme říci: Je to Hospodin, Bůh plný slávy, který sám ohlašuje slavné věci o městě, které si vyvolil, a který tyto slavné věci také uskuteční, protože jeho slovo je tvůrčí. Tím zjeví svou slávu.

Na otázku, co se konkrétně rozumí těmito slavnými věcmi, dostáváme odpověď v dalším. Cizí národy, ty které Hospodina neznají ani nevzývají, budou připočteny mezi Hospodinovy ctitele – doslova mezi ty, kteří Hospodina znají. Hospodin sám to učiní. On sám je zapíše do seznamu svých ctitelů. On sám způsobí jejich obrácení.

Slova „Tito se tam narodili“, která o nich Hospodin zapíše do knihy národů, jsou slova otce, který přijímá cizí dítě za své. Zde jsou použita pro cizí národy a znamenají, že tito přijatí se stávají adoptovanými siónskými syny – se všemi právy, jaké má syn opravdu tělesně na Siónu narozený. Cizinec se stává synem skrze zápis do knihy. To je obraz známý izraelskému čtenáři. V období po exilu (ale i během putování na poušti) se s velkou pečlivostí pořizovaly seznamy pravých izraelitů (Ezd 2,62). Zde tato myšlenka vede k představě nebeských knih živých nebo spravedlivých, která je mimo tento žalm velmi rozšířená v apokalyptické literatuře (Dan 12,1; Zj 20,15).

Kdo jsou oni přijatí? Na prvním místě se zmiňuje Rahab. Termín označuje mořskou obludu, která představuje Egypt (to je zřejmé z kontextu veršů Iz 51,9; Iz 30,7). Babel zastupuje všechny národy mezopotámského východu. Nejprve jsou tedy zmíněny národy, které znamenaly pro Izrael v různých historických epochách velké, ba životní nebezpečí. Filištínsko a Tyrus jsou blízcí sousedé Izraele, kteří ho většinou neohrožovali. (Nepřátelství Filišťanů je dávno překonané.) Etiopie je kraj ležící daleko na jihu a znamená úplný okraj tehdy známého světa – i tam sahá Hospodinova moc.

Žalm končí jakýmsi závěrečným radostným zvoláním těchto přijatých synů. Nutno ale říci, že český liturgický text zde opět, tak jako na začátku žalmu, doplňuje to, co nacházíme v hebrejských verzích. V zásadě jsou dvě možnosti četby: podle tradičního masoretského textu – všechny moje prameny jsou v tobě nebo podle syrského překladu zvaného Pešita – ti, kteří v tobě byli poníženi (nyní budou při tanci zpívat). Z první možnosti plyne, že těmi radujícími se jsou přijaté národy. Podle druhého čtení, zdá se, jásají obyvatelé Siónu, když vidí, jak se v obrácení národů zjevuje Hospodinova sláva.

Na závěr ještě dvě úvahy. Vztáhneme-li žalm na dnešek, lze Siónem rozumět Církev, která je poslána, aby v ní došly pravého poznání Boha všechny národy.

K tématu jedinečnosti Siónu jako místa uctívání Hospodina dává důležitý podnět v Novém Zákoně čtvrtá kapitola Janova evangelia. V ní udává Ježíš v rozhovoru se Samaritánkou rozhodující pravidlo pro uctívání Boha: má se tak dít v Duchu a v pravdě. Tato slova jakoby chtěla z uctívání Boha vyškrtnout chrám. Není tomu tak. A Církev vždy chápala, že význačná poutní místa i obyčejné vesnické kostelíky jsou pro člověka důležité. Jsou všudypřítomným pozváním k modlitbě a ubírání se do chrámu je krásným symbolem ubírání se lidského srdce k Bohu, svému Stvořiteli.

 
  • Kalendář akcí
    << Pro 2017 >>
    púsčpsn
    27 28 29 30 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31