Ž 89

Petr Chalupa

 

O 13. neděli v mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 89. žalmu. Tento žalm je třetí nejdelší písní v žaltáři. Celou skladbu můžeme rozdělit do tří částí. Zdá se, že starší, oslavná báseň byla začleněna do nářku národa z doby babylónského vyhnanství. Poslední úpravu textu můžeme snad předpokládat po roce 515 před Kristem, tedy po obnovení jeruzalémského chrámu.

První sloka je úvodem k celému žalmu. Představuje obě hlavní témata: Hospodinovu trvalou věrnost a spolehlivou smlouvu s Davidem.

Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech,
po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost.

Hned na začátku odhaluje žalmista svůj úmysl: věčně chce chválit Hospodina. Slibuje, že bude oslavovat Hospodinovy milostivé skutky, doslova Hospodinovy milosti. Jestliže chce oslavovat Hospodina „svými ústy“, můžeme zde vidět náznak hlásání na veřejnosti.

Řekl jsi totiž: „Na věky je založena milost.“
Na nebi jsi upevnil svou věrnost.

Tento verš spojuje důležité pojmy – milost a věrnost – s vesmírem. Slovesa „založit“ a „upevnit“ se užívají pro stavbu domu. Už zde může být text narážkou na 7. kapitolu Druhé knihy Samuelovy, podle které chce David vybudovat dům Hospodinu, přičemž Hospodin slibuje dlouhé trvání Davidovu rodu.

„Smlouvu jsem sjednal se svým vyvoleným,
přísahal jsem Davidovi, svému služebníku:

Sám Hospodin říká, že sjednal smlouvu s Davidem. O takové smlouvě se hovoří celkem na pěti místech Starého zákona. Smlouva je chápána jako přísaha. Davidovi jsou přisouzeny čestné tituly: „vyvolený“ a „Hospodinův služebník.“

Na věky zajistím tvůj rod
a tvůj trůn zbuduji na všechna pokolení.“

Zde je uveden obsah smlouvy. Odpovídá starověkým zaslíbením o dynastii z doby asyrské. Zatímco je pokračování Davidovy dynastie ve Druhé knize Samuelově zaručeno Šalomounen, hovoří se zde o zajištění „na věky“, což nepřímo svědčí o pádu Davidovy dynastie v dějinách.

Druhá sloka popisuje Hospodinovo postavení na nebi.

Nebesa oslavují tvé divy, Hospodine,
a tvou věrnost shromáždění svatých.

Hospodinovy divy se mohou vztahovat jak na stvoření, tak i na dějiny. Oslava nebes pokračuje ve shromáždění svatých.

Neboť kdo se může v oblacích rovnat Hospodinu,
kdo z Božích synů se podobá Pánu?

Otázky ohledně Hospodinovy neporovnatelnosti zdůrazňují jeho jedinečné postavení. Ukazuje se zde snaha vidět Hospodina jako jediného.

Bůh je strašný ve sboru svatých,
veliký a hrozný nad všechny kolem sebe.

Osmý verš pokračuje v popisu Hospodina přídavnými jmény strašný, veliký a hrozný, která patřila ke slovníku teologů, uvažujících o významu Sijónu.

Hospodine, Bože zástupů, kdo je jako ty?
Mocný jsi, Hospodine, a tvá věrnost tě obklopuje.

Devátý verš spojuje neporovnatelnost s vyznáním. Na otázku „kdo je jako ty“ odpovídá 86. žalm jednoduše slůvkem nikdo.

Třetí sloka přechází k Hospodinovu působení na zemi.

Ty vládneš nad nezkrotným mořem,
ty poutáš jeho vzduté vlny.

Desátý verš popisuje Hospodinovu vládu ve stvoření, která se projevuje jako královské ovládnutí chaotické síly moře.

Tys probodl a rozdupal Rahab,
svým silným ramenem jsi rozptýlil své nepřátele.

Rahab označuje nejen mořskou příšeru, ale podle 87. žalmu také Egypt. Hospodin překonal jako Stvořitel chaotické síly a v dějinách Izraele zničil nepřátele. Jejich rozptýlení silným Hospodinovým ramenem připomíná porážku Egypťanů u Rudého moře.

Tvá jsou nebesa, tvá je i země,
založil jsi svět a vše, co jej plní.

Prohlášení o vlastnictví se vztahuje nejen na zemi, ale také na nebe a celý vesmír.

Sever i jih jsi stvořil,
Tábor a Hermon plesají v tvém jménu.

Žalmistův pohled se soustředí na zemi – ve směru od severu k jihu. Hory Tábor a Hermon byly sídlem cizích bohů. Jestliže Tábor a Hermon plesají v Hospodinově jménu, pak to znamená, že jediným chvályhodným Bohem je Hospodin.

Čtvrtá sloka si všímá Hospodinova působení v dějinách.

Tvé rámě je mocné,
silná je tvá ruka, zdvižena tvá pravice.

Spojení slov rámě, ruka a pravice připomíná Hospodinův zásah při vysvobození z Egypta.

Spravedlnost a právo je základem tvého trůnu,
milost a věrnost před tebou kráčí.

Podobně jako v bájesloví je zbožštěné slunce doprovázeno čtyřmi bytostmi, objevují se zde „spravedlnost a právo, milost a věrnost“ jako Hospodinův doprovod.

Pátá sloka se zabývá Božím lidem.

Šťastný je lid, který dovede oslavovat,
chodí, Hospodine, v záři tvé tváře.

Lid je doslova blahoslavený právě proto, že dokáže Hospodina oslavovat. „Chodit ve světle Hospodinovy tváře“ připomíná bohoslužbu.

V tvém jménu jásají ustavičně
a honosí se tvou spravedlností.

Podobně jako slunce ovládá den, panuje Hospodinova spravedlnost ve světě.

Neboť ty jsi leskem jejich moci
a tvou přízní roste naše síla.

Slova o vzrůstu naší síly, doslova „našeho rohu“ pomýšlejí na Hospodina jako na zdroj síly izraelského národa.

Vždyť náš vladař náleží Hospodinu,
náš král Svatému Izraele.

Vladařem, doslova štítem je myšlen král jako Boží pověřenec na zemi. Podle 84. žalmu je sám Hospodin slunce a štít. Titul „Svatý Izraele“ je zvláštností knihy Izajáš. Opět má velmi blízko k tradici zdůrazňující Sijón.

Po úvahách o králi se v této části žalmu dostává opět ke slovu Bůh. První úryvek v této hlavní části popisuje vyvolení a vybavení krále Davida.

Kdysi ve vidění jsi mluvil ke svým zbožným a řekls:
„Jinochu jsem dal přednost před bojovníkem,
povýšil jsem vyvoleného z lidu.

Boží slova jsou ze strany zbožných přijata jako naslouchání a vidění. Zdá se, že oba tyto způsoby zprostředkování Božího slova jsou známkou teologie z doby před vyhnanstvím a ve vyhnanství, jak svědčí proroci Abdijáš, Nahum, Habakuk a Ezechiel.

Nalezl jsem Davida, svého služebníka,
pomazal jsem ho svým svatým olejem,

Hospodin popisuje své setkání s Davidem.Text je básnickou obměnou Davidova pomazání Samuelem z První knihy Samuelovy.

pevně ho drží má ruka
i mé rámě ho posiluje.

Boží pomoc králi je znázorněna obrazně. O pomyslných částech Hospodinova těla hovořil už 14. verš našeho žalmu.

Nepřítel ho neoklame,
zvrácený člověk ho nepokoří.

Zde se setkáváme s důsledky Boží podpory. Sám Hospodin se ujímá boje. Nepřátelé na krále ani nezaútočí.

Zničím před ním jeho protivníky
a pobiji ty, kdo ho nenávidí.

Text rozvíjí Boží pomoc králi. Hospodinu se zde přisuzuje, co podle 21. žalmu náleží králi.

Má věrnost a láska bude ho provázet,
ve jménu mém zmohutní jeho síla
.

Síla, opět doslova „roh“ znázorňuje Hospodinem propůjčenou moc.

Položím na moře jeho ruku
a na řeky jeho pravici.

Položit ruku na moře a řeky znamená ovládnutí chaosu králem. Král se takto podílí na moci Boží.

On mě bude vzývat: Ty jsi můj otec,
můj Bůh a skála mé spásy.
Já pak ho ustanovím prvorozeným synem,
nejvyšším mezi králi země.

Tyto dva verše jsou prohlášením obou smluvních stran. Smluvní partneři si navzájem potvrzují svůj vztah ke smlouvě. Slova „ty jsi můj otec“ vystihují adoptivní synovství izraelského krále. Čestný titul Izraele, „prvorozený syn“, je přenesen na krále. Hospodin pozvedá Davida nad všechny ostatní krále na zemi.

Navěky mu zachovám svou milost,
má smlouva s ním platit nepřestane.
Dám věčné trvání jeho rodu,
jeho trůn bude jako věk nebes.

Nyní se dostáváme k obsahu smlouvy. Její charakter je vyjádřen slovy „milost“ a „věčné trvání.“ Sám Hospodin se zavazuje jako spolehlivý pomocník. Kosmickými rozměry je znázorněno zaslíbení Davidovým potomkům.

Jestliže jeho synové opustí můj zákon
a nebudou jednat podle mých příkazů,
jestliže poskvrní má ustanovení
a nezachovají má přikázání:
potrestám metlou jejich nepravost
a ranami jejich provinění.

Podle zásad Páté knihy Mojžíšovy znamená každé poskvrnění Hospodinových ustanovení trest.

Svou milost mu však neodejmu
a svou věrnost neporuším.
Nezapřu svoji smlouvu,
výrok svých rtů nepozměním.

Tyto verše ujišťují o spolehlivosti Boží milosti a věrnosti ve smlouvě. Od Davidova syna Šalomouna se odvíjí dlouhá řada příslušníků Davidovy dynastie. Zaslíbení Šalomounovi jsou chápána jako zaslíbení Davidovi. Předpokládané Šalomounovo pochybení vede podle Zákona k ztroskotání. Šalomouna se týkala výchovná hrozba, jeho potomky teď zasahují rány osudu. Smlouva, uzavřená s Davidem, vychází sice z dodržování Zákona, to vše však ustupuje vzhledem k Hospodinově milosti a věrnosti.

Jednou provždy jsem přísahal při své svatosti,
jistě neselžu Davidovi:
Jeho potomstvo potrvá navěky,
jeho trůn bude přede mnou jako slunce,
jako měsíc, který je upevněn navěky,
věrný svědek na nebi.

Pozdější vsuvka do žalmového textu chápe zaslíbení smlouvy jako slavnostní Hospodinovu přísahu. Tato přísaha je nedotknutelná, Hospodin totiž přísahal při své niterné podstatě, při své svatosti. Slunce a měsíc vystihují kosmické trvání Davidovy dynastie.

Po této Hospodinově řeči přechází žalm do přísné obžaloby. Žalmistův nářek je v příkrém rozporu s předcházejícími Božími přísliby.

A přece jsi zamítl a zavrhl,
zanevřels na svého pomazaného.

Sloveso „zamítnout“ je jedním z nejdůležitějších výrazů v nářcích národa. Výrazy „zavrhnout“ a „zanevřít“ vystihují odmítnutí Izraele ze strany Boží. Zavržení se soustředí na Božího pomazaného.

Pohrdl jsi smlouvou svého služebníka,
jeho korunu znesvětils v prachu.

Smlouvu nevypověděla Davidova dynastie, ale vypověděl ji údajně sám Hospodin.

Pobořils všechny jeho hradby,
jeho tvrze proměnils v trosky.
Každý, kdo jde kolem, ho oloupil,
svým sousedům zůstal pro smích.
Povýšil jsi pravici jeho protivníků,
rozveselils všechny jeho nepřátele.

Katastrofa spočívá především ve zpustošení země. Síla protivníků a radost nepřátel je v protikladu k dříve oslavované Hospodinově pomoci.

Otupil jsi ostří jeho meče
a nepomohl jsi mu v boji.
Nechals vyblednout jeho lesk
a jeho trůn jsi povalil na zem.
Ukrátils dny jeho mladistvé svěžesti,
zahrnul jsi ho hanbou.

Nářek se nyní týká skutečností, které zasahují pouze krále. Úspěch ve válce se obrací v protiklad. Povalení trůnu na zem znamená konec království. Ukrácení dnů naznačuje osud krále Jojachína. Žalmista tedy vyjadřuje svou solidaritu s vyhnanci, odvedenými do Babylónie.

Jak dlouho, Hospodine? Chceš se stále skrývat?
Bude tvůj hněv hořet jako oheň?

Otázky jsou vyvolány nesnesitelným utrpením, které, jak se zdá, bude trvat věčně. Důvod utrpení je obrazně vyjádřen Hospodinovým skrýváním a jeho hněvem.

Uvaž, jak krátký mám život,
jak pomíjivé stvořils všechny lidi!
Žije někdo, kdo by neuzřel smrti?
Kdo by se zachránil z moci podsvětí?

Další vsuvka do žalmového textu rozšiřuje nářek pomazaného a národa o stížnost nad pomíjivostí všech lidí. Pomíjivost života je jednou z myšlenek pozdější moudrosti.

Kde jsou, Pane, tvé bývalé milosti,
které jsi přísahal Davidovi při své věrnosti?

Poprvé se zde v žalmu hovoří o přísaze Davidovi. Porovnání minulosti a současnosti hledá příčiny nynější krize v dřívějších dějinách. Podle žalmisty se v jeho době Boží zaslíbení vůbec nenaplňují.

Pamatuj, Pane, na potupu svých služebníků,
nosím v klíně všechna nepřátelství národů,
jimiž tupí, Hospodine, tvoji nepřátelé,
jimiž tupí jednání tvého pomazaného.

Závěrečná prosba potupených Hospodinových služebníků se obrací na Pána. Tupení národa je v tomto pojetí také potupou Hospodina.

Požehnán buď Hospodin navěky! Staň se! Staň se!

Závěrečný chvalozpěv ukončuje současně v žaltáři třetí knihu žalmů. Jde o dodatek z pozdější doby.

Obsahově se žalm zaměřuje na Boha a krále. Hospodin je popisován jako král bohů a celého světa. On sám se zavázal Davidovi ve smlouvě. Žalmista předkládá nouzi národa Bohu jako jeho záležitost. O králi se hovoří způsobem, který byl obvyklý ve starověkém Orientu. V rámci Starého zákona se však vychází z přijetí Davida za adoptivního Božího syna podle Druhé knihy Samuelovy. Přísahou slíbená Hospodinova věrnost je vázána na dodržování Zákona. Avšak ani porušení smlouvy nemůže překonat Hospodinovu milost a věrnost.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3