Ž 92

Marie Zouharová

 

Pro 11. neděli v liturgickém mezidobí byly jako zpěv po prvním čtení vybrány některé verše 92. žalmu. Tento žalm oslavuje Boží dobrotu a věrnost. Autor, který byl dlouho utlačován svými nepřáteli, chce svou modlitbou poučit o spravedlivém Hospodinově jednání – dokonce i ty, kteří ho utlačují. Jeho myšlenky jsou blízké starozákonní moudrosti.

Celá skladba se skládá ze tří částí. První část líčí radost těch, kteří Hospodinu uvěřili a mohou zpívat a hrát k jeho oslavě (verše 2 – 5). Podle některých náznaků v textu se můžeme domnívat, že autor patřil k zpěvákům, jejichž zpěv byl součástí bohoslužby v jeruzalémském chrámě. O těchto zpěvácích se dočteme více v První knize Paralipomenon (1 Pa 25). Druhá část (verše 6 – 10) zjišťuje, že Hospodinovi nepřátelé nemají budoucnost. Jejich štěstí trvá jen krátkou dobu. Život spravedlivých je podle třetí části žalmu (verše 11 – 16) naprosto odlišný. Je znázorněn obrazem bujné, kvetoucí a úrodné přírody. Spravedliví nalezli svůj domov u Hospodina v chrámě. Spásné Boží jednání lze vyčíst z jejich života.

Podle slov v nadpisu – „pro sobotní den“ – se žalm stal součástí sobotní bohoslužby. Talmud uvádí, že levité zpívali tento žalm v době takzvaného druhého chrámu při obětování vína v sobotu ráno.

Poslechněme si nyní první část žalmu.

Dobré je chválit Hospodina,
opěvovat tvé jméno, Svrchovaný!
Zrána hlásat tvé milosrdenství
a za noci tvou věrnost
na desetistrunné harfě a lyře,
písní s doprovodem citery.
Neboť mi působíš radost, Hospodine, svými činy,
z díla tvých rukou se veselím.

Žalmista začíná svou modlitbu poučením. Je dobré děkovat Bohu a chválit jej. Modlitba navíc rozvíjí náboženský rozměr osoby a vede k plnosti lidské existence.

Děkovný hymnus by měl znít v každé době, je třeba chválit Hospodina ve dne v noci. V chrámě bylo zvláštní dobou modlitby ráno a večer. O pravidelných nočních bohoslužbách se Písmo svaté nezmiňuje. Zmínky o noční modlitbě nacházíme v šestém a stotřicátém žalmu: „Jsem vysílen od svého nářku, noc jak noc pláčem skrápím své lože“ (Ž 6,7); „má duše čeká na Pána více než stráže na svítání” (Ž 130,6). O modlitbě v noci ví také prorok Izaiáš: „Má duše v noci po tobě touží, můj duch ve mně za úsvitu tebe hledá“ (Iz 26,9).

Ráno se sluší vyznávat Hospodinovo milosrdenství, večer pak jeho věrnost. K obojímu se Hospodin zavázal při uzavírání smlouvy na Sinaji. Z této situace pochází vyznání v Druhé knize Mojžíšově: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34,6).

Hudební nástroje, které doprovázejí zpívanou modlitbu – desetistrunná harfa a lyra – se podobají citeře. S těmito hudebními nástroji se setkáme i v jiných žalmech: „Bože, novou píseň ti zazpíván, na harfě s desíti strunami ti zahraji“ (Ž 144,9); „citerou oslavuje Hospodina, hrejte mu na desítistrunné harfě“ (Ž 33,2).

Projevem Hospodinovy věrnosti jsou jeho podivuhodné činy. Když si je žalmista uvědomí, jeho srdce překypuje radostí. Starý zákon chápe člověka jako celek. Proto svou vděčnost Hospodinu projevuje celý člověk. Proto má ve svatyni své pevné místo zpěv a hra na hudební nástroje.

Nyní si poslechněme druhou část žalmu.

Jak velkolepá jsou tvá díla, Hospodine,
jak hluboké tvé myšlenky!
Pošetilý člověk to nechápe,
nerozumný nemá pro to smyslu.
I když bezbožníci raší jako tráva,
i když kvetou všichni zlosynové,
určeni jsou pro věčnou zkázu,
ty však jsi vznešený navěky, Hospodine!
Neboť hle, tvoji nepřátelé, Hospodine,
hle, tvoji nepřátelé zahynou,
rozprášeni budou všichni zlosynové.

Žalmista se znovu zabývá Hospodinovým jednáním. Žasne nad Božím dílem a myšlením. Jádrem všeho dění je vzpomínka na záchranu z egyptského otroctví. Ta je počátkem veškerého dalšího Hospodinova jednání ve prospěch Izraele.

Není však samozřejmé, že všichni lidé dokáží poznat Hospodinovo dílo a jeho myšlenky. Slovní spojení „pošetilý člověk“ zní v hebrejštině doslova „člověk zvířecí.“ Podle žalmisty se podobá němé tváři každý, kdo není schopen poznat Boží jednání. Izraelská moudrost používá tohoto přirovnání také na jiných místech, například v knize Přísloví (Př 12,1; 30,2).

Na základě vlastní zkušenosti může žalmista říci, že zdánlivé úspěchy bezbožníků jsou jen jakýmsi pozlátkem. Ve skutečnosti nemají jejich úspěchy žádný význam. Ve světě totiž působí Boží spravedlnost. Metafora „bezbožníci raší jako tráva“ vychází z životní zkušenosti: Zdar a úspěch pošetilých lidí je velmi nestálý a křehký.

Autor písně chce poukázat na Hospodinovu pomoc těm členům společenství, kteří byli dlouho utiskováni svými nepřáteli. Tito lidé jsou zároveň nepřáteli Hospodinovými. V knize Moudrosti o nich čteme: „Vskutku nicotní jsou od přírody všichni lidé, kterým nebylo dáno znát Boha. Ze všeho dobrého, co mají před očima, nedokázali poznat toho, který je, a z pohledu na dílo nerozpoznali Tvůrce“ (Mdr 13,1).

Oslavným zvoláním v závěru této části žalmu „hle, tvoji nepřátelé, Hospodine, zahynou…, budou rozprášeni“ chce žalmista zdůraznit nedotknutelnost, neměnnost a věčnost Boží vznešenosti. Pachatelé nepravosti nemohou Hospodinu ublížit. S jistotou lze o nich tvrdit pouze to, že zahynou.

Protikladem tragického údělu Hospodinových nepřátel je pravé štěstí spravedlivých, o němž se dozvídáme v třetí části žalmu.

Mně však jsi dal buvolí sílu,
pomazals mě nejčistším olejem.
Mé oko s pohrdáním hledí na mé nepřátele,
mé uši s radostí slyší o osudu mých protivníků.

Na rozdíl od bezbožníků, kteří jsou vydáni záhubě, nachází se žalmista pod Boží ochranou. Buvol byl symbolem síly, kterou propůjčuje Hospodin. Olivový olej byl obrazem zdraví, štěstí a blahobytu spravedlivých. V žalmech je navíc „pomazání olejem“ znamením radosti: „Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká“ (Ž 23,5).

S vědomím Boží ochrany může se žalmista klidně dívat na své nepřátele, může naslouchat jejich osudům. Jeho srdce není přitom naplněno škodolibostí. Osud jeho protivníků dokládá, v čem spočívá Boží spravedlnost.

Spravedlivý pokvete jak palma,
poroste jak cedr na Libanonu.
Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově,
pokvetou v nádvořích našeho Boha.
ještě ve stáří budou přinášet užitek,
zůstanou šťavnatí a svěží,
aby hlásali, jak spravedlivý je Hospodin,
má skála, v němž není nepravosti.

Tyto verše vykreslují obecně platný obraz o spravedlivých. Jsou přirovnáni ke stromům. Ve starověkém Orientu se toto přirovnání často používalo. Zatímco se podle předcházejícího textu úspěch bezbožníků podobá rašení trávy, spravedlivý je jako palma, která zůstává zelená, i když všechny ostatní rostliny v jejím okolí zvadnou. Palma může vyrůst až do výše dvaceti metrů a může vegetovat až dvě stě let. Její ratolesti jsou vhodné k vítání krále.

Dále je spravedlivý jako cedr, který nevyvrátí bouře a který se používá k stavbě a výzdobě chrámu. Oba stromy zpodobují úspěšný život spravedlivých – tedy lidí, kteří svůj život pevně zakotvili v Bohu. V chrámě nacházejí svou sílu. Totéž bude platit o všech, kteří zapustili své kořeny v chrámě. Mocně a zdárně porostou a budou přinášet ovoce víry i ve stáří.

Tento žalm vyniká vděčností vůči Hospodinu. Všechny prožívané radosti mohou být podnětem k oslavě Hospodina. Pro křesťana dosáhla Hospodinova spásonosná vláda svého vrcholu v Ježíšově zmrtvýchvstání a nanebevstoupení.

V Prvním listu Korinťanům odhaluje apoštol Pavel, jak tomu ve skutečnosti je s moudrostí a pošetilostí. Moudří a chytří tohoto světa se stávají pro svou slepotu vůči Boží vládě pošetilými: „A protože svět pro samou ‚moudrost‘ nepoznal v projevech Boží moudrosti, kdo Bůh je, uznal Bůh za dobré, že ty, kdo věří, zachrání ‚pošetilým‘ kázáním“ (1 Kor 1,21).

Závěrečné přirovnání spravedlivého člověka k palmě a cedru můžeme významově propojit s Ježíšovými slovy o vinném keři v Janově evangeliu: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako nemůže ratolest nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li ve kmeni, stejně tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť odděleni ode mne nemůžete dělat nic. Nezůstane-li kdo ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí ho ohně – a bude hořet“ (Jan 15,1-6).

O 11. neděli v liturgickém mezidobí předchází 92. žalmu čtení ze 17. kapitoly knihy proroka Ezechiela. Hospodin vezme z vrcholku vysokého cedru slabou větévku a zasadí ji na vysoké Izraelově hoře. Ta pak vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody a stane se nádherným cedrem. Tímto obrazem znázorňuje prorok návrat vyvoleného národa z vyhnanství.

V úryvku ze 4. kapitoly Markova evangelia uslyšíme v neděli dvě Ježíšova podobenství: první o semeni, které roste až do žní, i když člověk, který je zasel, neví jak; druhé o malém hořčičném zrnku, které přerůstá všechny jiné zahradní rostliny. Evangelista dodává k způsobu Ježíšova hlásání: „Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal slovo, jak to mohli pochopit.“ Pokud se přistihneme, že některým Ježíšovým podobenstvím nerozumíme, mohou nám být útěchou následující věty: „Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.“

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2