Ž 99

Marie Zouharová

 

Pro třináctou neděli v liturgickém mezidobí byly jako zpěv po prvním čtení vybrány některé verše třicátého žalmu. Tento jsme však již v našem vysílání probírali. Proto jsme dnes den zařadili devadesátý devátý žalm.

Tato skladba je oslavnou písní na svrchovanou Boží svatost. Můžeme v ní vidět básnické rozvinutí trojího zvolání v knize proroka Izaiáše: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy“ (Iz 6,3). Žalm tvrdí, že je svaté Hospodinovo jméno (na konci třetího verše), že je svatá podnož jeho nohou (na konci pátého verše), že je svatý On sám (na konci devátého verše). Podle těchto výpovědí můžeme žalm rozdělit na tři části. První tři verše představují Hospodinovu vznešenost, která vzbuzuje bázeň. Čtvrtý a pátý verš vyjadřují, že Hospodin dbá na zachovávání svých ustanovení. Podle závěrečné části se v Hospodinu pojí jedinečným způsobem milosrdenství a soud.

Na rozdíl od předcházejících žalmů zdůrazňuje devětadevadesátý žalm především Hospodinovu vládu nad Izraelem.

Hospodin kraluje: třesou se národy;
trůní nad cheruby: chvěje se země.

Stejně jako třiadevadesátý a sedmadevadesátý žalm začíná také devětadevadesátý žalm vyznáním: „Hospodin kraluje.“ Autor textu odmítá takto božstva jiných národů, jejich vyznavače i jejich domnělou vládu nad světem. Odhaluje novou stránku Božího království. Hospodin je jako panovník tak vznešený, že „se třesou národy“. Třes je reakcí na Boží svatost. A právě na tuto svatost se žalm zaměřuje. Svatost božského krále odlišuje Hospodina ode všech královských bohů v okolí Izraele. Božský král Hospodin je jako Svatý (srov. Iz 6) protějškem národů, které se před ním třesou, neboť nejsou svaté. Co vyznává prorok Izaiáš o sobě – že je člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlí (Iz 6,5) – je zde rozšířeno na všechny národy. Pojem svatost vystihuje nejprve Boží dokonalost, a teprve potom si všímá mravních souvislostí jako důsledků tohoto prvního významu. V důsledku své nedokonalosti nemohou lidé obstát před Bohem. Podstatný rozdíl mezi Bohem a člověkem se ještě zvětšuje následkem lidské neschopnosti zachovávat morální pravidla. Třes je výrazem lidské omezenosti, pomíjivosti a nedostatku svatosti. Chvění postihuje i zemi. Před Hospodinem, který „trůní nad cheruby, se chvěje země.“ Tyto věty vycházejí z představy, podle níž Hospodin trůní „nad příkrovem mezi oběma cheruby, kteří budou na schráně svědectví.“ Představa vychází z Druhé knihy Mojžíšovy (Ex 25,22). Podobně se vyjadřuje První kniha Samuelova: „Lid… poslal do šíla a přinesli odtud schránu smlouvy Hospodina zástupů, trůnícího na cherubech“ (1 Sam 4,4). Cherubové byli nad víkem archy úmluvy – odtud Bůh sděloval svou vůli. Představa o Bohu jako o vznešeném králi se objevuje v knize proroka Daniela: „Požehnaný jsi na svém královském trůně, nade vše velebený a nade vše vyvýšený navěky“ (Dan 3,55). Nejvyšší král je vyvýšený nade vše. Když si uvědomíme tuto skutečnost, chápeme lépe, že tváří v tvář takové Boží vznešenosti se země chvěje.

Hospodin na Siónu je velikýa nade všemi národy vyvýšený.

Druhý verš přechází od celé země k Siónu. Pro věřícího je Sión středem světa. Na konci času Hospodin znovu odtud všechno uspořádá. Starému zákonu je tato myšlenka důvěrně známá. Např. v knize proroka Micheáše se dočteme: „Hospodin bude nad nimi kralovat na hoře Siónu od nynějška až na věky“ (Mich 4,7). Hospodin nastolí na konci času nový řád všech věcí. V žalmech se představa o Boží velikosti objevuje na několika místech (Ž 48,2; 95,3; 96,4; 145,3).

Sloveso „třást se“ v prvním verši vyjadřuje pochopitelnou reakci na Boží přítomnost, třes nesmí však zůstat posledním projevem ve vztahu k Hospodinu. Věřící, který zakusí svou křehkost a pomíjivost, staví na správném základu a zaujímá postoj, v němž může Boha chválit a velebit. Bůh se dává poznat jako někdo, koho je třeba uznávat pro bázeň vzbuzující velikost.

Ať chválí tvé veliké a hrozné jméno,
neboť je svaté.

Pojem “svatý” znamená, že Bůh se liší od vesmíru, přírody, člověka, ale také od bohů ostatních národů. Pro žádného jiného boha nenajdeme označení „svatý“. Svatost charakterizuje Boha jako někoho naprosto dokonalého. Slovo „svatý“ vystihuje tedy Boží podstatu.

Pevně vládne ten, kdo miluje právo:
tys určil, co je správné,
právo a spravedlnost vykonáváš v Jakubovi.

V jednotlivých částech žalmu chválí božského krále vždy jiný okruh oslovených osob. V první části to byly všechny národy. V této druhé části je to izraelský národ, zastoupený Jakubem. Ve třetí části to budou Mojžíš, árón a Samuel. Pozorujeme, že okruh se zužuje. Žalmista chce takto vyjádřit odstupňované vyvolení Bohem a odpovídající blízkost vůči Bohu.

Představa o Hospodinově panování spojuje první a druhou část. Boží moc se vyznačuje vykonávám spravedlnosti, nikoli násilím. Právo je pro žalmistu velmi důležité. Nejde totiž jen o jednorázové právní rozhodnutí. Bůh se s právem přímo ztotožňuje. Právo je dáno Bohem, on sám je zárukou jeho platnosti. Tak vzniká jistota, že člověk nebude vydán napospas slepé náhodě. Jestliže se něco takového týká už vesmíru, tím spíše pak Izraele. Okruh oslovených osob se zužuje na vyvolený národ. Žalmista se přestává zabývat stvořením, vyzvedá Boží jednání s tímto národem. Upozorňuje na Hospodinovo vedení v průběhu dějin, na prosazení práva v Izraeli. Nejprve se uplatnilo v dějinách izraelského národa, potom se stalo právem zavazujícím všechny národy.

Oslavujte Hospodina, našeho Boha,
klaňte se u podnože jeho nohou,
neboť je svatá.

Žalmista nachází stále znovu důvody k oslavování Hospodina. Představa o klanění u „podnože Hospodinových nohou” se opírá o výjevy z královského dvora ve starověkém Orientu.

Mojžíš a árón jsou mezi jeho kněžími
a Samuel mezi těmi, kdo vzývali jeho jméno:
vzývali Hospodina, a on je vyslýchal.
Mluvíval k nim v oblačném sloupu,
slýchali jeho příkazy,
zákon, který jim dal.

Zmínkou o třech významných starozákonních postavách se zužuje okruh vyvolených lidí v Boží blízkosti. Ve třetí části žalmu jsou to lidé, kteří vzývali Hospodinovo jméno. Pozornost se obrací k Mojžíšovi a árónovi, u nichž je zdůrazněno jejich kněžství. Zvláštní úlohou kněze bylo předkládat Bohu v modlitbě naléhavé prosby. Svědectví o tom nacházíme například v Druhé knize Mojžíšově v souvislosti s bojem proti Amalečanům: „Dokud Mojžíš držel ruku nahoře, vítězil Izrael, když ruku spustil, vítězil Amálek. Když Mojžíšovi umdlévaly ruce, vzali kámen a podložili jej pod Mojžíše, aby se na něj posadil. árón a Chur, každý z jedné strany, mu podpírali ruce, takže vytrval s rukama nahoře až do západu slunce” (Ex 17,11n). Tatáž starozákonní kniha svědčí o Mojžíšových prosbách ve chvíli, kdy se Izraelité zpronevěřili Hospodinu a začali uctívat zlatého býčka, kterého si vyrobili: „Mojžíš… prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost: Hospodine…upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš“ (Ex 32,11n).

Mojžíšova a árónova blízkost vůči Bohu je znázorněna rozhovorem. Mohou s Hospodinem mluvit a on jim odpovídá. Ovšem také oni se setkávají s nepřekonatelnou mezí. Záleží výhradně na Hospodinu, zda se slituje nad svým národem. Hospodin požadoval dodržení svých příkazů, tedy věrnost.

Hospodine, náš Bože, tys je vyslyšel,
Bože, byls k nim milostivý,
ale také jsi trestal jejich přestupky.
Oslavujte Hospodina, našeho Boha,
klaňte se na jeho svaté hoře,
neboť svatý je Hospodin, náš Bůh!

Dalším rysem Hospodinovy svatosti je spojení lásky a spravedlnosti. Bůh odpouští, promíjí, je nesmírně milosrdný, ale zároveň přísně střeží své spravedlivé řády. Svůj lid vede k zachovávání Zákona a provinilce stíhá spravedlivým trestem. Spojení milosrdenství a spravedlnosti je dalším důvodem k oslavování Hospodina.

Čtvrtý verš devětadevadesátého žalmu – „pevně vládne ten, kdo miluje právo“ – není cizí myšlenkám Nového zákona. Smlouva a možnost odsouzení jsou přítomné také v tajemství kříže. Ježíš svědčí o Bohu milosrdném a zároveň soudícím. Boží soud je vyvolán bezprávím, tvrdostí srdce a nedostatkem lásky mezi lidmi. Skutečnost, že Bůh je Bohem práva, patří k radostné zvěsti. Zároveň však je poselstvím, které je třeba brát vážně. Svou vážností může varovat ty, kdo jednají nespravedlivě, ale zároveň potěší všechny, kdo trpí nějakým bezprávím.

Při slavení Eucharistie se užívá devětadevadesátý žalm ve středu 17. týdne v mezidobí, a to po čtení z Druhé knihy Mojžíšovy o Mojžíšově tváři, zářící od rozhovoru s Hospodinem. Podruhé se s ním setkáme ve středu 10. týdne po čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Apoštol Pavel prohlašuje Mojžíšovu službu za pomíjející v protikladu k trvalé slávě křesťanské služby vedoucí ke spravedlnosti.

V Denní modlitbě církve je devětadevadesátý žalm zařazen do ranních chval ve čtvrtek 3. týdne. Patří také mezi žalmy k modlitbě se čtením o svátku Proměnění Páně. Jeho význam pro křesťany je v breviáři vystižen slovy sv. Atanáše: „Ty jsi nad cheruby, tys změnil náš zlý úděl, když ses stal jedním z nás.“

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3