Žalmy, jejich původ a význam

Marie Zouharová

 

Texty žalmů promlouvají k lidem několik tisíciletí a stále je provázejí v jejich životních situacích. Je obdivuhodné, jak velké množství lidí hledá stále v těchto textech odpověď na základní otázky svého života. Jsou velmi zvláštní a na druhé straně velmi důvěrné. Patří do doby předkřesťanské a zároveň tvoří součást křesťanské Bible. Především však jsou daleko více spjaty s určitými situacemi, nikoli s určitou dobou. Proto jsou modlitbami, které jsou aktuální dodnes.

Žalmy jsou modlitbami izraelského lidu. S velkou pravděpodobností se alespoň některé z nich používaly při bohoslužbě, která měla jinou podobu než liturgie současná. Hebrejské slovo „mizmór“ i jeho řecký překlad „psalmos” znamená píseň, kterou je třeba zpívat za doprovodu strunného nástroje. Přestože byl hudební doprovod velmi charakteristikou součástí žalmů, nevíme dnes nic bližšího o melodii ani o způsobu hry na nástroje. V některých nadpisech žalmů jsou dokonce uváděny názvy nástrojů.

Je prokazatelné, že už ve 3. století před Kristem tvořil žaltář ustálený celek s neměnným pořadím žalmů, ale znění jednotlivých písní se ještě aktualizovalo. Sbírka žalmů byla uzavřená asi ve 2. století před Kristem. V nadpisech 73 žalmů je zmínka o Davidovi. Není ovšem možné, aby byl jejich autorem, protože v některých jsou popisovány události z doby, kdy již David nežil. Rovněž způsob vyjadřování je odlišný od jazyka, používaného v době krále Davida. Nepochybně však David skládal duchovní písně. Ve 22. kapitole Druhé knihy Samuelovy najdeme např. Davidův projev vděčnosti Hospodinu za záchranu a vysvobození z rukou nepřátel. Stejný text máme v žaltáři jako 18. žalm. David je rovněž známý jako král, který dbal na vybavení bohoslužby písněmi a hudbou.

Vznik žalmů ovlivnila jistě bohoslužba v jeruzalémském chrámě. Některé žalmy vznikly pak v době babylónského vyhnanství. Po návratu z vyhnanství se skládaly další písně. Některé dřívější žalmy byly chápány nově prostřednictvím dodatků nebo aktualizací.

Žalmů je celkem 150. Jsou rozděleny do pěti sbírek, každá z nich končí chvalozpěvem. První sbírka končí 41. žalmem, druhá 72., třetí 89., čtvrtá 106. Rozdělení do pěti dílů napodobuje členění Zákona do pěti knih Mojžíšových. Není jisté, zda se žalmy zpívaly při bohoslužbě v synagoze. Od počátku však byly odpovědí izraelského lidu na Boží slovo a Boží jednání. Nacházíme v nich nejstarší podoby rozhovoru s Bohem: chválu, nářek a prosbu.

Žalmy mají za sebou dlouhé dějiny. Neznáme jejich autory. Byly velmi dlouho předávány ústně, často se zpívaly za doprovodu hudebního nástroje. Jejich texty byly v určité době sepsány. Je těžké odhadnout klíč pro výběr jednotlivých žalmů. Rovněž není zřejmé, proč nebyly některé písně do sbírky zahrnuty, ale staly se součástí jiných starozákonních spisů. Dodnes nám ovšem pomáhají prožívat celý život ve spojení s Bohem.

Žalmy jsou modlitby izraelského lidu. Mnoho jich bylo složeno pro bohoslužbu. Znamenají proto mnohem více než slovy vyjádřený zážitek básníka. V těchto modlitbách odpovídá společenství na Boží jednání v dějinách. Najdeme v nich všechna důležitá témata dějin spásy: vystupují v nich praotci izraelského národa, dozvídáme se o vysvobození z Egypta, o přechodu Rudým mořem, o putování pouští a obsazení Zaslíbené země. Zvláštním tématem je stvoření. Mnoho žalmů se vztahuje k době královské. Mluví se v nich o Davidovi, o chrámu, o vyvolení a posvěcení krále. Velký počet žalmů vznikl při putování do jeruzalémského chrámu.

Jiné žalmy vytvořili jednotlivci. Hlavními tématy jsou v nich prosba a dík, chvála a obžaloba, pokání a naděje, požehnání a kletba. Modlitby jednotlivců se staly později modlitbami celé obce, protože byly často přednášeny při společné bohoslužbě. Není proti divu, že se v některých žalmech střídá jednotné a množné číslo.

Žalmy jsou členěny rytmicky. Jejich nejdůležitějšími literárními druhy jsou nářky; oslavné, děkovné a důvěryplné písně; královské žalmy a skladby, které mají ráz starozákonní moudrosti.

Žalmy, které řadíme mezi oslavné písně, chválí Boha. Modlící se člověk oslavuje v nich Hospodina, neprosí za sebe nebo za obec. Tyto žalmy začínají obvykle výzvou k chvále, následuje odůvodnění chvály a slavnostní slib, přání nebo další projev chvály. Podnětem k oslavě Boha je často údiv nad nádherou stvoření – jako např. ve 104. žalmu: „Veleb, duše má, Hospodina…Napjals nebesa jako stanovou plachtu….Z mraků si děláš svůj vůz…Větry si volíš za své posly… Zemi jsi založil na jejích základech, že nezakolísá na věčné věky.“

Velké množství žalmů má charakter nářků. Vznikly v době, kdy se národ nebo jednotlivec ocitl v nouzi. Jednalo se např. o nepřátelský útlak, nemoc, o různé nespravedlnosti, důsledky přírodních katastrof apod. Kdo se zde modlí, připadá si často slabý, ubohý nebo pokořený od nepřátel. Skoro všechny končí chvalozpěvem nebo projevem naděje, že Bůh pomůže. Příkladem nářku jednotlivce je 130. žalm: „Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas!“

Mezi písně důvěry se řadí např. známý 23. žalm: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám…“

Žalmy, ve kterých je oslavováno Boží království, mají hymnický charakter. Boží království se zdůrazňuje ve Starém zákoně od nejstarších dob. Hospodin je např. ve 47. žalmu oslavován jako král, který sedí na trůně v chrámě. Píseň hovoří o všeobecné Boží vládě nad pohany, o jeho uznání knížaty celého světa.

Jiné žalmy oslavují krále. Některé z nich vznikly při nástupu krále na trůn. Král je v Izraeli vůdcem nejen v politickém smyslu. Je osobně vyvolený Bohem. Svým postavením je prostředníkem mezi Bohem a svým národem. Proto se hodně královských žalmů spojuje v židovském pojetí s Mesiášem a v Novém zákoně s Kristem. Ve 2. žalmu, který vznikl nejspíš v době, kdy krále obklíčili v Jeruzalémě nepřátelé, je jejich útok zaměřený rovněž proti Bohu, protože král je chápán jako Boží syn: „Proč se pohané bouří, proč národy strojí marné plány? Pozdvihují se pozemští králové a vladaři se spolu umlouvají proti Hospodinu a jeho Pomazanému“ (Ž 2,1n). Bůh se vysmívá nepřátelům a králi slibuje pomoc: „Směje se ten, který na nebesích trůní, jsou Pánu k smíchu” (Ž 2,4). Nepřátelští králové se musí podrobit. Nový zákon vztahuje pochopitelně sedmý verš na Ježíše: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“ (Ž 2,7).

V Novém zákoně je nejčastěji citován 110. žalm. Jeho slova se vyjadřují nejprve o jeruzalémském králi, ale pro křesťana dostávají plný smysl teprve ve vztahu k Ježíšovi jako Mesiáši. Nový zákon vztahuje na Krista výpovědi: „Seď po mé pravici, pokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohám” (Ž 110,1) a „Ty jsi kněz na věky podle řádu Melchizedechova“ (Ž 110,4). V tomto žalmu není Kristova činnost omezena na minulost, ale týká se také budoucnosti, která přinese jeho viditelné oslavení a převzetí definitivní vlády nad světem.

V mudroslovných žalmech si bere žalmista poučení buď z vlastního nebo cizího utrpení.

Vše, co lidé prožívají, se odráží v žalmech: Co je postihlo a zároveň co z toho vyplynulo, v jakém jsou nebezpečí, kdo je vysvobozuje a pomáhá jim k životu – to vše se děje v součinnosti s Bohem. V žalmech se člověk a s ním celý izraelský národ setkává s Bohem. Odpovídá na Boží jednání a předkládá mu své otázky. V pokusech o odpověď nacházejí lidé základní výpovědi o životě. Žalmy jsou současně modlitbou s „otevřenýma očima.” Varují před nebezpečím, které může člověka překvapit.

Obsahově se pojednává o životě jednotlivce i celého národa – s dobrými i špatnými vlastnostmi, s pády i pozvednutím. Zobrazuje se život izraelského národa v jeho mnohotvárnosti: v soužení a bezvýchodnosti, při záchraně a vysvobození. Jsou zde zobrazeny celé dějiny od stvoření až po budoucnost, kdy Bůh zřídí království na zemi. V žalmech má ovšem místo i život jednotlivého člověka – se svými radostmi, s beznadějí a důvěrou, strachem a vírou, s pokušením a útěchou, s pochybením a odpuštěním. Žalmy vykreslují život v celé jeho hloubce a šířce.

Žaltář je také křesťanskou modlitební knihou. Uplatňuje se především v liturgii, zejména v Denní modlitbě církve (breviáři) a při mši svaté – jako zdroj responzoriálních zpěvů po čtení. V Novém zákoně je citováno více než 40 žalmů a narážek na žalmy je v něm více než sto. Nejhlubší motivací křesťana k modlitbě žalmů je skutečnost, že Ježíš i apoštolé se žalmy často modlili.

Žalmy očekávají definitivní příchod Božího království. Ukazují Boha jako toho, kdo člověku pomáhá a kdo jej zachraňuje, když k němu volá v nouzi. Zde zahlédneme zárodek zaslíbené Boží spásy, která pro nás křesťany začala vtělením Božího Slova, Ježíše Krista. Podobně jako Izrael žije také církev jistotou, že Bůh pomáhá už nyní, a nadějí, že v budoucnosti splní všechny své sliby.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3