Žd 7,23-28

Ladislav Tichý

 

Text druhého čtení z následující neděle je z Listu Židům 7,23-28 a zní takto:

23 Dříve se mnozí stávali kněžími, protože umírali, a nemohli tedy jimi být stále; 24 (Ježíš) však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na někoho jiného. 25 Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.

26 Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, 27 který nemá zapotřebí, jako (jiní) velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za (hříchy) lidu. (Ježíš) to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť.

28 Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou (podrobeni) slabosti; ale ona přísaha – pozdější než Zákon – (ustanovuje) Syna, který dosáhl dokonalosti navždy.

O sedmi nedělích v liturgickém mezidobí cyklu B (27. až 33. neděle) se čtou úryvky z novozákonního listu Židům. Tento list byl sice po dlouhá staletí běžně počítán mezi listy apoštola Pavla, protože svými teologickými myšlenkami a především neúnavným zvěstováním Ježíše Krista za apoštolem pohanů vůbec nezaostává a v mnohých teologických stanoviscích se mu také podobá. Avšak nejenom z hlediska jazyka, ale také pokud jde o hlavní teologické myšlenky, představuje list Židům mezi knihami Nového zákona dosti svébytný a výrazný hlas. Jenom v tomto listu se v rámci Nového zákona hovoří o Ježíši Kristu jako o veleknězi. Ježíšovo velekněžství je však podle tohoto listu podstatně odlišné od úřadu starozákonních velekněží, kteří sloužili v jeruzalémském chrámu. Jejich velekněžství bylo časově omezeno. Ježíš je však veleknězem natrvalo, navždy. Autor listu Židům vyjadřuje tuto myšlenku přirovnáním Ježíše Krista k postavě kněze Mel­chi­zedecha, o jehož setkání se starozákonním patriarchou Abrahámem čteme v 1. knize Mojžíšově 14,18–20. Další zmínka o této postavě se nachází v žalmu 110, kde se ve 4. verši říká: „Hospodin přísahal a nebude toho litovat. Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova.“ Samotný list Židům užívá poprvé přirovnání Ježíše Krista k Melchizedechovi už v 5. kapitole, ale podrobněji se věnuje Ježíšově velekněžství podle řádu Melchizedechova právě v 7. kapitole. Čtení 31. neděle v mezidobí tvoří závěrečnou část této kapitoly a obsahuje vlastně zakončení vysvětlování tohoto Ježíšova velekněžství. Přitom je zdůrazněna věčnost a nebeská vznešenost Ježíšova velekněžského úřadu.

Ježíš jako velekněz se liší od starozákonních kněží a velekněží tím, že tito služebníci mohli působit nanejvýš do konce svého života: „Dříve se mnozí stávali kněžími, protože umírali, a nemohli tedy jimi být stále.“ Židovský historik Josephus Flavius např. vypočítává, že od Árona až po posledního velekněze Fanase, dosazeného během židovské války v r. 67 po Kr., bylo celkem 83 velekněží. Velekněžský úřad Ježíše Krista ovšem není časově omezen: „Ježíš však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na někoho jiného.“ Z toho autor listu Židům odvozuje rozhodující význam pro to, jak lidé mohou dosáhnout spásy, když říká, že Ježíš „je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.“ Myšlenka, že Ježíš Kristus je naším přímluvcem u Boha, se objevuje rovněž u apoštola Pavla jeho v listu Římanům 8,34: „Kristus Ježíš… je po Boží pravici a přimlouvá se za nás.“ V listu Židům se potom ještě jednou opakuje v 9,24: „Kristus nevešel do svatyně… která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha.“

Pro nás je možná tato představa méně obvyklá, protože v prvé řadě myslíme na přímluvu svatých v nebi, ale přímluva Ježíše Krista má naprosto logické oprávnění. Ježíšova přímluva za nás má základ v jeho lidství. On se stal jedním z nás a on je naším zástupcem u Boha. Ale jedinečnost Ježíšovy přímluvy je dána v neposlední řadě jeho božstvím. Proto v druhé části naší perikopy také list Židům zdůrazňuje Kristovu jedinečnost a vyzdvihuje vlastnosti, které charakterizují Ježíše jako velekněze: „právě takového velekněze jsme potřebovali.“ On je totiž „svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa.“ Už ve Starém zákoně bývají jako svatí označováni i zbožní lidé, ale o Ježíšovi toto označení platí v nejvyšší míře, protože on je bez hříchu, jak výslovně list Židům už připomněl ve 4,15. S tím souvisí rovněž jeho nevinnost a neposkvrněnost. Jeho oddělenost od hříšníků ovšem neznamená, že by se jim vyhýbal, neujímal se jich a nechtěl jim pomoci. Víme z evangelií, že právě to Ježíš za svého pozemského života dělal. Ježíšovo vyvýšení potvrzuje jeho jedinečné postavení v nebi (v Žid 8,1 se potom říká, že on je „po pravé straně trůnu Boží velebnosti“). Je tedy stejně vysoko jako Bůh, a tak nám může pomoci.

Starozákonní kněží a velekněží přinášeli oběti nejen za druhé, ale také za sebe, protože byli hříšníci. Ježíš však je bez hříchu. On nemusí přinášet oběti sám za sebe. Za druhé lidi vykonal oběť „jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť.“ Jeho jediná oběť, při které byl nejen obětníkem, ale i obětí, tak stačí jednou provždy. List Židům v závěrečném verši perikopy, který tvoří její třetí část, ještě jednou zdůrazňuje rozdíl velekněze Ježíše Krista oproti pouze lidským velekněžím, když říká, že velekněží ustanovení podle Zákona „jsou podrobeni slabosti“, tj. jsou hříšníci. Syn Boží byl však ustanoven za velekněze Boží přísahou, jak o ní hovoří žalm 110. Když se bere za východisko doba sepsání žalmu, je tato přísaha pozdější než odevzdání zákona na Sinaji. Proto list Židům říká: „ona přísaha – pozdější než Zákon – ustanovuje Syna, který dosáhl dokonalosti navždy.“ Tím list Židům uzavírá poučení o Ježíšově velekněžství podle řádu Melchizedechova. Ale současně si tím připravuje východisko k dalšímu poučování o Ježíšově vlastní oběti, o jeho sebeobětování, jímž se zabývají další kapitoly listu.

Označení Ježíše jako velekněze a jeho přirovnání ke starozákonní postavě kněze Mel­chizedecha se nám může zdát trochu vzdálené. Ovšem hlavní poselství, které chtěl autor listu Židům tímto poučným vyjádřením sdělit, je velmi důležité a zásadní i pro nás. Jedná se o jedinečné postavení a význam Ježíše Krista a o nenahraditelnost toho, co pro nás vykonal. Pouze list Židům hovoří v Novém zákoně o Ježíši Kristu jako veleknězi. Ale tuto základní myšlenku najdeme vyjádřenou jiným způsobem také v ostatních novozákonních knihách. Ve Skutcích apoštolů apoštol Petr dosvědčuje: „pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,12). V 1. listu Timotejovi 2,5n. čteme slova, která byla velmi drahá sv. Augustinovi: „je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny.“ Velmi výmluvné je osobní svědectví apoštola Pavla z jeho listu Galaťanům: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval.“ Zde vyjadřuje apoštol Pavel dostatečně srozumitelně a názorně to, co hlásá list Židům, když hovoří o Ježíši Kristu jako o jediném a věčném veleknězi. Sv. Pavel mluví nejen o sobě, ale o tom, co by mělo platit o každém věřícím v Krista. Nepochybně však vydává také výmluvné osobní svědectví o svém vztahu k Ježíši Kristu.

Ve světle dalších svědectví Nového zákona můžeme slova listu Židům o potřebě velekněze, jakým je Ježíš Kristus, vyjádřit třeba takto: Takového přítele potřebujeme, který je jedním z nás, ale současně splňuje všechna očekávání od Boha, který nemá ani v nejmenším nic společného se zlem a není zapleten do žádné špatnosti, ale který je současně věčný Syn věčného Otce. On jako člověk za nás trpěl a zemřel, ale svým zmrtvýchvstáním ukázal svou božskou moc a slávu; on nám připravil místo u Boha, a proto se na něho můžeme vždycky s velkou důvěrou obrátit. I nás by měla posilovat myšlenka, že „Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky“ (Žid 13,8).

List Židům nehovoří výslovně o eucharistii, i když někteří vykladatelé spatřují v některých jeho formulacích narážky na tuto svátost. Každopádně však právě v eucharistii, která je zpřítomněním jediné a jedinečné oběti Ježíše Krista a která podle II. va­ti­kánského koncilu „je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“ (Lumen Gentium 11), můžeme jedinečným způsobem uskutečňovat sjednocení s Kristem, o němž hovoří a k němuž povzbuzuje list Židům, a tak získávat pro svůj život posvěcení a posilu. Tak budeme moci i my přijít k Bohu a zůstat u něho navěky.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4