Zdrženlivost pro Krista

Gabriela Vlková

 

V neděli uslyšíme ve 2. mešním čtení úryvek z 1. listu Korinťanům, ve kterém apoštol Pavel vybízí adresáty svého listu, aby se nezaměstnávali pozemskými starostmi: ti, kdo mají ženy, mají žít, jako by je neměli, kdo kupují, jako by nevlastnili, kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali. To vše s ohledem na blízký příchod Krista. V evangelijním čtení pak zazní perikopa z Markova evangelia o tom, jak Ježíš povolal galilejské rybáře, oni se nestarali o to, co opouštěli, a okamžitě jej následovali.

Je dost provokativní, že určité novozákonní texty vybízejí k tomu, aby se Kristovi učedníci, nebo aspoň někteří z nich, nezabývali záležitostmi běžného života. Mají podobná doporučení cenu i dnes? Nejsou náhodou založená na omylu? Vždyť od doby jejich sepsání uplynulo bezmála 2 000 let a Kristova druhého příchodu jsme se zatím nedočkali! Jak by to dopadlo, kdyby všichni křesťané brali doslova např. výzvu: „ti, co mají ženy, ať jsou, jako by je neměli“? Víme, že valná většina upřednostňuje výroky o lásce. Přesto se již od počátku církevních dějin objevují lidé, kteří se manželství vzdávají a radami Písma svou volbu opodstatňují. Využijme dnešní úvahy k tomu, abychom zjistili, na jakém biblickém základu stojí životní stav, který se v Církvi po staletí těší úctě, život zasvěcený Bohu v úplné zdrženlivosti od pohlavního života, zdrženlivosti, která si vysloužila označení „čistota pro Boží království“.

Termín čistota je na jednu stranu šťastný, neboť jde o hodnotu, která svou krásu, na druhou stranu zavádějící, neboť může vést ke znevažování sexuality. Mnohé, co s pohlavností souvisí, sice bývá často zneužíváno natolik, že to člověka skutečně „špiní“ a brání nezkalenému vnímání Božích skutečností, avšak sexualitou jako takovou kvůli tomu pohrdat nelze. Ač se to v dějinách církve nezřídka stávalo, výpověď biblického poselství je jiná. Bude proto vhodné připomenout, jak Starý i Nový zákon hodnotí manželství, až pak uvést stěžejní texty, které doporučují zdrženlivost, a snažit se porozumět jim v kontextu.

Podle 1. kapitoly První knihy Mojžíšovy stvořil Bůh člověka jako muže a ženu a dal jim příkaz: „Ploďte se a množte se!“ Starší pasáže Starého zákona navíc nepředpokládají vzkříšení mrtvých, proto jediný způsob pokračování života umožňuje manželská plodnost.

Také ve 4. kapitole 1. listu Timoteovi je manželství hodnoceno jako dobré, zakazují je pouze bludaři. Kladně hodnotí manželství list Židům ve 13. kapitole: všichni je mají mít v úctě a manžele si mají být věrní, nevěrné bude Bůh soudit.

Podle 19. kapitoly Matoušova evangelia si sám Ježíš vážil svazku muže a ženy natolik, že jej prohlásil za nerozlučitelný, když vysvětloval text První knihy Mojžíšovy. Řekl: „… muže a ženu je učinil … proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě, a budou ti dva jedno tělo. Takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Rozvod, dovolený Mojžíšovým zákonem, je podle Ježíše ústupkem pro tvrdost lidských srdcí.

Snad největší poctu manželství vzdává 5. kapitola listu Efezským. Svazek muže a ženy srovnává s jedinečným vztahem Krista a Církve. Vybízí manžely, aby si byli vědomi, jak veliké je tajemství lidské lásky, když je lze vztáhnout na Krista a na Církev.

V kontextu výroků, které manželství vyzdvihují, se však objevují i texty, podle kterých má smysl se ho v určitých případech vzdát. Nejjasněji se tento kontrast projeví v 19. kapitole Matoušova evangelia, v textu, který následuje hned za Ježíšovými slovy o nerozlučitelnosti manželství. Učedníci reagují na výrok svého Mistra s pochybami: „Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit.“ Kolik láskou pošramocených a oklamaných duší by jim dalo za pravdu!

Ježíš sice nezastává tento pesimistický pohled na pevnost partnerských vztahů, přesto na něj naváže. Negativní zkušenost s tím, že manželstvínemusí člověka uspokojit, použije k tomu, aby učedníkům naznačil něco jiného: „Ne všichni to pochopí, jen ti, kterým je dáno. Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu nezpůsobilí od narození, jiní … protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.“ Čeho si všimneme? Ježíš se nechce zabývat překážkami, na kterých možnost žít manželství ztroskotává, nýbrž staví do centra pozornosti nebeské království. Pochybovačné tvrzení učedníků: „Je lepší se neženit“, opravuje uvedením okolností, za jakých se takové rozhodnutí stává kladnou hodnotou, ne pouhou rezignací.

Dále je třeba si všimnout, že život bez partnera nemá cenu sám o sobě. Je pouhým prostředkem, cílem je nebeské království. O příchod tohoto království mají učedníci prosit spolu s prosbou: „Buď vůle tvá“. Sjednocení lidské vůle s vůlí Boží, aby se mohla uskutečnit svrchovaná Boží vláda – království, je však smyslem každého života! Všichni si to připomínáme v modlitbě, které nás Ježíš naučil. Nejpodstatnějším vztahem každého člověka má být oddanost Božímu „Ty“.

Někteří však o tento vztah usilují s takovou radikálností, že se zříkají rodiny a partnerské intimity. Co tím získají? Ježíš nevysvětluje. Na jiném místě sice přislíbil těm, kdo kvůli Němu všechno opustí, stonásobnou odměnu, zde ale nenajdeme žádné argumenty. Jen jedno: „Kdo můžeš pochopit, pochop!“ Trochu to připomíná jinou scénu, kdy na otázku: „Mistře, kde bydlíš?“, Ježíš odpověděl jednoduchým: „Pojď, a uvidíš.“

Bylo sepsáno mnoho duchovní literatury na téma zdrženlivosti pro Krista, ale budeme-li upřímní, musíme uznat, že plně uspokojivou odpověď na námitku: „Copak nelze žít pro Boha s dokonalým nasazením i v manželství?“, nedá žádná spekulace. Zmíněná literatura může sice povzbudit, avšak opět pouze toho, komu je to dáno. Nelze se divit, že to nepřijímají všichni. Sám Ježíš přece řekl, že ne každý chápe. Každý má svůjdar, nemusí rozumět plně tajemství povolání druhého. Stačí, když je respektuje a poctivě usiluje o poznání toho, co Bůh dává pochopit zase jemu.

V Církvi se občas stává, že pohlavní život je považován za něco, co vylučuje hlubší intimitu s Bohem. Jako by celibátníci byli kvůli zdrženlivosti Bohu blíž. K takovým názorům slouží špatné pochopení některých biblických textů o panictví, např. 14. kapitoly Janova Zjevení, která zmiňuje 144 000 vykoupených, kteří stojí před Beránkovým trůnem a zpívají píseň, jíž se nemůže naučit nikdo jiný, než oni. Tito vyvolení jsou přitom označeni zapanice, kteří se neposkvrnili se ženami a kteří následují Beránka, kamkoli jde.Doslovné chápání textu však nesedí. Číslo 144 000 je symbolem vyvoleného národa a označuje celou vykoupenou Církev. Text je třeba vykládat v rámci Apokalypsy, s ohledem na jiné výskyty použitých symbolů. Poskvrnit seznamená oddat se modloslužbě, přirovnané ke smilstvu i ve 2. kapitole, která zmiňuje smilnou ženu Jezábel, svádějící svým učením věřící v Thyatirech k modloslužbě; nebo v 17. kapitole, kde je město Řím kvůli modloslužbě označeno za „matku všeho smilstva“. Rovněž panictví je třeba chápat v kontextu knihy Zjevení, která vrcholí obrazem Beránkovy svatby představující završení dějin. Je běžné (alespoň v Bibli), že ten, kdo svatbu teprve očekává, je pannou či panicem. Panic ve 14. kapitole Zjevení tedy označuje toho, kdo se neoddal nikomu jinému než Beránkovi, je věrný ve víře. Podobným obrazem si ostatně poslouží i sv. Pavel v 11. kapitole 2. listu Korinťanům, když tamní křesťany povzbuzuje k věrnosti tomu, co jim bylo hlásáno, slovy: „Žárlivě vás střežím … zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu.“

U sv. Pavla se zastavme, protože některá jeho doporučení k pohlavní zdrženlivosti, zvlášť z 1. listu Korinťanům, bývají také používaná jako argumenty pro nadřazování zdrženlivosti nad manželstvím. V 7. kapitole zmíněného listu Pavel tvrdí: „Je pro muže lépe, když žije bez ženy.“ Následně uvádí řadu argumentů pro své stanovisko, mezi nimi i ty, které vyslechneme v nedělním čtení. Manželský život s sebou přináší řadu starostí, Pavel míní, že je lepší se jich vyvarovat. Mluví ze zkušenosti: sám žije jen proto, aby se líbil Pánu a s plným nasazením hlásal evangelium. Je natolik uchvácen Kristem, že na uzavírání nějakého svazku nemá pomyšlení. A proč také? Zdá se, že nepovažuje manželství za nutné: neuvažuje o budoucích generacích, věří, že Pán přijde brzy a bude konec. Přesto Pavel ví, že zdrženlivý život by pro někoho mohl představovat problém. Pavel zdrženlivost nenakazuje, i když jí zjevně straní, pouze doporučuje, když píše: „Přál bych si, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak.“

Zastavme se nyní u velmi důležitého bodu: Může zdrženlivost přivést člověka k plné lidské zralosti? Nehrozí těm, kdo se manželství zřeknou, že se stanou podivíny? Vždyť První kniha Mojžíšova jasně tvrdí: „Není dobře, aby byl člověk sám.“ Navíc, narozdíl od Pavla, dnes nepočítáme příliš s tím, že by bylo rozumné nemyslet na budoucí pokolení.

Odpovědí na podobné námitky je praktický život, ne spekulace. Příklad těch, kdo dosáhli zralosti, je jedinou hodnotnou odpovědí. Nebudeme jistě podezírat sv. Pavla, že by citově strádal. To, co milujícím manželům dává vzájemná láska, to Pavel čerpá ze vztahu k Pánu. Není přitom sobcem, který by odmítal vázat se na druhé pro vlastní pohodlí. Naopak, stěží bychom v Novém zákoně našli příklad učedníka, který by žil s větším nasazením pro druhé! Nikdo nemůže tvrdit, že Pavel zůstal sám a jeho život nebyl plodný. Nemá sice vlastní potomky, ale stává se „otcem“ ve víře mnohých. Galaťanům ve 4. kapitole píše: „V bolestech vás rodím, dokud nebudete dotvořeni v podobu Kristovu.“

Pro ty, kterým je dáno pochopit, je však odnepaměti největším vzorem zdrženlivého života sám Ježíš. Ne nadarmo se říká, že zasvěcený život je „radikálním následováním Krista“, snahou žít tak, jak žil on. Ježíš se neoženil. Nezasvětil svůj život žádné konkrétní ženě. Ale nežil proto ochuzeně, nebyl sám! Žil pro Otce a s Otcem. V 8. kapitole Janova evangelia tvrdí: „Ten, který mě poslal, je se mnou; nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se mu líbí.“ Nikdo přitom neměl větší lásku než Ježíš, který „dal svůj život za své přátelé.“ Tak jako manželství plodí život, tak i Kristova oběť byla plodná. „Já jsem přišel proto, aby měli život a měli jej v hojnosti,“ říká jako Dobrý pastýř v 10. kapitole Janova evangelia. V eucharistii dává své tělo, aby jim živil své učedníky. O tomto „pokrmu“ tvrdí: „Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.“

Volba života ve zdrženlivosti je tedy rozhodnutím co nejvíce připodobnit svůj život Ježíši a učinit ho plodným pro Boží království. Neznamená nemilovat. Vždyť jen „ten, kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu“ a „poznal Boha“, jak tvrdí 1. list sv. Jana. Znamená to otevřít srdce, aby je Bůh naplnil láskou, ze které lze žít, a dokonce dávat druhým. Ježíš to z vlastní zkušenosti znal, když řekl: „Kdo můžeš pochopit, pochop“.

Bylo by iluzí namlouvat si, že život ve zdrženlivosti s sebou nenese i čekání a určitou nenaplněnost. Ježíš nezastíral, že cesta v Jeho šlépějích vede ke kříži. Ovšem u kříže nekončí, míří k novému životu. Ani Pavel si nenamlouval, že by dosáhl naplnění. Filipanům píše: „Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu.“

K jaké odměně upíná svou naději? K naplnění Božího království ve vzkříšení. O vzkříšení přitom Ježíš prohlásil: „Když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé.“ Toto konstatování najdeme např. ve 12. kapitole Markova evangelia, kde Ježíš odporuje saduceům, kteří nevěřili ve vzkříšení a ptali se, komu by asi tak patřila žena, která měla více mužů. Ježíšova odpověď naznačuje, že zdrženlivost „pro Boží království“ předjímá cosi ze životního stylu po vzkříšení, kdy už lidé neumírají, není proto třeba, aby se ženili, vdávali a plodili potomky.

Neženit se a nevdávat přitom neznamená upírat hodnotu lásce, která k uzavření manželství zpravidla vede. Jinak by vzkříšení nemohlo být spojováno s obrazem „svatby“! Ti, kdo žijí svůj pozemský život ve věrné zdrženlivosti, svědčí o tom, že dokonalé naplnění lásky – Beránkovu svatbu – teprve očekávají. Na druhou stranu ti, kteří si v manželské lásce zachovávají věrnost v dobrém i zlém, vydávají svědectví o Kristu, který se pro Církev nechal ukřižovat. Oba způsoby, pokud jsou žity autenticky, jsou doplňujícími se znameními: manželství poukazuje na to, že smyslem života je sebedarující se láska; zdrženlivost podle Kristova vzoru naznačuje, že její pravé a dokonalé naplnění máme všichni ještě před sebou.

Písmo tedy nenabízí obecně dokonalou teoretickou odpověď na to, co jevětší a lepší. Nejlepší je to, co je určeno právě pro mne. Celibátník Pavel prohlašuje, že by každému přál to, co má sám, a tak je příkladem člověka, který je ve svém povolání šťastný. A to povzbudí – jak zasvěcené, tak manžely. Když manželé prohlásí, že by každému přáli to, co sami žijí, opět je to povzbuzením, i pro ty, kdo žijí zdrženlivě. Kdo můžeš pochopit, pochop!

***

Nezbývá než podotknout, že tyto řádky napsala zasvěcená žena. Posluchačům, kteří věnovali dnešní relaci svou pozornost až do konce, na závěr přece jen – už kvůli upřímnosti – prozradí: Je lepší se nevdávat! 🙂

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1