Zemědělství v Izraeli

Dominik Opatrný

 

Tématem našeho dnešního pořadu je izraelské zemědělství, což nezní zrovna teologicky. Na druhou stranu bylo zemědělství pro většinu obyvatel starého Izraele něčím, s čím se denně setkávali. Znalosti o něm nám proto mohou pomoci vcítit se do postav Bible i do jejích prvních čtenářů.
V dnešní době pracuje stále méně lidí v zemědělství, což souvisí s vylidňováním venkova a stěhováním do měst. Ve starověkém orientu tomu bylo právě naopak. Teprve rozvoj zemědělství umožnil vznik měst. Jinak by nemohlo žít tolik lidí na jednom místě, protože by se vůbec neuživili.
Starší kultury lovců a sběračů se skládaly z menších skupin, které se neustále pohybovaly, aby si zajistili dost potravy. Ve chvíli, kdy lidé začali obdělávat půdu, mohli se usadit a vytvořit větší kolonie. Takovýmto způsobem vzniklo někdy v 8. tisíciletí před Kristem město Jericho.
Tehdy bylo také v Judsku příznivější podnebí. V oblasti podél mrtvého moře, kde je dnes jen poušť, se nacházely prosperující kolonie zaměřené na pěstování oliv.
V této oblasti ostatně olivový olej patřil vždy společně s obilím a vínem mezi tři základní potraviny. Kromě toho se pěstovala také zelenina, fíky a datle. Ze zvířat se zase chovaly kozy, ovce, krávy, osli a velbloudi.
Izraelští praotcové počínaje Abrahámem žili kočovným způsobem života, pásli skot, ale neobdělávali dlouhodobě půdu. Pokud bylo sucho, neúroda na ně doléhala ještě tíživěji než na národy, které již pěstovaly obilí, nebo svá pole dokonce zavlažovaly. To můžeme vidět na příběhu o Josefových bratřích, kteří v době hladu sestoupili do Egypta, země využívající zavlažovací kanály, aby nakoupili obilí.
S příchodem do Palestiny se kočovné izraelské kmeny učily od místních obyvatel obdělávat zemi. Mezi přistěhovalci a starousedlíky ale také často vznikalo napětí. To se snad odrazilo ve vyprávění o Kainovi a Ábelovi. Kain, který se věnoval obdělávání půdy jako původní obyvatelé Palestiny, záviděl svému bratru Ábelovi, který byl lovec stejně jako přicházející Izraelité. Tím se vysvětluje zvláštnost příběhu, ve kterém zemědělec zabil lovce.
Izraelité také přebírali místní zemědělské svátky, které spojovaly se svými původními slavnostmi. Jiné zase vznikaly nově.
Podzimní svátek sukkot je připomínkou putování pouští a proto se o něm staví přístřešky. Je ale také spojen se sklizní fíků, datlí, pomerančů a grepů.
Při zimním svátku chanuka si židé připomínají znovuposvěcení chrámu. Podle legendy se tehdy našel posvěcený olej do chrámového kahanu jen na jeden den, vydržel ale dní osm, což byla doba potřebná pro přípravu dalšího oleje. Tento osmidenní svátek je tedy svátkem světla. Protože se v této legendě používá ke svícení olivový olej, souvisí tento svátek i s olivami. Ty se v listopadu sklízejí a v prosinci je z nich již připraven olej. K tradičním pokrmům patří jídla smažená v olivovém oleji.
Svátek purim se odvolává na knihu Ester, podle které tato královna zachránila Židy před pogromem, který na ně chystal Haman, dvořan perského krále. Oslava šťastného konce je spojena s vínem a hlučnou zábavou.
Slavnost Paschy, tedy velikonoční hod beránka, se teologicky opírá o vyvedení z Egypta. Původ ale má ve slavnosti nomádů, kteří před jarní cestou ze zimovišť na nové pastviny zabíjeli beránka. K ní se připojila slavnost nekvašených chlebů, související se sklizní ječmene.
Dále je to svátek letnic – šavuot. Kromě toho, že připomíná darování Zákona na Sinaji a radosti z něj, je to i oslava sklizně pšenice, dožínek. Židé ní čtou knihu Růt, jeden z pěti svátečních svitků. Její děj se totiž odehrává právě při dožínkách. Vdova Růt, původem móabitka, šla sbírat na pole klasy, které zůstávaly za ženci. Tam si jí všiml Bóaz, majitel toho pole a příbuzný jejího zesnulého manžela. Vzhledem k tomuto vztahu měl podle Zákona povinnost se jí ujmout. To také udělal a celý příběh končí šťastným manželstvím. Kniha tak připomíná, že v období radosti a hojnosti nemáme zapomínat na chudé a opuštěné, jako byla tato pohanská vdova.
Děj knihy Růt se odvolává i na starozákonní předpisy zaměřené na sociální spravedlnost, které nalezneme v Páté knize Mojžíšově. Ty se přitom netýkaly jen zastání se příbuzné vdovy, ale měly větší rozsah a upravovaly v několika bodech i práci na poli. Předně je potvrzeno právo nádeníka, tedy toho, kdo nemá vlastní pole a pracuje na cizím, na spravedlivou mzdu: „Nebudeš utiskovat nádeníka, chudého a utlačovaného mezi svými bratry i mezi přistěhovalci, kteří žijí v tvé zemi, v tvých městech. Dáš mu jeho mzdu ještě téhož dne, než nad ním zapadne slunce, neboť je chudý a svým životem na ní závisí, aby nevolal proti tobě k Hospodinu a nespočinula na tobě vina“ (Dt 24,14-15).
Další tři příkazy se týkají sklizně. Majitel nemá lakomě vysbírávat vše, co při nakládání úrody zůstalo na místě. Je to totiž to nejmenší, co může dát svým nezaopatřeným bratrům, totiž přistěhovalcům, sirotkům a vdovám: „Budeš-li sklízet úrodu ze svého pole a zapomeneš na poli snop, nevracej se pro něj; patří přistěhovalci, sirotku a vdově, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal ve všem, co děláš. Budeš-li srážet plody ze své olivy, neohlížej se  po těch, které zbyly; patří přistěhovalci, sirotku a vdově. Budeš-li obírat svou vinici, nepaběrkuj po sobě; patří to přistěhovalci, sirotku a vdově. Pamatuj, žes byl otrokem v egyptské zemi. Proto ti přikazuji, abys takto jednal“(Dt 24,19-22). Poslední slova tohoto příkazu dávají zdůvodnění: i Izraelité byli přistěhovalci a dokonce otroci v Egyptě, proto se mají chovat ohleduplně k těm, kteří jsou přistěhovalci u nich, nebo jsou jinak znevýhodněni, protože nemají zastání v podobě manžela či rodičů.
Jestliže pak někdo má prostředky pro obživu, nesmí mu je jeho bratr brát. Když někdo prodal svou půdu, měla mu být podle Zákona v milosrdném roce vrácena, aby se udržovala rovnováha mezi obyvateli a nevznikla skupina bohatých vlastníků půdy a zchudlých nádeníků. Zákon ale také zakazoval vzít prostředky nutné pro obživu do zástavy, protože by to ohrozilo život člověka: „Nikdo si nesmí vzít do zástavy mlýnské kameny, ani svrchní mlýnský kámen, neboť takový člověk jako by vzal do zástavy sám život“ (Dt 24,6).
Slušné zacházení neplatilo ovšem jen mezi lidmi, mělo se vztahovat i na celou přírodu. Proto se zachoval následující příkaz: „Dobytčeti, když bude mlátit, nedáš náhubek“ (Dt 25,4).
Izraelské zemědělství bylo nejen takto upravováno Mojžíšovým zákonem, ale bylo i zdrojem obrazů, které se objevují v tehdejší literatuře. Nejznámějším příkladem je asi píseň o vinici z páté kapitoly knihy proroka Izaiáše. Izrael je v ní přirovnáván k vinici, kterou vystavěl její Pán, Hospodin. Přes veškerou jeho péči a starostlivost ale nenesla plody, a proto musí být stržena její ohrada a réva vydána ke zpustošení polní zvěři, což je obraz pro pád království a cizí nadvládu.
Mnohem více obrazů z oblasti zemědělství ale najdeme v Novém zákoně, zvláště v Ježíšových podobenstvích. Na Izaiášovo proroctví o vinici navazuje Ježíšovo podobenství o zlých vinařích. Ti místo aby se starali o vinici, tak ji uchvátili pro sebe, na majitele nemysleli a ještě napadali jeho posly, jeho syna dokonce zabili. Tento příběh je Ježíšovou kritikou tehdejších mocných v Izraeli, kteří hleděli jen na svůj prospěch, zapomínali na to, že jim je lid jen svěřen a odmítli Ježíšovo poselství.
V evangeliu podle Jana zase Ježíš mluví o sobě jako o vinném kmeni, na který jsou učedníci naroubováni jako ratolesti. Bez něj nemohou nic. Jen na něm dokáží přinášet ovoce. Pokud to ale někdo nedělá, je zbytečné, aby zabíral místo jiným. Tato hrozba nemá vést k úzkosti, ale má nás pohnout k tomu, abychom dar víry dále rozvíjeli.
Ještě více je obrazů spojených s polem. Některá Ježíšova podobenství se u něj odehrávají: hospodář posílá své syny na pole, jeden slíbí, ale pak nejde, druhý odmítne, ale pak je mu to líto a otce poslechne. Také v podobenství o milosrdném otci pracuje starší syn na poli, zatímco se mladší vrací ve zbědovaném stavu, do kterého ho přivedl jeho nevázaný život. Otec má rád oba, ale starší syn tuto lásku odmítá, protože se nedokáže postavit vedle svého nezvedeného bratra.
V jiných podobenstvích není pole jen dějištěm příběhu, ale přímo jeho součástí. V evangeliu podle Matouše nalezneme podobenství o pleveli: hospodář zasel dobré obilí, ale přišel jeho nepřítel a po poli rozházel semena plevele. Služebníci chtěli plevel vytrhat, ale pán jim přikázal, aby počkaly do sklizně. Tento příběh patří mezi podobenství o Božím království. Ježíš tak svým učedníkům vysvětluje, proč jeho slovo nedošlo u všech přijetí. V tuto chvíli by bylo ale předčasné třídit dobré od zlých, nadělalo by se tím více škody než užitku. Až přijde čas, ukáže se, kdo je jako obilí a kdo jako plevel.
Jiné známé podobenství mluví o rozsévači, který vyšel na pole sít. Některé semeno se ujalo, jiné ne. Chyba nebyla v semenu, ale v půdě. Stejně je tomu s Božím slovem, které v někom roste, ale jiný je v sobě udusí.
V evangeliu podle Jana zase říká Ježíš svým učedníkům: „Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24). Tento obraz z přírody vystihuje velikonoční tajemství smrti v nezištné lásce, která dává život. Je tak ukázán Ježíšův příklad, který nám daroval.
Oba symboly, vína a obilí, se potom spojují v eucharistii, svátosti chleba a vína. Krásně o tom mluví starokřesťanský spis Učení dvanácti apoštolů, neboli Didaché. Církev je tu jako tělo Kristovo srovnávána s obilnými zrny, které byly nejprve rozptýleny po poli a odtud shromážděny do jednoho chleba. Tak také křesťané jsou shromážděni z celé země do jednoho lidu: „Jako tento úlomek rozptýlený po horách byl sebrán v jedno, tak nechť je sebrána tvá církev ze všech končin země a dána do tvého království; Tobě patří sláva a věčná moc skrze Ježíše Krista.“
Kromě evangelií používá obrazy ze zemědělství i kniha Zjevení. Když popisuje pohromy, kterými chce Bůh přivést k pokání hříšný svět, mluví se o válce. Při ní má být za denní mzdu jen mírka pšenice nebo tři mírky ječmene, olej a víno se však zdražovat nemají. Válka často zničí úrodu na polích, protože se o ně nemá kdo postarat. Doléhá hlavně na chudé, kteří si namáhavě vydělávají na svůj chléb – cena oleje a vína pro bohaté zůstává stejná.
Sociální aspekt je patrný také v kritice Říma: Jan mluví o jeho přicházejícím pádu, o němž je pevně přesvědčen. Nechává nad ním hořekovat všechny, kdo se přiživovali tím, že do něj vozili ze všech zemí bohatství a obilí. Kritizuje tak krutou hospodářskou politiku, podle které musely podrobené provincie posílat do hlavního města obilí, aby se tamní obyvatelé uživili.
Konečně kniha Zjevení popisuje i přicházející soud nad světem. Je v ní zobrazen jako sklizeň, při které je požata země. Přitom jsou sklizeny i hrozny a vhozeny do lisu Božího hněvu. Je to jedna ze scén, která má pohnout čtenáře, aby zůstal přes všechno trápení věrný Beránkovi, protože jeho je vítězství.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4