Zmrtvýchvstání Ježíše Krista

Pavel Zahradníček

 

Pašije, vyprávějící o Ježíšově utrpení a smrti, kterým jsme dnes na Velký pátek při liturgii naslouchali, končí vyprávěním o Ježíšově pohřbu. Nyní však budeme hovořit o zmrtvýchvstáním Ježíše Krista. Nikoliv pohřeb, ale zmrtvýchvstání završuje Ježíšův život. To je skutečnost, kterou každoročně slavíme o velikonoční noci. Zmrtvýchvstání je ústřední pravdou naší víry, o které je řeč na mnoha místech Bible. Přesto sama událost zmrtvýchvstání zůstává jakoby nepostižitelná, žádné z církví přijatých evangelií zmrtvýchvstání nepopisuje. Odehrálo se beze svědků v naprosté skrytosti zapečetěného hrobu střeženého vojáky. Pro lidstvo se stává zmrtvýchvstání zjevným teprve v okamžiku, kdy je od prázdného hrobu odvalen kámen. Nevíme kdy přesně nastalo, stráž možná nějakou dobu hlídala již jen prázdný hrob. Co se týče časového určení, jsme odkázáni na údaj, že Kristus vstal třetí den. To opakovaně, dle synoptických evangelií třikrát, předpovídal apoštolům sám Ježíš ještě za svého pozemského života. Poprvé se tak stalo po Petrově vyznání u Cesareje Filipovy:

Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně (Mk 8,31 n).

Že vzkříšení nastane třetí den, naznačuje možná i Ježíšův vzkaz Herodovi Antipovi, údělnému knížeti v Galileji, který nám zachoval evangelista Lukáš:

V tu chvíli k němu přišlo několik farizeů a řekli mu: „Odejdi odtud, protože Herodes tě chce zabít!“ Odpověděl jim: „Jděte a řekněte té lišce: ,Vyháním zlé duchy a uzdravuji dnes a zítra, a třetího dne dosáhnu svého cíle…‘“ (Lk 13,31n).

Zmrtvýchvstání třetího dne může mít na mysli Ježíš i tehdy, když mluví o znamení Jonášovu, potom co od něj učitelé Zákona a farizeové žádali znamení:

…odpovědl: „Pokolení zlé a nevěrné, hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš v břiše velké ryby tři dni a tři noci, tak bude Syn člověka v nitru země tři dni a tři noci“ (Mt 12,39 n).

Také Kristova slova, kterými po vyčištění chrámu odpovídá na otázku židů, když se ptají jakým znamením jim dokáže, že takto smí jednat, vztahuje evangelista Jan k Ježíšovu vzkříšení:

Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej zase postavím!“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On to však řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učeníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl (Jan 2,18-22).

Všechny tyto úryvky ukazují, jak často Ježíš předpovídal nebo alespoň naznačoval své zmrtvýchvstání. Současně se v nich stále znovu opakuje časový údaj o třetím dni. Ten je obsažen i v nejstarší věroučné formuli, jakémsi velmi krátkém vyznání víry prvních křesťanů, které nám v 15. kapitole 1. listu Korinťanům písemně zachytil apoštol Pavel:

Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal:
že Kristus zemřel ve shodě s Písmem za naše hříchy;
že byl pohřben
a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem (1 Kor 15,3n).

Třetí den po Ježíšově smrti, která se odehrála v pátek, začínal dle židovského počítání času již v sobotu večer, neboť židé nepovažují za začátek nového dne půlnoc, ale soumrak přecházejícího večera. Když tedy zapadlo slunce a začala se snášet noc předcházející nedělní ráno, začal podle židovského pojetí již třetí den od Ježíšovy smrti. V průběhu této noci, nebo nad ránem, nastalo dle již citovaných textů Bible zmrtvýchvstání. Za časného jitra je již hrob otevřený a prázdný. To je důvod, proč i my bychom měli zítřejší velikonoční obřady vzkříšení slavit až po západu slunce. Někde to pro nedostatek kněží, kteří musí slavit tyto obřady ještě ve druhé farnosti, není možné. Ale důvodem pro posunutí oslavy zmrtvýchvstání na dobu, kdy ještě nezapadlo slunce, by neměla být jen naše pohodlnost.

Skutečnost, že se čtyři kanonická evangelia (tedy Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo) nijak nepokoušejí popsat samotnou událost zmrtvýchvstání, provokovala již od nejstarších dob lidskou fantazii. To, co nepopisují a ani nemohou popisovat kanonická evangelia, protože se to odehrálo zcela beze svědků v zapečetěmém hrobě, to se pokouší doplnit a barvitě vylíčit jedno z apokryfních evangelií. Jde o apokryfní evangelium Petrovo, které snad bylo ve starověku značně rozšířeno, ale které církev nikdy nepřijala za pravé. Jeho původ sahá do druhého století po Kristu. Jeho text se později ztratil a dlouho dobu byl neznámý. Vědělo se o něm jen ze zmínek, které se zachovaly u starých církevních spisovatelů, u Origena, Eusebia a sv. Jeronýma. Teprve v roce 1886 byla v Egyptě nalezena část textu, celkem šedesát veršů, tohoto apokryfního Petrova evangelia. Dnes se nachází v muzeu v Gíze. Můžeme se zaposlouchat do jeho textu:

V noci, kdy svítal Den Páně, zatímco byli na stráži vždy dva vojáci, zazněl z nebe mocný hlas. A spatřili, jak se otevřela nebesa a jak odtud sestupují dva muži ve veliké záři a blíží se k hrobu. A onen kámen přivalený ke dveřím se sám odvalil stranou, hrob se otevřel a oba mladíci vešli.

Když to oni vojáci spatřili, probudili setníka a starší. I oni tam byli na stráži. Zatím co vyprávěli, co spatřili, viděli zase vycházet z hrobu tři muže, dva (z nich) podpírali jednoho a kříž je následoval; a hlavy těch dvou sahaly až k nebi a hlava toho, kterého vedli za ruku, přesahovala nebesa. I slyšeli hlas z nebes říkající: “Kázal jsi zesnulým?” A od kříže byla slyšet odpověď: “Ano.”

Radili se spolu, zda mají odejít a oznámit to Pilátovi. A zatím co se ještě radili, ukázala se opět otevřená nebesa a jakýsi člověk, který sestoupil a vešel do hrobu. Když to viděli ti, kteří tam byli se setníkem, opustili hrob, který hlídali, a ještě v noci spěchali k Pilátovi a vyprávěli s velkým strachem všechno, co viděli…

Rozdíl mezi tímto apokryfním textem a kanonickými novozákonními texty je patrný na první pohled. S výjimkou Matouše, který hovoří alespoň o zemětřesení a o andělovi, který odvalil kámen od prázdného hrobu, se ostatní novozákonní autoři ani nepokoušejí zachytit něco z toho, co událost zmrtvýchvstání provázelo. Omezují se na konstatování prázdného hrobu, ležící plátna, roušku, která byla na Ježíšově obličeji a na vidění jednoho nebo dvou andělů. Viděním anděla a odchodem žen od hrobu možná původně končil text nejkratšího a současně asi nejstaršího Markova evangelia. Těžiště svědectví ostatních tří kanonických evangelií tvoří četná setkání se zmrtvýchvstalým Kristem. Jejich poselství zní: Kristus vstal z mrtvých a je mnoho svědků, kteří to mohou dosvědčit, protože se s ním po jeho zmrtvýchvstání osobně setkali, mohli se ho dotknout, jedli s ním a pili… Rozsáhlý výčet těch, kteří viděli zmrtvýchvstalého Krista, podává i apoštol Pavel v 15. kapitole Prvního listu Korinťanům. Pavel tento list napsal pravděpodobně někdy kolem roku 57 po Kristu, tedy asi 27 let po velikonočních událostech. Je to text, který je zhruba o 10 let starší než Markovo evangelium:

…ukázal se Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratří najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl já, nedochůdče (1 Kor 15,5-8).

Pavlovy texty o zmrtvýchvstání Krista vynikají oproti evangeliím svým stářím, tím že o mnoho let časově předcházejí svědectví evangelií, což je pochopitelné; nejdříve je událost zmíněna v příležitostně napsaném dopise, teprve později se k ní někdo vrátí a zpracuje ji v rámci ucelené knihy. Proto také nejstarší zmínku o zmrtvýchvstání nacházíme nikoliv v evangeliích, ale v nejstarším z Pavlových listů, v Prvním listě Soluňanům, který Pavel posílá z Korinta do Soluně pravděpodobně začátkem roku 51 po Kristu. Hned v jeho první kapitole píše, jak se Soluňané „obrátili od model k Bohu, aby sloužili Bohu živému a pravému a vyčkávali z nebe příchod jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše…“ (1 Sol 1,9n). Je to nejstarší písemná zmínka o zmrtvýchvstání. Text byl napsán již asi dvacet let po tom, co se událost zmrtvýchvstání odehrála.

Vzkříšení Ježíše Krista je – samozřejmě společně s jeho křížem – ohniskem celého Nového zákona. Zde se sbíhá vše, co bylo předtím, a odtud se opět rozbíhá vše, co bude následovat. Evangelia jednak zachycují Ježíšovy předpovědi a náznaky vzkříšení, jednak popisují setkání zmrtvýchvstalého Krista s těmi, od kterých jsme přijali svědectví o zmrtvýchvstání. Mimo to Lukášovo evangelium naznačuje ještě třetí linii: zmrtvýchvstání je i naplněním předpovědí Starého zákona:

Dále jim řekl: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově zákoně, v Prorocích i v Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých…“ (Lk 24,44-46).

Skutky apoštolů pokračují ve druhé linii, kterou bychom mohli nazvat linií svědectví o setkání se zmrtvýchvstalým a rozvíjejí i třetí linii – ukazují, že zmrtvýchvstáním se naplnilo to, co bylo o Kristu předpovězeno již ve Starém zákoně. O letnicích říká Petr shromážděnému zástupu:

Bratři, budiž mi dovoleno, abych k vám bez kolků promluvil o praotci Davidovi. Ten umřel a byl pohřben, a jeho hrob máme u nás až dodneška. Byl to prorok a věděl, že Bůh mu přísahou slíbil, že na jeho trůně usadí jednoho z jeho potomků. Viděl tedy do budoucnosti, a když řekl, že nebude ponechám v podsvětí a jeho tělo že nepodlehne porušení, mluvil o Kristově zmrtvýchvstání (Sk 2,29-31).

V Pavlových listech je, co se týče zmrtvýchvstání, největší důraz položen na čtvrtou linii, o které dosud nebyla řeč: Pavel své čtenáře stále znovu přivádí k poznání, co znamená skutečnost Kristova zmrtvýchvstání pro nás samotné. Této otázky se dotýká již ve svém nejstarším dochovaném listě v prvním Soluňanům:

Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh k životu i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním (1 Sol 4,14).

Pavlovy úvahy jdou stále hlouběji. Ukazuje, jak skutečnost Kristova zmrtvýchvstání, když je do důsledku pochopena, proměňuje celý život křesťana. Tomuto tématu se věnuje ve většině svých listů a asi osm let po tom, co napsal První list Soluňanům, píše křesťanům do Říma:

Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti? Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem (Řím 6,3 n).

Mohli bychom říci, že Pavel ze základní pravdy o Kristově zmrtvýchvstání vyvozuje stále nové a nové závěry. Je jich tolik, že bychom se jim mohli věnovat po mnoho hodin. Ukazuje nám tak cestu, kterým směrem se mají ubírat i naše úvahy, naše rozjímání o zmrtvýchvstání. Když se budeme snažit zjistit, jak přesně zmrtvýchvstání probíhalo, nedostaneme se nikam. Leda snad k dětinsky naivním a ničím nepodloženým představám, jak ukazuje příklad Petrova apokryfního evangelia. Když se budeme snažit nacházet, co znamená skutečnost Kristova zmrtvýchvstání pro náš vlastní život, odhalíme pramen, ze kterého můžeme načerpat vše: porozumění smyslu života, povzbuzení k vytrvalosti, sílu, útěchu i jistotu… Tím, že Kristus vstal z mrtvých, se rázem změnilo úplně vše. Teď už jde jen o to, abychom to postupně pochopili a zařídili se podle tohoto…

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1