1 K 12,4-11

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači, v dnešním pořadu „Bible v liturgii“ se budeme věnovat druhému čtení příští neděle, druhé neděle postní v cyklu C. Můžete si nalistovat První list Korinťanům, dvanáctou kapitolu, čtvrtý až jedenáctý verš. Při výkladu druhého čtení budeme vycházet z překladu Ondřeje Petrů, který se od Českého ekumenického překladu nepatrně liší.

Po šest nedělí budeme číst z Prvního listu Korinťanům, ze dvanácté až patnácté kapitoly. Pavel se v této části svého dopisu zabývá zlořády při bohoslužbě v korintské obci. Existovala zde totiž skupinka křesťanů, kteří při bohoslužbách upadali do vytržení. Nejspíš mluvili podivně, zajíkavě, nesrozumitelnými slovy a výkřiky. Bylo to považováno za intenzivní zkušenost s Boží blízkostí. Tito lidé požívali v korintské obci velké vážnosti, protože mluvili neznámými jazyky. Sami se považovali za něco zvláštního a opovržlivě se dívali na ostatní – obyčejné křesťany, kteří nemluvili neznámými jazyky. Pavel se je pokouší začlenit pevněji do církevní obce, aby v ní nedošlo k rozkolu. Používá přitom obrazu těla a jeho částí: „Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť i my všichni, …, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem“ (1 Kor 12,12-13). Pavel nezakazuje mluvit ve vytržení, ale rozhodně se staví proti přeceňování tohoto daru. I takzvaná velepíseň lásky, kterou budeme číst ve druhém čtení za čtrnáct dní, patří do této souvislosti: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon“ (1 Kor 13,1). Různorodost je v Pavlových očích nedocenitelným darem, pokud jej člověk nezneužívá k zvýraznění vlastní důležitosti, ale dá jej do služeb církevní obce.

Pavel zavedl do teologického jazyka výraz „charisma“ neboli „dar milosti“. Korinťané měli scestné představy o působení Ducha svatého. Na každém člověku se jeho působení projevuje jinak. Ten, kdo mluvil neznámými jazyky a „bylo to na něm vidět“, se cítil váženější, zbožnější, lepší než ostatní. Pavel však chce upozornit, že charisma je nezaslouženým darem, který pochází od Boha. Tento dar si nemůže nikdo vynutit nebo zasloužit. Může za něj nanejvýš děkovat. Každé charisma je darováno jednotlivým křesťanům k prospěchu celé církevní obce. Církev tvoří jednotliví lidé. Každý z nich má určitá charismata. Jestliže je používá k prospěchu všech, pak může církevní společenství dobře fungovat. Sobectví zde není na místě.

Za všechny dary vděčíme Bohu. V tomto Pavlově textu se již odráží pozdější nauka o Nejsvětější Trojici. V prvních třech verších čteme: Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí (1 Kor 12,4-6). Tyto tři věty vypovídají o stejné skutečnosti. Všechny dary dává člověku Bůh, ať Duch svatý nebo Ježíš Kristus nebo Otec. Bůh v Trojici působí všechno ve všech.

Dary jsou dány jednotlivcům, mají však sloužit k užitku celé církve. O této důležité zásadě hovoří Pavel v dalším verši: Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný (1 Kor 12,7). Boží dary nemají sloužit samotnému člověku, aby rostla jeho vážnost a pocit vyšší hodnoty. Každý dostává dary proto, aby mohl sloužit druhým.

V dalších třech verších uvádí Pavel několik charismat. Nemůžeme pomýšlet na vyčerpávající seznam, jde o příklady některých darů, které byly v Korintu velmi ceněny. Pavel tím chce říci: ať máme jakákoli charismata, vždy za ně vděčíme pouze Bohu; tyto schopnosti mají sloužit k prospěchu celé obce. V Pavlových listech najdeme několik seznamů charismat, které se navzájem liší. Z toho můžeme usoudit, že Pavlovi nešlo o sepsání vyčerpávajícího seznamu charismat, ale na příkladech ukazuje, která z nich jsou důležitá pro danou obec. Čteme-li seznam z listu Římanům, objevíme charismata zaměřená na organizaci a sociální cítění. V tomto seznamu jde o dar prorockého slova, o schopnost sloužit, učit, povzbuzovat, rozdávat, stát v čele, starat se o trpící (Řím 12,6-8). Ve dvanácté kapitole Prvního listu Korinťanům najdeme dokonce dva seznamy charismat. Jsou podobné, ale současně hodně rozdílné vzhledem k seznamu v listu Římanům. U obou klade Pavel mluvení jazyky až na konec celého výčtu. V listu Římanům, kde jsou charismata zaměřena spíše na sociální oblast, se mluvení jazyky vůbec nevyskytuje.

Nyní se budeme podrobněji zabývat seznamem, který budeme číst při nedělní liturgii: Jednomu totiž Duch dává dar moudrosti, jinému zase tentýž Ducha poskytuje poznání “ (1 Kor 12,8). Vymezit pojmy moudrost a poznání není jednoduché. Oběma se Pavel věnuje v jiných kapitolách Prvního listu Korinťanům. Moudrost je vhled do Božích úradků působením Ducha svatého. Poznání je více zaměřeno na jednání člověka. Má způsobovat, že se člověk správně rozhoduje v otázkách běžného života.

V dalším verši čteme o daru víry a uzdravování: jinému se opět dostává od téhož Ducha víry, jiný zase má od téhož Ducha dar uzdravovat (1 Kor 12,9). Je zvláštní, že Pavel uvádí mezi dary i dar víry, společný všem členům církevní obce. Může jím být myšlena zvláštní intenzita víry, jak se píše ve třinácté kapitole téhož listu: „Kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (1 Kor 13,2). Darem víry může také Pavel pomýšlet na všední den, prožívaný s vírou. Vytrvalost ve víře je rovněž darem Ducha svatého. Ve druhé části devátého verše čteme o daru uzdravování. Opět není zcela jasné, o jaké uzdravování jde. Zda o uzdravení z nemoci či z opanování ďáblem. Raná církev měla bohaté zkušenosti s uzdravováním nemocných a vyháněním démonů. Již v evangeliu najdeme uzdravování jako projev působení Ducha svatého. Ježíš říká při setkání s posedlým: „Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království“ (Mt 12,28).

V dalším, desátém verši čteme: jiný má dar konat zázračné skutky, jiný promlouvat pod vlivem vnuknutí, jinému zase je dáno, aby dovedl rozeznávat, jakým duchem se co nese, jiný může mluvit rozličnými neznámými jazyky a jiný zase má dar, aby uměl vykládat, co tím jazykem bylo řečeno (1 Kor 12,10). Pavel mluví velmi široce o daru proroctví a mluvení neznámými jazyky. Obojí spolu úzce souvisí. Můžeme usoudit, že prorokování a mluvení jazyky bylo v korintské obci velmi časté. Pavel věnuje tomuto tématu celou čtrnáctou kapitolu. Již na začátku našeho dnešního pořadu jsme si řekli, že všichni, kdo mluvili neznámými jazyky, požívali velké vážnosti a cítili se velmi vzácní. Prorokování a mluvení jazyky se netýkalo jen mužů, ale i žen. V jedenácté kapitole čteme: „Každý muž, který se modlí nebo prorocky mluví s pokrytou hlavou, zneuctívá toho, kdo je mu hlavou. A každá žena, která se modlí nebo prorocky mluví s nezahalenou hlavou, zneuctívá toho, kdo je jí hlavou“ (1 Kor 11,4-5). Díky prorokování se korintská obec dostává do úzkého styku s Boží vůlí. Ta je pro ni povzbuzením a posilou. Takové proroctví může však být člověku i nepříjemné. Otázkou rovněž zůstává pravost a hodnověrnost takového proroctví. Proto má jeden dar prorocky mluvit, jiný má dar rozeznávat, jaký duch mu dává prorocky promlouvat. Prorokování je úzce spojeno s vírou, jak Pavel zdůrazňuje v listu Římanům: „Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou“ (Řím 12,6). Více se o daru prorokování dočteme v již zmíněné čtrnácté kapitole Prvního listu Korinťanům.

Ve druhé části desátého verše jsme četli o daru mluvení neznámými jazyky, které však Pavel spojuje s výkladem. Někdo má dar promlouvat rozličnými jazyky. Ve společenství musí však být někdo jiný, kdo má dar tyto jazyky překládat a vykládat. Ve starověku bylo mluvení jazyky velmi rozšířené. Všichni víme o věštírně v Delfách, kde se pomocí vytržení a mluvení jazyky určovala budoucnost. Korint byl velkým obchodním městem, ve kterém se prolínalo mnoho náboženských směrů. Korinťané si vážili těch, kdo při slavnostech mluvili neznámými jazyky, protože něco takového se rychle rozneslo a církevní obec tak získávala na vážnosti i v jiných městech. Lidé byli senzacechtiví, stejně jako dnes. Pavel nezakazuje mluvit jazyky; sám o sobě říká, že má tuto schopnost. Je však zdrženlivý k okázalým projevům a k užívání tohoto daru pro vlastní slávu. Každá zkušenost s Bohem se má vždy osvědčovat v lásce každodenního života.

V posledním verši, který je vybrán pro nedělní liturgii, čteme: To všechno působí jeden a týž Duch. On vhodně přiděluje každému zvlášť, jak chce (1 Kor 12,11). Pavel se opět vrací na začátek. Seznam darů je ohraničen určením původce všech darů. V úvodních verších poukazoval Pavel na to, že původcem darů je vždy Bůh, ať už Otec, Syn nebo Duch svatý. Na závěr je znovu zdůrazněno, že dary jsou od Boha – Ducha svatého. Člověk je nezíská na základě zásluh, ale jsou mu přiděleny Duchem svatým. Každý křesťan má dary, které jsou vhodné právě pro něho. Nikdo není ošizen. Jen je třeba všechny dary v sobě postupně objevovat a děkovat za ně Bohu, protože jsou darem nezaslouženým. Každý člověk vnáší do církevního společenství svou osobnost a dary, které mají sloužit všem. V dalším verši, který již není součástí nedělního čtení, rozvíjí Pavel obraz těla a jeho částí. Všechny údy lidského těla jsou pro správnou funkci celého těla důležité a nemohly by působit jen samy o sobě.

 
  • Kalendář akcí
    << Srp 2017 >>
    púsčpsn
    31 1 2 3 4 5 6
    7 8 9 10 11 12 13
    14 15 16 17 18 19 20
    21 22 23 24 25 26 27
    28 29 30 31 1 2 3