1 K 15,45-49

Marie Zouharová

 

Pro příští neděli – podobně jako pro dvě minulé – bylo vybráno 2. čtení z 15. kapitoly Prvního listu Korinťanům. Na tomto místě nacházíme text, který patří k nejdůležitějším úsekům Nového zákona. Setkáváme se zde s nejstarším vyznáním o Ježíšově vzkříšení. Při nedělní liturgii jsme zatím slyšeli prvních 20 veršů 15. kapitoly.

V dalších verších rozvíjí apoštol Pavel naději, která pochází z Ježíšova vzkříšení. Jde o text, který sice v neděli neuslyšíme. Z hlediska porozumění vybraným veršům je však velmi užitečné zabývat se jím.

“Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povolání k životu” (1 K 15,21n).

Hebrejské slovo “adam” znamená “člověk.” Proč srovnává Pavel Krista s Adamem? Kdyby uvažoval o dalších možnostech přirovnávání Krista – například k Abrahamovi, Mojžíšovi, Davidovi – kým by Kristus byl? Snad praotcem nového lidu nebo jeho zákonodárcem, králem… Jeho význam by se omezil pouze na spásu určité části lidí. V Ježíšovi však Bůh přichází s novým počátkem, tak radikálním, že Ježíše lze srovnat pouze s prvním člověkem, Adamem. Můžeme pak vyvodit, že Ježíšův úděl se – stejně jako Adamův – týká všech lidí – pohanů i Židů. Proto tedy je Adam právem nazýván také v listu Římanům: “protějškem toho, který měl přijít” (Ř 5, 14).

Srovnání Krista s Adamem nepochází zřejmě přímo od apoštola Pavla. Takový způsob uvažování převzal pravděpodobně od vzdělaných křesťanů v Korintě, možná od těch, kteří jako Apollos přicestovali z Alexandrie – kteří dobře znali židovské alexandrijské písemnictví. O Apollovi se dozvídáme ze Skutků apoštolů, že to byl “muž vzdělaný a výmluvný, který dovedl přesvědčivě vykládat svaté Písmo” (Sk 18,24).

S Ježíšem nezačíná nějaký nový lidský kmen, který by nahradil kmen starý. Jde tedy o spásu všech, kteří se podobají Adamovi, tedy všech lidí.

Apoštol Pavel se však v Korintě setkával s námitkami, na které odpovídá:

Ale někdo snad řekne: “Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?” Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře. A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny. Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo. Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby. A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září. Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní. (1K 15,35-44)

Lidem, kteří popírali Ježíšovo zmrtvýchvstání, byla tělesnost vzkříšení nepřijatelná. Proto jsou zde tyto otázky: Jak vstanou mrtví a v jakém těle? Jak si má člověk představit vzkříšení mrtvých? – Mohou snad tyto otázky vyvrátit víru ve vzkříšení?

Tazatelé předpokládají vzkříšení jako obnovení dřívější tělesnosti. Předmětem sporu je zmíněná “tělesnost” vzkříšení. Korintští odpůrci vzkříšení popírali Ježíšovo “tělesné” vzkříšení. Pavel se zde obrací na člověka, se kterým rozmlouvá prostřednictvím dopisu, a navazuje na jeho zkušenosti. Poukazuje na známý fakt, že semeno, musí nejprve zemřít, aby z něho vyrostla nová rostlina. Zcela to odpovídá tehdejším zkušenostem o setbě a růstu. Dnes již víme, že klíček v semínku neumírá, ale to ještě tehdy nevěděli. Důležité je: co chtěl Pavel říci tímto přirovnáním, je jasné i nám dnes. Tehdejší Židé přirovnávali vzkříšení mrtvých k odumírání semene a růstu nové rostliny. Obraz chce zdůraznit, že budoucímu životu předchází nevyhnutelně smrt. Dále poukazuje na to, že z nepatrného semínka vzniká něco nesrovnatelně nového, co v semeni není vidět – např. z pšeničného zrna stéblo a klas. Obraz zachycuje také rozdílnost těla pozemského a vzkříšeného, které bude něčím novým. Pavel však přitom nepopírá totožnost pozemského a vzkříšeného člověka. Používá výrazu “tělo” aby zdůraznil totožnost a jedinečnost osoby, která nebude novou skutečností vymazána a úplně nově stvořena, ale která bude v tuto novou skutečnost proměněna. Obrazem setby není míněna jen smrt nebo pohřeb člověka, ale jeho stvoření Bohem a celá jeho životní cesta až po smrt.

Obraz zrna, které umírá, aby z něho mohlo vzniknout něco nového, znázorňuje srozumitelně předsvědčení křesťanské víry. Boží stvořitelská moc přivádí na svět mnoho věcí a živých bytostí, které Pavel vypočítává. Chce tak skeptické odpůrce vzkříšení upozornit na rozmanité formy života na zemi, ve kterých se projevuje podivuhodná Boží moc v novém stvoření. Pak se apoštol Pavel znovu vrací ke srovnávání Adama s Kristem. Právě tuto část listu uslyšíme při nedělní bohoslužbě.

Stojí přece v Písmě: První člověk, Adam, byl stvořen jako živá bytost, poslední Adam však bude oživujícím duchem. Ale není napřed zduchovnělost, ale živočišnost, a potom teprve přijde zduchovnělost. První člověk byl stvořen ze země, je hmotný, druhý člověk je z nebe. Když někdo pochází ze země, jsou i jeho děti jako on. My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe.” (1K 15,45-49).

Co stojí v Písmě? V První knize Mojžíšově čteme: “I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem” (Gn 2,7). Není tedy vytvořeno nejprve tělo duchovní, ale přirozené – pozemský člověk, který je z prachu země – teprve druhý člověk – člověk jiného druhu – přijde z nebe. Jaký je pozemský člověk, takoví jsou i ostatní lidé na zemi – jaký je nebeský, takoví budou jeho potomci v nebesích.

V protikladu zde stojí dva muži, kteří mají potomstvo a zastupují vždy jeden lidský typ. Pozemský Adam je stvořen z prachu země, je pomíjivý, ubohý a slabý, celou jeho existenci určuje smrt. Protože k němu všichni patříme, musíme bez výjimky zemřít.

Na druhé straně je člověk z nebe “oživujícím duchem”. Svým “potomkům” nabízí nepomíjivý, věčný život. Jestliže Adam představuje člověka v jeho současné ubohosti, potom druhý člověk je vzkříšený Ježíš, kterého může smrtelný člověk očekávat jako svého zachránce z nebe (1 Te 1,10). Protože všichni patří také Kristu, budou v něm všichni znovu stvořeni Bohem, “který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není” (Ř 4,17). Takto píše Pavel v listu Římanům.

Pavlovi je jasné, že člověk, reprezentovaný pozemským Adamem, je současná skutečnost, s níž musí žít. Cílem je nový život po smrti, který začal při Ježíšově vzkříšení. Spása se týká celého člověka jako jednoty duše a těla. Pavel proto zdůrazňuje: “Ale není napřed zduchovnělost, ale živočišnost, a potom teprve přijde zduchovnělost”. Naznačuje tím, že v některých korintských kruzích se smýšlelo jinak. Někteří křesťané se asi domnívali, že v Kristu se zjevil v dokonalé podobě nebeský člověk. V něm viděli ideu pravého lidství a tato idea měla být již nyní uskutečňována v každém lidském životě. Mysleli, že by se měl člověk povznést nade všechno pozemské a tělesné, aby v moci Božího Ducha získával modlitbou, vytržením a mystickou zkušeností účast na nepomíjejícím božském bytí. Pavel však popírá, že by Ježíš byl “nebeským člověkem”. Právě naopak. Ježíš se vzdal veškeré božské slávy: “vzal na sebe přirozenost služebníka, stal se jedním z lidí” (F 2,7) – a teprve svým vzkříšením se stal “člověkem z nebe” (1 K 15,47), jak jsme slyšeli v dnešním úryvku. Podle Pavlova přesvědčení musíme být podobně proměněni také my, kteří neseme podobu pozemského Adama – proměněni v “nebeského člověka” – při Kristově druhém příchodu, případně při vzkříšení mrtvých. Bylo by zavádějící, kdybychom chtěli tuto časovou hranici popřít.

Adam i Kristus jsou srovnatelní, existuje mezi nimi podobnosti i nepodobnost. Mají k sobě vztah opačných obrazů. Kristus nejen, že ruší negativní skutečnost smrti, která pochází od Adama, aby tak obnovil původní stav před hříchem, ale ještě ji dalece překonává tím, že dává věčný život u Boha. Pavel chápe vzkříšení jako obnovu Božího stvoření, překonávající první stvoření. Adam a Kristus představují staré a nové lidstvo. Jako první Adam určuje osud smrtelných, pomíjivých lidí, kteří od něho pocházejí, tak určuje druhý Adam, Kristus, život lidí, kteří mu patří.

Od Adama jsme odkázáni sami na sebe, jsme smrtelní lidé, určení k zániku. Pavel nám říká, že žijeme v pozemské, ohraničené skutečnosti. Musíme v ní obstát a také ji protrpět, abychom pak dostali darem slíbený definitivní život – nikoli ovšem bez umírání. Pouze Boží životodárný Duch dokáže dát ve smrti nový život.

Kristem jsme povoláni k životu, který je ještě před námi, ve který doufáme, který smíme s důvěrou očekávat od Boží stvořitelské moci, který překonává nesrovnatelným způsobem všechny možnosti naší lidské představivosti.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4