1 K 15,54-58

Dominik Opatrný

 

O osmé neděli v mezidobí liturgického mezidobí cyklu C uslyšíme poslední z řady úryvků z Prvního listu Korinťanům. Další neděli se již bude číst list Galaťanům.
Pavel ve svém listu rozebíral různé problémy Korintské církve, zvláště chování při bohoslužbách. Před závěrečnými pozdravy a pokyny vložil ale ještě jednu kapitolu týkající se vzkříšení. Začíná připomenutím evangelia – radostné zvěsti, které předal korintským věřícím: „Kristus umřel za naše hříchy ve shodě s Písmem, byl pohřben a třetí den vstal z mrtvých ve shodě s Písmem, ukázal se Kéfovi a potom dvanácti apoštolům“ (1 Kor 15,3-5). Kéfas je zde aramejská varianta jména Petr.
Toto je základ všeho, co Pavel v Efesu učil. Následně se proto pozastavuje nad tím, že někteří tamní křesťané tvrdí, že vzkříšení není. To by pak znamenalo, že nebyl vzkříšen ani Kristus. Kristus je ovšem nadějí křesťanů, takže pokud je mrtvý on, je mrtvá i naděje a veškeré hlásání je jen lež.
Ale tak tomu není, Kristus opravdu vstal z mrtvých. A Pavel nás ujišťuje, že se zmrtvýchvstání netýká jen jeho, ale i nás. Aby to vysvětlil, odkazuje na starozákonní příběh o Adamovi. Skrze tohoto prvního člověka přišla do světa smrt. Ježíš je také první – je prvním člověkem, který byl vzkříšen, takže skrze něj přišel život a vzkříšení. Všichni, kdo se mu podřídí a vyznají ho jako prvního mezi vzkříšenými, budou s ním i žít, protože on zničí smrt.
Dále se Pavel věnuje otázce, jak bude vzkříšení vypadat. Jaké budeme mít tělo, když se to staré rozpadlo? Pavel nehodlá rozebírat podrobnosti, které neznáme, a ani bychom si je asi nedokázali představit. Předkládá ale obraz semene. Jako semeno zapadne do půdy, odumře, ale vyroste z něj nová rostlina, tak také naše tělo zemře a bude pohřbeno, ale vyroste něco naprosto nového. Umíráme jako omezení a pomíjející, budeme ale vzkříšení jako nepomíjející a se slávou. Budeme podobní Kristu, který je člověkem z nebe a ne ze země, jako Adam.
Pavel stále ještě očekává, že se někteří z jeho současníků, a asi i on, dožijí Kristova druhého příchodu. To ale nemění nic na otázce po lidské smrti, konkrétně: Jak to bude s těmi, kteří budou při Kristově druhém příchodu žít a kteří už budou po smrti? Vzkříšeni budou podle Pavla samozřejmě jen mrtví, ale i živí budou proměněni, dostanou nové tělo. Jejich tělo porušitelné se musí změnit na neporušitelné, aby mohli vstoupit do slávy s Kristem.
Tento okamžik vzkříšení mrtvých, proměnění živých a vstup do slávy Kristovy vidí Pavel jako konečné naplnění nadějí lidstva. To ostatně uslyšíme i v nedělním čtení, které je vzato ze závěru této kapitoly o vzkříšení:
Až toto tělo porušitelné vezme na sebe neporušitelnost, a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmu: ‚Vítězně je smrt navždy zničena! Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?‘ Ten bodec smrti je hřích, a hřích zase čerpal svou sílu ze Zákona. Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Proto buďte pevní, moji milí bratři, nedejte se zviklat a vždy vynikejte v díle Páne. Víte přece, že vaše námaha není marná, když ji konáte ve spojení s Pánem.
Pavel tedy s radostí očekává konečné vítězství nad smrtí a život v novém těle. Tuto skutečnost popisuje pomocí dvou citátů ze starozákonních proroků. První o vítězství nad smrtí je z knihy Izaiáš a v kontextu zní takto:
Hospodin zástupů vystrojí
všem národům na této hoře
tučné hody, hody s výborným vínem;
budou to šťavnatá jídla
a vybraná vína.
Na této hoře sejme závoj,
který halil všechny lidi,
přikrývku, která kryla všechny národy.
Zničí smrt navždy,
Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře.
Odejme hanbu svého lidu na celé zemi,
neboť Hospodin to pravil (Iz 25,6-8).
Úryvek pochází z takzvané Izaiášovy apokalypsy (Iz 24-27). Je to oddíl, který vyjadřuje netrpělivé očekávání, že Hospodin už konečně zasáhne do běhu dějin, ukáže svou sílu, která budí hrůzu a zastane se svého lidu. Centrem obnovené země pak bude hora Sión, na které budou hodovat všechny národy. Všichni zase budou spolu žít v pokoji, a jako v ráji už nebude smrt ani zármutek.
K tomuto citátu připojuje Pavel hned druhý, tentokrát z proroka Ozeáše. Značně ovšem mění jeho význam. Ozeášovo proroctví se týká hlavně severního království, které se v protikladu k jižnímu Judskému nazývá také někdy Izraelské. V obrazné mluvě bývá ztotožňováno s tamním nejsilnějším kmenem Efraim. Ozeáš zvěstuje Hospodinovo slovo v době posledního rozkvětu a blahobytu, ale také morálního úpadku a sociální necitlivosti. Proto kritizuje kmen Efraim, který zosobňoval celé severní království:
Svázána je Efraimova nepravost,
uschován jeho hřích.
Stihnou ho porodní bolesti,
ale bude to nevyvinutý plod,
ve svůj čas nepřijde
k ústí lůna.
Mám je vykoupit z moci podsvětí,
od smrti je vysvobodit?
Kde je, smrti, tvá nákaza,
kde je tvůj mor, podsvětí?
Skryt je soucit mým očím (Oz 13,12-14).
Jak vidíme, spíše se zdá, že se v Ozeášově proroctví Hospodin ohlíží po jedovatém ostnu smrti, aby Efraima a celé severní království potrestal. Pavlovi ovšem nešlo o tento biblický kontext, používá sice známá slova, ale v novém významu, jako vítězný pokřik nad smrtí, jako výsměch smrti, která ztratila svou sílu.
Tato slova se Pavlovi náramně hodí, protože na ně může navázat a připomenout další důležitá témata, která mu často ležela na srdci. Smrt totiž podle Pavla přišla o svou sílu, protože pozbyl síly její nejsilnější nástroj, totiž hřích. Dříve totiž hřích odsuzoval člověka ke smrti. Svou sílu pak čerpal ze Zákona. Pavel totiž vidí přínos Zákona právě v tom, že člověka upozorňoval na jeho hříšnost, se kterou sám nedokáže nic udělat. Protože člověk ze Zákona ví, co je špatné, nemůže se vymlouvat, že za hřích nemůže. Tak vlastně Zákon na jedné straně lidstvo odsuzoval, na druhé straně ho ale připravoval na příchod Spasitele.
Jestliže pak za nás Kristus zemřel a vstal z mrtvých, vzal na sebe náš hřích, který nám už tedy nemůže ublížit. Tím skončila i usvědčující moc Zákona a je již také překonána smrt.
Špatně bychom ale Pavla pochopili, kdybychom si mysleli, že naivně hlásá, že nezemřeme. Naše tělo je podle něj stále porušitelné, spěje k zániku a bude pohřbeno, jako padá do země semeno. S Kristem ale máme naději, že to nebude poslední slovo. Strach ze smrti už nemusí určovat náš život, protože víme, že dostaneme tělo oslavené, které bude naprosto nové a bez porušení.
Toto všechno nám získal Kristus svou smrtí na kříži a svým vzkříšením, tedy svým vítězstvím. Můžeme mu být vděčni, že i my máme podíl na tomto jeho vítězství.
Tato jistota nového života nám má poskytnout klid, ale je to klid pro práci na Božím díle. Rozhodně nás nemá ukolébat, abychom se svůj život na zemi jen snažili přetrpět jako něco nedůležitého. Naopak, máme být pevní, nedat se zviklat a vynikat v díle Páně.
Co to ovšem znamená „dílo Páně“? Ve Starém zákoně se tento obrat používá v různých souvislostech. Může tak být označován Boží výtvor, tedy člověk a všichni tvorové. Nejčastěji se ale myslí na mocné Boží skutky, tedy hlavně stvoření světa, vyvedení Izraele z Egypta a další péče o něj mezi nepřátelskými národy. V této tradici používá obrat „dílo Páně“ i novozákonní kniha Zjevení. Konečně třetí možností použití je, že Bůh není původcem díla, ale že dílo směřuje k němu. V tomto případě se tak označuje služba Bohu, tedy bohoslužba.
Když Pavel přebírá starozákonní vyjadřování, často vztahuje to, co se ve Starém zákoně týkalo Boha, na Krista. On je nyní Pánem a proto i výpovědi o Hospodinu, Pánu, jsou používány o Kristu. Pánovo dílo je tedy Kristovo dílo. A Kristus je původcem i cílem tohoto díla, protože úsilí křesťanů má v něm svůj původ, křesťané pracují na jeho vinici, ale také k němu směřuje, je Kristovou oslavou.
V nejužším významu se pak tímto dílem myslí misie. Ty jsou hlásáním radostné zvěsti o Kristu, tedy pokračováním v jeho díle, a zároveň jeho oslavou. Ještě jasněji to vyniká na příkladu druhého místa v Prvním listu Korinťanům, kde se toto sousloví vyskytuje. Pavel v 16. kapitole dává závěrečné pokyny o svém spolubratru, který byl misionářem jako on: „Až přijde Timotej, hleďte, aby mohl být u vás beze strachu. Vždyť pracuje na díle Páně stejně tak jako já“ (1 Kor 16,10).
V posledním verši zaznívá ještě jednou povzbuzení, že naše námaha při hlásání evangelia není marná, i když nám to tak někdy připadá. Neměli bychom ale přeslechnout podmínku, která je obsažena vůbec v poslední větičce: námaha není marná, když ji konáme ve spojení s Pánem. Jinak se totiž může stát, že budeme pracovat mimo, že si budeme stavět na svém písečku a jen překážet tomu, co staví Bůh. On totiž staví na Kristu, ale my máme pokušení stavět na sobě, nedělat dobré skutky jako naplnění jeho vůle, ale abychom si mohli říci, jací jsme úžasní. Pak to ale může dopadnout tak, že na svých bližních doslova pácháme dobré skutky, tedy myslíme si, že jim pomáháme, ale oni i Bůh to vidí jinak. Proto je nezbytné při práci pro evangelium, ať už v rodině, ve farnosti nebo ve společnosti, neustále sledovat své motivy, jestli pracujeme ve spojení s Pánem, nebo si jedeme podle vlastní chuti.
Pavlovou zkušeností bylo, že práce na díle Kristově není marná, ač se to často nezdá. Přitom ho ale posilovala naděje, že to nové, pro co se namáhá, promění i jej, takže vstoupí do slávy Kristovy. Tato Pavlova naděje může být příkladem i pro nás.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6